Týden 1 - obědová pauza
Jdu po chodbě.
Stíhám narazit na dvě stáda nižších ročníků, jak se snaží dostat co nejrychleji k oknu s magickou kašo-zelnou porcí přesně vypočítanou na každého z nich. Několik z těch čerstvě poďobaných puberťáků mi pošlape nohy a dva do mě bez okolků vrazí. Ale stejně, ten pocit, když vás zdraví “Dobrý den”, je zvráceným způsobem uspokující.
Docházím do šatny. Starchild sedí na lavičce.
Starchild - Každý známe to jedno dítě, které se vymyká všem zajetým stereotypům. Až na to, že ne tím špatným směrem... Tak jako v mém případě. Starchild je vzorný student, vynikající tanečník, mimo to i geniálně nadaný pianista, samozřejmě bezchybný syn, se svou první přítelkyní je 5 let, v sedmnácti zasnoubený, panic čekající na svatbu. Takhle ho zná většina lidí. Mezi nimi i já, až na to, že já navíc vím, že je tak trošku závislý na prášcích proti bolesti, redbullech, naposledy jedl na snídani měsíček pomeranče a když se jednou za rok opije, tak začne vyjíždět po všech chlapech v okolí 1 až 1 a půl kilometru.
“Čau, co je na oběd?”
“Tipuj. Bram...”
“...boro kašo, zelo, šunko. Aspon je to výživné, že?”
“Jen by to nemuselo chutnat jako splašky.”
“Ale no tak, víš, že je to pro naše zdraví a fyzičku výborně vybalancované jídlo. Myslím, že až vyjdu školu, tak si vezmu recept abych si to mohl...”
“... připravit a vyzvracet i po škole? Super nápad! Nechceš zajít do lékárny? Přemýšlel jsem, že bych si nakoupil nějaké prášky, sežral jich, tak akorát na to aby se mi udělalo špatně a mohl jít za školu. A ty by sis mohl aspoň doplnit zásoby. Jdeš?”
“Už, jsem týden čistej.”
“Jo? Tak co je tohle?”
Vytáhnu, sáček s bílým práškem (pravděpodobně roztlučený kodein... lépe se dostává do těla).
“Doprd.. pkýnka, vrať to sem!”
“Klídek. Tady máš.”
Uvnitř se směju jeho ponížení. Zrudlý cpe sáček do tajné kapsy, o které vím už roky. Bere si věci a odchází. Tak to bychom měli.
Roztahuju deku. Nastavuju budík. Usínám.
