Lazy dancer

[lazydance-blog]

That feels so good!

[lazydance-blog]

Týden 1 - odpoledne

Vstávám. Převlékám se. Deset minut do konce hodiny.

Jdu na sál. Opatrně vcházím. Prázdno. Minulá hodina už skončila.

Lehám si na volný sál a nechávám své tělo hýbat se jak samo potřebuje. Poslouchám to hlasité ticho konzervatoře a snažím se nemyslet na nic jiného než pohyb. Vztah mého těla k podlaze. Vztah hmoty s energií. Prostor.

Pouštím si hudbu a přesunuju se do stoje. Nechávám své končetiny jejich osudu. Snažím se držet jednoduchých pravidel hudby a vpíjím se do pocitu volnosti a klidu. Hledám trochu agresivnější hudbu. Trochu si zaskáču, rotuju kolem své osy, ve své ose, okolo rýzných bodů. Přecházím na ruce a snažím se jich využívat stejně jako nohou.

Teď neexistuje správná forma, chyby jsou irelevantní. Jediné co dává smysl je pohyb, prostor a energie.

Vržou dveře. Vchází profesorka.

“Dobrý den”

“Dobrý den, paní M.”

“Holky?”

“Dojdou”

Usměje se. Vypínám hudbu. Rozcvičuju se dle tanečních předpisů.

Zvoní. Začíná hodina moderního tance.

[lazydance-blog]

Don’t even let me start

[lazydance-blog]

Týden 1 - obědová pauza

Jdu po chodbě. 

Stíhám narazit na dvě stáda nižších ročníků, jak se snaží dostat co nejrychleji k oknu s magickou kašo-zelnou porcí přesně vypočítanou na každého z nich. Několik z těch čerstvě poďobaných puberťáků mi pošlape nohy a dva do mě bez okolků vrazí. Ale stejně, ten pocit, když vás zdraví “Dobrý den”, je zvráceným způsobem uspokující.

Docházím do šatny. Starchild sedí na lavičce.

Starchild - Každý známe to jedno dítě, které se vymyká všem zajetým stereotypům. Až na to, že ne tím špatným směrem... Tak jako v mém případě. Starchild je vzorný student, vynikající tanečník, mimo to i geniálně nadaný pianista, samozřejmě bezchybný syn, se svou první přítelkyní je 5 let, v sedmnácti zasnoubený, panic čekající na svatbu. Takhle ho zná většina lidí. Mezi nimi i já, až na to, že já navíc vím, že je tak trošku závislý na prášcích proti bolesti, redbullech, naposledy jedl na snídani měsíček pomeranče a když se jednou za rok opije, tak začne vyjíždět po všech chlapech v okolí 1 až 1 a půl kilometru.

“Čau, co je na oběd?”

“Tipuj. Bram...”

“...boro kašo, zelo, šunko. Aspon je to výživné, že?”

“Jen by to nemuselo chutnat jako splašky.”

“Ale no tak, víš, že je to pro naše zdraví a fyzičku výborně vybalancované jídlo. Myslím, že až vyjdu školu, tak si vezmu recept abych si to mohl...”

“... připravit a vyzvracet i po škole? Super nápad! Nechceš zajít do lékárny? Přemýšlel jsem, že bych si nakoupil nějaké prášky, sežral jich, tak akorát na to aby se mi udělalo špatně a mohl jít za školu. A ty by sis mohl aspoň doplnit zásoby. Jdeš?”

“Už, jsem týden čistej.”

“Jo? Tak co je tohle?”

Vytáhnu, sáček s bílým práškem (pravděpodobně roztlučený kodein... lépe se dostává do těla).

“Doprd.. pkýnka, vrať to sem!”

“Klídek. Tady máš.”

Uvnitř se směju jeho ponížení. Zrudlý cpe sáček do tajné kapsy, o které vím už roky. Bere si věci a odchází. Tak to bychom měli.

Roztahuju deku. Nastavuju budík. Usínám.

[lazydance-blog]

TEACHERS

[lazydance-blog]

Týden 1 - poledne

Zvonění. Konec dvouhodinovky.

Tímto se stávají dějiny tance a baletu opět minulostí. V sešitě mi přibylo několik čmáranic, některé celkem povedené. Přemýšlím, proč si každý rok kupuju sešit do každého přemětu, když si nikdy nepíšu zápisy. Stačil by mi jeden blok. Černý. To, aby ladil s mými studijními výsledky. Řekněme, že mi občas chybí motivace se učit, dle mě absolutně nepoužitelné informace. Vlastně jediný předmět, který se učíme v lavicích a kde mám známky pod “dobrý” průměr, je angličtina. A možná kdyby některé seriály, které sleduju byly ve francouzštině, tak bych to možná někam dotáhl i tam. Ale to zacházíme do fantasy..

Balím si sešity. Čas na oběd.

Jsem rád, že jsem se převlékl, už před dějinami, kdo by měl zájem o to stát ve frontě, že?

Vcházím do jídelny a jejího odéru.

Řekněme, že jídelna, která vaří jen tanečníkům, má svůj jídelníček velice zajímavý. Honba za ideálními nutričními hodnotami, totiž občas končí, minimálně zajímavými kombinacemi přísad, které si vedle sebe dokáže mnoho lidí představit jen těžko. Bramboro kašo, zelo, šunko je vynález naší jídelny a přemýšlím, jestli někdy dokážu z úst vymít tu kašovitou chuť braborové kaše míchající se se zelím na sladko.

Vyzvedávám si svou porci. Nalévám pití z várnice. Dilema kam si sednout.

Jídelna je zatím prázdná. Sedí tu jen dva Fufuínci, kteří se tu pravděpodobně zašívají, před nějakým profesorem. Je zvláštní, že moje lenost mě nezařadila, mezi Fufuínky, ale má nechuť k sociálnímu kontaktu odradila, dokonce i je. Jsem moc líný i na to stát se členem skupiny lidí, kteří se vyznačují tím, že jsou líní. Vlastně ani nevím z jakých ročníků Fufuínci jsou. Dle mých pozorovacích schopností jsem schopen schopně říct, že se jedná o různé věkové skupiny, i když to ještě nic neznamená, protože u Fufuínků je věc, jako opakování ročníku, něco jako Bobřík oddanosti. K jejich deseti Bobříkům by pravděpodobně patřil i Bobřík zaspávání, Bobřík druhého stupně z chování, Bobřík nikdy včasného příchodu, Bobřík nadměrného používání (lékařské) marihuany…

Sedám si sám. A užívám si svoji porci braborově/zelné kaše.

Dojídám. Vracím nádobí. Využiju posledních 15 minut volné hodiny na odpočinek v šatně. Možná šli ostatní Fufuínci do hodiny, nebo za školu, nebo prostě domů…

[lazydance-blog]

Like really... I have them even at places I didn’t know it’s possible...

[lazydance-blog]

Týden 1 - dopoledne

“Nashledanou, paní profesorko.”

Konec hodiny. Do šatny. Převléct se, zase.

Fufuínci už v šatně nejsou, tak mám na chvilku šatnu jen pro sebe. Sednu si na lavičku a užívám si ticho. Ticho je na konzervatoři hodně relativní pojem. Pokud zrovna neslyšité kódu z třetího jednání Labutího jezera nebo pochod Monteků a Kapuletů z Romea a Julie, tak má někdo stoprocentně hodinu moderního tance a to můžeme k Prokofievu přidat i celý soundtrack filmu Matrix a pokud máte štěstí, tak diskografii Florence + the Machine. Užívám si tu kakofonii zvuků, která už je po osmi letech mým relativním tichem.

Beru si sešity. Vycházím z šatny. Jdu na další hodinu.

Po chodbách se prohání náctiletí ve svém celém spektru. Hezky od jedenácti do devatenácti. Naše náctiletá škola. Jediný rozdíl oproti osmiletému gymnáziu je ten, že většina má oblečené tepláky, nebo dokonce jen silonky, piškoty v těch co možná nejhunatějších papučích a trikot. Málokdo se mezi hodinami stíhá převlékat, ale mít na sobě suspenzor déle než je potřeba, je pro mě nemyslitelné, takže radši volím cestu rychlopřevlékání.

Dorážím na hodinu, minutu před zvoněním. První.

Profesorka dochází s mými děvčaty. Všichni se smějou. Moje holky vytvářejí dokonalé baletky, všechny mají dlouhé vlasy, štíhlé tělo, výška přesně v mezích, přijemné v obličeji. Těžko věřit, že zrovna tyto holky si každý den dobrovolně mrzačí nohy, trhají svaly, div se nerotují na hlavě (moderní tanec nemáme každý den, že). A k tomu jsou všechny neuvěřitelně inteligentní, slušné, milé ke starším. Sen každého rodiče. Kalokagatia v nejčiřejším slova smyslu.

“Dobrý den, tak začneme”

Dějiny tance a baletu můžou začít...

[lazydance-blog]

[lazydance-blog]

Týden 1

Bzz bzz... bzz bzz..

Ráno, 5:45 pondělí

Jak já jsem rád, že musím vstávat do školy jen hodinu a čtvrt předem. Většina mých spolužáků je mimo město a vzhledem k tomu, že každé ráno musí dojíždět, tak se někdy hodina vstávání vyšplhá, nebo spíš sestoupí, až na půl páté. A to nechceš...

Ranní hygiena. Káva. Balení se do školy.

Přemýšlím, jestli je lepší si každý den balit milióny učebnic, nebo několik různých kombinací oděvu. A vzhledem k tomu, že na několikati místech má taška volá o zašití a ani k mé image “all black” se vykukující fosforové tepláky moc nehodí, se rozhoduju stoprocentně pro učebnice.

Sluchátka. Bunda. Obout. Jízda tramvají.

Sedám si do spíš prázdné, než polprázdné tramvaje. Málokdo jezdí, tak brzo. A to je fajn, i když je chladno, tak mě svěží vzduch výborně probudí a cesta vylidněným městem, je krásně uklidňující.

Dorážím do školy, hodina začíná za patnáct minut. 

“Klíček od pánské taneční šatny, 8. ročník, děkuji”

Odemykám šatnu. Fufínci už jsou tady. “Čus, jak to jde?”

“Nechci tu být!” “Co to je vstávat na sedm!” “Hm” Ticho, spím!”

Jo, tak to bychom měli za sebou. Být sociální. Odškrtnuto.

Projít opatrně okolo těl, spících na zemi. Psychická příprava. Převléct se.

Občas si říkám, proč se vlastně ráno oblíkám, když se ani ne za hodinu, musím zcela převléknout. Ale zase jezdit ráno v legínách je opravdu nepříjemné. 

Hodina začíná za pět minut... Zase se nestihnu rozcvičit, ale co už. Vybíhám schody. Dorážím na hodinu. Pohledy ženského obsazenství mého ročníku. Pohrdání nad mým přístupem k naší první lekci je skoro hmatatlné. Postavím se své místo.

Přichází profesorka B. 

“Takže se pokloníme”

První hodina baletu může začít...

[bohemianswift]