Různé formy oblečení jsou od nepaměti důležitou součástí všech lidských kultur. Kus látky může chránit člověka před nepříznivým počasím, být součástí rituálních a náboženských praktik, stát se prostředkem sebevyjádření nebo být znakem společenského statusu. Bible, nám říká, že první lidé světa použili fíkové listy jako první šaty, protože se styděli za svou nahotu. V tomto nevinném příběhu, který je o tisíce let starší než samotná kniha Genesis, se skrývá něco nejvýše zajímavého. Říká nám, že v momentu, kdy lidé nabyli vědomí, si uvědomili, že nahota je sice pro lidské tělo přirozená, ale ve vztahu k druhým lidem nikoli.
Vůči druhým lidem se cítíme zranitelní a nejistí. Nikdy dopředu nemůžeme vědět, jak druhý člověk bude reagovat na naši tělesnou nahotu. Budeme se mu líbit, nebo ne? Nebude nás zbytečně soudit na základě toho, jak vypadáme? A co v případě fyzického nebezpečí, nebude lepší, pokud budeme mít něco na sobě, co by nás aspoň trochu chránilo vůči ostatním lidem, a nehostinnosti přírody? Ať už věříme knize knih nebo více vědeckému vysvětlení původu oblečení, v každém případě hovoříme o něčem, co nejspíše na začátku lidé vytvářeli jako čistý technický prostředek ochrany před chladem, a až později se z oblečení vyvinul kulturní artefakt.
Právě proto, že oblečení je nedílnou součástí lidské historie, bylo by pošetilé říct, že oblečení není důležité. Jak to ale s věcmi bývá, jakmile přestanou plnit svou původní, čistě funkční úlohu, a začnou nabývat mnoha symbolických a sociálních vrstev, mnohé se pak může změnit. Jakmile společnost dosáhne základní úrovně přebytku a hojnosti, oblečení začne plnit funkce, které mají málo společného se základními lidskými potřebami.
Ve společnosti, kde všichni nějaké oblečení mají, pak oblečení začne být jeden z mnoha znaků, které lidé volí, aby se mohli od ostatních odlišit. Přestože důvodů k odlišování je několik, jmenujme například sebevyjádření, příslušnost k nějaké sociální třídě, subkultuře, náboženské skupině apod. Z mého pohledu pak nejdůležitější funkce oblečení je na pomezí biologie a kultury. A to funkce, která má upoutat pozornost potenciálního sexuálního partnera. V přírodě nejjasnější příklad této „sexuální funkce“ oblečení vidíme u páva. Zatímco samička páva je z estetického hlediska svého „oblečení“ vybavena přírodou, sameček je se svým extravagantním zbarvením a mohutností ocasní vlečky prototypickým příkladem sexuální evoluce. Sám zakladatel evoluční teorie, Charles Darwin, si lámal hlavu nad tím, jakou výhodu pro přežití může mít ocasní vlečka samečka páva, která se zdá být pouze překážkou. Z tohoto důvodu Darwin přišel s druhým, a dnes stále méně známým principem sexuálního výběru. Puritánství viktoriánské Británie ale tento druhý Darwinův princip vehementně odmítla. Již první princip přirozeného výběru narážel na nesouhlas, neboť se zdálo, že odporuje příběhu o stvoření člověka z Bible. Principem sexuální selekce pak Darwin rozdmýchal intelektuální kruhy Británie o to více, když tvrdil, že by základní princip vývoje života měl mít něco společného se sexem.
Nyní víme, že Darwin měl opět pravdu. Na příklad teorie, která zkoumá, kolik energie do péče o potomky vkládají rodiče, vysvětluje přesvědčivě značné rozdíly ve vzhledu samečků a samiček u mnoha zvířecích druhů. Tato teorie říká, že rodič, který investuje více energie do potomstva, je mnohem vybíravější při volbě partnera. Ve zvířecí říši je to většinou samička. Samci se musí o přízeň samičky prát a to nejen fyzicky, ale také výstavou svých dobrých genů. U samce páva mohutná, barevná a symetrická ocasní vlečka je přesně to: výstava dobrých genů.
U pravěkých lidí to bylo stejné. Nadměrně zvýrazněné primární a sekundární pohlavní znaky u mužů a žen (pohlavní úd, prsa, zadek, boky, rty) jsou výsledkem toho, že tyto znaky byly pro pravěké lidi nejen užitečné (široké boky ulehčili porod, větší prsa a více podkožního tuku zas přežití dítěte i matky), ale také esteticky přitažlivé. Doposud nejsme s to vysvětlit, proč se u mužů vyvinul v poměru k tělu tak velký penis nebo proč ženy mají tak zaoblená prsa. Právě estetika a sexuální přitažlivost těchto znaků pro opačné pohlaví byly příčinou, proč byly tyto znaky v průběhu statisíců let akcentovány do dnešní podoby.
V současné době ale tyto znaky jsou víceméně zakryté oblečením. A to i přesto, že odmítnutí morálního řádu nastoleného náboženstvím vede opět k tomu, že lidé více a více odhalují ty části těla, které jsou nejdůležitějším sexuálními znaky. Aniž bychom si to přiznali, je na dnešní době krásně vidět to, že pokud kultura a společnost nevyžaduje cudnost nebo aspoň odměřenost v oblíkání, lidé se rychle vrátí do svého zvířecího módu a vystavují své tělo, aby přitáhli pozornost samečků a samiček. Nebudu zde polemizovat, zda je to dobře nebo špatně. Chci tím pouze říct, že jakmile odstraníme kulturní a společenské zábrany, co zbývá jsou biologické pudy.
Stále jsme se ale nedopracovali k tomu, že bychom chodili úplně nazí (i když současný trend nošení kalhot na jógu jako každodenní oblečení se tomu přibližuje). Abychom tak mohl potenciálním partnerům prezentovat své přednosti, využíváme k tomu oblečení. To si lze představit jako umělé rozšíření naší přirozené kůže a tělesnosti. Plní stejnou funkci jako ocasní vlečka u páva: rychlý znak kvality genů. Ženy a muži ale používají jiné strategie oblékání pro prezentaci kvalit svých genů.
Protože muži mají, řekněme, méně sofistikovanou sexualitu, stačí ženám, aby akcentovaly oblečením ty části těla, které byly od pradávných dob hlavními sexuálními znaky: svůj zadek, prsa, poměr pasu k bokům a v neposlední řadě i plnost a rudost svých rtů. Ženské rty jsou obecně z evolučního hlediska zajímavá partie. Lidé jsou totiž jedním z mála zvířat, u kterých samičky nevykazují zjevné signály toho, že se nachází ve svých plodných dnech. Samičky jiných primátů během ovulace signalizují svou plodnost zduřením pohlavních orgánů, což je jasný signál pro samečky, že je čas páření. Lidské samičky, ženy, dělají vše proto, aby znaky ovulace schovaly. Používají tedy jiné způsoby, jak signalizovat svou plodnost. A tím je rtěnka na rtech. Důvod? Při sexuálních zrušení se začnou ženám značně prokrvovat rty, čímž přirozeně rudnou. Rtěnka nedělá tak nic jiného, než že po dobu použití uměle signalizuje permanentní vzrušení. Muži jsou biologicky přitahovány tímto zvýrazněním rtů. A pokud aplikujeme analogii ze světa primátů, mozek muže podvědomě interpretuje rtěnku, zvláště rudou, jako signál toho, že žena je připravena k páření. Chci tím říct, že každá žena používá rtěnku proto, aby signalizovala, že je sexuálně dostupná? Samozřejmě, že ne. Snad až na výjimečné případy jako příprava na párty nebo rande si myslím, že většina žen si neuvědomuje, proč vlastně rtěnku používají. Faktem je, že až na případy meditace si nikdo z nás neuvědomuje, že dýchá. To ale neznamená, že naše biologická bagáž vyvinutá po milióny let se o to nestará.
U mužů je to s oblečením o něco složitější. Každá žena se jistě ráda podívá na přitažlivého muže. Přesto platí staré známé pravidlo, že žena si na seriózní rande vezme spíše minisukni nebo něco sexy, zatímco muž nevezme legíny a triko, ale košili a oblek, čím dražší a z lepší látky, tím lépe. Důvod najdeme opět v evoluci a teorii investice rodičů do potomků. Muž svým oblečením dává najevo, že má dobrý genetický potenciál. Jak to?
V dnešní moderní společnosti založené technologiích se již příliš mužům nevyplatí být pouze silný, svalnatý a agresivní. Samozřejmě jsou to vlastnosti, které mnoho žen přitahují, ale samy o sobě tyto vlastnosti nestačí, protože automaticky nevedou k vyššímu sociálnímu postavení jako to bylo kdysi u pravěkých předků. V moderní společnosti získává muž sociální status především svou ekonomickou aktivitou. To znamená, že vydělává peníze. A právě signalizace finanční movitosti je hlavní důvod, proč je kvalitní, moderní, dobře padnoucí oblek z drahé látky nadčasovým znakem finančního úspěchu. Proč by proboha žena měla být přitahována oblekem a penězi? Finanční jistota je, ať už s tím souhlasíme nebo ne, jedním z ideálních prostředí, ve kterém vychovávat děti a budovat rodinu. Žena, podobně jako většina samiček zvířecí říše, během porodu a prvních měsíců po porodu je v drtivé většině případů zcela nebo skoro zcela závislá na muži, rodině a dalších lidech (dnes více a více státu), a tak je pro ni užitečné toto zranitelné období být ve stabilním prostředí.
Takový tradiční pohled na vztahy a sexualitu neplatí pro všechny. Mnozí lidé preferují místo jistoty a budování rodiny, nejistotu, proměnlivost, nebezpečí, kreativní život, život plný sexu a sexuálních partnerů. Existence těchto případů ale nevyvrací tradiční pohled na sexualitu, ba naopak jej podporuje tím, že se tyto alternativní životní styly snaží často vědomě vymezit vůči tomu, co je tradiční.
Zatímco tělo a jeho vzhled nelze změnit nebo jen velmi těžko (pomocí plastické operace, posilování, hubnutí), ve volbě oblečení máme mnohem větší volnost. To vede k tomu, že s dostatkem financí jsme pomocí oblečení schopni signalizovat vůči společnost znaky a hodnoty, které jsou pod naší kontrolou. Tak například student, který právě dodělal vysokou školu a má minimum pracovních zkušeností může zbudit při pohovoru větší důvěru, pokud si vezme na sebe oblek, nebo žena může akcentovat dobrou podprsenkou svá prsa nebo líčením zakrýt estetické vady svého obličeje, a tím dodávat větší krásu a sexuální přitažlivost, než by tomu napovídala skutečnost.
Obecně proti tomu nic nemám. Myslím, že každá má právo se díky oblečení cítit tak dobře, jak jen je to možné. Všichni víme, že dobré oblečení nám dodává sebevědomí a často se cítíme jako své lepší já, díky kterému jsme více společenští, více otevření, a více tím, kým jsme vždycky chtěli být.
Právě proto, že toto vše oblečení může pro nás udělat, vidím v této umělé kůži člověka potenciální nebezpečí.
Člověk a jeho oblečení může mít dvojí vztah. Zaprvé člověk, jeho osobnost a oblečení může být v absolutním souladu, takže oblečení je pouhým doplňkem jeho hotové a pevné osobnosti. Druhý a nebezpečný vztah je, když oblečení funguje jako kompenzace toho, co člověk nemá ve své osobnosti, ale využívá oblečení, aby tuto díru ve své osobnosti zamaskoval a navíc směrem k veřejnosti signalizovat nejen, že žádnou díru v osobnosti nemá, ba naopak je s ním vše v pořádku. Příkladem může být muž, který nemá finance, ale prostřednictvím drahých obleků, na které si musí půjčovat, se snaží ostatní lidi přesvědčit je že něčím, čím ve skutečnosti není. Nebo si představme dvacetiletou dívku, která z nedostatku jakékoli osobnosti, zájmů, vzdělání a charisma se rozhodne, že bude přitahovat pozornost druhých lidí velmi vyzývavým outfitem a přemrštěným make-upem.
Oba nešťastlivci z uvedených příkladů používají racionální metody, jak si získat pozornost opačného pohlaví. Třebaže nejsou schopni nějak poučeně vysvětlit, proč dělají, co dělají, na intuitivní úrovni se snaží pozvednout sami sebe tak, aby v očích druhých byli atraktivní. Jdou na to ale pozpátku. Nemají dostatek sebereflexivity, aby si přiznali, že s jejich životem a osobností je něco špatně. Ať už z jakékoli příčiny, jsou zatím prázdnou skořápkou. Mají tak dvě strategie k tomu, aby se svým životem něco udělali. Mohou stále nevědomí a prostřednictvím oblečení budou předstírat, že jsou něčím, čím nejsou. To je samozřejmě dle mého názoru ta nejhorší možná varianty. Ale je z krátkodobého hlediska výhodnější než varianta druhá.
Druhá varianta stojí hodně sil a úsilí. Vyžaduje totiž shodit ze sebe všechny masky, které dělají z člověka něco, čím není, a začít systematicky, dlouhodobě a kontinuálně na sobě pracovat. Zlepšovat své vzdělání, své dovednosti. Přestat lhát, neboť lež je opět další maskou, která je dočasným řešením dlouhodobých problémů. Začít být radikálně upřímný k sobě a k ostatním. Začít si vážit své rodiny a toho, co pro nás udělali, a odpustit jim to, co pro nás neudělali.
Zneužívat symbolické síly oblečení pro řešení svých problémů je drogou. Drogou, která člověka vede pouze a jen k tomu, že vyžaduje toto řešení více a více. To v případě klasických tvrdých drog, ale i oblečení vede k nadměrnému utrácení jen za účelem, aby si člověk před lidmi udržel jejich přízeň tím, že udrží pohromadě falešnou identitu a příběh, který postupně budoval několik let.
Z tohoto cyklu se musí lidé dostat co nejdříve. A není to jednoduché tím více, čím déle člověk si svou vnitřní prázdnotu kompenzoval plností svého oblečení. Odložit oblečení jako falešnou masku není jednoduché ani z toho důvodu, že jsme každý den bombardováni reklamami, které jsou vytvořeny profesionálními PR týmy za milióny korun přesně proto, aby v nás navazovali pocit neštěstí, viny, samoty, nedostatečnosti. Reklamy, PR agentury a marketéři jsou odborníci na neštěstí.
Lidé chyceni v tomto začarovaném kruhu ale mají možnost z něj vyskočit. Já jsem ostatně byl jedním z nich. Bylo to těžké a potřeboval jsem velmi tvrdý osobní zvrat, abych si uvědomil, že své nejistoty si kompenzuji prostřednictvím toho, co na sobě nosím.
Sám sobě jsem navrhl módní detox. Ten má za cíl radikálně změnit rovnici života, který vedla k tomu, že často jsem bohatými šaty kompenzoval chudou mysl. To už se nesmí opakovat.
Poslední dva týdny jsem si účinek tohoto detoxu mohl hned vyzkoušet, neboť jsem cestoval do Lipska a Kodaně a spolubydlel a diskutoval s lidmi, které jsem neznal nebo znal velmi málo. Ocital jsem se přesně v takových situacích, kde bych se dříve spoléhal na vnější expresivitu svého oblečení, místo osobní komunikace, protože jsem mezi novými lidmi více introvertní, než bych sám chtěl být.
Rozhodl jsem se, že s těmi desítkami nových lidí navážu kontakt pouze a jen expresivitou svých slov, vyprávění příběhů, gestikulací těla a obličeje. Stal jsem se opět nahým člověkem v tom smyslu, že mezi mnou a světem nestála umělá bariéra a filtr v podobě oblečení, ale místo toho jsem byl nucen se světu postavit čelem a začít s ním komunikovat přímo. Slovy a činy. Za těchto čtrnáct dní jsem navázal kontakt asi s 15 novými lidmi a zažil dva krátké, lehce romantické večery s krásnými ženami. Tohle se mi v životě nestalo. Mohu tento sociální úspěch přičíst módnímu detoxu? Nebo za vše mohl „pouze“ placebo efekt? Pravda bude mnohem komplikovanější, ale dává mi to smysl. Pokud člověk pro komunikaci s lidmi má opravdu jen svá slova, znalosti, příběhy a vtipy, nedává smysl, že to vše postupně odstraní z těla onen toxický nános falešnosti a strachu, které oblečení zakrývalo, a povede k očistě a upevnění stávající, nebo dokonce objevení nových zákoutí osobnosti?
Tento detox budu dále praktikovat. Protože mít chudé šaty a bohatou mysl je rovnice, kterou bez ohledu na zmiňované překvapivé úspěchy, chci žít.
