Měsíc je velký. Jeho bělobledé oči ozařují zčeřené vlny černého oceánu. Všude je ticho. Magické, mocné, nahánějící hrůzu. Nikde nikoho není. Houká v boroví blízkém u břehu melodii temnou sova jen. I ryby plavou tmavou vodou neslyšně. Jako by život ustal, jako by srdce všech dočasně přestala bít.
Se slepým okem měsíce průzračná, přesto tajemná a nepřístupná. Temné vlny bijí o dlouhý kamenný most, jenž pozbývá obou břehů. Nalevo se u obzoru rodí v oparech a napravo ústí do hladových mlh. Plovoucí po větru mrazivý dech. Bezduchá bodla mě měsíce zář. Slepené od soli vlasy. Tonou mi v očích, nikdy nevidět víc.
Uprostřed ticha, v týlu nekonečných vln, tam v dáli, kde vidět stěží jen, kde obloha po zádech temná oceán hladí, tam snad rýsuje se dóm. Chvíli jest a pak tiše padá jako kolos roztříštěný do pampelišek chmýří. Pak oka mih a stojí zas, pochodeň času, co nezhasíš. Rodí se z vln a pěna jest její šat. Tyčí se k nebi, zdi kolmé a holé, tisíce oken, kterými nevidět jest.
Jak tisíc slepých bez očí děr.
Nad dómem tyčí se měsíc jak koruna. Koruna vladaře, co spíce bdí. Přízrak brouzdající vody na okraji samém jsoucna. Memento mori, zuby co cení, přitom jen dým a půlnoční strach. Snad.
Utichl sovy hlas, ryby poklesly ke dnu. Jen temný vod šepot okolo mne. Srdce jako by se bálo bít, krev v rampouchy zamrzla. Husí kůže. Strach. A touha. Dva věční tanečníci na parketě života. Tam v dáli vprostřed moří věž, co na morek mě děsí a přitahuje též. Nejsem schopný odolat, nějaký musí to smysl mít! Luno, dej znamení! Měsíci, sviť!
Nasedám do bárky a mostu dám val. Poprvé, naposled. Celý hvězdosvit nade mnou jako by zatajil dech. Svíčka naděje na hřbetech vlnících se hor. Nahoru, dolů. Plamen skomírá při nárazech vod. A hvězdy nade mnou se smějí. Měsíc mlčky vyčkává. A já ještě planu. Tiše, tiše, tišeji...
Bez citu kousku sledují můj bál. Pohřební rej, agónie bol. Jako bych k mrtvému bodu napjal plachty. Víra v padlé bohy, bohapustý vír. Proč plavat tam, kam nemá se plout? Proč vylodit se, kde žijí noční lvi? Kde jsme jen vlci. Vlci a prach.
Boj se a padni, jen nuzný jsi tvor. Nezvedej hlas, v tichosti mlč. Od oparu k mlhám, šeď kde vládne na kost, tam spokojeně žij, to tvůj nechť je most. Kolik hříchů v křiku, kolik marných pých, nebuď se v noci, děs bije o půlnocích.
Už jen pár příkrých vln, které bodají jak ostří ledově. Jsem celý zkřehlý a v ústech dávivá sůl, leč přede mnou – ach bože, není to blud – zvedá se hladina v zeď, co mizí v závrati. Tisíce nocí, tisíce dnů na mostě stál a teď, tady ho hle. Je to konec? Krev na konci cesty, která byla náměsíčným snem?
Než vkročím tam, kam nesmělo se jít, co jméno ani nemělo, ještě ohlédnu se zpět. Naposledy. Otočím hlavu a v tu chvíli vlny přestanou se lámat, v tu chvíli ticho zaplaví vše a já v mlhavém oparu zahlédnu most. Není prázdný, kdeže, po jeho bezbřehé šířce štrádují šedé stíny. Tisíce bludů se zraky v zem. Tonou tou tmou. Mávám na ně, pojďte! Ale nevidí mě, ne.
U úpatí dómu skála a dále černá brána. Naposledy vzhlédnu k měsíci. Tiše zašeptám své díky. A pak vstoupím na dlouhé strmé schodiště věže – bezbřehé jako most, jen směrem vzhůru.
Moriturus vivat!
