#panickaataka

[mujsilenejdenik]

Absolvoval jsem individuální terapii. Zkusil jsem vyrazit bez Rivotrilu, takže mi bylo sice trochu špatně, ale jak řekla sama moje terapeutka, když se člověk občas a lehce těmhle situacím vystavuje, je to jenom dobře. Na terapii jsem strávil hodinu, kdy jsem jenom mluvil, mluvil, mluvil a myslím si, že mi to udělalo dobře. Řekl jsem jí všechno - jak jsem chtěl skončit v práci, o svých záchvatech paniky, o tom, že přes týden bývám kvůli práci v bytě rodičů, a že nevím, jestli je to ústupek mojí nemoci, anebo známka toho, že s tím vším bojuju, jak jsem jednou zkusil jít do školy bez Riváče a bylo mi špatně, prostě všechno.

Terapeutka mi poradila, abych pomaloučku a polehoučku zkoušel narušit svoje stereotypy, abych občas jel do práce z domova, nebo si zkusil vzít třeba jenom půlku Rivotrilu, a abych hlavně zůstal v kontaktu s realitou. Že by pro mně nebylo dobré, kdybych toho nechal, že sama ze mně cítí to, jak mě práce naplňuje a baví, a že podle ní budu určitě dobrý učitel a že zvlášť teď, kdy mám v práci nastavené ideální podmínky, by byla škoda, kdybych to všechno hodil za hlavu.

Vím, že má pravdu, a tak jsem se rozhodl, že s tím vším budu bojovat.

“Koneckonců,” řekla, “panika není nic příjemného, ale víte, že na ni neumřete, a že zase odezní.”

A to je svatá pravda. Taky jsem si řekl, že na individuál budu chodit pravidelně a objednal jsem se hned na lednový termín. Když jsem vyšel z ordinace, udělalo se mi líp, ale zároveň jsem si řekl, že tomu nebudu přikládat větší pozornost, než je nezbytně nutné. Řekl jsem si, že se to prostě občas může stát, že mi nebudu dobře, ale že tomu rozhodně nebudu všechno podřizovat, a že se z toho neposeru.

[mujsilenejdenik]

Dnes jsme měli u nás ve škole den otevřených dveří. Chtě nechtě jsem se musel účastnit, ostatně nemyslel jsem si, že by to bylo něco, co by se nedalo zvládnout. Mám přeci svůj zlatý Rivotril. Jel jsem z domova, protože celý víkend se mi kvůli tomu v Praze zůstávat nechtělo. S partnerem jsme se domluvili, že mě do školy odveze, navíc jsme nepředpokládali, že by byl v neděli ráno směrem ku Praze kdovíjak hustý provoz, čímž pádem bylo nízké i riziko toho, že bychom na dlouho uvízli někde v koloně.

Včera večer jsem si šel brzo lehnout, abych byl odpočatý a svěží, ráno jsem pak vstal časně, abych měl pro sebe dostatek prostoru na to se přichystat. Přesto, že jsem věděl, že se ode mně v podstatě jen očekává být přítomen a případně nasměrovat budoucí uchazeče a jejich rodiče na příslušná místa, přepadla mně těsně před odjezdem značná nervozita. Nervozita se u mně naneštěstí projevuje střevními problémy, a tak jsem si šel pro jistotu ještě odskočit a spolknul dvě tabletky Enterolu.

Cestu jsem absolvoval už víceméně v pohodě, a když jsem dorazil do školy, vnitřně jsem se “vyklidnil”. To je u mně ostatně běžný jev. Nicméně v průběhu dopoledne jsem pocítil zase náběh na paniku. Začaly se mi hrozně třást ruce a měl jsem ten podělanej strach z toho, že mě to přepadne. A tak jsem si lupnul ten den už druhý Rivotril. To jsem zatím nikdy před tím neudělal. Každopádně můj doktor mi říkal, že si můžu vzít až čtyři denně, což je dobrá zpráva. Mám tedy ještě rezervu, ale přemýšlel jsem nad tím, co budu dělat, jestli to takhle půjde dál a já nedejbože skončím na čtyřech Rivotrilech denně a bude to málo.

[mujsilenejdenik]

Na čtvrteční skupině jsem dal k lepšímu svůj úterní zážitek.

Náš terapeut se zamyslel, a pak mi řekl: “Podle mě se u vás jedná o takový strach ze strachu.”

“Přesně,” já na to.

“Byla to úzkost, panická ataka, anebo prostě jenom strach z toho, že jste si nevzal Rivotril a neměl ho s sebou?”

“Na to asi nejsem schopný odpovědět, ale taky by mě to zajímalo.”

“Zkuste se nad tím zamyslet.”

“Hmm,” já na to. “Možná, že to byly všechny tyhle faktory dohromady.”

“Chtělo se vám ten den do práce?”

“Tak… asi normálně,” pokrčil jsem rameny.

“A z čeho jste měl největší strach?”

“Asi z toho, že se mi rozjede panická ataka před celou třídou,” odvětil jsem.

“A co myslíte, že by se stalo, kdyby na to došlo?”

“No, možná bych tím vyděsil svoje studenty,” opáčil jsem.

“Možná. Ale špatně se může udělat občas každému.”

“To asi ano,” připustil jsem.

“A vy jste to nakonec ustál a zvládnul.”

“To ano.”

“Takže to dopadlo dobře, ne?”

“Asi nejlíp jak mohlo v dané situaci.”

“Tak vidíte,” na to terapeut.

“Víte, já jsem měl strach, že nebudou schopný normálně fungovat.”

“Co pro vás znamená normálně fungovat, když se zaměříme na vaše učení.”

“Nopo,” protáhnul jsem. “Být v hodině při věci, být schopen komunikovat se studenty, odpovídat na jejich otázky, přednést výklad. Je toho víc.”

“Ale ten den jste psali písemku, ne?”

“Ano a byla to taky moje záchrana,” řekl jsem. “Následující dny jsem si Rivotril ráno vždycky vzal a byl jsem pak úplně v pořádku.”

“Co pro vás znamená - být úplně v pořádku.”

“Fungovat a zvládat věci, o kterých jsem mluvil.”

“Na mě to ale dělá dojem, že si berete Rivotril proto, abyste přežil den.”

“Možná…”

“A myslíte si, že z dlouhodobého hlediska je to udržitelné?” položil mi terapeut otázku, kterou se já sám občas zaobírám.

“To je to, co právě nevím,” odvětil jsem, ale pak jsem dodal: “Ba ne, asi není.”

“Zkuste někdy následující. Když se na to budete cítit, tak Rivotril nepolykejte, ale jen si ho vezměte s sebou. Mohlo by vás uklidnit i to vědomí, že máte prášek u sebe, budete vědět, že si ho můžete vzít, když bude nejhůř, ale ne nezbytně. Co si o tom myslíte?”

“Myslím si, že mi to dává smysl. Rozhodně by to stálo za zkoušku.”

Domů jsem pak šel s pocitem, že nevím, kdy budu mít odvahu to vyzkoušet. Asi ne hned, ani ne v dohledné době, ale jednou ano. Je mi jasné, že takhle se nedá žít dlouhodobě, jak říkal terapeut; brát takřka denně léky na uklidnění, abych vůbec zvládnul jít do práce. Kéž by se mi podařilo hodit se jednou do normálu. To bych si moc přál.

[mujsilenejdenik]

Jelikož bydlím za Prahou, nevyhnu se dojíždění kvůli zaměstnání. Právě ty cesty jsou pro mně dosti stresovým faktorem. Zkusil jsem tedy v uplynulém pracovním týdnu přebývat v bytě rodičů, který mají v centru Prahy. Rodiče byt prakticky nevyužívají, a tak mě napadlo, že by se pro mě mohl stát vítaným útočištěm ve dnech, kdy musím chodit do práce. Z rodičovského bytu to mám totiž do školy tak blízko, že můžu chodit i pěšky, což je celkem příjemná procházka. Všechno se zdálo být v pohodě, ideální podmínky. Jenže.

Jenže, jenže, jenže.

Můj partner přišel s nápadem, že když nebudu muset trávit dlouhé chvíle v autě ani prostředcích hromadné dopravy, mohl bych zkusit jít do školy bez Rivotrilu. To bylo v úterý, odpadly mi navíc některé hodiny, a tak jsem věděl, že budu ve škole jenom krátce. Cítil jsem se dobře, a tak jsem si vyšel do práce bez prášku. Přepadlo mě to už cestou. Najednou mě prostě zahltila hrůza z toho, že jsem si prášek nevzal, a že ho nemám ani s sebou. Řekl jsem si, že to přeci nebude tak zlé, a že to rozdýchám. Nerozdýchal jsem to.

Když jsem vcházel do školní budovy, měl jsem sucho v ústech, zpocené dlaně a začal jsem se třást. Bylo mi úzko. V momentě, kdy se žáci začali scházet na hodinu to bylo ještě horší. V hlavě mi začalo šrotovat, že co když dostanu panickou ataku před celou třídou! Bušilo mi srdce, že jsem měl pocit, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudi. Ještě štěstí, že jsme ten den psali písemku. Schoulil jsem se za katedrou, bílý jako stěna a modlil jsem se, aby se mi to nerozjelo.

Pocity úzkosti přicházely v určitých vlnách, kdy jsem měl pocit, že už už propadnu panice, nebo že to se mnou sekne, a pak zase byly momenty, kdy jsem myslel, že to ustojím. Takhle se to střídalo celou hodinu.

“Jste v pořádku?” zeptala se mě jedna studentka.

“Ano, díky. Je mi jenom trochu mdlo. Od rána mě trápí nějaké střevní potíže”, zalhal jsem a v duchu se modlil, aby už zvonilo.

Ve fázi, kdy to bylo nejhorší jsem měl pocit, že se nedokážu udržet na nohou, takže od nápadu, že se trochu projdu po třídě, což jsem si myslel, že by mě mohlo trochu uklidnit jsem upustil. Když hodina konečně skončila - připadalo mi to, jako celá věčnost, zůstal jsem ještě sedět za katedrou a vnitřně se dával dohromady. Vzpomněl jsem si na slova svého psychiatra, kterak ondyno říkal, že v téhle situaci opravdu není prostor pro experimenty. Já jsem se dostatečně poučil, a bez Rivotrilu už ni ránu.

[mujsilenejdenik]

Uplynulé dva dny jsem prožil bez stresu a panických atak. Zdá se, že “Riváč” zabral. Tohle mě částečně uklidnilo, ale zároveň se snažím odhalit příčinu svých panických atak a přijít na kloub tomu, proč to tak je. Řešil jsem tuhle otázku na terapii a přišel jsem tak hned na tři věci.

Za prvé to může být způsobeno izolací, ve které jsem chtě nechtě byl - dva měsíce prázdnin plus měsíc pracovní neschopnost a s tím související nové vjemy, které mám teď kolem sebe. Je možné, že toho na mně bylo prostě moc. Za druhé to pak může souviset třeba s tím, že se nutím do věcí, které vnitřně nechci.

Zůstal jsem v práci, ze které jsem chtěl odejít, šel jsem na oslavu, na kterou se mi nechtělo. No a za třetí to může být dáno taky tím, že je uvnitř mně nahromaděný stres, který může být jednoduše spouštěčem toho, že prostě v daný moment vyvěrá na povrch. V tom případě by to vlastně byla dobrá věc, protože je možná lepší mít čas od času panickou atakou, než třeba dostat infarkt.

Nevím. Třeba to časem přejde a třeba se s tím naučím žít. Když jsem přijal svoje úzkosti, začal jsem vnímat, co mi chtějí říct a nějakým způsobem jsem s nimi začal vlastně komunikovat, nastalo značné zlepšení. Je fakt, že v případě panických atak krátkodobé rady typu zkus zhluboka dýchat nebo zaměstnej svoji mysl úplně nefungují. Budu se s snažit víc poslouchat svoje tělo a zároveň se tomu nepoddávat.