Včera jsem byl na skupině a dnes na sezení u svého psychiatra. Na skupině jsem se dozvěděl, a docela se s tím ztotožňuji, že jsem k sobě vnitřně neskutečně kritický. Terapeut i moji “kolegové” mi radili, abych k sobě zkusil být více laskavější. Určitě se o to pokusím, ale myslím si, že je to běh na dlouhou trať. Terapeut mi poradil, abych zkusil svého vnitřního kritika alespoň občas poslat třeba na pomyslnou dovolenou, můj život by pak mohl být lehčí.
Teď musím napsat ještě jedno. Jsem tady já kontra máma. Já si myslím, že za moje propady může práce, a že by mi pomohlo, kdybych odešel. Máma si myslí, že jsem prostě psychicky nemocný, a proto mám propady, které se odráží i v práci, a že musím udělat všechno proto, abych se tzv. vyléčil, což v jejím podání znamená zůstat v práci (a to za každou cenu). Nevím. Řešil jsem to i včera na skupině, kdy mi terapeut řekl, že máma pravdu mít může a nemusí. Může to být způsobeno nemocí, ale dost možná, že si to peklo dělám sám, respektive můj vnitřní kritik. Je fakt, že si říkám, zda by mě ten můj vnitřní kritik neprovázel na cestě životem dál, bez ohledu na to, jestli dám ve škole výpověď nebo ne. Ptal jsem se na to i svého psychiatra.
“Já si myslím,” řekl doktor, “že do jisté míry možná ano.”
“No,” hlesnul jsem. “Měl jsem to tak i dřív, to je pravda. Ale v daleko menší míře.”
“Každopádně, je to celkem vážná situace. Myslím to, co se děje teď,” pokračoval doktor.
“To, jak mě drtí ta práce.”
“Ano.”
“Víte, pane doktore, já samozřejmě nemůžu říct, že by se mi tam dělo něco špatného ve smyslu, že bych tam třeba zažíval nějakou šikanu, nebo se dostal s někým do konfliktu. To ne. Ale prostě je to pro mě čím dál těžší. Na škole jsem už asi sedm let a myslel bych si, že čím déle tam budu, tím to bude lepší, ale ono je to právě naopak.”
“Taky se mi zdá,” hlesnul můj psychiatr.
“Vlastně jsem se dostal do situace, kdy nemůžu do práce bez Rivotrilu.”
“To není dobré,” na to doktor. “Sice je fajn, že ho neberete pravidelně, čímž se vyhnete riziku vzniku závislosti, jak jsem vám říkal už minule, ale zároveň to není dlouhodobé řešení.”
“To jistě ne,” souhlasil jsem. “No, a jak jsem říkal, moje matka na mě vyvíjí tlak. Bohužel.”
“To vám zajisté nikterak neulehčí situaci.”
“To opravdu ne.”
“Taky si myslí, že je to dáno tou nemocí, a že bych se měl léčit hlavně proto, abych zůstal na škole.”
“Aha.”
“Říkala, jestli bych se neměl nechat hospitalizovat.”
“To jako jenom na její nátlak?” pozdvihl doktor obočí.
“Ano. Víte, je to až paradox. Na začátku prosince jsem dostal nabídku na pěti týdenní pobyt na psychiatrii v Berouně. Víte, je to nová, hezky zařízená klinika…”
“Ano, vím o tom.”
“Nicméně máti o tom nechtěla ani slyšet. Že prý by bylo nemyslitelné, abych tak dlouho chyběl ve škole.”
“Rozumím.”
“Takže já jsem podlehl tomu nátlaku a do Berouna jsem nenastoupil.”
“A teď by vaše maminka chtěla, abych vás nechal hospitalizovat.”
“Ano. Já ale nechci. Aspoň ne hned.”
“Taky si nemyslím, že je to nutné,” uklidnil mě doktor. “Navrhuji následující. Vezměte si neschopenku, odpočiňte si a uvidíme. Důležité je, abyste se teď dal dohromady a pak se uvidí, respektive pak můžeme řešit, co s tou prací.”
“Dobře. Já jsem pro,” odvětil jsem.
A tak mám zase neschopenku. Uvidíme, jaký to bude mít na moji psychiku vliv. Ještě, když jsem odcházel s ordinace a loučil jsem se s doktorem, řekl jsem. “Maminka se s tím holt v nejhorším bude muset nějak popasovat.”
“To ano,” na to doktor. “Za svými rozhodnutími byste si měl umět stát.”
