Dneska mám svůj malinký pracovní koutek... stůl menší než lavice na základní škole, židle, která sice není ergonomická, ale dělá krásný vzorek na zádech, když na ní sedíte dostatečně dlouho a počítač, který, a to je nejdůležitější, nelze zničit jinak, než vyhozením z okna. Pro někoho málo, pro mě luxus, který si od jisté doby chráním jako poslední kus čokolády na světě. S nikým se o něj nedělím a pro děti je zapovězenou zónou, i když je v centru dění - obýváku.
Vedla k němu ovšem cesta velmi bolestná, drahá a plná bezesných nocí. A naučila mě spoustu nových věcí, jako třeba zálohovat, zálohovat, zálohovat, co ti síly a externí disk stačí!
Ve velmi krátkém okamžiku totiž můžete přijít o práci, které jste věnovali x nocí a většinu volných chvil a hlavně, kterou už prostě nelze zopakovat. Například v případě fotek ze svatby, kterou jste o víkendu fotili... Ano, v té zoufalé situaci, kdy jsem svou dceru viděla u mého notebooku s prázdnou skleničkou od burčáku a tříletý syn mi v záchvatu smíchu sděloval, že „pošítaš je mokuý“, jsem na chvíli vážně přemýšlela, že si tu svatbu zopáknem, že to podruhé bude úplně perfektní...
Ty pocity, které se ve mě v tu chvíli míchaly (no dobře, nemíchalo se nic, měla jsem čisto čistý vztek) raději nebudu rozebírat, nejsem na to pyšná, ale každý, kdo něco podobného zažil, snad pochopí. Ty tři dny, kdy jsem čekala na zprávu od mého kamaráda „IT kouzelníka“, kdy jsem přemýšlela, jak budu od všech babiček, dědečků, svědků a bratranců z pátého kolena shánět foťáky a dávat dohromady rekonstrukci svatebního dne, pro mě byly peklem. Uvědomila jsem si ale, že za situaci můžu hlavně já, protože chtít po ročním dítěti, aby nelezlo na stůl a nesahalo na věci, které jsou v této jeho životní etapě nejzajímavější na světě a aby pochopilo, co pro mě ta malá černá pracovní krabička znamená, bylo přece jen trochu moc. A moc byla i ta reakce, která po „akci“ následovala (ne, nebojte, fyzické tresty nepraktikujeme, jen mám někdy docela zvučný hlas).
Takže se mi zase jednou potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. Stanovila jsem si s dětmi jasná pravidla co jo a co ne - pochopí už i ty roční, když se jim to dostatečně dlouho a v klidu opakuje :), mám krásný, nový, „politíodolný“ počítač a nad vším se snažím tak nějak víc přemýšlet a vidět možné katastrofické scénáře v předstihu. Alespoň doufám. No, tak uvidíme, o čem budu psát příště :)
P.S. Svatbu jsme reprízovat nemuseli, kamarád je totiž fakt kouzelník... :)
Dneska jsem po půl roce marného hledání našla ztracenou krytku od mého objektivu. Našla jsem ji v krabici, kam děti „uklízejí“ své hračky, které momentálně nejsou v kurzu. A objevila jsem tam i spoustu jiných věcí, které jsem už oplakala. V ten moment jsem si uvědomila, že naše domácnost jaksi strádá. Řekla bych přímo, že zarůstá vousem... Rčení „bordel v bytě - šťastné dítě“ u nás platí mnohonásobně a to útulno, které ještě nedávno pramenilo z běžného provozního nepořádku a dávalo našemu bytu šmrnc a teplo domova, přerostlo v nezvladatelný chaos.
Bohužel je na čase si přiznat, že jsem jako pověstná „supermatka“ selhala a jako jedna z mnoha tento mýtus zbořila. Co se stalo? Kdo za to může? Prooooč?
Prostě to nezvládám. Docela těžké si tohle přiznat a ještě ke všemu takhle veřejně. Nedodržela jsem slovo, které jsem dala sobě a své rodině. Slovo, které slibovalo, že moje práce bude jenom koníček, kterému se budu věnovat ve volných chvílích. To by prakticky znamenalo 1,5 hodiny denně po obědě a posléze pár hodin poté, co děti večer usnou.
Jenže najednou se z koníčka stává kůň a z koně opravdová práce. A já po nocích dodělávám to, co jsem nestihla noc minulou a noc předtím. Tím pádem automaticky zazdívám manžela a naše společné dýchánky u lahve vína na gauči. Ráno vstávám unavená a kdo to odskáče, protože je první na ráně? Manžel a děti. Neříká se tomuhle náhodou cesta do pekla...?
A tak pokud chci udržet rovnováhu v rodině i svého „koníčka“, učím se... učím se organizovat svůj čas a učím se říkat NE. A taky ANO. NE pokud se jedná o lákavé pracovní nabídky a ANO všem, kdo nabízejí pomoc.
A tak mne omluvte, musím teď jít přečíst pohádku a pak vybrat bílé, nebo červené...? :)
