Dneska jsem po půl roce marného hledání našla ztracenou krytku od mého objektivu. Našla jsem ji v krabici, kam děti „uklízejí“ své hračky, které momentálně nejsou v kurzu. A objevila jsem tam i spoustu jiných věcí, které jsem už oplakala. V ten moment jsem si uvědomila, že naše domácnost jaksi strádá. Řekla bych přímo, že zarůstá vousem... Rčení „bordel v bytě - šťastné dítě“ u nás platí mnohonásobně a to útulno, které ještě nedávno pramenilo z běžného provozního nepořádku a dávalo našemu bytu šmrnc a teplo domova, přerostlo v nezvladatelný chaos.
Bohužel je na čase si přiznat, že jsem jako pověstná „supermatka“ selhala a jako jedna z mnoha tento mýtus zbořila. Co se stalo? Kdo za to může? Prooooč?
Prostě to nezvládám. Docela těžké si tohle přiznat a ještě ke všemu takhle veřejně. Nedodržela jsem slovo, které jsem dala sobě a své rodině. Slovo, které slibovalo, že moje práce bude jenom koníček, kterému se budu věnovat ve volných chvílích. To by prakticky znamenalo 1,5 hodiny denně po obědě a posléze pár hodin poté, co děti večer usnou.
Jenže najednou se z koníčka stává kůň a z koně opravdová práce. A já po nocích dodělávám to, co jsem nestihla noc minulou a noc předtím. Tím pádem automaticky zazdívám manžela a naše společné dýchánky u lahve vína na gauči. Ráno vstávám unavená a kdo to odskáče, protože je první na ráně? Manžel a děti. Neříká se tomuhle náhodou cesta do pekla...?
A tak pokud chci udržet rovnováhu v rodině i svého „koníčka“, učím se... učím se organizovat svůj čas a učím se říkat NE. A taky ANO. NE pokud se jedná o lákavé pracovní nabídky a ANO všem, kdo nabízejí pomoc.
A tak mne omluvte, musím teď jít přečíst pohádku a pak vybrat bílé, nebo červené...? :)
