Nejsem ten pravý. Nikdy jsem nebyl. Je bláhové myslet si, že bych kdykoliv mohl být někdo, kdo by to dokázal. Nevím. Bože proč? Proč se ptám boha? Tolik bych toho chtěl. Teď kecám. Já chci jen jedno. Chci Ji. Nevím kde je. Nevím kdy je. Nevím o ní nic. Jediné co vím je, že chci být s ní po celý zbytek mého života. Vím, že tam někde venku je. Musí být. Nehodlám přestat věřit tomu, že by nebyla, že by svět byl tak krutý a nechal mě čekat po zbytek života na někoho, kdo by nakonec nepřišel. Chci tě poznat. Chci tě svírat v náručí a už tě nikdy nepustit. Ach. Přijď ke mně. Najdi si mě. Protože nevím, jestli dokážu dál čekat. Myslel jsem si, že to bude jednoduché, že se dokážu zaměřit na jiné věci. Kariéru. Školu. Zájmy. Hovno. Stejně vždycky na konci dne myslím na tebe. Nedokážu to. Každým dalším dnem mě ta představa ubijí a každým dnem, i když si to nepřiznám, i když na to zrovna nemyslím, je stále těžší předstírat. Předstírat, že mi to nechybí. Nikdy bych nevěřil, že mi může chybět něco, co jsem v životě nepoznal. Pomoz mi. Prosím. Najdi si mě. Buď mé světlo na konci tunelu. Buď ten poslední a nejdůležitější kousek skládačky, který můj život potřebuje. Přece nežádám tolik. Přece mě tam nahoře někdo musí slyšet. Odmítám přestat věřit, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Prosím. Přijď. Vysvoboď mě.