Jdeš po tmě svým pokojem. Víš, že na zemi nic není. Nic. Ale ty máš pocit, že tam určitě něco je, o co zakopneš. Máš vytřeštěný oči, který pohlcují tmu, jdeš opatrně, ruce kolem sebe. Víš, že na zemi nic není. Víš, že určitě, určitě o něco zakopneš, do něčeho vrazíš. A ty zakopneš. V tý tmě o něco zakopneš, i když tam přeci nic není... Zakopneš, protože tomu věříš, i když víš, že by to nemělo být možný. Zakopneš, protože tomu věříš. A protože na zemi nic není, na zemi skutečně nic není, zakopneš o vlastní nohu. Protože tomu věříš. Věříš, že zakopneš, a tak zakopneš. Sám o sebe.
A takhle, vážení, takhle funguje naše hlava. Nechá si od nás nalhat jakoukoliv sračku, a co víc, pak ji pro nás i nepozorovaně uskuteční. Jen tak, protože přeci chceme.
Takhle funguje naše hlava.
Myslete na to.
...proč není tak snadný nalhat si, že místností plnou krabic projdeme, aniž bychom jedenkrát zakopli? Proč si nedokážeme nalhat něco ve svůj prospěch? Proč to nejde? Proč ne?!
