O cayi!
Proč nepiju víc čaje?
To byla otázka, kterou jsem si položil, když jsem dnes v Paříži v okénku s rychlým občerstvením dostal při čekání od Turka černý cayi s mátou a pořádnou dávkou cukru...
Když se trochu vrátím v čase, zhruba o půl roku, tak pořádný čaj (vlastně spíše několik) byl základ každého dne na naší cestě Expedice dolů a doleva. Ona to z části byla dost čajová expedice. V Turecku jsme dostali cayi hned na hranicích, navštívili jsme čajové město Ryze a v Gruzii jsme u čajaře dokonce 3 dny bydleli. Potom ten cayi nemiluj, když ho je všude kolem tolik. Vlastně by se tam dala milovat i kořalka, která tam taky byla všude kolem, ale to je zase na jinou úvahu. Anebo spíš rovnou na přihlášku k Bohnic.
(Pravidelná dávka černého caye (3ks cca 13,- Kč), Ryze (Turecko), Květen 2018)
Když jsem si tedy objednal v tom okénku a kochal jsem se rušnou pařížskou ulicí ve čtvrti La Villette, zezadu se na mne najednou ozvalo “cayi”. Zbystřil jsem, otočil se a na pultu viděl přesně takovou malou skleničku s náplní čaje, kterou vidíš na obrázku výše. Byl doplněn o mátový trs, který se pomalu potápěl v lehce, vlivem rozpouštějících se dvou kostek cukru, zakaleném černém čaji. Za skleničkou se na mne zubil Turek a to byl prvopočátek našeho přátelství. Pravděpodobně už ho nikdy neuvidím, ale vzpomínku na něj určitě mám. Udělal mi obrovskou radost, protože od konce expedice jsem čaj v takovéhle (rozuměj superior) podobě neměl.
Nicméně jsem pokývl, zkušeně jsem pronesl “mesí” (francouzsky díky, ne ten čutálista) a pozvedl skleničku. Teplo, které odevzdávala do mé dlaně mi okamžitě vnuklo právě onu otázku proč nepiju víc čaje. Vždyť na té expedici to bylo tak boží. Byli jsme pořád v rauši, protože turecký cayi není jako pikvik z pytlíku. To Ti nic krom tepla do těla nedá. Jenže turecký cayi Tě podrží jako rebull. Prohřeje tělo a skvěle chutná. A navíc, což se mi krásně opět ukázalo při návštěvě tohohle fastfoodu - cayi je i perfektní sociální pojidlo...
Budu pít víc čaje!