#uvahy

[teleshopping-na-emocie]

Mesačné konšpirácie

Čo ak na odvrátenej strane mesiaca je život? Malé stvorenia, inteligentnejšie ako my, ktoré nemôžu bývať na strane, kde by na nás videli a my na nich, pretože sa nedokážu pozerať na náš život tu na Zemi?

[i-am-more-than-you-will-ever-be]

Proč neukazujeme pravdu?

Není zvláštní jak moc lidi vypadají jinak na sociálních sítích než ve skutečnosti? Proč máme tendenci neustále ukazovat, že máme dokonalý život, jíme skvělé jídla, máme úžasné kamarády, se kterýma neustále něco podnikáme, že zkoušíme nové věci, že jsme dokonale šťastní? Co nám to přináší?  Vidím to sama u sebe a svých kamarádů. Když se podíváte na instagram E. co uvidíte? Tetování, buldočka, fotografie ze školních úkolu, nejlepší kamarádku, koncerty, taneční... Ale jak vypadá skutečnost? Hádání se s matkou je na denním pořádku, neustálá nenávist svojí váhy, nedostatek peněz, neschopná udržet si vztah delší dobu, špatné známky a kocoviny.

A co takhle někdo jiný? Třeba L. Instagram plný kamarádů, celebrit, které se jí líbí, citátů a kreseb, fotek z Londýna, rozesmátá tvář... A opět skutečnost? V depresích už od nízkého věku, sebevražedné myšlenky, ruce plné jizev, nedostatek pochopení, zamilovaná do špatného, se kterým nikdy nebude.

A co přihodit nějakého kloučka? Máme tu D. Můj tumblr je ho plný, ale jak vypadá Insta od něj? Fotky z posilovny, na kterých jde vidět progres, věci, které pro něj hodně znamenají, třeba kytara, přívěsek.. fotky s milovanýma, neuvěřitelně jeblé fotky s kamarády, vzpomínky na cestování. A realita u něj? Není schopný jít do vztahu, v poslední době nemá nálady, nedělá mu problém mi posílat odhalené fotky, je náladový, rozvedení rodiče, a smutek zahání pornem.  

Co kdyby někdo ukázal skutečnost? Co kdybychom si přestali sdělovat jen ty pěkné věci a zaměřili se i na tu realitu? 

Nebo to je pro lidstvo moc velká výzva? 

[duseplavec]

Okamžiky

Nedávno byly perseidy a já v té teplé noci plavala zády na hladině bazénu na zahradě. Zírala jsem přímo do tváře nebi posetému tisíci hvězd a pozorovala jsem tu výjimečnou scenérii. Hlavou mi běhaly desítky myšlenek a postupně se vytrácely ve tmě, voda je odnášela. Chlad mnou prostupoval pomalu, vzduch byl teplý, v uších mi hučela voda a já si připadala jako ve stavu bez tíže. Ráda ležím na vodní hladině a pozoruji oblohu. Ve dne nabízí úchvatný pohled na mračna, která vytváří neskutečné obrazce a probouzejí tak mou představivost, v noci zase člověku ukazuje světla dávné minulosti a dopřává mu prostor pro ty nejhlubší myšlenky, které se pak rozplynou s prvním ranním paprskem vycházejícího slunce. 

Přemýšlela jsem, co si tu noc přát, kdyby padala hvězda. Visela jsem očima na obloze a čekala, kdy to přijde. A nic. Byla mi už větší zima tak jsem se rozhodla plavat. Odvrátila jsem tvář od nebe a soustředila jsem se jen na plavání. Voda kolem díky tmě byla temná a všude bylo hrobové ticho, v okolních domech už dávno všichni spali. Po chvíli plavání jsem si stoupla a skočila do vody po hlavě. Miluju ten pocit, když skočím a potopím se. Svět utichne, vše co je venku zmizí, a v uších člověk slyší jen zvuk vlastního krevního oběhu, díky čemuž ví, že je pořád naživu a taky si uvědomuje, že každý nádech je nepostradatelný. Pod vodou se nenadechnete. Máte jen omezené množství kyslíku na to, abyste prozkoumali svět pod hladinou, abyste uplavali pár metrů a abyste se včas vynořili zpátky. A v tu chvíli se to stalo. Vynořila jsem se na hladinu, zhluboka jsem se nadechla a v tom mžiku vynoření jsem to uviděla. Padala hvězda. Byla to vteřina, jen se odlepila od oblohy, jako list z podzimního stromu a zmizela v hlubinách zapomnění. 

Až když jsem se z toho úžasu probrala mi došlo, že jsem si nic nepřála, bylo to příliš rychlé. Znovu jsem se potopila a tam v temné vodě jsem si uvědomila, že jsem si vlastně něco přála - přála jsem si vidět padající hvězdu. A to se splnilo. Takhle Vesmír funguje, slyší naše nejhlubší přání a mnohdy je splní jen na kratičkou chvilku, abychom žili plně jen v tom okamžiku a nekazili ho dalšími slovy, myšlenkami či touhami. Jak pod vodou nebo i při padání hvězd, tak i v životě má člověk obvykle jen chvíli na to, aby si užil ty nejlepší okamžiky. 

Nic netrvá věčně. Proto jsou všechny nevšední zážitky tak výjimečné - protože jsou tak krátké a nikdy nevíme, kdy a jestli vůbec přijdou. A když pominou, zbyde jen příjemné chvění v srdci. A vzpomínky na toto chvění potom člověka dokážou zahřát i v tom nejchladnějším období - vzpomínky na okamžiky, kdy viděl zázraky, kdy cítil lásku, vděčnost a kdy žil doopravdy jen přítomným okamžikem. Protože v srdci, které je otevřené, hoří nekonečný plamen věčnosti.

[nesebalaskaaine]

twenty-something girls vs. thirty-something women.

Takto je pomenovaná jedna časť seriálu Sex and the city (ktorý milujem!!!).

Je to naozaj tak? Sme po dosiahnutí “dvaciatky” stále len dievčatá? 

a nie ženy?

a je to len feeling, ktorý máme, že už sme dospelé?

ak áno, čo nás robí ženami?

Keď vieme že si vieme poradiť aj bez chlapa?

Keď si myslíme že ho už nepotrebujeme?

alebo keď tušíme že nemôžme od nich očakávať všetko?

Kedy?

[nesebalaskaaine]

Víkendové polemizovanie

Kým ležal vedľa mňa na posteli, pozeral sa na mňa, a rozmýšľal úplne iným spôsobom, ja som myslela na to, či to čo prežívam je ešte taká tá naivná láska. A hlavne uňho. Nemal inú. Ja áno. No neviem. Každopádne nás to poznačí a ja som veľmi zvedavá akým spôsobom. Pretože teraz som kurva zamilovaná. Asi je už neskoro na to, aby som to popierala. Je jediný koho chcem, všetkých ostatných, minulých, budúcich, mám pekne v piči.

[modryocean]

19 vecí, ktoré som sa naučila, než mi bolo 19

Že deti nás toho môžu naučiť podstatne viac, než by sa na prvý pohľad mohlo zdať.

Že porovnávať seba s niekým iným je pekná blbosť.

Že keď sú k tebe ľudia bezdôvodne nepríjemní, pravdepodobne mali len zlý deň.

Že keď takého človeka stretneš, nepokaz mu ho ešte viac, nepotrebuje to.

Že sťažovanie sa väčšinou prinesie iba viac situácií, na ktoré sa sťažovať.

Že minulosť je dobrá na to, aby sme sa z nej poučili.

Že človek nemusí byť dobrý vo všetkom.

Že ľudia naokolo ťa nehodnotia ani zďaleka tak prísne, ako sa hodnotíš ty sám.

Že celé je to o uhle pohľadu.

Že v konečnom dôsledku všetci hľadáme odpovede na tie isté otázky.

Že tvoje šťastie nezáleží od nikoho iného, než od teba.

Že niekedy je v poriadku povedať nie.

Že robiť niečo, čo ťa nebaví, je strata času.

Že ľuďom robia väčšinou najväčšiu radosť tie najmenšie maličkosti.

Že požiadať o pomoc je normálne.

Že keď niečo nevieš, tak to pravdepodobne vieš, len sa ti nechce rozmýšľať.

Že všetko toto bolo už raz povedané alebo napísané.

Že nech robíš čokoľvek, kombinácia červenej a ružovej je vždy zlý nápad.

Že začínať vetu slovom “že” je neslušné.

[modryocean]

(Ne)realita

Knihy, filmy, seriály. Vymyslené príbehy s vymyslenými postavami, ktorých životy a city sú vymyslené. A predsa v nás určité pasáže kníh, časti seriálov alebo filmov dokážu vyvolať niekedy až neopísateľné pocity. „Je to len kniha“, povieme si. Ale ako je potom možné, že pri jej čítaní sa dokážeme radovať, keď sa naša obľúbená postava raduje? Že naše oči sa naplnia slzami, keď postava smúti? Že cítime bolesť, keď je zranená? A keď sa príbeh končí tým, že postava zomrie, nastane v nás zlom, ktorý je vyjadrený hnevom a smútkom. Nič také ako „len kniha“ neexistuje. Príbehy postáv v každom jednom z nás dokážu vyvolať iné pocity. Pocity, ktoré niekedy ani my sami nedokážeme rozoznať. A ako tak pretáčame stranu za stranou alebo sme ponorení do jednej z mnohých filmových scén, postavy sa postupne stávajú našou súčasťou. Časťou z nás, ktorá nás niečím zmenila, niečo nové naučila, niečo nové vytvorila. A preto, áno, dokážeme sa do príbehu vžiť. Cítime radosť, strach, obavy, nadšenie, smútok… A keď sa raz dostaneme na poslednú stránku knihy, alebo k titulkom filmu a uvedomíme si, že postava už viac neexistuje a príbeh je preč, nastane prázdno. Príbeh došiel ku svojmu koncu a už viac nemá pokračovania. Ale ak poskladáme časti, ktoré sa pri zavretí knihy rozbili na malé kúsky, uvedomíme si, že príbeh nám predsa len niečo dal. Aj keď sa nám nepodarí nájsť všetky roztratené časti, podstata ostane rovnaká. Príbeh nám dal niečo, čo nás hlboko vo vnútri trochu zmenilo, a my už nikdy nebudeme rovnakí…

[ptrpltv]

chcela by som sa niekomu vyrozprávať alebo vypísať no mám v hlave toľko myšlienok, že ich nedokážem sformulovať a dostať zo seba von