#vzory

[tiahomesk]

Zimné farby a vzory v spálni

Zima prináša nielen chladné dni, ale aj jedinečnú atmosféru, ktorú možno preniesť do spálne. Správne zvolené farby a vzory dokážu premeniť každý interiér na teplé, útulné miesto, kde sa budete tešiť na každý večer. 

Ako zmeniť spálňu na zimné obdobie? Objavte tipy na farby, vzory a bavlnené obliečky, ktoré prinesú do interiéru teplo, harmóniu a vianočnú

[tiahomesk]

Zimné farby a vzory v spálni

Zima prináša nielen chladné dni, ale aj jedinečnú atmosféru, ktorú možno preniesť do spálne. Správne zvolené farby a vzory dokážu premeniť každý interiér na teplé, útulné miesto, kde sa budete tešiť na každý večer. Pozrime sa, ako zladiť bavlnené obliečky a doplnky tak, aby vaša spálňa pôsobila harmonicky aj počas zimných mesiacov.

Ako zmeniť spálňu na zimné obdobie? Objavte tipy na farby, vzory a bavlnené obliečky, ktoré prinesú do interiéru teplo, harmóniu a vianočnú

[iamalmostsoulless]

Vzory

Mám ráda puntíky, nevadí mi proužky, ale nebaví mě kohoutí stopa.

V životě se setkáváme se vzory. Vzorec jak se s někým přátelit, jak trávit volný čas, jak žít spokojeně s partnerem, jak vychovávat svoje dítě, co studovat. VZOREC JAK ŽÍT KRÁSNÝ ŽIVOT! Máme vzorce na vše, jen se do té škatulky pohodlně vtěsnat. Tušíme, že každý jsme jiný, individuální, takže ty vzorce nejde napasovat na každého. Ale stejně je někde zakotvené máme. Hluboko. A ovlivňují netušeně. Dokážeme se jim vymanit?

První vztah jsem měla o něco později než část mých kamarádek. Sledovala jsem jak fungují jejich partnerské vztahy. Nevědomky. Myslela jsem, že musím projít stejné milníky. Na Pinterestu jsem měla nástěnku s názvem “Couple goals”. Byly tam fotky slavných párů. Chtěla jsem to co měli oni. Jednu dobu jsem snad i záviděla... Můj oblíbený zpěvák si mě asi nevezme!! Panebože! Ale kdo si tím ve dvanácti neprošel.

Štěstí se na mě usmálo hned několikrát, měla jsem několik fajn partnerů. Ačkoli to nevydrželo, každý mi něco dal. Nebyla bych tam kde jsem, kdyby ty vztahy neztroskotaly. I přes neshody a problémy jsem vděčná. A jaké ty vztahy byly? No překvapivě ne podle těch mých vypozorovaných vzorců. Vlastně ty vztahy byly úplně jiné než vztahy mých kamarádek. I ti lidi byli naprosto jiní, speciální. Ty vztahy byly krásné. Možná jsem tehdy netušila jak moc krásné. Dokonce moje vztahy byly i jiné než ty vztahy, které tvořily obsah “Couple goals” nástěnky. A nebudu lhát, párkrát jsem z toho byla zklamaná. Proč si ty dvě celebrity na fotce dávají pusu a on(a) mi ji ještě nedal(a)??? Šílené...

Jenže člověk nemusí naplňovat vzorce. Navíc nějaké imaginární vzorce, co si člověk poslepoval v hlavě z toho, co viděl. Ani ty, které mu předkládají ostatní.

Příbuzná, když jsem jí oznámila, že je na obzoru slibný potenciální partner, nedokázala mlčet. Pořád se mě ptala. Už jste měli rande? Co jste dělali? Drželi jste se za ruce? Padla pusa? Objali jste se? Už bylo něco víc? A když jsem jí řekla Nenene, tak ti byl problém. Seš blázen?! Ještě nic? Vy jste teda dva... 

Jenže možná ti dva (my dva) potřebovali prostě jen víc času. Možná jeden z nich byl poprvé ve vztahu a ten druhý měl nevyřešené věci někde v sobě. Ten první strach a tak a tak.

Každý jsme jiný. Každá kombinace dvou (a více) lidí vytvoří něco jedinečného. To je tak kouzelné. Každý má jiné potřeby a požadavky. I to je kouzelné. Základní je poznat sám sebe. Bez toho se člověk nepohne. A náš partner taky musí znát sám sebe. A když ty znalosti o nás dáme dohromady, zjistíme, jestli to vůbec může klapat. A možná to bude fakt klapat.

Hlavně komunikujte. Mluvte. Ptejte se. Chvalte. I kritizujte, ale slušne, věcně.

Ale to Vám teď ukazuji jistý vzorec... tak já mlčím.

[mandalandavanda]

By me

[sasakliment]

“Správný chlap ženskou nemlátí”

Kdo to řekl? Macho a chlapák Lennox Lewis (britská boxerská superhvězda). A pomohl tím v boji proti domácímu násilí víc, než kdyby feministické organizace celého světa vydaly společnou nótu. Sportovci vytvářejí vzory, ať chtějí, nebo ne. Můžete toho využít při šíření dobra (i zla) nebo když chcete vydělat peníze.

Tak třeba Nike. Postavila na vzorech svou kampaň, ovšem otočenou o 180 stupňů. Ve spotu z roku 1993 vystupuje Charles Barkley. “Nejsem vzor, o to ať se starají rodiče, hraju basketbal.” Nemá to chybu. Chci být taky takový drsňák, běžím pro boty a jdu dělat basket.

Podle průzkumů vnímají dvě třetiny adolescentů sportovce jako vzory, ke kterým vzhlížejí. Proto sportovní hvězdy vystupují v reklamách, vyzývají děti, aby se hýbaly, obhajují pořádání velkolepých sportovních podniků. Mění postoje, nákupní chování.

Dobro. Česko sportuje, kampaň Českého olympijského výboru na rozhýbání dětí, je postavená převážně na ambasadorech. Olympijských vítězích, mistrech světa. Mladší motivují děti, starší, jako třeba Martin Doktor, jejich učitele. Mezinárodní olympijský výbor na tom postavil celosvětový program při Olympijských hrách mládeže. V praxi to vypadá asi tak,  jako když se zjeví Beatles. Viděl jsem to v Innsbrucku. Přijela Kim Ju-Na, fenomenální korejská krasobruslařka. Desítky dětí na ní visely na každém kroku. Chtěly bruslit a být jako ona.

Peníze. Vzory fungují i v byznysu. Věty typu “Tak určitě”, “Vyhráli jsme, protože jsme dali o gól víc než soupeř” jsou jen fotbalová klišé. Každý vrcholový sportovec je jedinečný díky něčemu jinému. Když o tom dokáže mluvit, dokáže inspirovat lidi, vyhrál. Najímají si ho HR manažeři a evenťáci, kteří potřebují zprostředkovat výjimečný zážitek, aktivovat zaměstnance nebo klienty. Jak se vystupuje z komfortní zóny? Jak se maká efektivně v kolektivu? Co vás přiměje po promaroděném roce podávat světové výkony? Zeptejte se olympijských vítězů! Agentury po celém světě nabízejí sportovce jako motivační řečníky. Třeba v Americe se tím velmi slušně živí Magic Johnson. U nás se rozjíždí nová služba Sport Speakers.

Takže je to docela sexy obor. Navíc sportovci produkují fakt inspirativní hlášky, které mají hlubokou logiku založenou na zkušenostech. “Nemůžeš? Přidej.” To asi znáte. Ale co třeba “Když je nemůžete přehrát, přepracujte je.” Anebo “Chybějící talent doženeš zápalem, tvrdou prací a 110 procenty svého času.” A jedna od srdce: “Bolest je pomíjivá. trvá minutu, hodinu, den, rok. Jednou však zmizí. A přijde něco jiného. Když ale vzdám, trvá navěky.” Schválně, kdo to řekl?

Saša Kliment

P.S. Příště si v souvislostech posvítíme na Jirku Ovčáčka a jeho vítězství v počtu citací v médiích. 

Autor je komunikační konzultant, někdejší šéf komunikace Českého olympijského výboru a fotbalové Slavie. Text vznikl s využitím inteligentního monitoringu společnosti Media Tenor. Foto: Boxen1

[life-is-a-bit]

Kdybychom byli opravdu tak moudří

Jsme zemí zlatorukých všeználků a všudybylů a rozumy pivních mudrců Ze Zatáčky by stačily na ústavu sjednocené Asie. Všichni dokážeme komentovat kvalitu soudců, štěpné reakce, potřeby aukce radiových kmitočtů i regulernost gólu v irském fotbale, přestože ho vidíme poprvé a nečetli jsme pravidla. Tohle všechno umíme. A proto jsme furt pěkně v háji. 

Je s podivem, že přestože se všichni utvrzujeme v pravdě, že jsme národ zbabělců nebo utlačovaných, který to za každé války díky poloze a malosti odskákal, díky čemuž je naše sebevědomí na bodě mrazu, jsme schopni skálopevně věřit a bušit pěstí v hruď, pokud někoho smíme obohatit jeho vesmír naší inteligencí. Našimi nápady. Našimi názory. Vy je snad nechcete?

Je s podivem, že přestože mnoho z nás chodila spíš za školu než do školy, tak dokážeme vynášet soudy nad skutečnostmi, o kterých prvně slyšíme z Blesku nebo na Nově. Na jedné straně jsme to četli na internetu, kde se to do hloubky problematiky zabředlo asi jako když má kružnice tečnu. Na druhé jsou zde moudří - čti nejvíce křičící - hlavouni pomazaní, nositelé hlavních společenských myšlenek, dokud je někdo jiný nepřekřičí a obvykle k tomu nezavře. Samozřejmě naše oblíbené hlášky, že "za to si chleba nekoupíme" a sedlácké počty a já nevím, co ještě. Ale ústavní soudce přece nemá co kecat do toho, co někdo schválí. Jaké tři státní moci? Co to je za blbost? To zas platíme z daní?

Je až z podivem, kolik moudrých hlav to nikdy nedotáhlo dál než doplazit se ve 3 ráno k domovskému prahu, v lepším případě pěšky, nočkou nebo tágem. "Voe, předce tú auto nenechááám". Kolik našich výborných fotbalistů je v hledáčku dokonce druholigové kazašské soutěže, někteří dokonce pomýšlí na první finskou ligu. Kolik trenérů sedících 14 let na lavičce prestižního klubu v jiné zemi má náš národ. Kolik kmenů AIDS, malárie, HPV, chřipky, nízké inteligence a obezity již bylo vymýceno. Kolik z nás povstalo a odvedlo alespoň 100% nasazení v práci, kterou nám někdo dává a za kterou nás platí. Kolik z nás se zařeklo a šlo studovat, i kdyby do veřejné knihovny, jak se věci vlastně mají, a odhodlaný povstal a šel zlepšit svět. Nebo aspoň sám sebe.

Jsou tací, díky jim za to. 

Přiznám se, je mi v poslední době těžší s někým polemizovat. Ze dvou důvodů:

V pachuti společnosti bez osobností končí většina debat argumentem typu "trafiky pro Klause", osočením ze socanství/zednářství/imbecilnosti, dopitím posledního piva a prohlášením, že to je stejně všechno na hovno. Výsledkem budiž pocit dokončené argumentace s nulovou návazností, leda s odkazem, že zítra se zas sejdeme a budeme se hádat. Bohužel se stáváme společností průměrnosti, jakkoli vyčnívající kus je podplacen, přeplacen, dosazen, zkmotrován nebo určitě cizinec.

Druhý, pro mě důležitější problém je, že lidé žijou svými naučenými frázemi, a když vlastně spolu komunikují, tak jeden po druhém pouze hází, co kde zaslechli. Bez přemýšlení, bez hlubšího pochopení, bez nutnosti přemýšlet nad následky. Stejně jde o kulové. Dám si ještě jedno.

Potřebujeme umět poslouchat, ale i přemýšlet. Ale to často neumíme.

Rád bych napsal, že "vy" a já ne. Snažím se, přemýšlím, hledám odpověď, snažím se pochopit argumenty těch, s kterými se hádám. Ale bohužel mám čím dál častěji pocit, že svůj názor ani oni samotní nechápou. Jak by mohli, když jen parafrázují, co viděli, slyšeli, přečetli jako nadpis na Novinkách. A v úsilí přemýšlet nad argumenty docházím často k závěru, že nejsem kvalifikovaný dost na to, abych málem takovou diskuzi vedl. A že nejsme ani na oné pomyslené tečně, neb kružnici jsme viděli jen z motoráku. 

Potřebujeme vzory. 

Po tom neustálém brodění se močálem už potřebujeme silné osobnosti, morálně silné jedince, kteří budou i při jisté nepřízni osudu věrni svému ideálu. Než zas budu nařčen ze socanství a jánevímčeho, člověk bez morálních hodnot je prase, co sere na to, co žere, hlavně, že žere, člověk bez vize je manipulovatelná krysa, který doufá, že za rohem se skrývá blahobyt a běží a běží a běží a chcípne zoufalstvím s pocitem vyprázdněnosti. Štěstí je už za příštím rohem. 

Potřebujeme vzory. A máme dvě možnosti:

hledat

nebo se jím stát

Poté můžeme růst. Jako jedinci. A díky tomu i jako společnost. 

Jinak zůstaneme .. tímhle .. a to opravdu nechci.

[jazykovepeklo-blog]

Nejen na Moravě je tato chyba naprostá klasika.