Neustále si pokládám otázku, co je to život. Myslím, že ho charakterizuje odraz vlající sukně v prosklených dveřích. Asi takový je. Ale většina lidí ho hledá ve hmotě, v materiálních věcech, protože si na ně můžou sáhnout. Mají potom pocit, že ho (život) drží ve svých rukách. A přitom se jen opíjí rohlíkem.
Moje největší potřeba je jídlo. Dokážu toho sníst třeba klidně za 3 osoby a furt nebudu mít víc než 50 kilo. Někdo tomu říká dar, já prokletí.
Další moje největší potřebou je pití. Nejčastějc je to kafe. Nemám na něm závislost. Jen ho potřebuju tak 3krát denně.
. . .
A pokud momentálně smažu moje hlavní potřeby, tak tu mám takovou další - potřebu zapomenout.
Snažím se na tebe zapomenout a vím, že to potřebuju. Jen to nejde. Byla jsem si jistá, že to bude hračka, ale spletla jsem se. A vzhledem k tomu, že ti to nemůžu napsat osobně, tak to píšu takhle.
přístav Holešovice 2018 (potřebuju si udělat takovou poznámku) Jak mám tu mánii furt si dělat nějaký deníčky a zápisky a diáře a kroniky, a současně jak mám ten zoufalej nedostatek minut, tak vytvářím chaos. Našla jsem jeden starej výletní deníček, na kterej jsem v rámci stěhování zapomněla, a současně mám novej loňskej na nálepky. Taky si občas píšu něco sem, a doma mám dva krásný deníky, do kterých nestíhám nic zapsat. Skoro nic. Když to stihnu, zas se to nedá číst, protože jsem si odvykla psat rukou. A celý si to sem píšu proto, že jsem dočtla knihu Petra Horkýho o Zikmundovi a ta jeho systematičnost (Zikmundova) je prostě neuvěřitelná, té se nikdy vyrovnat nemůžu, ale! až za dvacet let někdo omylem vleze do některé z mých pečlivě schraňovaných krabic plných deníčků, třeba si trochu zaprohlíží. Já třeba do nich občas vlezu už teď
Někdy se dostanu v rámci učení ke znalostem, které chci sdílet, ale z různých důvodů nemám náladu/důvod/čas zasazovat je do nějakého příběhu. Tohle jsou záblesky některých mých výpisků, které mě nadchly. (více informací o této kategorii a proč v ní je tolik překlepů ZDE)
Rytmus dechu ovlivňuje paměť a strach - Rhythm of Breathing Affects Memory and Fear http://neurosciencenews.com/memory-fear-breathing-5699/
- vědci zjistili, že rytmus dýchání vytváří elektrickou aktivitu v mozku, která ovlivňuje emocionální rozhodnutí a vybavování si vzpomínek
- efekt kriticky záleží na tom, jeslti zrovna vdechujeme, nebo vydechujeme a pokud používáme nos, nebo ústa
- jedinci dokázali identifikovat strašidelný obličej rychleji, pokud vdechovali v porovnání s vydechováním
- jedinci si pamatovali objekty lépe, pokud při interakci vdechovali
- efekt se ale rušil, pokud bylo dýcháno ústy (protože nestimuluje čichovou část mozku - důležitost viz níže)
- jeden z nejdůležitějších objevů byl, že dochází k dramatickému rozdílu v aktivitě v amygdale a hippocampu, během vdechování v porovnání s vydechováním
- pokud vdechuješ, ovlivňuješ neurony v čichové části mozku (olfactory cortex)(čich je pravděpodobně první ze smyslů, které jsme si vyvinuli, taky byl nejpozději pochopen v porovnání s dalšími smysly), amygdale a hippocampu napříč limbickým systémem (emoce, dlouhodobá paměť, dlouhodobé chování…)
- (moje poznámka) zjednodušeně řečeno když se člověk lekne (primitivní emoce), rychle se nadechne. Ale funguje to i naopak, že pokud člověk vdechuje, tak stimuluje emocionální části mozku, které jsou spojeny s pamětí, paměť s chováním, chování s neurotransmitery a chemií, kteoru vypouštíme a ty ovlivňují ve spirále naše chování a tedy volby zpět. Tedy to kým jsme.
Spíš mi přijd eopět paradoxní, že na to přišli tak pozdě. Principálně stená technika se používá ve výkonostních tehcnikách, když si člověk “napíchne” emocionální části mozku a spojí je s fyzickým výkonem při přeprogramovávání biochemie. Už zase to dokazuje, že vědci jsou geniální v tom, co dělají… a přesně proto jsou strašně neefektivní v kolikrát úplně primitivních spojováních nápadů a proto z nich tak šílím, protože kdyby si kolikrát sedli na zadek a pokecali si s někým primitivním (tzn z jiných oborů), mohli by přijít na daleko více věcí.
Předchozí článek: ZE ŽIVOTA TŘÍMETROVÉHO OBRA... #1
Můžeš mě sledovat na instagramu tady
V posledných dňoch som si tu vypísal srdce a docela ma to chytilo a tak pokračujem.
Ešte na začiatok by som rád vysvetlil prečo sem, poznáte ten pocit keď robíte niečo pri čom Vás môžu chytiť? Taký ten adrenalín a presne to cítim s týmto písaním. Je to miesto kde ma asi nikto z kamarátov nevidí.
Píšete tieto písmenká, ktoré Vám spolu ulahodia na duši, keď nechcete písať kamarátov a vkladáte ich na miesto, ktoré možno niekto raz objaví. Presne ako keď vložíte odkaz do lodičky a pošlete ju na more.
Dnes som mal super deň. Ráno som si napriek mojim predsudkom, ktorých sa neviem zbaviť pri starých filmoch, pozrel Raňajky u Tiffaniho. Úžasný film, úžasné postavy, tak ľahko aplikovateľné do každej doby ...
Venujem sa projektom, niečomu do čoho vkladám kus seba a čo mi ho potom vracia, niekto rád pozerá futbal a ja proste toto. Prečo to ale píšem? Dnes sa mi darilo :D
A tá posledná vec. Dnes mi napísala, konečne viac ako vetu :D Aj keď je to možno čudné, teším sa spolu s ňou, že začína mať niečo s svojim ex. V konečnou dôsledku, aspoň ju môžeme rozmaznávať dvaja a ja nie som z nej až tak pobláznený, ako keď je voľná ... Moje nadšenie ale vyprchalo v okamžiku, keď mi napísala, že je presne taký istý ako predtým! Predtým som myslel, že ju podviedol. Ja osobne nevidím v tom nič, keď niekto niekoho podvedie, ale spoločnosť je iná a ja nemám koho podvádzať :D Ale chcel som napísať, že som sa dnes utvrdil v dvoch veciach:
- človek sa hrá rád s ohňom, aj keď sa popáli
- dobré dievčatá hľadajú zlých chlapcov, možno v nádeji, že ich zmenia, že musia o nich bojovať? boh vie, ale človeku, ani ja, si nevážime to čo ľahko máme naservírované, ale chceme a ideme skôr za tým, čo vidíme ďalej ...