DEVĚT MĚSÍCŮ BEZ MOBILU
Tak už zase používám mobil. Devět měsíců jsem ho nepoužíval. Nejdřív za to mohla lenost opravit ho a používal jsem jen hlasové ovládání pro budíky a audioknihy, později jsem ho přestal používat úplně. Jaké to bylo? Co mi to přineslo? Jak jsem řešil problémy?
Píšu tenhle článek už počtvrté a nemůžu jinak, tenhle bude takovej emocionálnější... protože když sbírám vzpomínky na to, jak jsem si užil nepoužívání mobilu, vzpomenu si taky na to, že sem občas obklopenej arogantníma debilama. A nemyslím to jako nadávku, spíš je to takovej ten smutek přeměněnej v zlobu, když vidíme lidi, na kterých nám záleží, jak dělají něco špatně. To, že jsem zastáncem vystupování z mé komfortní zóny, protože mimo ni je nejvíce výsledků, víte. Už jsem udělal hodně divných věcí a všechny mi přinesly víc výsledků, než kdybych je dělal normálně a nakonec jsem si všiml vzoru, že těma nejnáročnějšíma a zároveň nejhodnotnějšíma je dělání si věcí po svém... Čím víc, tím líp. Když dostanete chuť, sedněte si doprostřed ulice. Když dostanete chuť, jezte k snídani bonbony s mlékem. Když dostanete chuť, běžte z práce bosi. S každým takovým krůčkem se stáváme sami sebou a než se nadějeme, zjistíme, že se nebojíme dělat tolik chyby, dělat věci po svém a najednou sedíme v letadle do Francie, letíme tam na snídani, udělat si oheň na pláži a pak se vrátit stopem zpět. Než se nadějeme, děláme věci víc a víc podle sebe a ne podle toho, co nás kdo naučil, čeho se bojíme a toho, jak by se věci měly dělat. To je podle mě jedna z nejtěžších věcí a přesně proto jsem na ni zaměřenej. Být bohatej, slavnej, nebo mít skvělou kariéru je oproti tomu jednoduchý. To je podle mě definice šťastného člověka - někdo, kdo dělá věci po svém. Takže lidé mi pokládají otázky, nad kterýma se nezamyslí. “Jak teda komunikuješ s lidma?” :-O Probohy... Jinými způsoby? Třeba mailem? “Co když potřebuješ něco důležitýho?” :-O Nepotřebuju. Jsem organizovanej. “Co když potřebuje někdo jinej něco důležitýho?” :-O Jako co třeba, že někde umírá v pustině? Jak často se to někomu stává? “Ale co když se stane něco fakt vážnýho!” Vážně na to mám odpovídat? Člověk nemusí umět hrát šachy, aby si tu konverzaci představil o odpověď později. Takže mně to evokuje, že lidé nad tím moc nepřemýšlí a mám hodnoty nastavené tak, že si svého času extrémně vážím, takže mě tenhle přístup samozřejmě rozčiluje. Ale v pohodě, od toho jsme každej jinej a děláme si to po svém. A tak jsem přestal používat mobil. Zasadím to do kontextu mého životního stylu. Pracuju málo. Tak akorát, abych se uživil - což vzhledem k mému povolání znamená, že mám opravdu hodně času na moje věci. Těma je učení a posouvání se k mým dalším cílům, moje slečna a přátelé. Moje pohodlí, zdraví, klid a dostatek času na přemýšlení. A dělání věcí co nejpořádněji. Já vím, že to může znít divně, ale tím, že si dělám věci po svém a jsem si toho vědomej, dokážu si užít aji vynášení koše. Ten přístup samozřejmě afektuje můj přístup k byznysu. Nepracuju s kreténama. Nepracuju s lidma, co nejsou organizovaní. Pokud má někdo potřebu psát mi denně deset emailů, v pohodě, já odpovídám na maily dvakrát týdně. Pořádně. Někdo zvoní na zvonek? Nezajímá mě to. Vím, že kdyby mělo něco přijít mým spolubydlícím, řekli by mi to předem, protože vědí že se doma zdržuju v neobvyklé doby. Ten někdo kdo zvoní něco chce od člověka na druhé straně zvonku a já se s ním nechci s největší upřímností bavit, pokud zrovna dělám něco mého a chci na to být soustředěnej. A to dělám většinu času. Když chci trávit čas s přáteli, domluvíme se předem - všichni jsme zaneprázdnění a je potřeba se domlouvat klidně i několik dní předem. Jdu potom do obchodu a dávám tomu moje maximum pozornosti. Vím co chci jíst, vím, jak si to vybrat, pokecám s mým prodavačem protože máme skvělej vztah prodavače a zákazníka a oba víme, že heslo “náš zákazník náš pán” je hovadina. Má doma syna a manželku, slavili narozeniny, jeli na dovolenou, přestěhovali se do lepšího bydlení - všechno to vím a stejně tak on ví věci o mně - protože oba děláme věci pořádně. Většinou chodím po Londýně pěšky a takhle týdně nachodím přes 100km. To jsou hodiny a hodiny času... poslouchám hudbu? Ne. Když odpočívám a flákám se, dělám to pořádně, protože to dělám pro sebe. To je všechno můj čas, já se rozhoduju, jak ho použiju. Využívám všechny moje znalosti, abych z něj těžil co nejvíce. Kam do toho zapadá mobil? Jeho výhody nepotřebuju. A jeho nevýhody? První věc po ránu, když mám mobil je, že se podívám, co je nového... zajímá mě to, náš mozek je k tomu evolučně přizpůsobenej. Pak jdu do sprchy a odpovídám během ní na zprávy. Potom pracuju na notebooku a poslouchám nahlas podcast, audioknihu, nebo hudbu... mobil mám postavenej tak, abych periferně viděl displej kdykoliv se rozsvítí. Někam jdu a mobily nejsou moc hlasité, to už víme. Naštěstí máme vibrace! Kdykoliv nějakou cítím, vím, že se něco stalo, je jednodušší se podívat a ztratit tři sekundy, než nad tím přemýšlet, nebo tomu podvědomě věnovat mozkovou kapacitu. Rozčilují mě lidé, když cítím vibrace jejich vyzvánějícího mobilu a oni si toho nevšímají. “Zvoní vám mobil.” ”Mně? Aha! Díky!” Máme stejné smysly, podobně fungující těla a štve mě, když si představuju, jak afektuje jejich nepozornost jiné stránky jejich života a života lidí kolem nich... tolik promrhaného potenciálu... Chytím číňanku za rameno, protože čumí do mobilu a málem by vešla pod auto. Mohl bych tomu mobilu vypnout zvuky a nevšímat si ho... možná bych se na něj mohl podívat jednou za dvě hodiny a vše pořešit... mám si na to natočit budíky? To se mi fakt nechce. Zjednoduším to, vypnu mu zvuky a podívám se na něj jen večer! ... Ale... jakej je potom důvod mít ten mobil? Jo, kdybych něco potřeboval, já zapomněl... vlastně ne, protože jsem organizovnej. Jo už vím, kdyby potřeboval něco někdo jinej... no moment, ale jak jim pomůže, že jim zavolám až večer? ... A tak mi můj spolubydlící pořídil Samsung S6. A simkartu. Na jeho náklady.
A já ho chápu. On je v jeho věcech ještě organizovanější než já a celej jeho životní styl - kromě jeho přítelkyně :) - je postavenej tak, aby mu neubíraly energii věci, které nemají. Jednou z nich byla naše komunikace, protože spolu budujeme byznys, tak jsme se domluvili, že tady je mobil a bude mi psát jen zprávy a bude šťastnej, když mu odpovím během 24h... to je dobrej kompromis. A tak mám opět mobil. Naučil jsem se ale dělat věci jinak a spojím si teď to nejlepší z Offline a Online světa... Něco na tom je, mít u sebe audioknihy a kvalitní foťák. I když všechno má svou cenu. Už mě zase přemlouvají, abych si nainstaloval WhatsApp... mám messenger, mail a telefon. Nepotřebuju čtvrtou věc. Pořád platí, že jestli se objevím v restauraci u stolu s přáteli přilepenými k obrazovkám jejich mobilů, prostě si odsednu a začnu si číst. Pořádně. Chápu, že máme jinačí potřeby. Mám dost slušnosti, abych si tu mou velkou knihu neotevíral u jejich stolu a nerušil je tím. Není to naschvál, je to od srdíčka a z mých hodnot. Vědomé rozhodnutí. Pokud si někdo chce povídat, je zvanej u mýho stolu, rád zavřu knihu a o čemkoliv pořádně pokecám. Pořádně. “Whenever you find yourself on the side of the majority, it is time to pause and reflect.” Věřím, že tím nejlepším, co můžeme lidem kolem sebe dát, je naše co nejopravdovější já. To ale nejde, pokud se trochu nezamyslíme nad tím, jak děláme nejběžnější činnosti v každodenním životě. Hezkej den. Předchozí článek: JSME PRVNÍ GENERACE Můžeš mě sledovat na instagramu tady --------------------- Podobné články: KUCHAŘ A VŮL - Narazil jsem na dÍlo Zhuangzi napsané cca 3-4 století před naším letopočtem napsané čínským filozofem Zhuang Zhou. Popisuje příběhy, které ilustrují chybování lidského rozlišování mezi dobrým a špatným, velkým a malým, životem a smrtí, člověka a přírody. PROČ NOSIT VÁNOČNÍ ČEPICI V LÉTĚ - Lidé se bojí kvůli egu chybovat a tak se nemohou posouvat dopředu a stagnují. To se dá samozřejmě postupným cvičením napravit - dá se na to například použít to, že si ze sebe občas člověk zkusí udělat malou legraci, díky tomu se přestane brát tak vážně, uvědomí si, že může klidně občas - opavdu klidně jen občas - zachybovat.