REM frame by Peter Lančarič is a series of photographs that, both conceptually and visually, moves on the border between introspection, psychological experiment and artistic expression in the spirit of the surrealist tradition. Peter Lančarič uses staged photography as a means of grasping unconscious contents, drawing on both the foundations of Sigmund Freud’s psychoanalysis and Carl Gustav Jung’s analytical psychology. The work thematises the unconscious, symbolic communication and the process of active imagination, in which the photographic image functions not only as a document, but also as a tool of personal integration and self-knowledge. The photographs are constructed as a visual introspection that moves between consciousness and the unconscious, between reality and fantasy. The form of self-portrait here serves as a kind of mediator: the subject in the image becomes both actor and observer, and a certain voyeuristic perspective is revealed. The viewer enters the intimate space of the author’s inner world. This approach recalls not only the tradition of surrealism and its emphasis on pictorial expression of psychic contents, but also film and literary inspirations that connect the themes of eroticism, fetish and repressed sexual fantasies. The author himself writes: “For a long time, I have been keeping a dream diary. I write down the scenes that come to me at night from the unconscious – just as they came: uncensored. Over time, I accumulated an archive of dreams – some are elusive and symbolic, others almost uncomfortably concrete. The photographic series Behind the Curtain emerged from a selection of dreams I recorded during a period of deep relationship crisis, after ten years of living together with my partner...” Erotic motifs, fetishistic objects or voyeuristic compositions do not serve as provocation, but as symbolic keys to understanding one’s own psyche and relational tension. The image of male thighs clenched in a vise perhaps speaks of the tension between repressed strength and threatened vulnerability. The photograph of a dead fox with a human breast in its crotch may evoke a disturbing connection between death and eroticism, animal instinct and human intimacy. From women’s panties, where instead of pubic hair soup noodles emerge, there springs irony, absurdity and grotesque subversion. It is a surreal transformation of the body into something everyday and at the same time out of place. The close-up of a woman’s bust with prominent nipples under a red ribbed sweater, by contrast, may point to primary, pure corporeality – to the tension between veiling and unveiling, between intimacy and display. These motifs are not gratuitous; they open up a field in which the body becomes a symbol. At times it may appear painful, at others grotesque, and elsewhere almost ritual. The faux-leather curtain, briefs as trophy, or fetishistic arrangements function as signs that carry more than just an aesthetic role; their meaning stretches between desire, anxiety, fascination and cruel irony. Peter Lančarič manages to connect personal experience with universal motifs of the human psyche and to offer the viewer an encounter that oscillates between aesthetic experience and psychological confrontation. Overall, I regard his work as a highly mature and distinctive authorial project, one that is aware both of the surrealist and psychoanalytic tradition in visual art and of the contemporary possibilities of photography as a medium of introspection. The photographs presented stand on the threshold between therapy and art, between a private diary and a collective imagination that reflects the complexity of the human psyche.
Dita Pepe
_
REM frame od Petera Lančariče představuje soubor fotografií, který se koncepčně i vizuálně pohybuje na pomezí introspekce, psychologického experimentu a uměleckého ztvárnění v duchu surrealistické tradice. Peter Lančarič využívá inscenovanou fotografii jako prostředek k uchopení nevědomých obsahů, přičemž se inspiruje jak východisky psychoanalýzy Sigmunda Freuda, tak i analytické psychologie Gustava Junga. Dílo tematizuje nevědomí, symbolickou komunikaci a proces aktivní imaginace, kdy fotografický obraz funguje nejen jako dokument, ale i jako nástroj osobní integrace a sebepoznání. Fotografie jsou vystavěny jako vizuální introspekce, která se pohybuje mezi vědomím a nevědomím, mezi realitou a fantazií. Forma autoportrétu zde funguje jako forma prostředníka, kdy subjekt na snímku se stává zároveň aktérem i pozorovatelem, a odkrývá se tak určitá voyeurská perspektiva. Divák vstupuje do intimního prostoru autorova nitra. Tento přístup připomíná nejen tradici surrealismu a jeho důraz na obrazové vyjádření psychických obsahů, ale i filmové a literární inspirace, které propojují téma erotiky, fetiše a potlačených sexuálních fantazií. Sám autor uvádza píše: ”Dlhodobo si vediem snový denník. Zapisujem si výjavy, ktoré ku mne v noci prichádzajú z nevedomia – také, aké prišli: bez cenzúry. Postupne sa mi nahromadil archív snov – niektoré sú neuchopiteľne symbolické, iné až nepríjemne konkrétne. Fotografická séria Za oponou vznikla z výberu snov, ktoré som si zapisoval počas obdobia hlbokej partnerskej krízy po desiatich rokoch spoločného života s partnerkou…” Erotické motivy, fetišistické objekty či voyeurské kompozice neslouží jako provokace, ale jako symbolické klíče k pochopení vlastní psychiky a partnerského napětí. Obraz mužských stehen svírajících svěrák hovoří možná o napětí mezi potlačenou silou a ohroženou zranitelností. Fotografie mrtvé lišky s lidským prsem v rozkroku může vyvolávat zneklidňující spojení smrti a erotiky, zvířecího instinktu a lidské intimity. Z ženských kalhotek, odkud místo ochlupení vystupují polévkové nudle, tryská ironie, absurdita i groteskní podvratnost. Je to surrealistická transformace těla v cosi všedního a zároveň nepatřičného. Detail ženského poprsí s vystouplými bradavkami pod červeným vroubkovaným svetrem naopak může odkazuvat k primární čisté tělesnosti, k napětí mezi zahalením a odhalením, mezi intimitou a výstavností. Tyto motivy nejsou samoúčelné, ale otevírají pole, kde se tělo stává symbolem. Někdy může působit bolestně, někdy groteskně, jindy téměř rituálně. Koženkový závěs, slipy jako trofej, či fetišistické aranžmá fungují jako znaky, které v sobě nesou více než jen estetickou funkci, jejich význam se rozprostírá mezi touhou, úzkostí, fascinací i krutou ironií. Peter Lančarič dokáže propojit osobní prožitek s univerzálními motivy lidské psychiky a nabídnout divákovi zkušenost, která osciluje mezi estetickým zážitkem a psychologickou konfrontací. Celkově práci Petera Lančariče hodnotím jako velmi vyzrálý a osobitý autorský projekt, který si je vědom jak tradice surrealistické a psychoanalytické inspirace ve výtvarném umění, tak současných možností fotografie jako média introspekce. Předkládané fotografie stojí na pomezí mezi terapií a uměním, mezi soukromým deníkem a kolektivní imaginací, která reflektuje složitost lidské psychiky.
Dita Pepe
