Možná za to může relativita, možná je toho všeho moc, možná musíš pořád spěchat. Možná nemáš čas se zastavit a pořádně si prohlédnout všechny ty drobnosti; možná se chceš zastavit a pozorovat hřivnáče na lampě, stínku jdoucí přes cestu, jeřáb rostoucí na rohu ulice, tu lahvově zelenou barvu (nebo je to petrolejová?). Možná je moc lidí a moc dojmů a moc věcí, které chceš stihnout a ani zdaleka dostatek knih. Ze všech koutů začíná vonět nostalgie, jak se noci prodlužují a stále více věcí mizí v minulosti - kde je ten les, kde je ten dům, kde je ta řeka, co plyne a plyne a plyne... Už nikdy neuvidíš to město a už nikdy se nebudeš dívat stejnýma očima. Možná se podíváš do očí někoho, jehož život teprve začíná a hodně se mračí, ale občas se směje (a v tu chvíli se směje všechno); možná prohodíš pár slov s někým, kdo už toho zažil mnohem víc než ty - a říká, že to nějak moc rychle uteklo, kdybych tak mohla všechno vrátit a prožít svůj život znovu, možná kdybych ho mohla prožít trochu jinak, možná kdybych nemusela dělat do večera a mohla bych s ním být doma... Bolí to, ale možná, když budeš moc dlouho stát na místě, nikdy nevyrosteš a nikdy nespatříš ten nový svět a všechny ty barvy, jež nejdřív pomalu prosakují, ale pak postupně silněji a silněji, až nakonec tryskají ven proudem... Ach nostalgie, ta nostalgie, a nějak už si nevzpomínám, co jsem chtěl říct