Terminus Technicus

[terminus-technicus]

Na tento blog jsem přešel z Ask.fm, kde jsem vystupoval na účtu @ TerminusTechnicus. Zkopíroval jsem sem některé z odpovědí - ty, co se mi líbí nebo pro mě jsou z nějakého důvodu důležité.

Tento blog plánuju používat ke stejným účelům, k nimž jsem používal svůj askový účet, tedy psát o svých myšlenkách a pocitech. Budete-li mi chtít položit otázku, můžete použít funkci "ask me something", kterou si zde nechávám zapnutou.

[terminus-technicus]

Jak se říká, "dávej si pozor, co si přeješ, protože by se ti to mohlo splnit"... Pokud jste někdo, kdo vždycky dostane to, co chce, platí to o to více.

Zatím jsou jen otázky, na něž neznám odpovědi a nevím, kam mě ta bouře zavede.

S nostalgií hledím do minulosti a stejnou nostalgii hledám i v budoucnosti.

[terminus-technicus]

Co Vy a změna práce? Uvažujete o ní? Odešli jste? Dostali jste výpověď? Máte se teď lépe v tomto ohledu? Zajímají mě Vaše názory nebo zkušenosti.

Velmi vážně uvažuju a pravděpodobně to zrealizuju již v dohledné době. Přirozeně z toho mám určité obavy, vzhledem k tomu, že toto je můj první hlavní pracovní poměr v životě a ještě nikdy jsem nebyl na "skutečném" pohovoru - bojím se, zda si dokážu najít jinou práci, popřípadě zda si ve výsledku ještě nepohorším... Na druhou stranu, ono už ani moc není kam si pohoršit. A svého současného zaměstnání mám už až pokrk; sere mě se každý den vracet domů nejdřív v půl osmé, serou mě nejasná a nesrozumitelná zadání, serou mě protichůdné požadavky různých členů vedení (občas i těch samých), sere mě všechen ten stres, serou mě přesčasy, sere mě dress code, serou mě všechny ty snobárny a rozmazlení zbohatlíci, kteří mají na všechno lidi a sami si sotva utřou zadek. A upřímně řečeno, ani to finanční ohodnocení není nic moc; mám pocit, že už jsem tu za tyto mizerné peníze šaškoval dostatečně dlouho. Bude z toho hezká položka do životopisu, ale je čas si najít nějaké normální zaměstnání. Už nechci žít tento polo-život; mám dojem, že se poprvé po tom roce, co tu pracuju, konečně probouzím.

[terminus-technicus]

Jak se nyní máš?

Jsem příšerně unavený a pracovně naprosto demotivovaný. Ve čtvrtek jsme s několika kolegy pracovali nepřetržitě 19 hodin bez pauzy, a domů jsme odcházeli v půl čtvrté rano. Od pátku do neděle se konala firemní akce a dnes jsem opět od rána v práci. Už tuto kancelář nemůžu ani cítit, už s těmi lidmi nechci mluvit. Chci pryč, už tu nechci být ani chvilku, potřebuju dovolenou, nebo možná potřebuju jinou práci.

[terminus-technicus]

Čím si myslíte, že je způsobeno, že čas utíká příliš rychle? A proč?

Možná za to může relativita, možná je toho všeho moc, možná musíš pořád spěchat. Možná nemáš čas se zastavit a pořádně si prohlédnout všechny ty drobnosti; možná se chceš zastavit a pozorovat hřivnáče na lampě, stínku jdoucí přes cestu, jeřáb rostoucí na rohu ulice, tu lahvově zelenou barvu (nebo je to petrolejová?). Možná je moc lidí a moc dojmů a moc věcí, které chceš stihnout a ani zdaleka dostatek knih. Ze všech koutů začíná vonět nostalgie, jak se noci prodlužují a stále více věcí mizí v minulosti - kde je ten les, kde je ten dům, kde je ta řeka, co plyne a plyne a plyne... Už nikdy neuvidíš to město a už nikdy se nebudeš dívat stejnýma očima. Možná se podíváš do očí někoho, jehož život teprve začíná a hodně se mračí, ale občas se směje (a v tu chvíli se směje všechno); možná prohodíš pár slov s někým, kdo už toho zažil mnohem víc než ty - a říká, že to nějak moc rychle uteklo, kdybych tak mohla všechno vrátit a prožít svůj život znovu, možná kdybych ho mohla prožít trochu jinak, možná kdybych nemusela dělat do večera a mohla bych s ním být doma... Bolí to, ale možná, když budeš moc dlouho stát na místě, nikdy nevyrosteš a nikdy nespatříš ten nový svět a všechny ty barvy, jež nejdřív pomalu prosakují, ale pak postupně silněji a silněji, až nakonec tryskají ven proudem... Ach nostalgie, ta nostalgie, a nějak už si nevzpomínám, co jsem chtěl říct

[terminus-technicus]

měl by člověk litovat svých chyb?

Nedávno jsem si po delší době vlastně celkem náhodou vzpomněl na dvě záležitosti, které považuji za své doposud největší chyby, svá nejzásadnější morální selhání. Asi to spolu do značné míry souvisí - vzpomenu si na jedno, tudíž si vzpomenu i na druhé, jelikož jsou to obojí věci, za něž cítím největší vinu.

Nechci jich litovat. Přece jen, je to už nějakou dobu a velmi jsem se změnil. Byl jsem tehdy někdo jiný. Proč toho litovat, když tím nic nezměním? Proč si vyčítat něco, co je minulost? Ale jakkoliv na to lze nahlížet racionálně, stále je těžké se vyrovnat s tím, že jsem udělal něco, co nyní vnímám jako zásadně morálně špatné a už tehdy jsem přinejmenším tušil, že to není správné. Na druhou stranu, měl jsem na výběr? Za tehdejších okolností, ve svém tehdejším já... Měl jsem vůbec schopnost to udělat jinak?Jsem na sebe příliš přísný? Nebo naopak příliš málo?

Myslím si, že mi nepřísluší soudit, čeho by ostatní lidé měli či neměli litovat. To je na jejich vlastním svědomí.

[terminus-technicus]

V jakou církev věříte? A pro ty co nevěří, proč nevěříte v existenci Boha?

Dříve bych řekl, že nevěřím, protože víra je niterní pocitová záležitost, která k člověku musí přijít sama a nelze se pro to rozhodnout; a jakkoliv si myslím, že na tom je vlastně dost pravdy, ve skutečnosti by to byla spíš snaha vyhnout se odpovědi.

Nevěřím v Boha, protože se bojím. Vyrostl jsem ve světě, kde Bůh nebyl - Jeho neexistence mi byla od dětství předkládána jako fakt, nepopiratelná skutečnost. Nyní už si nemyslím, že to je nepopiratelná skutečnost, ovšem přece jen to ve mně zůstalo zažité jako jakýsi "přirozený" stav věcí. I po letech v mém světě stále existuje Bůh jen jako hypotéza, s níž si občas pohrávám, a používám Jej spíš jako symbol, než jako něco, co je samo o sobě - a pokaždé se hned zase navracím do svého bezpečného světa, který znám, do světa, kde Bůh není. Uvěřit v Něj by znamenalo změnit úplně všechno, ocitnout se ve zcela novém, pro mě neznámém světě, ve světě, kde neplatí pravidla, jež znám; to je něco, čeho by se myslím bál i mnohem odvážnější člověk než jsem já.

Předpokládám, že ta otázka byla cílena spíš na argumenty ve prospěch neexistence Boha, a upřímně řečeno, žádné nemám. Nemám argumenty pro ani proti, nemám na to žádný názor, ale vzhledem k tomu, že jsem byl odjakživa ateista, jím i nadále zůstávám.

[terminus-technicus]

Ahoj, jak se máš?

I po dvou týdnech se mě stále drží rýma. Konečně mám přilepené podlahové lišty a pověšenou mapu. Nedávno jsem dělal přijímačky na dvě vysoké školy, aniž bych se na ně byť jen trochu připravoval - a u jedněch jsem postoupil do druhého kola. Vzhledem k tomu, že jsem pak měl méně než týden se připravit na druhou část a zároveň chodím do práce, dopadlo to asi tak, jak by člověk očekával; přišel jsem, omluvil jsem se komisi a odešel jsem. Ale alespoň vím, jak to bude vypadat, až to budu příští rok zkoušet znovu; a svezl jsem se Pendolinem, což je něco, co jsem chtěl už dlouho udělat, jen jsem k tomu doposud neměl vhodnou příležitost. Nedávno jsme s přítelkyní oslavili první výročí a doufám, že spolu oslavíme ještě hodně dalších; věřím, že spolu oslavíme ještě hodně dalších. Mám období, kdy hodně čtu; z knih, co jsem nedávno přečetl, bych rozhodně doporučil Mistra a Markétku a Dalekou cestu za domovem. Občas se mi špatně spí, nebo špatně jí, nebo špatně dýchá; ale komu ne? Já myslím, že je vlastně všechno v pořádku.

[terminus-technicus]

? Co se vám honí hlavou

„A přitom, jak také věděli východní mudrci, člověk je červ a potrava pro červy. To je paradox: je mimo přírodu a beznadějně v ní; je dvojí, nahoře ve hvězdách a přesto je umístěn v srdcervoucím, dech lapajícím těle, které kdysi patřilo rybě a stále má žábry, které to dokazují… Člověk je doslova rozdělen na dvě části: má vědomí své vlastní nádherné jedinečnosti v tom, že vyčnívá z přírody s nebetyčnou majestátností, a přesto se vrací pár metrů do země, aby slepě a tupě shnil a navždy zmizel. Je to děsivé dilema být a muset s ním žít“ (Becker, 1973, s. 26).

[terminus-technicus]

Jak ses změnil/a za posledních 5 let?

2019:

"Jelikož mám problémy se sebevědomím, jsem závislý na uznání druhých; má sebeúcta je podmíněná jejich míněním."

2023:

"Je mi jedno, jestli mě nemáte rádi; já na něco takového nejsem odkázaný."

[terminus-technicus]

Jaký je tvůj nejdivočejší nebo nejzajímavější sen, který sis pamatoval/a?

Nedávno se mi zdálo, že jsme měli děti. Tři, dvě dcery a jednoho syna; syn z nich byl buď nejmladší, nebo prostřední.

Dvě mladší děti ke mně přiběhly a nadšeně mě objímaly, zatímco nejstarší dcera stála opodál a vypadala nepřítomně; v tu chvíli jsem si uvědomil, jak už je velká a jak strašně rychle ty děti rostou. Napadlo mě, jsem pro ně vůbec blízký? Nebo je pro ně jediná nejdůležitější osoba v jejich životě moje přítelkyně, jejich matka? S lítostí jsem myslel na to, jak málo jsem s nimi strávil času, protože jsem celé dny v práci.

Dvě mladší děti si chtěly hrát. Dělali jsme blbosti a smáli jsme se; pak se každé z nich zavěsilo za jednu mou ruku a a chtěly, abych je zvedl do vzduchu, tak jsem to udělal. Takhle jsem došel za mou přítelkyní, abych jí ukázal, co děláme - a řekl jsem něco, co nemá smysl sem psát, protože to je náš vtip, který máme jen mezi námi.

[terminus-technicus]

Máte někdy doma "tichou domácnost"?

Moje přítelkyně vyrůstala s (řeknu-li to mírně) cholerickým otcem a vyprávěla mi, že když v dětství nevěděla, co se myslí slovy "tichá domácnost", říkala si, jak to musí být skvělé. Domácnost, kde nikdo nekřičí, nemlátí věcmi, všichni všechno řeší v klidu... Vzhledem k tomu, že jsem vyrostl ve velmi podobném prostředí, dokážu se s tím hluboce ztotožnit.

Občas, když jsme spolu doma a nemáme náladu mluvit nebo si každý děláme svoje, ale zároveň si navzájem užíváme svou přítomnost a tu klidnou atmosféru, říkáme si, jak je to krásné, že máme tichou domácnost.

[terminus-technicus]

Doplň: "Právě teď…?"

Sedím v prázdném bytě na rozviklané barové stoličce a opírám se o kuchyňskou linku, která je nepřirozeně vysoko. Kolem jsou jen holé stěny a za oknem se ozývají kapky deště. Jsem tu a ty o tom nevíš. Jsem tu, kde jsi byla dřív ty (a už nejsi). Kolem tvého pokoje chodím bez odvahy vstoupit - neexistuje nemilosrdnější protest proti světu, než jaký jsi učinila ty. Stojím před tvým pokojem bez odvahy vstoupit, jako kdyby mě pouhá přítomnost v tom prostoru mohla uvrhnout do temnot, v nichž ses nacházela ty.

[terminus-technicus]

Jak vám dnes je? Všechno dobrý?

Dnes je všechno takové nostalgické, krásné a bolestivé zároveň, a ozvěny minulosti se mísí s nadějemi budoucnosti. Zdá se mi, jako kdybych od té doby, co jsem vrostl do své kůže tím způsobem, jak jsem v ní nyní, viděl barvy podzimního listí jinak. Je v nich klid a mír a ve vzduchu vůně odpočinku, který jako by mohl pročistit svět. Šikmé paprsky slunce, mlha a stavidlo u rybníku.

Občas musíš něco obětovat, jenže jak bych mohl obětovat něco, co jsem nikdy neměl?

Můj život se pročistil právě tak jako podzimní vzduch, a já musím být silný a statečný. Už nejsem ten duševní sirotek, jímž jsem byl před pár lety - jsem sám sobě otcem i matkou.

A za dva týdny odjíždím do Bratislavy. Mám z toho smíšené pocity - nemohlo se mi dostat vřelejšího přivítání, vřelejšího pozvání; zároveň se však bojím se vracet k minulosti, protože co když mě pak začne pronásledovat? Ale nebylo by správné ji už nikdy nenavštívit, nebylo by správné na ni zapomenout. Hádám, že odpovědi se dozvím jen když to zkusím.

[terminus-technicus]

Věříš na osudovou lásku? Napojení? Že jsi s někým a všechno je jednoduché a doplňujete se? Žádné trapné ticho momenty. Je to tak jak to je. Prý to přijde jednou za život už jsi měla ten pocit, že ti tuhle osobu seslali z nebe, když jsi ji nejvíce potřeboval?

Ne. Kdysi jsem v něco takového možná věřil, ovšem zkušenostmi jsem z této naivity vystřízlivěl. Je pravda, že s různými lidmi máme různé předpoklady si porozumět a že bez zamilovanosti jakožto prvotního pobláznění se těžko navazuje romantický vztah, nicméně to hluboké propojení není něco, co by vzniklo samo od sebe, osudem nebo sesláním z nebe. To vzniká časem, když se lidé navzájem lépe poznají. Neexistuje osudová láska. Láska není slepá - to zamilovanost je. A co se týče toho, aby "všechno bylo jednoduché" a "doplňovali jste se" - myslím, že pro to je nejzásadnější, aby dotyční byli duševně na stejném místě, podobně daleko v osobnostním rozvoji. To ovšem není otázka toho, zda je někdo jakýmsi mystickým imanentním způsobem "ten pravý", nýbrž toho, jak k věcem přistupuje, co od života chce, jakou má úroveň sebereflexe a tak dále, přičemž se jedná o faktory, které se mohou v čase měnit.

[terminus-technicus]

Co je pro vás v životě prioritou?

Spokojenost, štěstí, klid, duševní naplnění... Už netoužím se za ničím hnát nebo hledat jakési idealizované "něco víc" - to, co chci, je vlastně velmi jednoduché. Jestliže to drhne, jestliže se do něčeho musím nutit, není to ono. Chci něco, co bude plynout samo a co bude dávat smysl. Nechci být neviditelný, ani nechci změnit svět; toužím pouze vystavět svůj vlastní svět, místo, kde se budu cítit bezpečně, vyrovnaně a spokojeně.

[terminus-technicus]

Argumenty pro a proti sebevraždě?

Myslím, že pro a proti sebevraždě se sice argumentovat v zásadě dá, ale řekl bych, že zejména činit tak v obecné rovině nemá téměř žádný význam. Toto není něco, co by se dalo brát "objektivně" - každý, kdo nad sebevraždou přemýšlí, má své vlastní pocity a myšlenky; každý člověk je totiž unikátní.

Jestliže máš sebevražedné myšlenky, doporučuju ti se obrátit na odborníka z oboru psychiatrie nebo psychologie. Je jistá hranice, za níž již není vůbec bezpečno, a je lepší se k ní ani nedostat. Já ti dokážu nabídnout jen jediný argument; nebo alespoň jediný, na němž dle mého názoru skutečně záleží - tento pocit není navždy. Utrpení i prázdnota se zdají nekonečné, věčné a všepohlcující ve chvíli, kdy je prožíváš, ovšem ve skutečnosti jsou daleko spíš jen temná propast. Mimo ni existuje svět plný světla, života a barev a lze se opět vyškrábat nahoru a spatřit jej; pak se z temných hlubin té propasti stane pouhá vzpomínka.

A jak jsem řekl před pár lety, koneckonců, zabít se můžeš kdykoliv, proč s tím spěchat. Vždy se to dá odložit na později; tohle je jediná věc, co ti nikdy nikam neuteče.