Baroko maraton 2015
Sobotní lehce chladnější ráno, přeplněná parkoviště všude okolo a tisícovka lidí více či méně nervózně přešlapujících okolo startu. Pořadatelé v tématických kostýmech, hromada stánků sponzorů a vysněný stánek s profesionálními maséry. Registrace, taštička s hromadou dárečků, spousta známých okolo, jejich přátelská poplácání po ramenou a už jen hodina do startu.
Lupnu do sebe jeden banán, aby byl nějaký energtický základ a jdu se lehce rozklusat. Kiláček poklidným tempem zahřeje nohy a dá tělu vědět že se něco bude dít. Řadíme se na start, organizátorům selhává mikrofon kvůli frekvenční kolizi s kytarou, a tak přeslechnu pokyn "start". Dav se ale v začátku nepohybuje nijak rychle. Zapínám Endomondo, pouštím hudbu ze Spotify. Exhibiční kolečko kolem startovní louky je poměrně peklo pro svůj boulovatý povrch a lidi všude okolo. Znovu probíhám startem a nasazuju odhadované správné tempo. Stejně jako loni předbíhám obrovské množství lidí a stejně jako loni si říkám: "D*bile, zpomal. Vyšťavíš se hned na začátku".
V prvním kopci potkávám Václava a dáváme se do řeči. Vysvětluje mi kolik měsíců trénoval, jaký si udělal plán. Moje strategie jít si za poslední měsíc dvakrát zaběhat, jednou na GetUp a neplánovat nic vedle toho vypadá vyloženě směšně. Po pár větách se Václav omluví, že musí "malonko přidat" a zmizí v davu vepředu. Když se promotám mezi stále ještě celkem početným davem, doběhnu ho a s úsměvem na tváři mu oznamuju že se tak snadno nevzdám. Po nějaké době mu unikám a běžím napřed.
Do první občerstvovací stanice zvládnu předběhnout 64 závodníků. Kopu do sebe ionťák, vím že voda mi nepomáhá, zakousnu jabko a pádím dál. Dokopec, zkopec, polňačka, lesní cesta, silnice, občerstvovačka, běžci. V různém pořadí a zastoupení stále dokola. Náplň dne se zdá být až absurdně fádní. Přichází místo kde se odděluje maraton od půlky. Vzpomínám si jak jsem loni obdivně sledoval ty machry co zahli doleva po červené, zatímco já skromně klusal doprava po zelené. Letos vidím jen obrovský štrůdl lidí nesoucích se na trase vpravo, na trase půlky. Sám zahýbám na tu maratonskou. Tentokrát mi to jako taková machrovina nepřijde. Doteď jsem předběhl přibližně 120 lidí.
Mírné klesání a kolem mě se sprintem prohnal běžec v sytě oranžovém tričku. Na nejbližším stoupání naopak předbíhám já jeho. Poté opět zkopec, kde mě opět předběhne a tak dále. Podle všeho nakonec tohle tempo neustál a doběhl hodně za mnou.
Na každé zastávce potkávám stejnou blonďatou paní, která skanduje všem okolo. Pravděpodobně čeká na "svého" závodníka. Obecně je mentální podpora od všech pořadatelů i přihlížejících obrovská a každý průběh mezi lidmi mě nabije energií a chutí do toho dát ještě víc.
Potkávám párek chlapů, kteří se se mnou dají do rozhovoru na téma Vltava Run. Prý dnes potkali holku, která byla v týmu, který tenhle štafetový závod dal za 22 hodin. Oproti našim 31 hodinám celkem rozdíl.
Trasu mezi 20 a 30 kilometrem si upřímně moc nepamatuji. Zvedání nohou, větší a větší únava. Vzájemné špičkování s Václavem s kterým se chvílema snažím zuby nehty držet tempo a on chvílema se mnou. Něco málo za půlkou si všimnu zvláštního úkazu - nepotím se. Celé tělo mám pokryté krystalky soli, ale ani kapka potu. Na každé občerstvovačce tedy zvyšuju příjem tekutin. Končím tuším na šesti pohárcích na jedné zastávce.
Přibližně na 28 kilometru přišlo první cukání do hýždí. O chvíli později se drala na svět křeč do lýtka. Říkám si že to rozchdím a našlapuji co nejvíc "špičkou k nebi". Křeč je na každém kroku horší a horší. Zastavuji, opírám se o strom a protahuji nohy. Kolem probíhá Václav a nabízí mi pití. Odmítám. Potřebuju sůl, nebo magnesium. Každou další občerstvovačku si dopřávám větší a větší dávky soli. Křeč ale prakticky ustoupí vždy jen na krátkou chvíli, snad jen proto aby její další brutálnější nástup měl ještě dramatičtější průběh. Necítím pořádně chodidla, ale zato sakra cítím lýtka která se v křeči brání jakémukoli pohybu. Moje pohyby musí vypadat jako u dřevěného panáčka na špagátku. Došlap je nejistý, bojím se že si zvrknu kotník. Zajímavé na běhu takovéto vzdálenosti je, že když to bylo k občerstvovací stanici odhadem 4km, bylo to vždy "už jen čtyři kilometry". Když ale míjím ceduli "Bufet 500m", bylo to "ještě celých pětset metrů".
Poslední čtyři kilometry do cíle, dva, jeden ... a už vidím louku odkud jsme startovali. Narozdíl od minulého ročníku nejásám, protože vím že mě ještě čeká exhibiční kolečko. Tempo nezvyšuju, dřevěný panáček (já) ačkoli má energii, tak nedokáže s nožičkama nic kloudného provést. Pajdám se co to jde, jásot kolem postávajících lidí, cílová rovinka, cíl. Medaile, blahopřání od pořadatelů, ustřihnutí čipu z boty, ionťák, high-five s kamarády. Celkem jsem zvládl předběhnout něco kolem 130 běžců.
A chvilinku za mnou se do cíle řítí Václav. Jdu mu pogratulovat. Chvíli vypadá že se na místě rozpadne, ale pak už jen vysloveně září radostí. Endorfiny dělají své. Sednem si vedle masérského stolu a klábosíme. Nedokážu si sednout / lehnout tak, aby se neozývaly křeče. Pokusy vstát pak připomínají lekce jógy pro seniory.
Ona blonďatá paní, kterou jsem potkávál celou dobu po cestě nyní běží se "svým běžcem" a táhne ho poslední kilometr do cíle.
Po nějaké době potkávám kamaráda, který právě doběhl. Jdu mu podat ruku. Vypadá nepřítomně. Asi je šťastný, ale mentální aktivita vypadá utlumená. Nedivím se.
Je to za mnou. Poslední rozloučení se zářícím Václavem, pár fotek na památku a vyrážíme domů. Barokomaraton jako můj první maraton určitě stál za to. Celkový čas 4:00:54 na 42km mě nadchl. Loni na půlce jsem měl téměř přesně poloviční čas, tedy téměř stejné tempo.