fakin spisovatelství
Umění X Umělí Lidé se snaží pořád tvořit něco nového, nevídaného, revolučního. Chudáci, nová umělecká generace, se v moderním civilizovaném světě už skoro nemají proti čemu bouřit. Dnes, zdá se mi, už ani o žádném umění mluvit nemůžeme. Čím víc je věc nepochopitelná a neužitečná, tím víc je autor umělcem a tím víc na tomto pojmenování trvá. Dříve vycházelo umění ze schopnosti umět; umělci byli najímáni (např. Michelangelo byl najat papežem Sixtem IV. na vymalování Sixtinské kaple), dostávali zakázky, které musely být splněny v termínu. Byli nuceni překonávat hranice svých možností, a pokud dílo nebylo pro zadavatele dost dobré, umělec nedostal honorář a špatná reklama v té době znamenala pro umělce o život hladu, zatímco dnes i negativní publicita přitáhne pozornost široké veřejnosti. Současní tvůrci naopak vytvářejí umělé koncepty, realizované ve výstavních prostorách za účelem co nejvíce šokovat ubohého návštěvníka, který je z toho všeho spíše v rozpacích. Myslím, že závažnost situace mi došla až tehdy, kdy jsme před pár lety jeli se školou na výstavu moderního umění do galerie v panelovém domě na odlehlém místě, kde byla díla rozmístěna do pater a pokojů. Chodili jsme z pokoje do pokoje, pozorovali rozbité kartonové krabice a po zemi rozházenou slámu a mně v hlavě stále hrálo to samé: „Vyvolává to ve mně nějaký pocit? Alespoň ten úplně nejzákladnější?“. Chodili jsme dál, po dvacáté páté se nám naskytl pohled na další pokoj se slámou, krabicemi a rozbitými věcmi. Z nudy jsem si začala představovat, že jsem také umělcem: „Tak co, bude to stále umělecké dílo, když rozbitou krabici prohodím s kopicí slámy? A co kdybych tu botu hodila do protilehlého rohu, bude to stále ono?“ Jakmile jsem to začala provádět, z éteru se vynořil hlídač a požádal mě, abych laskavě neničila expozici. Odešla jsem s pocitem, že mnohem zajímavější než celá výstava byla její lokace, nepodobná všem ostatním galeriím, ve kterých jsem kdy byla. Dokážu pochopit, že v některých lidech klíčí tvůrčí duch a mají potřebu ho prosadit, jen mi přijde trochu nemístné, že se lidé stávají umělci a také se tak nazývají naprosto neoprávněně. I Picasso, který tvořil díla pro někoho hraničící s dětskými malůvkami, nejdříve ze všeho uměl kreslit a malovat realisticky, až dokonale. Dokonce i náš snad nejslavnější abstraktní výtvarník, František Kupka, v raném období maloval velkoformátové realistické malby. Dnešní tvůrci odpadu se ostentativně nazývají umělci a jejich vystupování působí mnohdy až arogantně, i když podle mého nemají být na co hrdí. Za dob antiky a ostatně i renesance bylo normální, že umělci byli všestranní, zabývali se všemi obory, ve kterých se dá umění tvořit, sochařství, architektura, malba, kresba, užité umění. Dokázali své dílo dovést k dokonalosti a ještě se v něm osobitě projevit. Jejich umělecká kariéra stála a padala na perfektním zvládnutí jejich řemesla. I pozdější tvůrci postmoderny, schopní malíři, reagovali na dosavadní umělecká díla, někdy se proti nim i vyhrazovali a běžný divák byl stále schopen pochopit, na základě jakých souvislostí autor došel ke konečnému výsledku a proč. Dnes, když použiji jako příklad výstavu, o které jsem se výše zmínila, řečení umělci přinesou slámu ze slamníku, boty z botníku a pár krabic a uměle (podle nich „umělecky“) je rozmístí po výstavním prostoru. Co tím chtějí říci, o čem jejich uměle umělecké dílo vypovídá, diváku je a zůstává záhadou, dokud se mu to autor v brýlích s černými obroučkami nepokusí tirádou metafor a odborných výrazů vysvětlit
