Vše začalo u piva, ne není to jen pohádka. Chtěli jsme si něco dokázat, chtěli jsme to ukázat všem, že na to máme a že to dáme. A taky jsme dokázali! Sice to stálo velkou přípravu, hodně finančních nákladů, ale zůstali nám v hlavách vzpomínky na které nikdy nezapomeneme. Poznali jsme spoustu nových lidí, nových míst a hlavně zážitků, který jen tak někdo nemá... Pokusím se teď co nejlépe popsat každý den...
1 den – Připravení a natěšení na velkou cestu jsme čekali na Autobus, který nám zkrátí cestu přes rodnou zem a zaveze nás přímo k Rakouským hranicím. Ještě jsme na nádraží udělali poslední kontrolu všeho, aby jsme se přesvědčili, že máme vše. Přijel autobus, starý a nesympatický řidíč nás mile přivítal a už nás čekala jenom dlouhá cesta do Znojma. Po třech hodinách strávených v autobuse, které nám naštěstí zpříjemňovala starší paní pobírající již pár let důchod jsme si vyslechli všechny špatnosti na dněštní mládeži, o důchodech a o tom, jak její syn je dobrej, ale pak jsme se dočkali cíle! Vystoupili jsme, nahodili batohy na záda a hnali jsme to k supermarketu koupit šůnku a pečivo. Chvilku jsme si dali pauzu a najedení jsme se vydali zpět na cestu k hranicím. Po silnici se auta hnala v prosti směru a ve směru zřídka projelo jen pár aut. Chytit stopa se nám na silnici nepovedlo. Dali jsme si chill na benzince a řekli jsme si, že by bylo lepší zkusit navázat osobní kontakt. Měl jsme strach, ale tak člověk se musí otrkat a tak jsme to šel zkusit... Přišel jsem k mladému klukovi, co povídal, tak mu táhlo na třicet. Byl velký fanda naší myšlenky a tak mu nedělalo problém nás vzít jeho naleštěným mercedesem. Měli jsme štěstí, vzal nás, protože měl cestu do Vídně za svojí drahou polovičkou, která byla s mladší sestrou na 1D. Cesta utíkala rychle, bavili jsme se o životě, studiích a jeho práci architekta. Nechtěli jsme tomu věřit, ale ještě první den jsme byli ve Vídni. Přijeli jsme před jedenáctou a jedinné, co jsme chtěli bylo najít nějaké místo v parku, abychom se mohli pořádně vyspat na další den, protože projít celou Vídeň není jen tak. Snažili jsme se najít nějakou mapu pro orientaci, jelikož jsme měli mobily bez internetu a baterky nám slábly. Našli jsme kousek od Prateru informační tabuli s mapou, tak jsme si to nafotili a vydali jsme se na cestu k random parku. Po cestě jsme ještě hledali nějakou restauraci, nebo fastfood, což ve Vídni nebyl problém po půlnoci. Park jsme nakonec našli, lehli jsme si asi metr od zdi, kde nás ráno probralo metro. Probrali jsme se kousek od centra, kde bylo docela rušno, děti šli do školy, dospělí do práce a my jsme byli opět na nohou.
2 den – Jak jsem již psal, spali jsme v parku a celkem fit jsme se vydali na cestu do centra. Bylo něco kolem osmé hodiny ráno, sedli jsme si kousek od kašny, najedli se nakonec provedli ranní hygienu. Lidi na nás koukali různorodě, někteří divně, někteří se smáli a některým se otevírala kudla v kapse. Naštěstí jsme byli za chvilku pryč, takže jsme bez problémů pokračovali v cestě. Skoro celý den jsme procházeli různými uličkami Vídně a pomalu jsme se přibližovali k dálnici směrem směrem na Graz podle plánu. Na obědě mě nezklama starý a dobrý McDonald a kolega nedal dopustit na travellunch, kvůli sázce fastfoody nenavštěvoval, jako já! Po obědě jsme ušli pár kilometrů a potom jsme si odpočali. Sluníčko hřálo co mohlo a my jsme potřebovali na chvilku odpočinek, protože jsme po cěstě byli utahaní. Ležel jsme na lavičce poblíž školy a s úsměvem na rtech jsem sledoval, jak probíhá v Rakousku výuka. Popůl hodině jsme šel k hlavní silnici, která byla poblíž. Vrátil jsme se pro Doda (kolegu) a vydali jsme se ve směru k dalnici. Jelikož jsme si mysleli, že jsme zabloudili, tak jsme se zeptali dvou holek, které na sobě měly oranžové kombinézy, vypadaly, jako by byly z vězení, ale tak radu nám daly dobrou a cesta se nám k dálnici zkrátila. Chvilku jsme odpočívali u parku, zjišťovali cestu podle map a najedli jsme se. Nevím proč, asi jsme byli dlouho na sluníčku, ale probírali jsme v tu dobu opravdu blbosti, nevím proč, asi jsme potřebovali nějak zabít čas, nebo zkrátit cestu podél bariér u dálnice. Začala docházet voda benzinka nebyla v blízkosti, tak jsme zkusili zazvonit na jeden barák. Prostě nám nic jiného nezbývalo. Otevřela celkem pohledná a slušná paní se kterou jsme se bez problému domluvili. Pochopila naší situaci a vodu nám dala, čímž nám moc pomohla a usnadnila cestu dál. Cesta stále vedla podél dálnice a jedinné co jsme hledali byla benzinka. Jen co jsme našli benzinku, začali jsme se ptát lidí, jestli nemají v autě volná dvě místa. Trvalo to asi půl hodiny, než se na nás usmálo štěstí a vzal nás Švýcar, který byl na obchodní cestě ve Vídni. Obchodní cesta, takže košile, společenský kalhoty a brýle pilotky, prostě styl, jako frontman Artic Monkeys Alex Turner. Byl jsme překvapen, že jsme se s ním dokazali v klidu a plynule bavit v angličtině, sympaťák.. Dokonce ani ta špetka humoru nechyběla! Cesta trvala chvilku, protože měl jiný směr, než my. Vysadil nás kousek za vídní na dálnici ve směru na Graz. Ještě nabídl žvýkačky a pak jel. Byli jsme opět na bezince. Chvilku jsme sledovali auta, jak projíždějí po dálnici ve směru na jih. Ani jednomu se nám nechtělo jít se ptát, ale nakonec jsme se střídali a vždycky se jeden z nás prostě ptal... Nějak to nešlo, ti Rakušáci asi měli strach, Češi najednou neuměli česky a Poláci si nás ani nevšimli. Po dvouch hodinách jsme si šli sednou a zkusit vymyslet nějakou taktiku. Bylo asi po páté hodině a stále nic. Byli jsme na benzince, někde na dálnici. Nebylo úniku, podél ploty a hlavní směr na Graz. Sedili jsme na patníku u koukali po značkách a koukali po lidech z Čech, nebo ze Slovenska. Asi po třech hoinách čekaní a povídaní s velkým množstvím lidí přijely dvě Slovenky, které měly cestu do Lubjany za kamarádkou na erasmus. To byla naše výhra! Bylo to něco, na co jsme čekali. Měli jsme si zase s kým povídat, probírat všechno od naší myšlenky až po vztahy s drahýma polovičkama. Pohodová cesta, fajn holky... Jedna upovídaná a sympatická, druhá zase dobře řídila a moc se na nás nesoustředila. Asi to největší překvapení na závěr dne bylo, že jsme mohli přespat na vysokoškolských kolejích v Lubjaně. Janka, což byla ta upovídanější nás představila dalším holkám, které tam byli na tom erasmu. Víte, jaký to bylo? Najednou sprcha jenom pro mě. Holky se chystaly na párty a aby se neřeklo, tak jsme šli s nima. Parta fajn lidí, studenti, naše věková kategorie. Jelikož jsme byli opravdu vyčerpaní, tak jsme to zabalili dřív. Co jsme se ráno dozvěděli, tak holky pokračovaly dál do centra.
Zatím co holky ještě spaly po dlouhé noční párty. Nechtěli jsme být na obtíž, tak jsem si sbalili, rozloučili se a slušně jsme odešli z kolejí. Za tuhle možnost jsme byli moc vděční a to jsme ještě ani zmála netušili, co nás čeká! Zatím co jsme se prodírali začátkem města, tak jsme se pomalu přibližovali k centru hlavního města Slovinska. Lubjana není nějak extra velké město, ale musím říct, že jsem byl ohromen tou krásou. Líbilo se mi tam úplně všechno architektura, obchody, restaurace, holky, to prostředí a ta společnost. No, zastavili jsme se v jednom supermarketu, nakoupili něco k zakousnutí a po dlouhý cestě jsem si vychlazený pivo, což prostě člověk v tuhle chvíli opravdu chtěl. Naše cesta do centra se pomalu krátila a byli jsme čím dál tím blíž ke středu. Nespěchali jsme a tak jsme se zastavili u obchodu, kde dělala mladá a pohledná slečna fresh koktejly. Další věc, která na cestě bodla. Už jsme byli v centru... Teď opravdu nevím, jak to popsat, opravdu mě to dostalo. Třeba se tam jednou přestěhuju, najdu si tam ženu, otevřu obchod s opičkama na gumě a budu spokojený parchant, nebo taky ne... Po procházce tím úžasným centrem (viz prostřední fotky druhý řádek) jsem si řekli, že by jsme tady mohli chvilku zůstat a tak jsme se začali dívat po motelu na jednu noc. Chtěli jsme tzo město ještě projít, podívat se, jak to tady vypadá v noci, ale v tomhle nám štěstí moc nepřálo, protože všechny motely, které jsme našli byly obsazené. Pokračovali jsme dál, šli jsme dlouhou protáhlou cestou až k dálnici. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu dálnice a benzinka byla oplocená a navíc před ní bylo golfové hřiště. Šli jsme v druhém směru k další benzince. Na nájezdu jen co Dodo zvedl ruku, zastavil nám mladý pár, který nás vzal na benziku v druhém směru na opačnou stranu. Mladý lidi, jeli někam do hor lézt. Byli jsme na špatném směru a my se potřebovali dostat na druhou stranu a tak jsme šli podél plotu chatové osady a blížili jsme se k mostu přes dálnici. Samozžejmě dobrodružství začalo, když jsme spatřili plot s ostnatým drátem, který byl naštěstí přeštípnutý. Přelezl jsme první a Dodo mi přehodil bágly. Kolega potom měl trošku problémy s přelézáním, ale zvládl to a to se cení. Vylezli jsme k mostu, prodrali jsme se křovinami a čekala nás ještě druhá strana mostu. Tu jsme ale zvládli taky a na benzinku jsme se dostali. Ovšem na benzince nás čekalo další překvapení... Byli jsme tam asi čtyři hodiny. Vůbec se nám nedařilo, ptali jsme se každého... Buď neměli směr, místo, nebo nekomunikovali. Šel jsem za jedním kamioňákem, byl to Čech, nácek, prostě pleška. Říkám: Nejede náhodou do Zagrebu? Nácek: Zagreb? To je jenom pro buzeranty... Já: Takže říkáš, že tam máš cestu? No, nečekal jsem na odpověď a vzal jsem roha, neměl jsem v plánu se někde rvát, kort s pleškou. Chvílemi jsme přemýšleli, že tam prostě přespíme na golfové hřišti. Štěstí se na nás přeci jen ale obrátilo po těch čtyřech hodinách a přijala mladá slečna, která čekala na přítele, který se vracel z Německa, kde pracoval. (viz třetí fotka z leva na první řádku). Chvilku jsme čekali. Holčina si dala něco k jídlu a jen co přijel přítel a ona mu oznámila, že tady jsme ještě my a potřebovali by jsme pomoct, tak nebyl žádným problém na štěstí, což nám pomohlo dostat se blíž na jih. Seděl jsem vzadu velde slečny a bavili jsme se o hlavně o pohádkách. Říkala, že jako malá sledovala Jáju a Páju a do dnes na to vzpomíná. Probírali jsme toho moc... Hledala práci, ale jelikož bydlí u moře, kde otec podniká s rybolovem, tak ona ve svém oboru práci v blízkosti domova najít nemůže. Což bude i důvod, proč se chce odstěhovat za přítelem do Německa. Dali nám pár rad, jak se dostat dál přes hranice do Chorvatska. Zastavili jsme na benzince asi třicet kilometrů před hranicema, rozloučili se a udělali poslední selfíčko. Na benzince se nám v ten večer už nic nepodařilo chytit a tak jsme šli spát na konec parkoviště. Kousek od výjezdu. Ještě než jsme usli, tak přijelo bílé auto a ozářilo nás. Vůbec jsme nevěděli kdo to může být. Ten strach tam byl, ale nakonec se ukázalo, že to je jen dalniční policie, zkontrolovali nás a upozornili, že nemáme stopovat na dálnici a ani se na ní nepohybovat... Do rána nás už nic na štěstí nepřekvapilo.
4 den – Ráno jsme se probrali asi kolem deváte hodiny ráno. Bylo to mé první probuzení u dálnice a celkem jsem se divil, že jsem se i vyspal. Zabalili jsme spaní do báglů a vydali jsme se k benzince. Dali jsem si k snídani bagety, které dělali čerstvé na benzince. Chill u dálnice, svěží ranní vánek do horkého dne a už jen chybělo to pivo. Po hodině se nám podařilo chytit mladého kluka, co nás vzal. Dodo chtěl sedět ve předu, tak jsem mu dal tu možnost. Byl to fajn, sice neuměl Anglicky a ani Německy ani slovo, tak jsme se nějak domlouvali ruka a Českopolskoslovenskou hatlamatílkou. Po chvilce cesty jsme přišli na to, že kluk, co nás veze mám na ruce pár tetování. Chvilkou jsem koukal co přesně to je. Po chvilce lámání zápletky jsem zjistil, že to je jméno jeho přítele, takže nás vezl homosexuál. Byl jsem rád, že ve předu tentokrát seděl kolega. Ale byl v pohodě! Jen kdyby uměl alespoň trochu Anglicky, tak by jsme si mohli říct víc. No co, jeho cesta měnila směrem do Bělehradu, tak nás vysadil kousek za hranicema v Chorvatsku. Čtvrtý den a byli jsme v Chorvtasku a bylo ještě ráno, ale stáli jsme na hlavní silnici ve směru na Zagreb. Šli jsme ve strašným horku podél hlavní silnice k nejbližší benzince. Odpočívali jsme v každém stínu. Sluníčko do nás pálilo, co mohlo. Na batohy jsme si po čtyřech dnech už zvykli, takže nás zátěž na zádech moc netrápila. Po pár kilometrech jsme našli benzinku. Měli jsme už kus cesty za sebou a byli jsme skoro u cíle. Prošli jsme přes velké parkoviště, kde bylo pár kamionů, autobusy a několik aut před benzinkou. Přišlo mi to, že ta benzinka byla spíš opuštěná, protože tam moc aut nezastavovalo. Ptali jsme se různě lidí a většinou byli plní a neměli místo. Potkali jsme i Čechy, kteří už si užívali důchodu, ale ti nám řekli, že neumí Česky, tak to bylo spíš smutný, než kdyby nám prostě řekli, že nás nevezmou. Po dvouch hodinách přijeli dva mladí Chorvati, byli to bráchové a měli cestu za prací do Srbska. Chytli jsme se na štěstí v Angličtině a chvilku jsme se bavili. Byl jsme vyčerpaný z toho horkýho dne, tak jsem na chvilku usnul v autě. Dodo nadále pokračoval v konverzaci a po tom mi vyprávěl, co všechno probrali, co kluci dělají za práci a co studovali. Říkal, že dělali společně do solárních panelů a že jim jejich job celkem vynáší. Vystoupili jsme si v Zagrabu a pro dnešní den byl před námi Zagrab. Nešli jsme do Centra, protože by jsme si moc zašli, tak jsme se snažili dojít k další cestě směrem na Rijeku. Benzinka, kde nás tentokrát chlapci vysadili byla poblíž nějakého motelu, restaurace a zkrachovalého zábavního parku. I ta restaurace byla zkrachovalá. Squatovat jsme v plánu neměli a bylo po třetí hodině odpoledne. Měli jsme před sebou ještě kus cesty. Procházeli jsme mezi polorozaplími budovami, opadaná omítna, nedostavěné domky, prostě to co není v centru, aby člověk si neudělal bylbý úsudek. Docházela nám voda a potřebovali jsme zase doplnit a tak jsme po cestě narazili na mladou hippízačku, která nám bez problémů dala vodu, šťávu a dokonce nás vzala kousek autem blíž k hlavní silnici. Vysadila nás u stánku s melounama, kde jsme si jeden z hecu koupili za pár Eur. Ten kluk vypadal, jako Kuba Vlček (bývalí spolužák), dělali jsme si z něj srandu, protože nás nejspíš obral. Snědli jsme meloun a šli dál prázdnou částí Zagrebu. Vyprahlá zem, firmy, prázdné budovy a silnice po které se mihlo jen pár aut. Kasárny, Sklad a v dálce supermarket, kam jsme směřovali. Cesta se táhla a sluníko se přibližovalo k západu. V supermarketů do nás uhodila klimatizace. Byl to celkem šok pro oba. Dokoupili jsme jídlo, protože člověk nemůže být neustále na instatních polívkách a maso s pečivem? Nemohlo být v tu dobu nic lepšího. Jen co jsme vyšli ze drůhé strany supermarketu spatřili jsme zarostlou louku, po pravici potok a za tím vším benzinu a dálnici se směrem na jih. Prodrali jsme se křovinami u potoku, přelezli plot, který je snad u každé dálnice a byli jsme tam. Tam přestava že vylezou nějací random týpci odněkud, odkud by neměli a vy tam kalíte s kamarádama? Asi tak se cítila parta mladých Chorvatů, kteří neměli co dělat a popíjeli na benzince u karavanu. Bylo to auto volkswagen T3. Mé oblíbené, škoda jen, že neměli místo (druhý obrázek z leva první řada). Na benzince jsme se nechtěli moc zdržovat. Byl už skoro večer a nám se chtělo spát. Byli jsme vyčerpaní. Před osmou hodinou nás vzala mladá paní. Pohledná žena, dělala v knihovně, měla nové auto a dost jí to slušelo. Byla nezadaná a celkem jsme se divili, že neměla strach vzít do auta dva raipisty takhle večer. Ale my jsme slušní kluci, takže jsme se nechali jenom svézt autem... Zavezla nás do Karlovacu, kde jsme ztrávili tu nejhorší noc. Jelikož se v Karlovacu stékají asi čtyři řeky, tak je tam větší výskyt komáru. Nevyspali jsme se. Benzinka na které nás vysadila byla v rekonstrukci a navíc kus od dálnice. Poblíž byl zkrachovalí super market, něco jako Obi, nebo Baumax. Lehli jsme si na parkoviště, ale jak jsem říkal, spát se nedalo.
5 den – Hned po probuzení nás přivítalo sluníčko a hned jsme věděli, že je další den před náma. Pomaličku jsme si procházeli Karlovac. Nic nás netrápilo, nic nás neomezoval a nikdo nám do ničeho nekecal. Po cestě městem jsme potkali pár bezinek na kterých jsme zkoušeli někoho chytnout, ale marně. Bylo tam opravdu málo možností, provoz se mírně snižil, takže se nám snížila i možnost někoho chytnout dřív. Blížilo se poledne a my jsme měli chuť si prostě někam sednou, pěkně do stínu a dát chill. Po cestě směrem k dálnici jsme skočili na nákup do supermarketu, kdy byl příjemný chládek od klimatizace. Kolega potřeboval nabít mobil, i já teda jsem potřeboval si nechat nabídi mobil, tak jsme zkoušeli obchůdky kolem, jestli nám někdo pomůže a samozřejmě, že pomohl. Mladá pohledná slečná, která pracovala v prádelně nám poskytla dva usb vstupy k laptopu, který měla u pokladny. Dodo si odešel uvařit vodu na polívku, pěkně k informácí. Zkusil to a vyšlo mu to... A já mezitím seděl na lavičce u prádelny a pozoroval slečnu, jak nemá co dělat a kouše se nudou. Opřený o batoh jsme málem upadl do spánku. Měl jsme v hlavě několik sprostých pomyšlení, co bych dělal doma, kdybych měl volný byt a byli jsme spolu s mojí polovičkou. Pátý den a cestě mi to asi už scházelo... Vyšli jsme ze supermarketu. Bylo přesně poledne a se pomalu blížili k další benzince, která byla kousek od nádraží. Benzinka byla úplně mimo směr a spousta lidí jela jinám a neměli moc zájem nás brát... Po půl hodině jsme to vzdali a šli jsme si lehnout pod strom, kde byl parádní stín. Udělal jsem si jídlo, protože na rozdíl od kolegy jsem ještě nejedl. Nevím jak, ale bylo to tam hned. Hned a úplně nečekaně se nad námi stáhli mraky, ochladilo se a spustil se menší déšť. Ale po tom vedru jsme se celkem i těšil, až trochu omoknu a příjde příjemnější vzdoušek. Nemohli jsme čekat pod stromem, rychle jsme si sbalili věci do batohů a vydali jsme se dál centrem města. Procházeli jsme jakousi chudší čtvrtí, připadal jsem si, jak ve filmu někde v Srbsku v roce 1990, když tam ještě probíhali nepokoje. Ale byl jsem rád, že můžu poznat jinou část evropy. Cesta pomalu směřovala k Mcdonaldu, chtěli jsme dobít druhou půlku baterek, abychom byli připraveni a nemuseli to řešit někde dál. A i když to bude znít blbě, tak si znova odpočinout, přeci jen jsme byli na cestě už pátý den. Asi po půlhodince jsme se dali zase na cestu. Šli jsme podle značek k další benzince, cesta se táhla do kopce a za kopcem byli další kopce, byl to parádní pohled. Mohlo být tak kolem třetí hodiny, co jsme u benzinky po cestě zahlédli mladý lidi, co nás nejprve odmítli, ale nějak se s nima dal Dodo do řeči a nějakým zpusobem je i překecal a nakonec nás vzali na dálnici k benzince. Byli to naši lidi, po cestě hráli Artic Monkeys a co jsme tak nějak poslouchal tu holku, tak překecávala týpka, abychom jeli na hotel a neustále ho překecávala a prudila ho tím. Co vím, tak ten kluk, co řídil, tak studoval někde v zagrabu grafiku a tak holčina byla ještě na střední. Ten pár mi připomínal strašně mojí sestřenici a jejího přítele Davida. Cesta utekla strašně rychle, kort když se bavíte a máte si co říct. Na benzice jsme se rozloučili, udělali jsme ještě poslední selfíčko a šli jsme na pivo do restaurace, co byla kousek od benzinky. V restauraci nás mile přivítali mistní čísníci a věděli, že nejsme Němečtí turisti cestující si rozvalit půlky na pláž. Zapojili jsme solární panel, abychom ho dobili na maximum a když jsme si chtěl objednat pivo, tak mi číšník řekl, že jestli chci, tak ať si skočím vedle do obchodu, kde to je mnohem levnější. Jo, pivo tam levnější, bylo i parádně vychlazený a cítil jsme se, jako v ráji. Nikdy jsme nečekal, že v takovouhle chvilku mě pivo udělá tak šťastným člověkem. Čekala na nás zase benzinka, stopování a pokládání otázek lidem, jestli náhodou neví, jak daleko je Rijeka a jestli náhodou nemají volná dvě místa. Vždycky jsme se střídali a na mě vyšel náhodou týpek, co přijel v Bávku, tak jsem ho šel zkusit. Silnej kuřák, ale slušně oblečený čtyřicátník, co měl obrovskou firmu, která stavěla větší budovy a sklady nás bez problémů vzal s sebou. Byl jsme překvapený, že nás i před tím pustil jen tak do auta. Po cestě se rozpršelo, prý jsme chytli to nejdeštivější počasí v Chorvatsku. Cesta byla úplně v pohodě, až na to že se nesutále tam kouřilo. Ten čtyřicátník nám vyprávěl o jeho životě. Úplně o všem, jak jako malý musel od dvanácti pracovat, aby si vydělal prachy na školu na kterou chtěl. Dřel sám na sobě, aby měl to co chtěl a to se mu taky povedlo. Jeho děti chodí na ty nejlepší školy, ten nejstarší studuje na soukromí škole pilota a jeho bussinesu se jenom daří. Po cestě jsme měl takový menší výpadek, jeli jsme kolem mostu, kde byla větší propast. Začalo to od vesnice před tím. Musím se na to místo ještě podívat. Ještě než jsme dojeli do Rijeky, tak nám čtyřicátník ukázal jeho vilu a byl to tak hodný a milý člověk, že nás hodil až do Rijeky, kousek od Mekáče, kde jsme zase ztvrdli. Den se blížil ke konci, bylo zataženo, sem tam přeháňka a my jsme dýchali čerstvý vzduch od moře. Byli jsme v přístavu, sem tam plachetnice, sem tam jachta, či člun. Chtěli jsme se ještě ten večer smočit tak jsme se vydali hled nejbližší bláž. Šli jsme skrz centrum, takže se cesta táhla a písčitá, nebo kamenitá pláž nikde. Za velkým táhlým přístavem jsme našli malou pláž, kam mohli i psi, bylo nám to divný, ale neřešili jsme. Dodo šel první, on prostě do toho moře chtěl. Po delším přemlouváním jsem šel taky. Nevím, jestli to bylo tak úžasný, ale asi jo. Byli jsme šťastní, cákali po sobě vodu a chovali se, jako by nám bylo pět. Trošku opožďěne jsme zjistili, že jsme na pláži, kde vytéká kanál, tak trošku surprise a šli jsme ven...
jbbartram-illu
izzy806
pixelskylines
discoholicmusic
tangentwithtanner
prguitarman