Jak nás obrali v autopůjčovně a GPSka se nás pokusila zabít.
Když jsme celí rozespalí vysypali pánovi v auto-půjčovně na letišti v Oslu, prasátko na pult, vytáhli všechny kreditky, co máme a on nám ani tak nechtěl půjčit to nejmenší prdítko, co tam měli, už už jsem chtěla začít plakat. Váša, už si v letištní hale hledal lavičku, kde by ten týden přespal. Nakonec stačilo trochu začarovat v nastavení bankovnictví a už jsme cpali všech našich 7 zavazadel do Kiy Rio (druhýho nejmenšího prdítka co tam měli)
Cena auta se zvedla o dvě třetiny, a přímou úměrou se pak o dvě třetiny zmenšil náš rozpočet na jídlo.
První významnou zastávkou byl Kristiansand, na fotkách můžete vidět parádní koncertní halu nebo místní Old Town.
Když se blížil čas, najít si první místo na přespání, zadali jsme do GPS polohu půl hodinky vzdáleného majáků. Cesta se točila mezi norskými kopečky a lesy po hlavní silnici až pak najednou se z GPS ozvalo „Na kruhovém objezdu zvolte druhý výjezd vpravo“. Mělo nás to napadnout hned, že tu něco nehraje, když se před námi objevila hliněná lesní cesta mířící prudce vzhoru do černého lesa. Bohužel nestalo se a tak nás čekalo 8 kilometrů, které nás budou strašit ve snech ještě dlouho. Terén se za každou zatáčkou zhoršoval o stoupání, klesání a zatáčkách ani nemluvě. Já si představovala, jak se nám do cesty postaví psycho jelen, nebo z přilehlých zdánlivě opuštěných domů, vyběhne nor se sekerou v ruce. Vášu trápilo, jen abychom nezničili pneumatiky nebo se neskutáleli ze srázu. GPS si jen vrněla a sem tam prohlásila něco jako „po této cestě pokračujte 5 kilometrů“.
Nebudu vás dlouho napínat, žádná z našich obav se nenaplnila a tak jsme za hodinku slavnostně dorazili do cíle.
Jak jste se na nás všichni vyprdli
To bylo řečí, jak za náma přijedete a budem cestovat a jak vám to tady všechno ukážem. To bylo odkládání a vykrucování se, že to nejde. Až nakonec přišel náš čas opustit Voldu a nikdo nikde. Všichni jste buď moc staří, pohodlní nebo moc chudí.
My jsme sice chudí taky, ale když už to vypadalo, že z toho Norska nic neuvidíme, práskli jsme zase jednou do stolu a řekli NE! Vysypali jsme prasátka, vybělili účty a vydali se za dobrodružstvím.
Koukejte jak jsme si to naplánovali.
Naše dny ve Voldě jsou pomalu, ale jistě u konce a s nimi přichází chvíle našeho největšího přiznání. Někteří z vás už to ví, někteří to možná tušili a ti co nepatří ani do jedné z těchto skupin, se budou asi divit.
Všechno to začalo v lednu, kdy na jedné z prvních “párty” přišla jedna z češek s osudnou otázkou. “Hele slyšeli jste už o dumpsterdivingu”?
A tak se šlo, rovnou z hospody do konťáku. 5 českých holek v kabátcích s kabelkama. A řeknu vám, měly jsme štěstí. Tenkrát jsme se smály na celý kolo, byly znechucený, ale taky jsme nevěřily vlastním očím, c všechno jsme si přinesly. A tak se s toho stal zvyk. Nedřív jsem chodila jen s děvčaty, sem tam s Vaškem, jednu domu jenom sama a párkrát i se Španělama, místníma králema dumpsterdivigu.
Pro ty kteří ještě pořád tápou tu máme definici.
DUMPSTERDIVING = potápění se do kontejneru (nespočetněkrát se mi stalo, že na mě spadlo víko, popelnice se se mnou začala překlápět a nebo jsem byla svědkem toho, jak do velkého kontejneru někdo vlezl celej)
Co vše se dá takhle nakoupit:
Pro potěchu pupíku
Zelenina - Norsko nás tak naučilo jíst chřest (s bonusovýma gumičkama na Vášovi kadeře), dělat guacamole (co taky s 20 avokádama, co jsem onehdá přinesla) atd.
Ovoce - Vaškovy oblíbené borůvky, moje oblíbené maliny, sem tam mango a nejoblíbenější žluté a podobné melouny, při kterých jsem výskala blahem. Taky jsme si mohli dělat freshe z pomerančů (bez odšťavňovače = čtvrt dne vymačkávání lžící + čtvrt dne uklízení bordelu po kuchyni) a oblíbená jablka na všechny ty koláče!
Mléčné výrobky - riccoty na cheeskake, kilový balení eidamu
Čuňačinky - asi 30 pytlíků chipsů (tvrdejch jak skála), 10 pytlíků bonbonů (které jsem rozdala), 10 balení samožerských tyčinek v čokoládě, 30 pytlíků ořísků slaných i sladkých,
A samozřejmě plno dalších potravin (bagety, buchty, chleby atd.)
Pro potěchu oka
Pugéty růží, tulipánů a jiných květin, svíčky ve tvaru Budhy, plechový krabice, který jsem musela mít, ale ležely mě celou dobu prázdný na skříni, krém od Garnieru atd.
Sečteno podtrženo, žili jsme si jak prasata v žitě, sem tam. Každopádně jsme z kontejnéru vytáhli cca 70 000 korun českých. A nestydíme se za to jelikož žít jenom z Erasmus grantu, jedli bychom celej půlrok jenom špagety s kečupem. Takže závěrem snad jen poděkování.
Pozorný čtenář a prohlížeč fotek jistě zaznamenal naše pokusy dobýt dominantu Voldy. Ano mluvím o hoře Rotsethornet s ubohými 649 m.n.m. Koukněte se nejdřív na ochutnávkové video a pak hurá na tu moji slohovku.
Václav mě o tenhle výlet prosil týdny ba dokonce měsíce, ale já schovávala svou lenost za možná nebezpečenství, která hora v zimě představovala. Poslední dva týdny jsem marně zatahovala závěsy, aby neviděl, jak je venku hezky a že už odkvetly jak sněženky tak narcisy. A tak jsme vyrazili.
Cesta nahoru se obešla bez ztrát, i když jsme funěli a pot nám (mě) odkapával z čela. Jako horské kozy jsme skákali s kamene na kámen, chytali se každého ke kopci kolmo rostoucího stromu, špinaví od bláta až za ušima (jenom já). Postupovali jsme pomalu a obezřetně, v uších nám totiž stále zněla varování místních. Cestou nás tak předběhla nejedna stařenka (samozřejmě bez svačinky, zatímco já měla v baťůžku jídlo na 3 dny). Když se pak na obzoru objevil mrak, Vašek zvažoval úprk zpět do nížiny, ale pak usoudil, že se nejedná o cumulonimbus a když dopadla poslední kapka, lezlo se dál.
A tak jsme vám ten kopec zdolali.
Nahoře se nám pak dostalo krásných panorámat a zasloužené svačinky. Jediný život naznačovali kozí bobky, po jejich tvůrcích však k mé lítosti ani památky.
Naše první ráno v Bergenu nás přivítal ledový vítr doprovázený deštěm a sem tam sněžením. Natěšení na teplo autobusu a krásy Bergenu jsme vyběhli na zastávku s jízdním řádem v ruce. Během mrazivé půlhodinky projeli dva autobusy na druhou stranu než jsme potřebovali, naším směrem nic. Zmrzlá Káťa vytáhla někde z batohu papír s nápisem Bergen a pustila se do stopování. Po 10 minutách v dešti už nápis nebyl čitelný. Nedalo se nic dělat, vrátili jsme se do domu hrůzy. Naštěstí pán domu měl zrovna cestu do města. Takže ač o 2 hodiny později, jsme se do Bergenu konečně dostali.
Bergen má všechno co takový pořádný Norský město má mít - moře/fjord, a pořádný kopce okolo.
Shrnutí Bergenu v bodech:
1/Bryggen - stará celodřevěná čtvrť, historická část města, bacha, na tom sněhu na dřevěných prknech to docela klouže
2/ Nepočítaně úzkých uliček a malých kaváren
3/ Bergen z vršku mount Floyen...rozhodně místo na “must see” listu - na fotce z leva: Vena, Kátě a v druhé řadě blížící se sněhová bouře
I když jsme v Bergenu strávili jenom den a nějaký drobný, stálo to za to.
Víc fotek na Flickru
Zdravím všechny přeživší! Nezapoměli jsme na vás. Na vás pár zbylých, kteří každý den marně chodíte na náš blog a čekáte, kdy se objeví nový článek. Věřte nebo nevěřte vyhověli bychom vám už dávno, ale osud nám házel pod nohy klacky. První klacek se zarazil do disku Vencova počítače, takže nebylo kde upravovat fotky. Druhý klacek se jmenuje lenost. Ten praštil Kateřinku tesně před tím, než stačila publikovat post o Bergenu. Třetí krásná rozkvětlá větev nás stáhla na 10 dní zpět do ČR na oslavu lásky. Na poslední klacek nad námi krouží teď. Dneska jsme se ve 4 ráno podívali z okna na východ slunce po celodenním klikání v Indesignu na zkoušku.
Teď nas čeká ještě jedna zkouška, ale slibujeme, že o články nepříjdete. A bude se na co těšit. Máme připravené fotky z x2festivalen (festival extrémních sportů), článek o norech, nebo například návod na to, jak si v Norsku pořádně zabufetit.
Přikládám důkaz, že makáme do školy až se za nás kouří!
Nějaký to dobrodružství mám rád, ale vocaď po caď. Jakmile to zahrnuje možnost, že nebudu mít v zimě kde v noci složit hlavu, jsem z toho mírně nevrlý.
Proto jsem byl rád, když Kateřině konečně přišla sms: “Ok”. Byla od Steina, našeho couchserfingového hostitele v Bergenu.
Ze začátku jsem byl trochu nervózní, jestli s námi vůbec počítá (i na Nora byl málo sdílný) a jestli jeho dům najdem. No a hned jak jsme ho našli, znervózněl jsem ještě víc!
Před tím, než budeš číst dál, pusť si tohle video jako hudební podkres.
Kdyby nás někdo natáčel, hrála by k tomu přesně tahle hudba. Dva naivní studentíci se dlouhým vrbovým stromořadím blíží k obrovské vile, kde na ně čeká nemluvný podivín.
Zvonek nefungoval. Začal jsem nakukovat do rozsvícených oken, nikde nikdo, když v tom se o někud z domu vynořil nor číslo 1 a pozval nás dovnitř. “Říkejme mu Alfréd.
Váš hostitel Vás hned přijme, následujte mě.”
Ocitli jsme se ve vile z konce 18. stol. Hned naproti vchodu obrovské schodiště, v levo šatna velká jako můj pokoj, v pravo vstup do hlavního salónu.
Čekali jsme nějakého lorda na vozíčku s dýmkou v ruce, místo toho jsme našli cca 30ti letého týpka v teplácích, rozvalenýho na pohovce před televizí. Nor číslo 2. Následovalo vřelé uvítání.
Stein: “Hi”
Venca: “Hi”
Káťa: “Hi”
Ale to už nás Alfréd vedl do pokoje. Postele jak z motelu, dvoupartovky, 14 stupňů. Konečně jsem byl klidnější, vypadá to, že je to pro couchserfery zařízený parádně.
Kateřina má oproti mě jednu velkou výhodu a to tu, že moc nečte. Takže zatím co já, který stihnul před odjezdem přečíst posledního Jo Nesba, jsem si představoval, co se nám v domě hrůzy v noci stane, Kateřina klidně konverzovala s Norem číslo 3, který o sobě tvrdil, že je 100% Viking a dost divně se přitom uculoval.
Abych to zkrátil, moje nervozita vystoupala ještě výš poté co nám nikdo nechtěl říct, k čemu ten dům slouží a čtvrtý nor začal házet vtipy stylu: “Jo všechny couchsurfery máme zavřený ve sklepě” A poté co jsem s úsměvem na rtech řekl, že bychom se asi měli sbalit a odejít, mi na to odpověl: “No a to už teď právě nemůžete”. A to úplně bez úsměvu na rtech.
Super vtipnej večer, venku kosa jak sviňa a sněhová bouře a my. Ha ha ha. No to bude se bude krásně spát. (Mimochodem, hraje ti ještě pořád ta hudba, kterou sis pustil na začátku? Pokud ne, zapni jí a přečti si to ještě jednou. Dostane to úplně nový grády). No nic, dobrou noc, otevřít kudlu v kapse a uvidíme co se bude dít.
Nedělo se nic, normálně jsme usli a ráno se probudili.
Každopádně jsme ráno byli rádi, že už se tam nemusíme vracet.
Kdyby o večeru vyprávěla Kateřina vypadalo by to asi takto: Všichni jsou tady divný....ale maj kočičku, takže dobrý:)
Z Voldy do Bergenu je to 347 km
Autem 6 hodin a 7min
Autobusem 7 hodin a 30 minut.
Někteří naši spolužáci to zvládli na jeden zátah. Ne však my.
Bylo 10:40 když jsme se dostali ke zmiňovanému kruháči, odhodlali se stoupnout si k cestě a zvednout palec. Ze začátku to bylo trapný, především protože lidé plaší jako my nejsou zvyklí podívatse do očí tolika lidem v tak krátkém časovém úseku. Postřehli jsme však, že lidé v Norsku na stopaře reagují hned několika způsoby
1. Dělají, že vás nevidí a drží si kamennou tvář
2. Předkloní se a evidentně nahlas se snaží celé posádce auta přečíst co, že to máme na tom papíře napsaný
3. Mávají a smějou se
4. Ukazují prstem do všech možných směrů, což nás zpočátku donutilo pochybovat zda ta silnice vůbec vede naším směrem
5.Zastaví! V 5% případů
Auto číslo 1
Dva borci, vypadající jako členové chlapecké skupiny se dokonce otočili aby nás nabrali. I když jen k dalšímu trajektu. Když si spolu nepovídali Norsky, snažil se s nimi Venca udržovat konverzaci na téma hory, jejich práce u rolsrojc, extémní sporty a oblíbené téma „v Norsku je draho“. My plní naděje, že se do cíle do večera dostaneme jsme užasle koukali z okýnek a objevovali život v jiném něž našem fjordu.
Protože jsme srabi a amatéři, na trajektu kde nás vysadili jsme se nikoho nezeptali a než jsme se u břehu vzpamatovali, všechny auta z trajektu odjeli. Nezbylo než čekat na další. Jo a viděli jsme ve fjordu hvězdice!
Auto číslo 2
Paní s angličtinou asi na mé úrovni (čti nízkou) se snažila konverzovat, řídit a telefonovat zároveň. Po telefonátu nám oznámila, že její syn měl jet dneska do Bergenu ale už je 20 minut na cestě, fakt díky. Chtělo se nám brečet Vysadila nás uprostřed ničeho.
Auto číslo 3
Muž na 99% muslim a jeho 10ti letý syn. Jedna věc byla, že neuměl anglicky a když ho po chvíli omrzelo trapné ticho, pustil si CD své oblíbené zpěvačky a zpíval si s ní celou cestu. (Video zpěvačky jsem nenašla, tak alespoň pro představu...)
A druhá, že na místě zadního okna se klepala plachta přilepená izolepou, to mu však nebránilo předjíždět na úzkých cestách mezi horami ve 130km/h. Václav se už zase jednou obával o naše životy, čekajíce že nás muslim ve jménu Aláha obětuje což mu asi trochu kazilo ty výhledy z okna. A to jsem mu ani neřekla o tom, že má náš řidič několik rozpitých tetováních. Já jsem se sice taky trochu bála, ale po chvíli jsem to zalomila, abych se nemusela koukat, jak se v jednom kuse řítíme čelem proti protijedoucímu autu. Vše ale dobře dopadlo a byli jsme vysazeni v půlce naší cesty.
Auto číslo 4
Zároveň s deštěm přišel i čas na můj stopařský výraz “prosím zastavte ubohým studentům, jinak tu umrznem” a zabralo to. Autům nerozumím, ale byl to velkej automat, s koženýma sedačkama a měl všechna okna i topení v pořádku. Řídil ho pán ve věku našich tatínků, který vypadal sice jako čert, ale jinak na něm nebylo nic znepokojujícího. Měl dokonce zájem si povídat a tak jsme si vyslechli jak budou mít s manželkou výročí a že musí našetřit na dovolenou, na což jsme soucitně přikyvovali Když z něj vylezlo, že naposled strávili pár týdnu v Americe a projížděli to tam na motorkách, došlo mi, že to asi bude jiná dovča než chorvatsko pod stanem. Cesta s ním však hezky utíkala, výhledy zase stáli za to a my spokojeně dojeli do cíle.
1/ Hned na začátku týdne tragédie. Skáceli nám náš oblíbený strom. Už nikdy z něj neuvidím padat sousedovic Björna.
2/ Přípravy na Velikonoce vyvrcholily v neděli celodenním pečením mazanců, které budeme jíst celý následující týden.
3/ Nesmíme zapomenout na oblíbenou rubriku “Katynko, co vaříš?” Jako první tu máme borůvkové a jablečné koláče podle babičina receptu. Dále pak bramborové knedlíky plněné vepřovou pečení, které nám zbyly po Czech night. A to třetí je běžná svačinka.
4/ Pokračujeme v prozkoumávání okolofjordí. Hlavní zjištění dne: Kateřina má pas ve výšce přílivu ve Voldě.
Knock knock
Who’s there?
British night
British night who?
British night pretty boring, but with good meatballs
Nehledě na to že Britů je tu jen pomálu ( skot + welshanka + 0,5nora s anglickými kořeny) mé očekávání bylo velké. Matt nám byl známý svým břitkým humorem a já tajně doufala v fish ang chips.
Prezentace se ujala welshanka Jemma, jejíž angličtina bohužel postrádá jakéhokoli přízvuku a objasnila nám jaké strereotypy o britech jsou pravdivé a které ne. Zajímavé.
Mezi chody nám pak chlapci ukázali rozdíly mezi přízvuky různých částí Anglie, ale tak nějak to bylo vtipný spíš pro ně než pro nás.
Menu:
Sendviče - se šunkou, sýrem, tuňákem, pro vegetariány a vegany pak s marmeládou (bylo mi němky Larisy upřímě líto, když si svoji veganskou porci v koutě místnosti prohlížela)
Masové koule - plněný vajíčkama! prostě vajíčko obalený v jekési masové směsi a osmažený. Chuťka
Victoria sponge - piškotovej dort se šlehačkou a marmeládou, vzpomněla jsem si na své češství a prodrala se dopředu aby na mě zbylo, mňam mňam.
Zítra ráno vyrážíme na jih, snad. Plánujem si ráno stoupnout ke kruháči, zvednout palec a ceduli s nápisem BERGEN. Tak nám držte palce, ať nám to vyjde.
1/ Najdi na obrázku mega tlustou kočičku patřící nevrlé paní, která na nás z okna křičí “huš huš”, když si přes její neoplocený pozemek zkrátíme cestu z nákupu.
2/ Ten den bylo všude plno koček. Tahle se nás podle všeho snažila zavést k ukrytému pokladu. Pořád před námi pomalu utíkala a ohlížela se, jestli jdeme za ní. Unavená Kateřinka po čtvrthodinovém pronásledování kočičky prohlásila, že se na to může vyprdnout, že to není žádná kočka,když se ani nenechá pohladit....no nenechá...jak od koho...
3/ Taky jsme objevili tohle parádní místo na odpolední válení se na slunci. A zatímco já jsem si v klidu vychutnával hřejivé paprsky, Kateřina opodál trénovala Verbuňk na hody.
4/ Tak už je to jasný, zůstávám v Norsku navždy. Kdybyste mě chtěli přijet navštívit, budu bydlet v jednom z těch červených domků poblíž moře ve Flø. V pátek jsme tam byli kvůli focení. A stalo se to, láska na první pohled. Rybářská vesnice, nikde nikdo, skalnaté pobřeží, hory, vlny nádhera. Po cestě jsem se projel podmořským tunelem (na dně jsem měl pěkně zalehlý uši).
5/ Začínám Káťu podezírat, jestli náhodou nefláká běhání. Každý den sice zmizí na 45 min v běžeckém úboru, ale když se vrátí, vždycky má plnej mobil fotek poníků a selfíček a toho jak si leží u jezera...:D
1/Takhle při pondělku jsme šli zaplatit za střechu nad hlavou. A aby nám nebylo z té velké sumy smutno, dali jsme si na trudomyslnost žvejkačku. Zabrala!
2/Pořád ještě běhám heč! Ale sem tam trochu švindluju, zastavím si sport-tracket (to co mě hlídá, abych se neflákala), sednu si k jezeru a kochám se.
3/Páteční snídaně aby se nám ten Vašek trochu spravil.
4/Ze zdravotních procházek se nám pomalu zase stávají výlety do kopců. Tentokrát v podvečer kvůli dobrýmu světlu na focení žejo a taky abychom si mohli po cestě svítí čelovkou.
5/Výprava k jezeru za slacklinou a trochu toho čutání.
MUSEL! Byla to paráda..to se snad ani nedá popsat! Jo mluvím o polární záři.
Tak nám to konečně vyšlo. Ještě aby ne, včera byla polární záře vidět i ve Špindlu, tak to by bylo, aby se nějakej ten paprsek neobjevil i tady.
Celé to začalo takovými malými obláčky bílého světla, které se válely po obloze. Už jsme začali pomalu nadávat na předpovědi, že zase lhali, když v tom najednou BAM!
Obloha se proměnila v změť zelených a fialových paprsků a prstenců. Chvíli jsme s Káťou jenom zhypnotizovaně koukali na ozářené nebe, pak jsme se začali hádat komu se to líbí víc. Skončilo to remízou.
Co dodat? Jsme po včerejšku plni dojmů! Teď už trudomyslnost nemá šanci!
Jak jsme už podruhé viděli omylem polární záři. Tentokrát s párkem v pupiku.
Měřáky jsou na prd! Chvilu to ukazuje, že bude, chvilku že nebude a když je to stoprocentní, tak je zataženo. Je zákeřná mrška! Každopádně všechny naše plánované pokusy o zachycení záře selhaly.
Poprvé jsme záři viděli asi měsíc zpátky, ale nechtěli jsme vás tím obtěžovat, protože to bylo jen takové puf. Párkrát to bliklo, trochu se to zazelenalo a bylo po parádě
No a na podruhé to nebylo o nic lepší. Šli jsme z párty u rusky a já jako správný romantik, jsem vzal Káťu kolem přístavu, ukázat jí hvězdy nad fjordem. Řikám: “podívej, to je Kassiopeia”, ukazujíc k nebi. A ona na to: “hm pěkný a támhle je polární záře”. (Přikládáme fotku)
No a k tomu párku. V Čechách dostane člověk v kostele max hostii, v Norsku párek v rohlíku a klidně i s kečupem, nebo hořčicí. Ale to jenom v sobotu od 11 večer do 1 ráno. Kostel sídlí vedle jediného místního klubu, takže klientela je jasná, opilí mladí Norové. Věřící se jim tak prý dostávají blíž. Vždycky párek a dva otčenáše. My dostali párek, ale na otčenáše už se nedostalo, protože jsme otce zmátli tím, že jsme nemluvili norsky a než se z toho probral s úmyslem nás oslovit, řekli jsme “bye” a byli jsme fuč.
titsay
ellievsbear
tangentwithtanner
andulkaphoto
vaporwave