Kdo nevenčí, není Čech!
V naší malebné republice máme nejvíce psů na počet obyvatel v Evropě. Skutečně tak jsme národem pejskařů, páníčků či pejskoláskařů. Komunitu máme dozajista pevně ukotvenou a není již tak nestandardní, znáte-li sousedy zejména dle jejich psů. Psím ratolestem dopřáváme doslova lukulský život a odpouštíme jim i neodpustitelné. Třeba naše Johana, zrzavá fena ráce ryze čistokrevné – a sice 100% vestaj (vesnické tajemství). Johanka je nebožátko zachráněné z útulku, určitě se tak někdy ve svém krátkém štěněčím životě stala obětí minimálně týrání a my jí tak nyní všechnu lidskou lásku musíme vynahradit.
Naše miminko tak s námi spinká v postýlce, kdyby náhodou potřebovala utěšit z nočních děsů. Jakmile se probudí, připnu jí ručně šitý obojek z telecí kůže a vyrážíme do Hvězdy, kde po ní následně sbírám exkrementy do 100% recyklovatelného pytlíku. Po dlouhých procházkách, kvůli kterým se zpravidla nestíhám ani učesat, usedá Johanka k jídlu. Dostává se jí potravy od světoznámých (vzhledem k ceně snad až michelinských) šéfkuchářů, takže vždy u misky spokojeně vrtí ocáskem. Vodu jí samozřejmě filtruji a měřím na požadovanou teplotu, aby se náhodou nenastudila.
Nu a Johana pak jde, vyválí se od čumáku po hřbet v hlíně, vypije všechnu špinavou vodu v louži, napase se trávy a nezdráhá se ani okusit hovna svých psích kamarádů. To pak jenom čumim a přemítám proč vlastně celej měsíc žeru jenom rohlíky s máslem, abych měla na ty granule za dvojku. Holt i kdybys podvraťáka vedl do Paříže, pudl z něho nebude. Nutno však dodat, že mi aspoň ze svých dobrodružství loajálně přinese nějakou tu trofej – třeba uschlé torzo myšího mláděte.
Ale asi to za to všechno stojí. Nebo se v tom alespoň společně utvrzujeme s ostatními afektovanými psími matkami na internetových diskuzích, kde hledám radu vždy, když Johanku trochu pálí očíčko, bolí tlapička nebo sežere celej gumovej míček na posezení a ne a ne ho vysrat
