Neumím dobře balit a ani plánovat, a tak vyrážím o 4 dny později než bylo v plánu s kolem ještě těžším než minulý rok. První den jen k babičce, aby mi rodiče druhý den dovezli věci, které jsem zapomněl doma. První stovky kilometrů mne doprovází Míra, který se mnou jede do Brna. Šplhám přes Bílé Karpaty a hurá na Slovensko. První noc spím u Robka v Šípkovém, poslední domácký dům na cestě. Na Slovensku se moc nezdržuji, kvůli zpoždění se rozhoduji přejet Slovensko vlakem z Piešťan až do Čierné nad Tisou. Do Čierné přijíždím už za tmy. Skládám brašny na kolo, když nasazuji druhou, tak se mírné kapání změní v bouřku. Vypadl proud a tak je jediným světlem salva blesků. Do staniční budovy přijíždím jako vodník. Průvodčí mi připíjí na zdraví a nabízí, že můžu přespat ve vlaku, kterým jsem přijel, jeho nabídku mile rád přijímám.
Počasí se nezměnilo. Následující dny ujíždím bouřkovým mrakům a častěji než se mi líbí, čekám na zastávkách a benzínkách, než déšť ustane.
Hraniční přechod je v pohodě. Buch, buch a razítko je v pase. Na Ukrajině mě vítají kvalitní silnice "fifty shades of asphalt". Prohlížím si Užhorod, obědvám thajské nudle, povídám si se Slováky a po čtvrté hodině jedu dál. Od pěti má pršet. Za pět pět začíná poprchávat, zajíždím do pole a rychle stavím stan. Za patnáct minut buší do stanu proudy deště. Mukačevo je město buskerů, jsou tu dva. Hrají na kytaru a zpívají ukrajinské songy. Lidé se mě vyptávají na cestu. Před pekárnou potkávám další dálkaře,jedou na opačnou stranu než já, tak měníme informace o cestách.Za Mukačevem začíná stoupání. Normálně se snažím vyhýbat hlavním silnicím, ale tady to jinak nejde. Silnice je bez velkých děr, ale to je vykompenzováno vysokým provozem. Cesta se první kilometry zvedá jen mírně podél řeky, to se rychle mění a už mě vítají první karpatské kopce. V prudkém stoupání začíná pršet. Nasazuji pláštěnku a déšť ustal, snad to bude takhle fungovat pokaždé. Přes okolní hory se valí mraky a mezi nimi občas prosvtine paprsek Slunka. Na konci stoupání jsem odměněn krásnou vyhlídkou na Volovets a okolní hory. Vítr sehnal své beránky a večerní Slunko, prosvítilo okolí. Je tu nádherně. Projíždím kolem dřevěných chaloupek, malých sadů, políček s kukuřicí a fazolemi, kličkuji mezi krávami a dalším zvířaty.
Zase kopec, achjo. Někdy je to hodně náročné. Cesta na sedlo se mění v měsíční krajinu, vesnice střídá les, snad už tam brzy budu. Z čela utírám kapičky potu, jsem tu. Šup přes sedlo do Vyškyvu, snad nejmalebnější vesnice, kterou jsem projížděl. Malé dřevěné chaloupky orámované políčky. Spoustu zvířat a sušáků na seno, jehož vůní je cesta prosycena. Cesta do Ivano-Frankivsku ubíhá rychle, je to z kopce, provoz houstne, no už mě to nebaví.
V Ivano-Frankivsku jsem ubytovaný u Andreje, místního warmshowera. Pobolívá mě kolínko, a tak jsem se rozhodl, tu zůstat na dva dny.
Abych nahnal čas, o který jsem vyjel později, volím jízdu mašinkou do Kyjeva. Ukázalo se to minimálně stejně dobrodružné jako jízda na kole.
V Kyjevě jsem se ztratil už na nádraží, nefunguje tu výtah, a tak jsem sjel schody jako pytel brambor. Nemůžu najít svůj hostel, naštěstí jsou místní nápomocní. Jedou přede mnou autem, aby mi ukázali cestu. Takhle projíždíme přes půl Kyjeva. Hostel je v ulici Václava Havla, lepší adresa snad v Kyjevě ani není. Procházím se Kyjevem, volím náhodné uličky, jen tak bloumám a snažím se nasát místní atmosféru. Ta je na každém místě trochu odlišná. Zvláště ulice, ve které je pomník obětem euromajdanu, má silnou atmosféru. Kyjev je rušné město, ale rozhodně ne turistické. Určitě stojí za navštívení.
Po dalších 150km až do Pryluky se cítím jako na D1, jedu po panelové silnici. Z jedné strany kukuřice a z té druhé slunečnice. Okolní krajina se změnila, panelku vystřídala rozbitá asafaltka a já uháním dál na východ, jako by mne paprsky zapadajícího Slunce tlačily vpřed. Kolem cesty už jsou zase vesnice. Baráčky jsou zděné, zelené. Ve stínu pod stromy sedí babušky a čekají, zdali někdo zastaví zrovna u jejich štokrlátka s místními produkty. Mezi nimi se prohání husy, slepice, kozy a občas i nějaké telátko. Napadly mne husy, naštěstí jsem rychlejší a chytly jen brašnu. Ne jen před psy musí se mít na pozoru cyklista!
Užívám si poslední den na Ukrajině. Zastavuji v Sumy, procházím se po kolonádě a obdivuji místní katedrálu. Nad silnicí se tetelí vzduch a já šplhám do kopce oddychujíc jako sentinel. Za poslední hřivnu jsem koupil nanuka, hned jsem pochopil, proč byl tak levný.
Posledních pár metrů ukrajinského asfaltu a pak závora.
dededos
prguitarman
kianamaiart
izzy806
tangentwithtanner