Azar o anime

Doporučení na anime a visual novely

[azar-dragneel]

Recenze: Steins;Gate 0

Textová verze recenze visual novely Steins;Gate 0, kterou najdete na YouTube:

Dnes se podíváme na pokračování jedné populární hry o cestování časem. Když se v roce 2011 vysílala animovaná verze původní hry, získala si mě natolik, že jsem se rozhodl počkat a celý příběh si zažít v původní podobě.

Řeč je o Steins;Gate a tenkrát to byly to dlouhé dva roky, než vyšel anglický překlad! Ale pak jsem se ponořil do příběhu Okabe Rintaróa, který chodí v bílém plášti a hraje si na šíleného vědce, aby se jednoho dne dostal na stopu skutečného spiknutí a jeho jedinou nadějí se stala mikrovlnka posílající zprávy do minulosti, díky které se jemu a jeho přátelům podaří nakonec všechno zachránit - nebo také ne, to už záleží na vás.

Příběh

Příběh původního Steins;Gate začal jako komedie a postupně temněl, jak se Okabe vracel v čase a vždy se něco zvrtlo, takže se zdálo nemožné zvrátit osud. Steins;Gate 0 začíná právě tady, na konci kdy Makise zemře a on se už nechce vracet, ale rozhodne se na všechno zapomenout.

Na začátku může být těžké se s Okabem sžít, když by prostě mohl vlézt do toho robota (ehm) do stroje času a něco udělat, ale z hlediska příběhu to dává dobrý smysl. Má za sebou měsíce strávené v časové smyčce, kdy se marně snažil všechno zvrátit, takže už to nezvládá.

Okabe pověsí bílý plášť na hřebík, chodí k psychologovi a snaží se žít normální život. Alespoň do té doby, než na konferenci potká doktora Leskinena z americké univerzity, kde působila Makise, který spolu se svou asistentkou Maho představí světu umělou inteligenci vytvořenou z lidských vzpomínek. A co čert nechtěl, mají také umělou inteligenci vytvořenou podle Makise Kurisu, takže se Okabe musí opět postavit své minulosti a Makise se mu vrátí v podobě aplikace do telefonu. Netrvá to dlouho a vrátí se i velké spiknutí, které chce znalosti Makise zneužít, a dobrodružství může začít!

Byl jsem zvědavý, jestli se tvůrcům podaří vystoupit ze stínu úspěšného prvního dílů a vymyslet nový, vlastní příběh. Nápad s umělou inteligencí je skvělý a pozdější scény mezi Okabem a virtuální Makise, která ho nezná, patří k těm nejlepším ze hry. Něco podobného jako Okabe zažívá i Maho, pro kterou byla Makise vzorem a zároveň nejlepší a zřejmě jedinou kamarádkou. Oba se svým způsobem k Makise v počítači upínají, zatímco se ona snaží dát Maho s Okabem dohromady…

Ale na to všechno není nikdy doopravdy čas. Například po úvodní konferenci už nikdy neuvidíme druhou umělou inteligenci, vytvořenou podle Maho. Nikdy si nebude povídat sama se sebou, s Okabem, s Makise… Proč?

Steins;Gate 0 svým začátkem i koncem navazuje na původní hru. Začátek je docela jiný, ale ke konci se opět vracíme do známých kolejí, zvraty se vrší jeden na druhý a přišlo mi, že ani autoři v tom nemají úplně jasno. Samotný konec hry přichází náhle a podobně jako na začátku můžete mít problém se sžít s tím, proč zrovna tohle je happyend. Okabe si pošle zprávu do minulosti a konec, není tam ani ukázáno, jak díky tomu skončila původní hra. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že Steins;Gate 0 by fungovalo lépe jako alternativní verze nebo úplně nezávislý příběh.

Postavy

Co si budeme povídat, i příběh původní hry byl trochu překomplikovaný. Co ale stálo za to, byly hlavní postavy - u každé jsme navíc viděli jejich možné osudy, takže bylo opravdu těžké jim nefandit.

Steins;Gate 0 se snaží prodat všechny známé tváře, a tak je napínavý příběh často přerušován scénami typu “párty v laboratoři”, “Daru jde na rande se svou budoucí ženou”, a podobně. Samozřejmě, že uvolněnější scény jsou potřeba, ale staré postavy už dobře známe a hra tak působí značně natahovaně, což mě zamrzelo.

Z nových postav mě nejvíce zaujala Hijadžó Maho, bývalá kolegyně Makise, která pořád žije ve stínu své geniální kamarádky. V příběhu má podobnou roli jako Makise v původní hře, vedle Okabeho má nejzajímavější příběh, ale zároveň je odsunuta na vedlejší kolej, protože Steins;Gate přece není o ní, ale o Makise, což je jakási meta-ironie celé hry. Chudák holka.

Závěr

Stojí tedy Steins;Gate 0 za zahrání? Pokud původní příběh neznáte, začněte nejprve tam. A pokud se vám líbil a chtěli byste pokračování, tak Zero stojí za pokus, jenom nečekejte stejný zážitek.

[azar-dragneel]

Recenze: Read or Die (OVA)

Read or Die 2001, OVA, 3 epizody

Yomiko Readmanová je, jak její jméno napovídá, fanouškem knih. Knihy vyplňují většinu jejího malého bytu a k životu jí stačí mít dost peněz na antikvariáty a klid na čtení. Toho se jí však nedostává, protože díky svým zvláštním schopnostem pracuje pro tajnou sekci Britské knihovny, která ochraňuje svět před zločinci. A jeden takový zlosyn zrovna přichází na scénu...

Po zhlédnutí nedávno vydaného OVA Under the Dog, které na Kickstarteru vybralo 900 tisíc dolarů a místo slibované originální sci-fi podívané to dopadlo jako hezky animovaná, ale jinak úplně zaměnitelná epizoda ze současného akčního anime, na mě patnáct let staré Read or Die působilo jako závan čerstvého vzduchu. Je to klasická béčková podívaná, kde šílený záporák má svou vlastní obrovskou paroloď a před jeho poskoky se i prezidentovi USA podlamují kolena.

Původně jsem myslel, že mi první epizoda bude úplně stačit, ale nakonec mě Read or Die vždy navnadilo podívat se i na tu další. Série má smysl pro humor, při záchraně světa se v Britské knihovně samozřejmě pije čaj a Yomiko žádající zlosyny, aby jí „vrátili její knihu“, je kouzelná posava. Souboje využívající nadpřirozené schopnosti jsou kreativně pojaté: když na konci prvního dílu přijdou hrdinové o vrtulník a Yomiko udělá obří papírové letadélko, se kterým se proplétají mezi mrakodrapy New Yorku, musel jsem se smát nahlas. Potěší i vcelku bohatá animace, díky které se na OVA i dnes hezky dívá.

Jako oddychovou akční podívanou mohu rozhodně doporučit. Na OVA navazuje o dva roky mladší seriál, ke kterému se třeba taky někdy dostanu.

[azar-dragneel]

Recenze – Lucid9: Inciting Incident

Lucid9: Inciting Incident 2016, visual novela

Zatím to nechce nikdo připustit, ale ve městě Isamu řádí vrah. Ztrácejí se studenti přestižní akademie. Yama Ishimoto je zde v posledním ročníku a proplouvá životem se svými pár kamarády; když ho na ulici osloví údajná vyšetřovatelka a chce si z něj udělat svého asistenta, nevěří jí. Přesto se rozhodne její stopu následovat a brzy se zamotá do případu víc, než mohl tušit...

Visual novela Lucid9, vydaná letos v dubnu, začíná přímo vyprávěním vraha na místě činu. Zanedlouho poté se přesuneme akademie a seznamujeme se s hlavním hrdinou, jeho bezelstným kamarádem Yahikem a tsundere kamarádkou Rui, ale už je zřejmé, že Lucid9 nebude jen další školní komedií, ale i thrillerem. I když ten thriller si zpočátku dává načas.

To neznamená, že by hra neměla čím zaujmout: naopak je napsaná velmi čtivě a všední příhody hrdinů je zajímavé sledovat. Ostatně už jen blonďatý Yahiko – předseda vlastního klubu nicnedělání, samozvaný dobyvatel dívčích srdcí a hrdý představitel vedlejší role v jakémsi příšerném televizním seriálu –, je postavou, kterou si oblíbíte. Zároveň tam není jen jako komická postava, ale má i další stránky a svou vlastní roli v příběhu. Podobně ani hlavní hrdina není nevýrazným představitelem, za kterého si hráč má jen dosadit sám sebe, ale postavou s vlastní minulostí a problémy, které postupně, zpočátku jen v letmých náznacích, poznáváme.

S jinou hlavní postavou by příběh nebyl zdaleka tak intenzivní, a že postupně nabere onen thriller pěkné obrátky! Ke cti autorům patří dobrá práce s hráčovým očekáváním a celkově to, že s rostoucím napětím nejde příběh nakonec do háje a zachová si svou úroveň (podle mého názoru). Vzhledem k detektivní tématice potěší i několik sekvencí, kde se hráč skutečně musí zamyslet.

Zatím říkám samou chválu a to jsem se ani nezmínil o velmi zdařilém zpracování; než se k tomu dostanu, je na místě vytknout Lucid9 jednu palčivou, i když ne zcela zásadní chybu – autoři jako by se občas sami nadchli tím, co všechno mohou vytvořit, a nevěděli kdy přestat. Trochu tím trpí celkové tempo hry, která má kolem 10 hodin. Plně jsem si to uvědomil asi v polovině hry, kdy po napínavější části následuje výlet do zábavního parku a hlavní hrdina má vybrat, na co se půjde: ruské kolo, laser game, ... (asi 7 možností). Čekal jsem, že hra mě nechá jít na dvě tři atrakce a pak prohlásí, že je pozdě a musí se jít domů. Ovšem nikoliv, hráč si musí projít všechno! I když každá z těch scén je zajímavá a stanou se tam cca dvě příběhově důležité věci, ve výsledku mám pocit, že mám hledat stopy, ale na hodinu jsem se zasekl v zábavním parku...

Co si však jistě zaslouží chválu, to je provedení, které si v ničem nezadá s profesionálními hrami (Lucid9 je amatérský projekt, po dvou letech vývoje vydaný zdarma). Vizuálně hra nemá jen hezky nakreslené postavy a pozadí, ale dokonce animované scény, když hrdina používá telefon, zvláštní grafiku pro laser game a jednu další scénu, dokonce si můžete z dlouhé chvíle pustit jistý příšerný televizní seriál, ve kterém hraje Yahiko... Hra má též pěkný původní soundtrack a do příštího roku chystají autoři vydat dabovanou verzi hry (!), čímž se může pyšnit i málokterá komerční VN (a podle upoutávky to rozhodně nezní špatně).

Lucid9 má jako příběh své nedostatky – krom zmíněných zádrhelů v tempu bych ještě zmínil místa, kde je děj trochu víc přitažený za vlasy, než by se snad slušelo, myslím tím hlavně onu snad všemocnou postavu informátorky (jakkoliv je zábavná). Jako celek však mohu Lucid9 jen a jen doporučit, pokud vás zajímá psychologický thriller, jehož hrdiny jsou středoškoláci. Opravdu mě to chytlo a nemohl jsem se dočkat konce :-) Rozhodně doporučuji.

Sluší se zmínit, že konce se v Lucid9: Inciting Incident dočkáte i nedočkáte. Případ je sice uzavřen, ale na dokončení celého příběhu si musíme počkat do příštího dílu, který má vyjít někdy v budoucnu. Přesto si myslím, že stojí za to zahrát si první díl už teď.

Hru Lucid9: Inciting Incident od Fallen Show Studios si můžete stáhnout zde:

— Steam — Itch.io (650 MB)

[azar-dragneel]

VN tipy – NaNoRenO 2016 (část 1)

Březen, měsíc visual novel a celosvětové akce NaNoRenO, během níž amatéři i zkušení autoři v průběhu jednoho měsíce tvoří hry, je už nějaký čas za námi. Na oficiální stránce se sešlo přes 70 titulů a tomto článku bych rád zmínil některé, které jsem si zahrál a zaujaly mne.

V pokračování tohoto článku se můžete těšit na další NaNoRenO hry, které se mi sem už nevešly. Sám jsem zvědavý na český příspěvek od Sykysana, Lusi, Jarníka a spol., až ho vypustí do světa :-) A teď už k dnešním titulům...

Wander no more | download

Samuraj na útěku dojde do hořící vesnice. Před nedávnem by to byl on, kdo by dostal rozkaz ji zapálit, ale jeho spolubojovníci už odešli, v celé vesnici zůstala naživu jen jedna zraněná dívka. Kouichiro chce ukončit její trápení, ale ona má jiné přání...

Krátký dobrodružný příběh z fiktivního Japonska není kdovíjak originální, ale má správnou atmosféru, která čtenáře chytne. Taky má velice hezkou grafiku, které samurajské časy přikrášluje, ale hodí se k nim. Jde o kinetickou novelu, nejsou zde tedy žádné volby pro hráče. Doporučuji.

Her tears were my light | download

Příběh o Čase a Prostoru, dvou dívenkách, které se potkají „ve vesmíru“, někomu možná připomene „vesmírné“ scény z konce Madoky. Čas, jejíž role se ujímá hráč, opravdu na pohled připomíná Homuru. A nejen na pohled – abyste přišli na to, proč Prostor už na začátku znáte, budete se muset sami vracet v čase...

Herní mechanika cestování časem je opravdu výborně provedená a na malém prostoru rozehraje krátký, ale intenzivní příběh. Těžko říkat víc bez spoilerování... Rozhodně doporučuji; jedna z nejzajímavějších letošních her, řekl bych. I rozsahem je tak akorát.

Lucky Me, Lucky You | download

Pokud je Wander no more se svým příběhem o nejlepším šermíři s pohnutou minulostí jaksi klišé, zápletka Lucky Me, Lucky You nedostatkem inspirace netrpí. Hlavní hrdinka je po rozchodu a právě se dozvěděla, kde žije její první láska, modelka z časopisu (toho času pornoherečka), a vydává se ji se svým kamarádem (proti jeho vůli) hledat...

Autorka Ebi-hime (Asphyxia aj.) experimentuje s výraznou, excentrickou (čti nesnesitelnou) hrdinkou v hlavní roli. Dialogy i vnitřní monolog hrdinky jsou zábavné, ačkoliv čeho je moc, toho je příliš – hra je hodně rozvláčná, i když to souvisí s jejím tématem, že život obecně tak nějak plyne a není takový, jak by si ho člověk představoval. Pokud vás ale zaujme začátek, vyplatí se počkat i na rozuzlení.

Diamond Rose | download

Hra o mladém kováři, kterého nezdary v podnikání přivedou až k výpravě do minotaurova doupěte, je jako většina her z NaNoRenO postavena na enginu Ren’Py, ale místo visual novely zde máme tahové akční RPG! Jsou zde i klasické visual novel sekvence, ale hra jako taková je striktně lineární a nemá příběhové volby, což trochu zamrzí. I tak se ale jedná o fajn hříčku s pěknou grafikou a soubojovou mechanikou.

misSHAPEn love! | download

Na jedné obzvláště nudné hodině matematiky si hlavní hrdinka začne kreslit. Vyrazí její fialová hvězda na rande se čtvercem, trojúhleníkem, nebo snad s kružnicí?

Co do ulítlosti nápadu to na legendární japonské randění s holuby nemá, zato se dočkáme spousty slovních hříček a bourání čtvrté zdi... Občas jsem se opravdu musel smát nahlas :-) Hra je navíc hezky animovaná, ozvučená a jsou v ní i lidé, ne jen čtverečkovaný papír. Rozhodně doporučuji, pokud máte chuť na netradiční komedii a nezdravou dávku slovního humoru.

[azar-dragneel]

Recenze: Boku Dake ga Inai Machi

Boku Dake ga Inai Machi / ERASED 2016, TV seriál, 12 epizod

29letý Fujinuma Satoru má talent na kreslení, ale živí se jako roznašeč pizzy. Občas se mu přihodí něco, čemu říká „Revival“, v jeho blízkosti dojde k nehodě a on se vrátí o chvíli nazpět v čase a má možnost jí zabránit. Po tragické události v první epizodě ho čeká dosud největší skok, protože vše zřejmě souvisí s vraždami, ke kterým došlo před 20 lety. Satoru se vrací jako kluk do školních lavic, rozhodnutý ochránit svou spolužačku Kayo a další oběti...

Seriál od A-1 Pictures, vysílaný v zimě v rámci Noitamina, po svižné první epizodě rozhodně neslibuje béčkovou podívanou. Sympatický hlavní hrdina i postavy okolo, nadpřirozený prvek v podobě neovladatelného skákání v čase, silná motivace pro vyřešení zločinů a samotné téma „návratu do dětství s hlavou dospělého“ jsou dobré ingredience, ale výslednému seriálu něco schází.

Jednou z nejlepších postav je milá a prozíravá matka hlavního hrdiny; scény, kde ho překvapuje svou důvtipností nebo kde on doceňuje, jak hezky se starala o něj a o domácnost, i když byla na všechno sama, kdy je Kayo dojata u snídaně s nimi... Ty patří mezi nejsilnější scény Boku Dake: jsou prosté a „ze života“. I celkový příběh o záchraně přátel a sbližování s Kayo je hezký a má správnou atmosféru.

Boku Dake se s tím ale nespokojí a má nutkání všechno zdůrazňovat, což je asi tak užitečné jako psát za každou větou vykřičník. Záporné postavy jsou natolik ZLÉ, včetně náhodně přidaných červených očí, že to ve výsledku působí groteskně. Scéna s matkou Kayo je vyvrcholením dobré půlky seriálu, ale její postava je natolik prvoplánová a hloupá, že jsem se musel smát.

Aby nám byla její ŠPATNOST dostatečně ukázána, nezdráhá se seriál ukázat až zbytečně násilné scény. Podobně v případě vedoucího z pizzerie bylo potřeba naznačit blížící se zradu, takže mu doma visí obraz Poslední večere, kterému je věnován výmluvný záběr – ačkoliv je vedoucí zároveň vykreslen jako trochu hloupý a přízemní člověk, který má „zálusk“ na svou brigádnici, a jako fanda do klasického umění zrovna nepůsobí.

Jinými slovy, scénář je účelový. Rozumně se vyhýbá rozebírání nadpřirozeného prvku cestování v čase, místo toho však spoléhá na řadu nepravděpodobných situací nebo chování postav (opravdu si Airi nevšimla požáru? opravdu si vrah nevšiml obydleného autobusu? atd.). Přitom to není vyloženě thriller, který by divákovi nedal vydechnout a tím by se chyby zametly pod koberec. Celý příběh se točí kolem vražd, ale jakou měl vlastně vrah motivaci? Detektivní aspekt navíc trpí nedostatkem možných pachatelů, takže vylučovací metodou divák dojde k pravděpodobnému vrahovi... ale na konci nemám pocit, že „teď už vím proč“.

Po audiovizuální stránce lze Boku Dake jen chválit, ať jde o povedené znělky, práci se střihem a barvami... Soundtrack má na svědomí Yuki Kajiura a ačkoliv jsem se nemohl zbavit pocitu, že je mi to trochu povědomé, rozhodně není špatný.

Ani Boku Dake jako celek není špatné anime – je populární a kdyby se nevysílalo Rakugo, asi bych v něm taky viděl „anime sezóny“, ale mé srdce si získalo jen občas a jeho nedostatky mě při sledování rušily. Na podzim se v detektivním/mystery žánru vysílalo zábavné, ač méně ambiciózní Sakurako-san (a také The Perfect Insider, pravda); teď jsem zvědavý, jak dopadne jarní Mayoiga od Mari Okady. Boku Dake mohu doporučit, srdcovkou v oblasti cestování časem však zůstává i nadále Steins;Gate :-)

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den šestý

Dnešní otázka v Anime Challenge – „Anime, které jsi viděl naposledy“ – se dá vyložit více způsoby. Vezmu ji doslova: nejnověji jsem viděl šestou epizodu seriálu El Cazador de la Bruja (2007), posledního anime ze známé trilogie Kouichi Mashima a studia Bee Train. Respektive doufám, že to i dnes otakové znají, byla by škoda, aby Mashimovy seriály zapadly.

Jak mám Bee Train rád a jejich trilogie byla mezi prvními anime, které jsem viděl (včetně tehdy zrovna vysílaného Cazadora), vnímám i její nedostatky. Mezi ně rozhodně nepatří jedny z nejlepších soundtracků od Yuki Kajiury, skvělé spojení hudby a obrazu nebo bohatá výprava, ale...

Před nedávnem jsem po letech rozkoukal první díl oné trilogie, Noir (2001), který bývá považován za stežejní a nejlepší. Příběh o nájemných vražedkyních na pozadí stovky let staré konspirace má pečlivě budovanou atmosféru, epizody se odvíjí pomalu, postav je zde minimum... Funguje to, ale je to jaksi suché; po pár epizodách už tušíte, jak budou vypadat ty následující, a nakonec jsem neměl motivaci to dokoukat znovu do konce.

Přeskočíme-li vizionářský Madlax (2004), který přinesl více postav a bohatší děj, i když ne vždy to dvakrát dávalo smysl, dostáváme se ke třetí variaci na totéž téma, kterou Bee Train tentokrát pojal jako road komedii ze země, kde kaktusy a ještěrky dávají dobrou noc. Posun do komedie seriálu jednoznačně prospěl, jednoduché dějové pozadí zde tolik neruší a je to jednoduše větší zábava než minimalistické epizody Noiru.

Chybí mi podobné „mile dobrodružné“ seriály jako je El Cazador nebo Allison to Lillia, které mají vtip, něco se tam děje, ale zároveň se tam neděje žádná harémovka, samoúčelně temná story a podobné „zaručené recepty“.

P.S.: Před časem jsem psal o Noiru na Asku.

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den pátý

Po postavách sympatických a povahově spřízněných přišel čas podívat se v rámci Anime Challenge na postavy, které pijí krev: „Postava, která ti nebyla vůbec sympatická.“

Kdysi jsem viděl jedno zapadlé anime, ze kterého mi utkvěla v paměti pěkně animovaná první epizoda a dosti nesnesitelná vedlejší postava kluka, který hlavním hrdinům pomáhal. Musel to být neobyčejný spratek, když si na to i po letech vzpomenu, ale pojďme dále... (Seriál se jmenoval Innocent Venus.)

Záhy jsem si neoblíbil Yagamiho Lighta, hlavního (anti)hrdinu Death Note. Jeho spasitelský komplex a zároveň nestydatá manipulace všech okolo, jen aby si zachránil svou vlastní zadnici, to vše bylo nakonec po zásluze potrestáno, ale sledovat desítky dílů ze života Kiry bylo pro mě čím dál více za trest. Zároveň obsazením tak nesympatické a zjevně pošahané postavy si Death Note podrazil nohy co se týče nějaké morální nejednoznačnosti „spasitele“ Kiry.

Pak je tu Mirai Nikki, tam je nesympatických postav dost, ale prim hraje psychopatka Yuno a její objekt zájmu Yukki. Tam nebylo komu fandit...

V seriálu Mugen no Ryvius, který je sci-fi variací na Pána much, vystupuje ve vedlejší roli dívka s fretkou, která na první pohled vystupuje velmi vybraně, zbožně, až jaksi nadřazeně, ale později vyjde najevo, že není, ehm, zdaleka tak ideální. Ta mi vůbec nebyla sympatická.

Otec Makise Kurisu v anime Steins;Gate je pěkný křivák, naštěstí se tam moc nevyskytuje.

A koho vybrat na závěr? Možná pořadatele Mikageho semináře v Uteně, Souji Mikageho. Růžovovlasý génius, který rozdává černé růže a posílá nejlepší přátele duelistů proti Uteně, má sice na svědomí pár zajímavých scén (zejména ty „výtahové“, kde postavy odkrývají své skryté motivy), ale celé jeho angažmá působí jako natahování příběhu, výplň mezi prvním a druhým kolem duelů, ze které si ve finále žádná z postav nic nepamatuje, jen divák je o něco moudřejší.

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den čtvrtý

Dnešní díl Anime Challenge má být věnován postavám, ve kterých jsem se našel: „Postava, která je ti charakterově podobná.“ Mám pocit, že každý druhý protagonista v anime je buď nějaký Eren nebo Hlavní Hrdina Harémovky™, ale najdou se i postavy, které jsou mi blíže, a zkusím z nich vybrat určitou, snad na první pohled nesourodou skupinku.

Autorka výzvy Toki v této otázce sáhla po Madoce, respektive po postavě Miki Sayaky. Sayaku jsem si během seriálu také oblíbil a mám rád její smysl pro humor, ale více se nacházím v Homuře. Je tajemná, má vytrvalost jako Sayaka, ale spíš než obecné dobro ji ženou její vlastní zájmy, problémy řeší stranou svými silami a dovede se do věci tak zabrat, že jí není radno stát v cestě.

Zaujali mě bratři Tatakurovi z Mawaru Penguindrum, hlavně Shouma, ačkoliv Kanbovu tvrdohlavost mám taky. Z aktuálně rozkoukaných anime mě napadá kupec Lawrence, ale postrádám pohotovost obchodníka; co jsem chtěl a mohl říci mi často dochází až posléze. Ještě bych zmínil Yogiho z Karnevalu, za svou hravou stránku.

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den třetí

Po třech oblíbených anime přišel v Anime Challenge čas zmínit tři anime, která se Japoncům nepovedla: „Tři neoblíbená anime.“ Seriálům, které mě neosloví, zdají se mi slabé, nevkusné a podobně většinou moc času nevěnuji; často už podle plakátu se rozhodnu jít radši o dům dál. Kritizovat něco, co jsem neviděl, se mi ale nezdá fér, takže vyberu tři díla, která jsem viděl kompletní.

Neon Genesis Evangelion (1995)

Legendární seriál od studia GAINAX s pohnutou historií vzniku (krachující studio, autor v depresích). GAINAX potřeboval natočit hit a podařilo se jim to snad lépe, než mohli doufat. Svědčí o tom vlna napodobitelů, vysokorozpočtové Rebuild filmy z posledních let a nejvíce snad to, že i dnešní otakové alespoň od vidění znají dvojici hlavních hrdinek, „matku všech tsundere“ Asuku a chladnou Rei.

Osobně mě NGE ve své první polovině příliš nebavilo – každá epizoda je věnovaná souboji „obřího robota“ a „anděla“, který přišel Tokyo-3 zničit tentokrát. Souboje nejsou bez nápadu (vzpomínám si na anděla, který měl podobu obřího stínu na zemi), ale není to můj šálek čaje. Později toto schéma ustupuje do pozadí, konspirace sílí, zbytky duševní rovnováhy nebohých hrdinů mizí, až na poslední dvě epizody došel rozpočet, takže místo zobrazení apokalypsy se dočkáme koláží ukazující dění v hlavě hlavního hrdiny. Někdo poslední epizody kritizuje, mně se naopak líbily, zdály se mi lepší než ona apokalypsa, kterou pak dotočili v End of Evangelion.

Psychologická linka NGE mě bavila, je to psychoanalýza narušených teenagerů. NGE si však nebere pouze z Freuda, ale také z Junga, kvůli čemuž tu kromě teenagerů najdeme i ony anděly, Longinovo kopí, Svitky od Mrtvého moře a další dvě dodávky různých náboženských symbolů, které budí dojem, že NGE je zároveň Odpověď na Otázku života, vesmíru a vůbec. Tenhle rozměr NGE je hodně pofidérní a ani mě ta záplava odkazů nebavila jako v Uteně. Kdyby se zůstalo o depresivních teenagerů, bylo by to lepší.

Viz též otázka na Asku: „Je NGE přeceňované anime?“

Hrob světlušek (1988)

Filmy studia Ghibli mají někdy varovný podtext, jako v případě Princezny Mononoke nebo Naušiky, varující před ničením přírody člověkem. Hrob světlušek se odehrává v roce 1945 v Japonsku, můžete si tedy domyslet, před čím asi varuje.

Film jsem viděl už dávno, takže si ho moc nepamatuji, ale pamatuji se, že to bylo citové vydírání nevídaného kalibru. Podobně mě zklamal i seriál Rainbow, jehož unikátní zasazení (nápravné zařízení v poválečném Japonsku 50. let) autoři zabili vyhroceným pojetím, kdy hrdinové zažívají peklo úplně od všech a po jedné tragédii nemůže následovat nic jiného, než ještě větší tragédie.

Takhle ne.

Subete ga F ni naru: The Perfect Insider (2015)

O tomhle seriálu jsem tu nedávno psal (viz recenze), takže jen zmíním, co mi na něm nesedlo.

Je tu děj na jeden film nebo několik epizod anime, ne však 11 epizod, takže to celé působí natahovaně. Zdejší „dokonalý zločin“ je komicky překomplikovaný a motivace vraha stojí na jeho pošahané životní filozofii, o které se vedou neustálé debaty, jenže se nic nevydebatuje, protože jediný schopný diskutér s ideály vraha víceméně souhlasí.

Vizuální zpracování hezké, hudba hezká, vtipy by se našly, ale i tak z toho vyšel facepalm sezóny. Promarněná šance.

Tolik tři anime, která si Japonci mohli nechat, nebo je měli pojmout jinak. Příště mám psát o postavě, která je mi charakterově podobná... To bude těžké! Na viděnou příště.

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den druhý

Dnešní téma Anime Challenge zní: „Tři oblíbená anime různého žánru.“ Jenže která vybrat? Zkusím sáhnout do různých žánrů i doby vzniku.

Cowboy Bebop (1998)

Příběh hlavních hrdinů se odehraje vlastně jen v několika dílech, zbytek je věnován „historkám z divokého západu“, který v Bebopově vizi tvoří celá lidmi obydlená Sluneční soustava. Země je v troskách, jinde zas kvete zločin, ale život jde dál. Svět Bebopa obývá mnoho postav, ať už je to zoufalý pašerák a jeho žena z první epizody, „Heavy Metal Queen“ řidička vesmírného kamionu, bývalí parťáci z války, oběti vědeckých experimentů, krásky z minulosti nebo skutečný kovboj na koni. Nemáte pocit, že celý svět se točí okolo hlavních postav a všechny události nahrávají jednomu příběhu.

Cowboy Bebop má nadhled, jako ten indián, který věští hlavnímu hrdinovi. Umí si ze sebe dělat legraci, ví čeho chce dosáhnout a taky se mu to daří. Nemalou zásluhu na tom má fajnový dabing (původní i ten anglický), geniální soundtrack, stylová výtvarná stránka, Spikovo bojové umění, památné akční scény, epizoda natočená ve stylu Vetřelce o tom, co vyrostlo ze zapomenutého jídla v ledničce... Těžko najít druhé podobné anime.

Mawaru Penguindrum (2011)

Uvažoval jsem o Uteně, ale jednu „starou klasiku“ už tu mám a přiznám se, že Penguindrum mi sednul o něco víc. Příběh plný nefunkčních rodinných vztahů a věcí, které nejsou takové, jaké se zdají být na první, druhý a třetí pohled. Drama o sebeobětování křížené s bláznivou komedií o tučňácích, s motivy z Noci na vesmírné železnici, kterou Miyazawa napsal, když mu umřela sestra. Kde všechny ty souvislosti končí...?

Nějaké věci asi kloudné vysvětlení nemají a dost možná je Penguindrum méně promyšlený než Utena, ale zasáhnul mě na všech frontách. Taky je potřeba zmínit stylové audiovizuální zpracování, jak je u Ikuary zvykem.

Monster (2004)

Co vybrat jako poslední? Chce se mi sáhnout po mnoha seriálech, ale kdybych měl vybrat něco z jiné doby i jiného žánru, napadá mě právě tenhle seriál, odehrávající se mimo jiné i v Čechách. Detektivní thriller o lékaři, který udělal zásadní rozhodnutí, zachránil někomu život. Stálo ho to kariéru, ale ukazuje se, že cena může být ještě vyšší... A tak se vydává se zbraní v ruce vypátrat chlapce, který měl oné dávné noci raději zemřít.

Výpravný příběh na pozadí skutečných událostí, odehrávající se ve střední Evropě – to se jen tak nevidí. Vedle dvou předchozích anime není Monster vizuálně výrazný, je to konverzační seriál, ale jeho příběh stojí za to a titulní „monster“ je jedna z nejlepších záporných postav, které znám.

Tak to byla tři, přiznám se trochu náhodně vybraná anime, která patří k mým oblíbeným. Příště tu budeme mít Tři neoblíbená anime, to bude ještě těžší výběr... Když už nějaký seriál dokoukám, není u mě vyloženě neoblíbený, a věci které jsem pořádně neviděl zas nechci od stolu hanět. Snad mě do soboty napadne, která anime bych měl zmínit!

[azar-dragneel]

Anime Challenge, den první

Když jsem zakládal tenhle blog, chtěl jsem hlavně místo, kam bych mohl psát občas nějakou recenzi nebo tipy na méně známé hry. Vedu to tak už druhým rokem, baví mě to psát a vás to snad občas baví číst :-) Teď se mi naskytla záminka trochu to zde zpestřit, protože Toki vyhlásila svou malou Anime Challenge a já se k ní tímto přidávám! V následujících dvou týdnech se tedy můžete těšit na každodenní téma související s anime.

→ 12 Days Anime Challenge

Dnešní téma je: „Začátek s anime.“

Kdysi dávno přinášely anime do Čech německé a polské televize, ale pro trochu mladší ročníky a navíc pro ty, kteří nikdy zahraniční vysílání nechytali, byli „začátkem s anime“ bezesporu Pokémoni na TV Nova. To není úplně přesné, protože Pokémoni nebyli jen v televizi, ale všude: pokémoní žvýkačky, samolepky, kartičky a plyšoví Pikaču vládli světu. Pamatuji si na ten pocit vítězství, když po stopadesáté už v balíčku tří sběratelských kartiček konečně přišel i Pikaču!

Ačkoliv jsem nikdy neměl GameBoy, dostal jsem se k Pokémonům na počítači a hrál je přes emulátor. A jednou jsem stahoval dokonce nějakou 3D hru s Pokémony, která měla asi 20 megabajtů – největší soubor, jaký jsem do té doby stahoval (na tehdejším vytáčeném připojení 56 Kb/s to bylo podobné, jako kdyby dnes šlo o gigabajty). Hra nakonec nefungovala c': Už jsem o Pokémonech psal i na Ásku: https://ask.fm/azardragneel/answers/127593513663

Pojďme se tedy přesunout dále, v mém případě až na přelom let 2006/2007, kdy se právě vysílal Death Note, ale o něm jsem tehdy nic netušil. Hledal jsem cosi na internetu a dostal se na nějaké fórum, kde měl nějaký člověk v podpisu odkaz na Modrou ponorku č. 6 a u toho poznámku, že to je nejlepší animovaný film ever. Tak jsem si to našel a celkem se mi to líbilo (tímto ono čtyřdílné OVA doporučuji, už jen kvůli té skvělé hudbě a 3D grafice jako z PlayStationu). O chvíli později jsem se už dostal ke klasikám jako Chobits, Hellsing, Trigun, Lain, Noir, Cowboy Bebop, NGE...

Tehdy byla ta doba (o které píše Hintzu ve svém článku), kdy snad každý, kdo měl u počítače klávesnici, zakládal vlastní překladatelskou skupinu. I já jsem se do překladatelství vrhnul, ale to už je jiný příběh, to už jsem s anime dávno „začal“ :-)

[azar-dragneel]

Recenze – Spice and Wolf

Spice and Wolf / Ookami to Koushinryou 2008, TV seriál, 12 epizod

Kupec Lawrence potká na cestách vlčí bohyni Horo. V dobách církve a moderního zemědělství lidé na svou bohyni sklizně pomalu zapomínají, Horo se chce vrátit domů na daleký sever. A tak začnou své společné cesty – člověk a „moudrá vlčice“. Když se Vlk a koření poprvé vysílalo, zanechal jsem sledování asi u třetí epizody. Byl jsem nadšený z hrdinů a úvodní písně, ze střízlivého pojetí fantasy světa bez draků a ohnivých koulí... Ale právě to realistické, až suchopárné podání zdejší ekonomiky mě odradilo – nebyla pro mě zábava seriál co chvíli zastavovat a luštit, o čem že je řeč. Vlčice šla do dropu. Po letech jsem se k seriálu opět dostal, tentokrát v českém překladu. A jak to dopadlo?

Vlk a koření vypadá, jako kdybyste otevřeli skvělý román a přečetli si několik náhodně vybraných kapitol. Tak nějak poznáte hlavní postavy, ty vedlejší budou přicházet a zas mizet, hlavní dějovou linku v tom nespatříte... A vzhledem k tomu, jak jsou jednotlivé „kapitoly“ podány, budete se asi ztrácet i v tom, co by mělo být jasné. Ani tentokrát jsem si obchodní intriky neužil. Zato hlavní hrdinové mi opravdu sedli. Umí si dělat srandu jeden z druhého, ale nesklouzává to k typické vyhrocené anime komedii; obchodník i vlčice mají svoji úroveň. Horo je nadána nadpřirozenými schopnostmi a má staletí zkušeností, přesto nepůsobí jako příliš mocná; její humor a drobné neřesti z ní dělají lidskou, až křehkou postavu, která se bojí samoty a nejspíš i svého vlčího já.

Vlčice Horo je nejvýraznější postavou seriálu a jediný, kdo jí stačí, je její společník Lawrence. Ostatní postavy se v seriálu ztrácejí. Lawrencova stará známá Chloe vypadá, jako by ještě měla hrát důležitou roli, ale zmizí z děje; pastýřka Nora se objeví v polovině a ani její příběh není uzavřen. Seriálu chybí „tah na branku“ v podobě souvislé, intenzivní zápletky; působí spíše jako „historky z cest“. V tom vidím jeho největší slabinu. Grafická stránka na mě občas působila trochu unyle, ale to bych ještě snesl, přeci jen je to seriál převážně konverzační a animovat středověké ulice plné lidí je problém. I tak Vlka a koření doporučuji, díky hlavním hrdinům to stojí za to. A napjatě očekávám, co uvidím v druhé sérii...

[azar-dragneel]

Recenze: Amnesia

Amnesia 2013, TV seriál, 12 epizod

Bezejmenná hrdinka se probouzí na pohovce v zázemí maid kavárny. Na nic si nevzpomíná. Objeví se před ní skřítek Orion, který „vrazil do její duše“ a teď se jí snaží pomoci znovu získat paměť. Klade jí na srdce, aby svou ztrátu paměti raději nedávala najevo. Podaří se hrdince získat paměť zpátky? A co se to vlastně děje?

Když do místnosti vejdou dva pohlední chlapci v módních oděvech a mají o hrdinku starost, odpověď na druhou otázku je hned patrná – děje se tady Amagami SS, nebo spíše Arcana Famiglia (recenze) – jinými slovy „harémovka“, tentokrát ve vydání pro ženy. Jak tedy vypadá mužské obsazení?

Dva kamarádi z dětství (jeden vážný, druhý milý) a dva o něco starší: jeden matematický génius, druhý lamač ženských srdcí. Seriál je vymyšlen tak, že hrdinka stráví nějaký čas s každým a přitom je to všechno v rámci jednoho děje – lepší řešení než spousty nezávislých linek v Amagami SS, ale když se ukáže, že pro finále nemá většina předchozího děje valný význam, vychází to nastejno.

Hlavní hrdinka je na začátku seriálu dezorientovaná a bezradná. Důsledek šoku ze ztráty paměti? Možná, ale stejně dobře to může být její povahový rys, protože z tohoto „šoku“ celý seriál nevyjde. Nebýt Oriona, který jí občas jako nápověda v divadle radí, co má zrovna udělat/říct, byla by úplně ztracená. A samozřejmě jí pomáhají i ostatní hrdinové, byť ne všichni s ní jednají... úplně hezky, ehm.

U Arcana Famiglia jsem psal, že mi hlavní hrdinka k srdci moc nepřirostla, protože byla statečná a hodná ke všem, ale celkově dost bezvýrazná, ve srovnání s různorodými členy „harému“. Snad proto, že kdyby měla výraznější povahu, bylo by patrné, kdo by se k ní asi hodil a kdo ne? Hlavní hrdinka Amnesie je také „hodná ke všem“, ale na rozdíl od Felicity není schopná nic rozumného podniknout, což mi postupem času dost lezlo na nervy. Co se týče párování, nepochopil jsem jak asi začala chodit s geniálním matematikem...

Podivností ve scénáři by se našlo víc, například celý Ikkiho „fanklub“ byl pro mě jedno velké WTF. Výběr šatníku jednotlivých postav je taky... netradiční (v rámci maid kavárny bych to chápal, ale oni to mají jako civil). Naopak vizuálně se mi líbilo netradiční barevné pojetí očí a celkově design postav, nejvíce u Shina a Ikkiho. Jako postava si mě získal „lamač srdcí“ Ikki.

Co říci závěrem? Na dlouhé zimní večery se to dá, audiovizuální zpracování je slušné, ale postava hlavní hrdinky, zdlouhavost a slabé finále srážejí zajímavý koncept natolik, že bych Amnesii doporučil jen skalním fanouškům žánru.

[azar-dragneel]

První dojmy – zima 2016

Musaigen no Phantom World

Vybraní školáci bojují s příšerami, mají na to školní klub, který funguje jako brigáda. Hlavní hrdina je knihomol, takže divákům vše dobře vysvětlí, zatímco hlavní hrdinka svým bojovým umem nakope příšerám zadnici. Ano, v rámci přípavy na boj se osahává, proč se ptáte?

Studio Kyoto Animation je zárukou vynikajícího zpracování, takže se na seriál dobře dívá, epizoda odsýpá, zasmál jsem se... Seriál jako takový je „receptář anime nápadů“ do té míry, že se skoro nedá brát vážně, a taky se úplně vážně nebere.

V první epizodě ukazuje KyoAni přehlídku ecchi scén, ale nedej bože, aby ukázali pantsushot! Tenhle přístup Chytré Horákyně se jim podle mě nevyplatil už v loňském Hibike! Euphonium, kde použili všechny své trumfy na vybudování romantické linky, kterou nechali vyšumět doztracena. Ve výsledku to byl i tak slušný seriál, ale Musaigen no Phantom World je materiál „ze dna sudu“. Pokud se do něj nechtějí vrhnout po hlavě, tak nevím proč po něm vůbec sáhli...

Haruchika

Hlavní hrdinka je od rány, ale chtěla by se stát křehkou dívkou, a tak se zapíše do hubebního klubu a učí se na flétnu. Hlavní hrdina od ní v dětství rány často schytával, vyrostl z něj křehký mladík, hudebník... a gay.

Zdálo by se, že studio P. A. Works zkouší natočit svoje Euphonium, ale není to tak docela pravda. Zdejší seriál se má asi věnovat řešení záhad, ovšem moc se mu to nedaří. Na rozdíl od takového Sakurako-san se mi zdá, že záhady jsou přidané navíc, aby byl seriál zajímavější. Tvůrci se vůbec hodně „snaží“, počínaje výtvarnou podobou hlavní hrdinky, a ústřední dvojice není sama o sobě špatná, ale po prvním díle nevidím důvod, proč seriál sledovat.

Boku Dake ga Inai Machi

Hlavnímu hrdinovi táhne na třicet, chtěl kreslit mangu, dnes dělá poslíčka s pizzou. Ač povahou flegmatik, občas se jeho vědomí vrátí o chvíli nazpět v čase a on má možnost zabránit nějakému neštěstí, což dělá, i když to pro něj někdy má následky. Nyní ho čeká největší skok jeho života...

Parádní úvod do zajímavého, vážně pojatého příběhu s minimem anime zlepšováků. Pěkné dialogy, pěkná režie (líbilo se mi zopakování scény u vydavatele, že „nikdo nevidí do jeho srdce“, která má na konci epizody úplně jiné vyznění). Zatím jasný favorit sezóny! Snad si Noitamina napraví pověst po nevydařeném The Perfect Insider.

Shoujo-tachi wa Kouya wo Mezasu

Hlavní hrdina je dříč, ale neví co chce vlastně v životě dělat. Hlavní hrdinka, svéhlavá černovláska, v tom má jasno: chce prorazit ve světě visual novel. Pozve hlavního hrdinu na rande, aby zjistila jak si v takové situaci poradí (jestli by byl schopný psát takové scény), a pak mu představí svůj plán.

První epizoda dopadla lépe, než vypadá na papíře. Hlavní hrdina, jeho kamarád a několik dívek tvořící harémovky... zní totiž samo o sobě jako harémovka. Potěšilo mě, že hlavní hrdina není zcela „milý hoch budižkničemu“, rovněž večer u něj doma s kamarády měl tu správnou atmosféru. Chemie mezi hlavní dvojicí také funguje...

Pořád je tady ale ten podezřelý námět, černovláska sebevědomě prohlašuje, že psaní visual novel je cesta ke slávě a životnímu naplnění, přičemž za scénářem stojí ostřílený autor visual novel (serál bude mít také herní podobu). Zatím tomu ale dám šanci.

Active Raid

Hlavní hrdinka nastupuje do speciálního policejního týmu, aby podala hlášení o tom, jestli má cenu ho udržovat. Ona tam udělá pořádek! Proč ji nikdo z nich nechce poslouchat?!

Speciální policejní tým pracuje lidově řečeno „na pohodu“, nasazuje do akce dva Iron Many a v případě potřeby vydírá nadřízené. Pořád se něco děje, v podkresu hraje ne zrovna špatná hudba a hlavní hrdinku-sebevědomého nováčka nikdo neposlouchá. Je to trochu zmatek, komedie a tak. Není to špatné, ale taky to není můj šálek čaje.

Sekkou Boys

Hlavní hrdince po letech studií uměleckých škol, kde musela jen stále dokola kreslit sochy, došly nervy a nastoupila do práce. Hned dostala místo manažerky... chlapecké hudební skupiny... mluvících soch.

7minutový seriál s o něco šílenějším námětem, než je i v Japonsku obvyklé. Zatím docela fajn.

Ojisan to Marshmallow

3minutový seriál z kanceláře, kde hlavního hrdinu trápí jeho mladá kolegyně. Zatím skvělý „večerníček“, milý humor, lepší než Sekkou Boys. Pairing sezóny!

Edit: Po zveřejnění těchto prvních dojmů vyšlo ještě Shouwa Genroku Rakugo Shinjuu, příběh ze světa japonského divadla jednoho herce, který vedle Boku Dake ga Inai Machi a Ojisan to Marsmallow také vřele doporučuji.

[azar-dragneel]

Recenze – K: Return of Kings

K: Return of Kings 2015, TV seriál, 13 epizod

Po událostech první řady a filmu K: Missing Kings je mezi sedmi „králi“ v Japonsku pěkný zmatek. Do popředí se dostává Zelený klan, získávající řadové členy pomocí internetové hry JUNGLE. Hráči plní reálné mise, za které dostávají body a stoupají v klanovém žebříčku. Podaří se Červenému, Modrému a Stříbrnému klanu zastavit zelený chaos?

Po dlouhém úvodním flashbacku, kde se ještě střetává Mikoto a Munakata kdysi „za starých časů“, se Return of Kings vrací do současnosti. Červený klan se málem rozpadl, ale sjednotil se pod novým králem; Modrý klan má na starosti věž Zlatého krále; a Weismann se toulá kdoví kde. Než se „vrátí“, jsme u třetí epizody, a než se něco skutečně začne dít, už je málem druhá polovina seriálu.

Rozvržení děje nebylo nikdy silnou stránkou Káčka, ale první řada držela divákovu pozornost díky obvinění hlavního hrdiny z vraždy, které se každou chvíli odvíjelo novým, neočekávaným směrem. Return of Kings nějaké napětí zpočátku téměř zcela postrádá a půl seriálu čekáme, než Zelený král začne se svým ďábelským plánem a scénář vypne autopilota a začne se „něco dít“. Mezitím se jen dozvíme něco málo o slábnoucím Modrém králi a sledujeme „spory“ našich tří klanů o tom, jestli si budou pomáhat, což je tak bezpředmětné, že to kjůtovní polonahá Neko rozhodně nemůže zachránit (a že se snaží).

Když Zelený král konečně vyrazí do boje, přichází stylová akce za zvuků stylové hudby, což Káčko umí dobře. On není špatná postava, ale jako sok pro Munakatu a jeho „řád“ byl lepší tvrďák Mikoto... Červený a Modrý klan jsou zřejmé protiklady, zatímco Zelení vypadají jako klub těch, co se jinam nevešli. Zelený král je ještě v pohodě, ale vedlejší členy jsem si moc neoblíbil, zejména „spratka s kosou“. Yukari, bývalý vazal Miwa Ichigena a Yatogamiho protivník z filmu, se taky moc nepředvedl, ale jeho metrosexuální sklony jsou alespoň občas vtipné. Celkově se seriál posunul o něco blíž k parodii, což není nutně špatně.

Velkolepé finále je pak sice velkolepé hudebně a animačně, ale vedle konce první série působí jako rozčarování. Je to opravdu konec, nebo nás čeká ještě nějaké volné pokračování? Po tom, jak málo předvedla druhá řada, už by snad ani nemuselo... Nějaký prequel o počátcích Červeného/Modrého klanu by však mohl stát za to. Return of Kings mohu doporučit jen fanouškům původního Káčka.

[azar-dragneel]

Recenze: Sakurako-san no Ashimoto ni wa Shitai ga Umatteiru

Sakurako-san no Ashimoto ni wa Shitai ga Umatteiru 2015, TV seriál, 12 epizod Sakurako Kujou pracuje jako osteoložka. Skládání kostí však není jen její práce, ale i životní vášeň. Na výpravách za kostmi a jejich příběhy jí dělá společnost středoškolák Shoutarou, svému pomocníkovi však Sakurako neřekne jinak než „chlapec“. Společně řeší všední záhady i kriminální případy. Když Sakurako poprvé řekla své „Nuže, pojďme vyřešit tuhle záhadu!“, nasadila si rukavice a během pár chvil odhalila před zraky policie dvojitou sebevraždu jako dvojitou vraždu, pomyslel jsem si, že to už autoři trochu přehánějí. Charismatická Sakurako bez problémů poroučí mužům zákona a lépe než starý detektiv pozná, co se stalo. Geniální podivínka, která si nedělá moc starostí se společenskými zvyklostmi, až se za ni musí slušně vychovaný „chlapec“ omlouvat.

Sakurako žije v ústraní rodinného sídla a lidi nemá moc v lásce. I když své city nedává často najevo (pokud nejde o sladkosti nebo možnost získat nové kosti do sbírky), do chladného génia formátu Sherlocka Holmese má daleko. Dohromady s „chlapcem“ tvoří nejen detektivní, ale i komické duo: (u nalezených ostatků, které by si Sakurako chtěla nechat) „Co to děláš, chlapče?“ „Volám policii.“ „Mám pocit, že tvoje levá plíce je větší, než bývá obvyklé.“ „Proč?“ „Ostatní lidé tam mají srdce.“

Sakurako-san je kouzelná, skvěle nadabovaná postava (hlas Koko Hekmatyar, Nadie) a už kvůli ní stojí za to seriál vidět. Pokud jde o samotné detektivní příběhy, jedná se většinou o kratší zápletky, které Sakurako před zraky všech vyřeší; divák je zde spíše divákem než detektivem, který by dostal všechny informace a mohl si řešení případu poskládat sám. Detektivky nejsou žánr, ve kterém bych se vyžíval, takže mi tenhle přístup nevadil. Co mi trochu vadilo je styl scénáře, že aby se Sakurako mohla ukázat jako geniální, ostatní (včetně policie) jsou často, slušně řečeno, nedůvtipní. Na druhou stranu ona je chodící encyklopedie a mezi řečí uvádí různá vědecká „fakta“, která někdy působí věrohodně, jindy jako úplná haluz (na děti špatně působí zelená barva?). V podobném duchu se stane, že si pro práci sice vezme rukavice, ale pak na sebe sahá, aby udělala „pózu zamyšleného muže“.

Po stránce kresby a animace se na seriál dívá hezky (ne, netočilo ho studio Bones), zejména s výrazy Sakurako si tvůrci vyhráli. Celkově se mi Sakurako-san navzdory rozpačitém úvodu dost zalíbilo (opak The Perfect Insider, kde to šlo od desíti k pěti) a osobně ho pokládám spolu s Yurikuma Arashi za vrchol roku 2015. Nebyl to zrovna silný rok, ale Sakurako-san mohu rozhodně doporučit.

A teď by to chtělo pokračování, protože hlavní dějová linka sotva začala...

[azar-dragneel]

Recenze: Kannazuki no Miko

Kannazuki no Miko 2004, TV seriál, 12 epizod Himeko i všemi obdivovaná Chikane jsou kamarádky ze školy. V den jejich narozenin se zjeví osmihlavý drak Orochi, aby zničil Zemi, a má spadeno právě na ně. Jen Himeko a Chikane ho totiž mohou zastavit, mají v sobě duše sluneční a měsíční kněžky. Jedním ze služebníků zla se stává i Souma, kamarád Himeko z dětství, který se však drakovi vzepře a přidává se na stranu Himeko. Podaří se jim třem zachránit svět? Námět Kannazuki no Miko zní poněkud fádně i pokud vynecháme bojové roboty, ve kterých služebníci Orochi šíří zkázu (souboje robotů tvoří naštěstí jen malou část seriálu) a pomlčíme o tom, které originální služebníky si vlastně drak zvolil: hrubý svalovec, popová zpěvačka, kočičí dívka… Přidejme k tomu občasné ecchi a milostný trojúhelník Chikane × Himeko × Souma a máme recept na „zaručeně úspěšné anime“ (potažmo mangu, která je předlohou). Přesto mě seriál příjemně překvapil a má co nabídnout.

Svůj podíl na tom má hudba a zručný střih (jak napovídá skvělý rozjezd openingu), díky kterým i slabší chvíle dobře ubíhají. Potěší též drobný humor v podobě hlavní služebné anebo nezničitelného oblouku u měsíční svatyně, který ustojí i vzkříšení Ame no Murakumo. Ač se to v prvních epizodách, kdy na hrdinky postupně útočí různí služebníci, nemusí zdát, po stránce děje má Kannazuki no Miko co nabídnout a vše směřuje k dramatickému (a povedenému) finále. Seriál má bohužel problém s postavami, které jsou většinou ploché, šablonovité – čemuž se nevyhnuli ani hlavní hrdinové, především Souma a zčásti Himeko, jejíž chování je místy těžko pochopitelné. Další věcí je, že Himeko neustále něčeho lituje a omlouvá se, Souma neustále prohlašuje, jak ji ochrání, a podobně. Ke konci si mě ale seriál získal natolik, že jsem mu ty zdlouhavé řeči odpustil.

„Měsíční“ Chikane a „sluneční“ Himeko by se daly vzdáleně přirovnat k Homuře a Madoce z Madoky. Být příběh delší a s propracovanějšími postavami, mohlo to být ještě někde jinde, ale i tak doporučuji.