Podobně, jako nejsme svými neúspěchy, nejsme ani svými neudržitelnými konstrukty: v tomto konkrétním případě se myslí navenek půvabný záměr publikovat nejrůznější ucelené části tohoto soukromého mauzolea na samostatných odkazech, které budou zakončeny na tématicky pojmenovaných doménách třetí úrovně, neboli řádu. Ordnung muss sein, so they say. Duševní taxidermie (a home address for all your chaos) se každopádně pohodlně obejde bez konstruktů nízké udržitelnosti.
Oportunismus (z lat. opportunus, příznivý, popř. anglického opportunity, příležitost) je způsob jednání a rozhodování, které se neřídí vlastními zásadami, nýbrž se přizpůsobuje vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám z toho kterého rozhodnutí.
A tak je to s oportunismem vždycky: buď na jeho volání člověk zavětří, anebo si toho večera půjde brzy lehnout: protože jak se říká, že žádný pozoruhodný příběh nezačal tím, že si šel člověk toho večera brzy lehnout, tím se myslí přesně tahle situace. Kdy mi telefonicky oznámí V, že budu v časopise Heroine vystupovat v úloze docenta Kuneše, protagonisty Bravo-jako fotorománu, popularizujícího problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách. Oportunismus si dal načas, jednoduše se mi NECHTĚLO, navenek nic složitého. Mohlo se to hezky zaobalit nějakým menším mámtohohodnem, na návštěvu přijede bratranec z Ostroměře – není v rámci etikety cokoliv z toho zpochybňovat, easy does it. Akorát – historie nás učí, že máme mít čich na pábení svýho oblíbenýho Kecala (fun fact: prvních asi deset výsledků pro hledání "prodaná nevěsta dohazovač" vede... na křížovkářské slovníky. A když mi naposledy ten samý oportunismus – po pábení zmiňovné V – oponoval půl roku, že na co se chystám kejvnout, je ale totální píčovina: a vznikli z toho Příbuzní? Docent Kuneš in flash.
Jednoho dne časně z rána mi V začne ani ne tak líčit, jako spíš vysvětlovat, že se stala součástí jistého konceptuálního projektu, který jakoby není nějak špatně, ale jakože ne uplně pro ni. Ale že má bezvadnej nápad: který mi následující takřka půlrok čtyři ostatní účastníci tohoto poměrně intenzivně dohazují. A mně to nedává vůbec smysl. Upřímnost nadevše: NECHCE se mi do toho, protože mám iracionální záchvat menšího, než nižšího sebevědomí. True story bro.
A tak je to s oportunismem vždycky: mohl bych o tom napsat několik knih, o což ostatně usiluji, ale o tom později. Celá věc se má tak, že existuje město Cheb, ve městě Cheb je galerie G4, což myslim označuje počet podlaží celkem hezkýho baráku uprostřed Eger. Barák vedou milí lidé a pořádají mimo-jiné každoroční nevim "festival," který se jmenuje Chebské Dvorky. Milí lidé jsou i, v řeči novodobých mravů "influenceři" a na fesťák se jim sjíždí smetánka of its own kind. Fesťák má skoro tři dny (což je ano, důležitá informace, protože to znamená, že prakticky všechno, co na něm následujících šest let budme jako Příbuzní vystavovat, budeme déle stavět, než to bude přístupné veřejnosti) a zase. Oportunismus je do značné míry of sailing the uncharted seas a já v mnoha ohledech moc nedůvěřuju ostatním lidem do té míry, abych s nimi dělal jiný druh eskamotérství, než je to efektní & efektivní. Já si uplně nemyslím, že lidi kolem mě jsou čuráci (s čestnou vyjímkou klubu #PSM), ale o sobě to úplně nemohu říct. Jediná cesta z tohoto začarovaného kruhu vede přes oportunismus, protože jak jistě opět každý dobře ví, jedna z poměrně podstatných nevýhod bytí upírem je, že furt jen čekáte, až vás někam pozvou. Case in point and I am sold.
Na tomhle festivalu s poměrně hodně špatnou logistickou dostupností z například Prahy bude naším prvním piecemmultidimenzionální komix v nadživotní velikosti (10x2 metru poctivé dřevotřísky a stop práce mistra svářeče elektrárenského nepočítaje), pojednávající záhadné úmrtí fiktivního automobilového závodníka. Název?
PŘÍPAD PLESNIVÉHO JEDNOROŽCE
Píše se právě rok 2017. Psáno jest v roce 2023. Někdy v mezičase: www.tumblr.com/pikolo-life To be continued...
...even masturbation can't fix. Today was indeed one of those, for two months you work hard on some more and more complicated automation system (GitLab CI/CD Pipelines and management of Helm Charts for OKD (OpenShift) if you are curious enough to read that mumbo jumbo) and you jump out of your bed during the night before the day you are about to show it to the people – realizing there is an implicit design flaw and that fucking carousel won't work as expected.
I remained calm and did not lower my vocabulary to some degree of profanity.
I rewrote my LinkedIN "about" section instead. Just in case.
[PARENTAL ADVISORY]
{explicit:lyrics}
“People also talk about their achievements or previous job experiences here.”
Hello, my name is Radim and these are my adventures.
There is certain character in one of the notorious children’s book. He’s a trustworthy companion to the main protagonist of the book: who is an ant named “Ant”. Our hero goes by name “Bag the bug” and it’s a well known fact that he:
1) Knows very little about a rather lots of things; and
2) Was born and raised in the cinema theatre
Even though he is depicted as a basically moron of intergalactic proportions, who mostly only boasts of his unbelievable achievements in any given moment, the many adventures and his antsy friend has to deal with would not be possible if he simply wasn't there. The morale of this story is simple: the world needs its clowns.
And this is basically a nicely fitting description of who I am.
But wait, before you go, let me try to at least humour you, shall we?
All my life I’ve been working for one telecommunication company, starting as the guy in the boroughs of 24/7 interwebz hotline, DPN, ATM, IP and all the things we thought that were here to stay. Over the course of 20+ years I slowly converged from trying to understand console output of the “show ospf” command that does not make sense at all but you simply do not question the Cisco as you are well aware that in the deep space where only Huaweii and Alcatel roams free nobody would even dare to hear your scream. At some point it became abduntantly clear that I was only brought here to suffer – but along came a Perl. And pursuing the knowledge of how things work became my core obsession. Because if “things” work somehow, they can definitely be forced to work better. Harder. I switched to Python before it was cool.
When you need something done, you often have to do it yourself and mostly the only thing you need to do is: to push (your) boundaries hard enough. Knowing the fundamentals of your surrounding environment (i.e.: the people you work with and how things work inside the oversized corporate zaibatsu (observing which is one of my hobby guilty pleasures nevertheless) for sure helps a lot.
So I try to deliver any kind of an evolution of how we do things. God bless the “agile” project development movement. Huge fan. And it has estimated 60% failure rate as a feature. Some you win, some you lose.
My failure highlights:
— IPTV reporting malfunction, that caused a weeks(!) long state of no-data-delivered-at-all scenario.
— Decommissioning of an internal geo-everything application; utterly unintentional, till the very end. I cry to my atlas every other night.
— CI/CD and VCS mono-repository composition for our internal development.
Even now there is a blood running down from my eyes when I'm trying to read these lines.
Light side of the Moon:
Every of the following wouldn't be possible without our team of beautiful and dedicated people. Martin, Michal, Tomáš and Vendy namely. And my arch–nemesis Aleš deserves credit also.
— Implementation of various new technologies into the realtime data processing inside the ever conservative telco company (being conservative is not a BAD thing, but then again). Logstash, ElasticSearch, Apache NiFi, GitLab on premise, InfluxDB & Grafana, Ansible… we made all these a real thing.
— Thorough delivery IPTV peoplemeter data to a Big Data storages, written mostly from scratch by another of my colleagues. Introducing a by-product of near-realtime Grafana dashboards for broader audience; this was a years later followed by a complete redeployment in form of a Docker microservices utilizing a non-K8s mesh network. The downside of this seemingly good-doing is mentioned above.
— Production deployment of realtime data processing framework (Python) and Docker runtime deployment.
— Delivery of the Apache Kafka messaging bus, built on top of decommissioned hardware, as the punk spirit of distributed software orders us to do.
— Even if it may not seem that way, I do not find any pleasure in achievement taxonomies, but the order was crystal clear: “People also talk about their achievements or previous job experiences here.” Anyway, looking back I have to say I had the time of my life.
Where do you see yourself in five years?
I'm glad you asked. I like the automation as a way of being able to survive our increasingly complicated world. Docker was a huge leap forward indeed, but you cannot write the same Compose files over and over: that is if you're not in a need of a mental illness. I kind of enjoy listening to music, so orchestration as a school of doing magic it is.
I really would like to see the dawn of the 5G mobile network first hand – if not for the thrills it will definitely brings us, then from the reason I believe it's the closest you may ever be in real life to the vanilla example of “The Condom Paradox”. Fear not, if you are not already well versed in this paradox, I'll do you a favor and spare your already bruised mind.
That’s pushing the boundaries just enough for me. I also sort of have a soft spot for languages (which may or may be not obvious at this point) and even softer for nice things, so for some 10+ years I helped with production of week’s long second oldest festival in Czech republic, that revolves around Czech language as a tool of art. That inevitably ended by founding and typesetting a monthly magazine that publishes unpublished translations of foreign books and stuff. All that in flesh, available at your closest bookstore (probably even as we speak). Did my movies, had my translating essays to a woman’s magazine (the one with a shiny cover) episodes. And we are doing an enigmatic site-specific installations with a group of definitely insane people; it's the kind that takes more time to assembly than stays on a display to a kind crowds. That is done yearly and there definitely is a pattern emerging. Thank you for your time, yours truly, Bag the Bug.
- - - - - - - - - - - - - - - - - -
All the misspelled words and badly used idioms are to be fixed in a series of bugfix versions of this… how would I call this stream of words you just experienced...? Probably a practical example of: do not even try to write your own bio but simply use any Power Point template available instead! Up to you. Over and out.
Pondělní ráno přivítalo obyvatele hlavního města silnými poryvy větru. A hromadným testováním na koronavirus, protože kdeže ty časy s Deltou jsou, dneska se techno hraje na Mikroně. Nejsem příznivce matematiky pro základní školy, ale když vynásobím dvě laborantky, které odebírají vzorky v tempu jednou za tři minuty, i mně vyjde celkem snadno, že zvládnou odbavit čtyřicet lidí za hodinu. Doba je zlá, no tak osmdesát. V budově, která má kapacitu bratru patnáctset duší to znamená, ře když přijdou všichni do práce v osm ráno, ti poslední můžou jít po testu rovnou zase domů, am-I-right?
Povědomý manager (soudě dle košile, má roušku a zamlžené brýle, proč mám vždycky pocit, že tihle lidé zrovna prodělali nějaký emoční šok a jejich slzné kanálky pumpují jak o život?)k tomu ve výtahu utrousil, že testovat bych se měl před příchodem na pracoviště, ale dál jsme se v lekci z aritmetiky nedostali. Připomnělo mi to jiný koronavirový diskurs ve zdviži, nastoupil jsem a tam dva, jednoho znám a druhý nemá roušku. Ten známý na něj ukáže, zubě se pod ochrannou pomůckou a říká:
- "Hele, nemá roušku."
Obviněný se zazubí viditelně. Já opáčím, že:
- "No tak ho zabijeme, rýč mám?"
- "Tak jo."
Naše oběť vystoupí a já se pro jistotu zeptám:
- "Nějakej tvůj známej, jo?"
- "V životě jsem ho neviděl."
What comes around goes around, I suppose. Nejhorší na tom větru, co se prohání nebem nad Prahou zcela bez obav z porušování rychlostních limitů, nastavených Nařízením vlády z roku 2047, jsou zvuky, která začnou vydávat předměty, od kterých by člověk za normálních okolností předpokládal přinejmenším zdvořilé ticho. Třeba zelená tabulka nad místem, které jsem si v naší zenové zahradě oblíbil, se dnes dává světu kolem sebe najevo svou existenci zvuky, které připomínají nejvíc ze všeho prdění francouzského buldočka. Doufám, že to zůstane jen u toho.
Vyrobit dokument ve formátu PDF, který bude odpovídat standardům PDF/A, který požadují vysokoškolské instituce, dovede být něco mezi noční můrou a ještě horší noční můrou. Zejména, pokud se vyskytujete na operačním systému pro počítače Mac. Propozice znějí následovně:
https://www.cuni.cz/UK-9110.html
A zvláštní pozornost je třeba věnovat (v polovině roku 2018) větě:
Upozorňujeme, že aplikace Pages a aplikace Microsoft Office for Mac nejsou schopny vytvořit požadované PDF/A 1a!
A dále citujme z:
Opatření rektora č. 72/2017
Soubory, které jsou ukládány do systému k závěrečné práci (vlastní text práce, errata, autoreferát/teze dizertační práce), jsou přijímány pouze ve formátu Portable Document Format for the Long-term Archiving (PDF/A) úrovně buď 1a (dle ISO 19005-1:2005), nebo 2u (dle ISO 19005-2:2011).
To je tak. PDF/A je subset kontrol formátu PDF, který má zajistit cca následující vlastnosti výsledného PDF:
nezávislost na platformě
všechny informace potřebné pro správné zobrazení jsou uvnitř souboru (například fonty, definice barev apod.)
veškerá metadata jsou ve formátu XML
žádné šifrování, žádná ochrana hesly apod.
žádný audio nebo video obsah
žádný JavaScript nebo spustitelné spouštěče souborů
nepoužívá se LZW komprese
Specifikace PDF/A-1 byla vydána v roce 2005 a je založena na specifikaci PDF 1.4. A ještě v roce 2018 používá SierraOS pro počítače Mac verzi PDF 1.3, ve které není PDF/A definováno. Prosím virbl.
Tím dává logiku poznámka, uvedená na začátku tohoto textu, nativně prostě není SierraOS schopen PDF/A vyrobit. Jsou tři možnosti, jak se s tím vyrovnat:
Napsat práci v programu, který umí PDF/A vyprodukovat – v tuto chvíli jsou to Libre Office, Word nebo Latex
Pokud si ovšem uvědomíme, že se může jednat o netriviální text, určený mj. k tisku, není tato trojice uspokojivá. A nabízí se ony zavrhnuté Pages. Jenže jak je donutit, aby vyprodukovaly dokument ve formátu PDF/A?
Propadnout zoufalství.
Správná odpověď není primitivní a stojí (teoreticky) peníze, nicméně jich není zase tolik a řešení je funkční. Jmenuje se pochopitelně Adobe Acrobat DC, který existuje i ve verzi pro Mac a používá vlastní renderovací jádro pro PDF. Jenže vzít PDF z Pages a takzvaně pro přechroupat v Adobe Acrobat DC… není řešení. Nicméně tohle je:
Nejdřív
Kontrola toho, zda je dokument vyroben podle požadavků univerzity, probíhá pomocí frameworku: http://verapdf.org a je rozhodně skvělý nápad si ho nainstalovat ze stránek http://verapdf.org/software/. K němu je pak třeba ze stránek UK stáhnout tzv. policy soubor, tak jak je uvedeno zde:
https://www.cuni.cz/UK-7987.html
A jako další krok si pořídit licenci na Adobe Acrobat DC, která je aktuálně ve formátu měsíční subskripce za cca pětibábu. Se sedmidenním trialem. Feel me?
Potom
Nainstalujte si Acrobat a VeraPDF s aktuálním profilem. Vysázejte dokument v čem chcete, Pages whatever.
A na konec
Až budete dokument mít připraven, zapomeňte na Export to PDF. Místo toho v menu pro tisk (CMD+P) vyberte vpravo dole položku PDF. A tam najdete magické Save as Adobe PDF.
Problem solved.
Viz video níže. Není zač. Ten trial pak zrušte jo?
Last but not least
A ještě bych podotknul, že existuje standard PDF X3, který zní dost podobně, jako PDF/A a který SierraOS umí, hele:
All fonts must be embedded in the file.
All color data can be grayscale, CMYK or named spot colors. RGB, LAB or ICC based color spaces are also allowed. If such device-independent colors are used, both the embedded ICC profiles and the Rendering Intent defined in the PDF/X-3 file must be taken into account when it is processed. This means that you need a color management aware workflow (and a color management aware operator) to be able to process PDF/X-3 files.
OPI is not allowed in PDF/X-3 files.
PDF/X-3 files cannot contain music, movies or non-printable annotations.
If there are annotations (sticky notes) in the PDF, they should be located outside the bleed area.
The file should not contain forms or Javascript code.
Only a limited number of compression algorithms are supported.
Encryption cannot be used.
Transfer curves cannot be used.
The use of live transparency is not allowed in PDF 1.4 file.
Impulzivní nakupování je mor a Marketplace na Facebooku je jeho prorokem. Sedíte si takhle večer v pohodlí plstěného ušáku, popíjíte dvojku červeného, z gramofonu hraje příjemný gastrojazz. Permanentně svítící ikona Marketplace v nějakou chvíli dožene vašeho vnitřního autistu k tomu, že na ni kliknete a s hlubokým povzdechem začnete posouvat obrazovku palcem dolů. Najednou váš pohled nečekaně zachytí něco, co nutně potřebujete. Kolikrát na světě se každou vteřinu opakuje tento truchlivý příběh?
Ano, ЭЛЕКТРОНИКА 6. Dříve k vidění v prakticky libovolné domácnosti, ruská odpověď na nástup digitální éry, původem z druhé poloviny osmdesátých let.
Byly osazovány plochým multiplexním 4-místným 7-segmentovým VFD displejem IVL1-7/5 (ИВЛ1-7/5), případně ILC4-5/7L (ИЛЦ4-5/7Л) s číslicemi výšky 21mm. Integrované obvody CMOS:
K176IE18 (К176ИЕ18) - Krystalový oscilátor a předdělička.
K176IE13 (К176ИЕ13) - Obvod hodin a budíku (24h režim, 4-místné zobrazení).
K176ID3 (К176ИД3) - Dekodér BCD na 7 segmentů.
Hodiny jsou řízeny krystalem 32768 Hz.
Původní cena byla 45 Rublů.
Poctivá dřevotříska, displej jak z polského sci-fi, no kdo by za dvě kila odolal? Já ne. Za pět minut se dohodnu s pánem na druhé straně, že mi je pošle – aha, takže dvě kila za hodiny, ale dvě kila taky za poštovné. No dobře, impulzivní nakupování je vlak, co jede jen jedním směrem. Když za asi tři týdny dorazí na poštu, jsem napjat, zda přežily laskavé zacházení zaměstnanců této instituce. Vzhledem k tomu, že v Rusku se tenkrát osemděsátom piatom věci vyráběly s přihlédnutím k možnému konci světa nebo mučení pod taktovkou KGB, jsem klidný, jak Rudé náměstí ve tři ráno. Po zapojení do elektriky přesto zatajím dech. Ano, funguje to!
Akorát. Když mi po čase dojde, že se mi nerozjíždí tinitus, přiložím boltec ke dřevotřísce a připadám si náhle, jak v komářím hororu. Z nitra hodin line se strašlivé pištění. Přiblížením očního aparátu k displeji pozoruji též další z příznaků, že tento čertův strojek je jen o deset let mladší, než já: displej problikává v rytmu 50 Hz (to jsem se posléze dočetl, nedisponuji tzv. „dokonalým zrakem“) a jeho svítivost… no kdyby takhle zářil soudruh Lenin, už dávno by ho vyměnili.
Popírání se dostaví náhle a nečekaně. To on se musí jen zahřát, jen počkejte! Hněv na sebe nenechá dlouho čekat. Nojo, co jsi čekal, kteréne? Že to zapojíš a venku rozkvetou třešně?! Smlouvat jsem vydržel dvě vypojení za zapojení z elektřiny. Něco tam určitě uhoří a pak už to bude dobrý. Pojď, ještě potřetí to zkusíme. Deprese. Všechno stojí za hovno. Smíření… no počkat. Počkat. Nadarmo jsem přeci nestudoval Středí Odborné Učiliště elektrotechnické v Nové Pace! Vždyť… já maturoval z pájení a vyvazování! Pojďte ruce. Spolu to dokážeme.
Díky, paní Kübler-Rossová. Díky.
I tedy uchopil jsem sadu šroubováků a jal se dobývat do přístroje, kterému v nějakém oddělení výstupní kvality nejspíš zalili šrouby voskem, který produkují včely z černobylských luk. Který po těch letech rozleptal drážky křížových šroubků, které ukrýval. Oprášil jsem sadu neobvyklejších nadávek, ale dovnitř jsem se dostal. Zkušeným pohybem elektro-mazáka jsem poklepal na všechny součástky. Nic se nestalo. Přestřihl jsem přívodní drát k reproduktoru budíku. Pískání zintenzivnělo.
No naštěstí máme internety a kratším googlením rychle zjišťuji na fóru domorodých bastlířů, že když to bliká v rytmu 50 Hz (ha!) a zároveň píská, je to naprosto jasný: vyschly ti kondenzátory, padre. Po několika dalších stránkách fóra, na kterých se bastlíři vzájemně vzdělávají z pravidel slušného chování a častují jinotaji na téma „jak správně odečíst kapacitu sovětského kondenzátoru“, nalézám konečně návod, jak zjistit kapacity jediných dvou „kondíků“, které jsou přítomny na desce.
Otevírám gme.cz a za chvíli mám nakoupeny dva kondenzátory v celkové částce 4,50 Kč. Do košíku přihazuju ještě elektrickou odsávačku na cín za dvě kila. Tak to máme jedny hodiny za šest set a kdoví, jestli funkční. Doma, podoben zkušenému chirurgovi, odsávávám cín ze základní desky, přikládám nové „kondíky“ a zručnými pohyby pájky vytvářím improvizovanou cínovou vlnu. Když se rozptýlí kouř v obývkáku, opatrně vložím vidlici na konci přívodního kabelu (též nově napájeného) do elektřiny. Vzpomenu si na hodiny branné výchovy a zaujmu způsobně pozici „hlavu směrem od výbuchu“.
Pro větší dramatičnost následujících chvil přikládám beauty-shot kondenzátoru:
...a uměleckou interpetaci plochého multiplexního 4-místného 7-segmentového VFD displeje IVL1-7/5 (ИВЛ1-7/5), případně ILC4-5/7L (ИЛЦ4-5/7Л) s číslicemi výšky 21mm:
Nyní následuje filmová lyrizace pokusného zapojení budíku ЭЛЕКТРОНИКА 6 tak, jak ji zaznamenala kamera mého fotoaparátu.
Krása. Čtyři roky studia, ale stálo to za to. Že to bliká ve videu, je naprosto normální. A nepíská to. Heuréka. Teď jen budu počítat, za jak dlouho přesně dojde celý tento příběh smutného konce, protože hodiny jsou údajně stavěné na 220V – ale zlý Brusel nám se v rámci eurodotací posílá o deset voltů navíc. Takže se to asi časem usmaží ve vlastním elektrolytu. Nic není věčný, ani Lenin!
A celý tento příběh uzavřeme money shotem rozněžnělého bastlíře.
V životě každého rodiče přijde ten den, kdy je podroben zkoušce. V mém případě to byl ten den, kdy Matylda přinesla ze školky plyšového psa, jménem Fousek a taky jeho Deník. Do kterýho bylo zapotřebí zapsat a vybavit fotografiemi události, které s ním Matylda absolvuje během víkendu. Deník je plný záznamů a barevných fotografií. Zažil toho spoustu – byl v Itálii, v muzeu, na kolotočích... píše se zrovna začátek února. Venku je hnusně, až mrzne. Takže co, dáme tam pár screenshotů z nějakýho filmu a napíšeme, že se oba celý víkend váleli před televizí...?
No naštěstí má realita v rukávu vždycky přichystaných pár překvapení. Shodou okolností jsem vracel v sobotu dopoledne auto Tomášovi, který si pro něj i přijel. A slovo dalo slovo a zjistilo se, že náhodou míří s dcerou na výlet na Křivoklát. No a že by Matylda mohla jet taky... nechme stranou, že mu vracím auto s proraženou přední gumou, což zjistíme až při odjezdu. Podstatný je, že měl Fousek co na práci a deníkový záznam tím pádem nemusí obsahovat ani jeden obrázek televize...
Je třeba dodat, že Matylda, když se ráno vzbudila a viděla výsledný produkt, nebyla zcela spokojená s tím, že jsou ty obrázky černobílý. Tak jsem jí dal ty barevné aspoň na Flickr.
Podobně, jako poručík Ernest Goodbody, i já jsem se projednou ocitl ve víru dění, skoro by se dalo říct ve vleku událostí. Ale historie se neptá a když, tak zásadně vítězů. Což je její hlavní výhoda i nevýhoda.
Začalo to nenápadně, napsal mi Lukáš, že bude „něco“ točit a jestli nemám čas, že by se mu hodily ruce za kamerou. Známá pravda říká, že třikrát a dost a protože už jsem mu historicky musel (s lítostí!) už dvakrát odmítnout podobnou nabídku, protentokrát jsem si řekl, že kdo chvíli stál, již stojí opodál.
Sešli jsme se v neděli 21. ledna 2018 po obědě, ještě s Adélou, vyjasnilo se, že teda budeme točit videoklip, vytáhli jsme kameru před barák – a to vše jen proto, aby jí okamžitě klekla baterka. Takže co...? Budeme natáčet na mobil? Jasně, je to Samsung model Pádlo, hlavně ho neupusť, stálo to jak ojetá Škodovka. Je zima jak v psírně. Text k písničce už existuje asi rok a jen ho předmětná česko-slovenská dvojice trochu aktualizovala, aby ještě líp odpovídal naší postmoderně postkoitální postfaktické době.
Vzhledem k tomu, že interpreti už dopoledne stihli celý opus nazpívat, můžem si dovolit všechny ty opičárny pro lipsync a tak dále, večer v šest je natočený a o další dva dny později to má Lukáš i postříhaný, umixovaný a vůbec připravený. Ve středu 24. ledna 2018 ve 12:30 se to poprvé objeví na Facebooku.
Nebudete věřit, co se stalo pak?
Po copyrightové diskusi se duo nepojmenuje Tescoslovensko, jak byl původní plán, ale zvolí jméno The Kocábs a aby, v čase předvolebním (bavíme se o tom, že jsme dva dny před druhým kolem prezidentské volby 2018, ve které nakonec Miloš Žeman těsně poráží Jiřího Drahoše), tenhle fakt uplně nadráždil na první signální, zkrátí se to na TKcb (i když facebookovská handle říká rovnou @thekocabs). Když je to venku, naposíláme to pár lidem, ať nám to zasdílejí a nervózně se přemeo to, jestli uděláme do večera třeba 10.000 přehrání, koneckonců češi jsou dobří houbaři a smějící se bestie. Jediná Adéla sebevědomě prohlašuje, že to hitne 100k, osobně si o tom myslím svoje, ale tak co už – jak už jsem řekl a znova to cejtím potřebu zdůraznit: já šel jen náhodou kolem. The rest is history.
Prvních 100k jsme měli fakt do půlnoci a od tý doby se to našplhalo přes dvě. Psali o tom na internetech, našel jsem zpětně už akorát Aktuálně, Tiscali, Topky a Denník N. A mihlo se to i v televizi, hele:
Lukáš napsal pro Tiscali něco jako manifest a vzhledem k tomu, že popisuje, jak to celé vlastně bylo s mírou detailu větší, než jsou moje předchozí popisy mraveniště z jedoucího rychlíku, tak si to sem rovnou uložím, protože známe to, jak je to s odkazy na internetech. Linků sláva, v koši tráva!
Na koncertě potkáte kamarádku. Dáte si pivo. Mluvíte o muzice, životě, společně vás napadne dát dohromady nějaký hudební projekt. Dáte si další pivo a z hudebního projektu je duet, ideálně československý, když jeden jste z Prahy a druhý z Banské Bystrice. Kolik piv bylo potřeba k náčrtku textu, který mi dnes zpátky citují nejenom kamarádi, jak jsme původně předpokládali?
Přesně před rokem jsme ještě plánovali zpívat: "Protiproud/Zem a vek/v Lidlu čmoud/nie je človek". Duch doby. Uplynulý rok nám nakonec odvály individuální životní peripetie a začátkem ledna, shodou okolností opět v Brně, jsme původní nápad oživili. Nechtěli jsme agitovat k volbám, ale – stihneme to do nich? OSVČ bez deadlinu jsou jako konspirační teoretici bez Sorose.
Přizvali jsme kamaráda Radima, kromě kamery (ve skutečnosti mobilu) a konstruktivní kritiky obstaral také zmínku o "taktické pravdě". Spolu s ní jsme text aktualizovali o Římský klub a fíkus, dvě absurdity letošní kampaně.
Absurdita je tzv. alternativním webům vůbec vlastní. A vlastní je především přístupu, který mají jejich čtenáři. Dokážu ještě rozumět pochybnostem o úrovni a směřování mainstreamové žurnalistiky: ekonomické tlaky na publikovaný obsah jsou reálným problémem a zrychlená doba produkuje neověřené informace a hoaxy i tam, kde zdrojem není kremelské "ministerstvo pravdy".
Velké zpravodajské weby už tolikrát zaplácly titulní stránku nějakým nesmyslem třeba o menšinách nebo migrantech, jenom aby následnou opravu – pokud vůbec nějakou – utopily v záplavě jiných zpráv.
Pochybovat o zavedených médiích ale nemůže vést k tomu, že skočíme do náruče jejich "alternativám" s nulovou věrohodností. Článek z profesionální redakce se ukázal jako zavádějící, tudíž začnu fandit webu, o jehož redakci nevím zhola nic, jen mi konvenuje názorově?
Tenhle logický zkrat je sebevraždou rozumu a v dnešní době nahrává právě kremelské politice zpochybňování pravdy. Putinův režim svou důmyslnou podporou konspiračních webů, falešných účtů na sociálních sítích a protievropských extremistických stran úspěšně rozdroluje nejen důvěru v zavedená média, ale důvěru v žurnalistiku jako takovou, důvěru v odbornost a fakta.
Samozřejmě by nás nenapadlo doufat, že jedna parodická písnička změní cokoli z toho změní. Především nás vůbec nenapadlo, že bude slyšet mimo společenskou bublinu našich kamarádů a jejich okolí. Z doby, ve které žijeme, jsme si prostě chtěli udělat legraci. Několika set tisícová vlna odezvy nás ale utvrdila v naději, že heslo z prezidentské standarty nepřestává platit. Pravda to má v éře Aeronetu setsakra těžké, ale...pořád ještě vítězí.
Na festivalu Šrámkova Sobotka jela v roce 2017 už třetím rokem dílna rozhlasového dokumentu, vedl ji už třetím rokem Dan Moravec a Jiří Slavičínský a už třetím rokem bylo dost neuvěřitelný, co a jak dovedou lidi, povětšinou nepolíbení tímhle žánrem, za týden vymyslet, nahrát, sestříhat a poslat do étéru. Někdy bych si to chtěl zkusit, jednou, snad. Až do té doby si kompenzuju neúčast aspoň podomním vystupováním v dokumentech druhých, protože jak dojde na éterické blábolení do étéru, na trhu není o mnoho povolanějších, než jsem já.
Takže letos to bylo na téma káva a cigarety:
A před dvěma lety trocha toho zahradnického neoromantismu:
Já vlastně už ani moc nepočítám s tím, že bych měl někdy vstupovat do politiky nebo někam jinam, kde by následující řádky mohly vzbudit podezření, jestli jsem ve skutečnosti způsobilý vykonávat taky jinou funkci, než je hlídač mrazáku s prošlou zeleninou. Krom toho je následující text dílo fikce, psaný na zakázku pro časopis Magazín Průvodce, takže jeho obsah rozhodně nevyjadřuje žádné moje názory, nálady, návyky nebo nedejbože nutkání.
Původně to měl být takový seriál blogpostů náboženského magora, ale jak si lze povšimnout, tak už tak v polovině prvního dílu tomu padá řetěz, ve druhém dílu pak už odchází přehazovačka a zadní guma je prázdná jak pohled flagelanta. Vzhledem tomu, že jsem tenkrát měl nějakou sezónu sepisování manuálů (viz např. Hospodská rvačka), nemohlo to dopadnout jinak, než dalším takovým. Hele ale bavíme se o časech ze začátku tohohle tisíciletí, jasný?
Docela zábavným faktem, při retrospektivním pohledu přes petabity dat, stažených z internetu, na tom je, že mám nutkavý pocit, že by to dneska vlastně prošlo jako dvojstránka do časopisu typu Žena a život. Protože se to od textů na téma typu „jak si užít anální sex“ nebo „předehra jako olympijská dosciplína“, formálně (!!!) zas až tolik neliší…
Kliknutím na Keep reading se vzdáváte naděje na spasení.
Strašlivý úkaz dnešních dnů!
V dnešní hektické a shnilé době, která je plná nástrah Satanových, je poměrně běžné, že všelijací bezbožní lidé (poslušni svých hříšných myšlenek a nejnižších pudů) provozují pod pláštíkem noci ve svých ubohých brlozích roztodivné, povětšinou sexuálně zaměřené praktiky, plné nejrůznější zvrhlostí. Ty tam jsou časy, kdy sodomita byl nejstrašnějším z hříšníků! Dnes, kdy na nás ze všech stran útočí démon televize, ten sluha Satanův, který do hlav našich a našich dětí zasévá nenávist, zlobu, opovrhování morálními hodnotami křesťanského světa a především: naprosto nepochopitelně laxní přístup k tak odporné věci, jako je sex! Vždyť v dnešní době se tato nejodpornější „rozkoš“ stala pro leckoho modlou, či dokonce posláním!
Nečisté ženy, nechávající se fotografovat prokláty mužskými pyji, ze kterých již neprýští blahodárné sémě plodnosti, alébrž Satanova žluč, jsou považovány (považte!) za „umělkyně“! Armagedon přichází!
V televizi se tyto hříšnice objevují sic v pozdních hodinách, leč v barvě a plně ozvučeny! Jejich chroptivé vzdechy, z nichž čiší zaprodanost penězům, chtíči a především Satanovi, nahrazují dnes ukolébavky našich ratolestí.
Ale to není to nejhorší.
Dokonce již ani naši mrtví, odpočívající v poklidu svých posledních dřevěných příbytků, ukryti hluboko v posvěcené zemi, si dnes nemohou být jisti svým bezpečím. Naprosto bezbožné a rozumu zbavené tlupy Satanových pohůnků se prohánějí po nocích po hřbitovech, vyzbrojeni krumpáči a rýči. Jejich jedinou touhou je souložit… s mrtvými!!! Ano, je to strašlivé, šokující a domívám se, že Soudný Den je již nablízku. Zrovna dnes ráno jsem zahlédl z okna tramvaje dva z Jezdců Apokalypsy, kterak si kupují na Václavském náměstí párek v rohlíku. Budiž proklet ten přisluhovač Ďáblův (řidič oné tramvaje), který mi odmítl zastavit, i když jsem mu podrobně vysvětlil, jaké hrůzy se chystají. Chtěl jsem Jezdce uprosit, aby ještě počkali, že Náš Svět ještě má šanci… marně. Satan byl i tentokrát ve střehu a prohlédl mé čisté úmysly – a znemožnil mi jejich provedení.
Ale zpět k oněm bezbožníkům, plenícím naše hřbitovy. S velikou nelibostí jsem zaznamenal, že ani toto nové médium, Internet, které se zprvu zdálo být zemí zaslíbenou v šíření Víry Pravé, nezůstalo ušetřeno jejich vpádu. Ano, je to tak, a zde je důkaz: podařilo se mi vystopovat dva z těch kacířů, sodomitů, nekrofilů a bůhvíco vlastně ještě mají na svědomí, které je bezesporu černé jako Satanův jazyk.
A proto: přátelé, bratři! Volám Vás všechny, pozvedněme Boží Slovo a vydejme se bojovat proti těmto zvrhlíkům! Nenechme několik deviantů, aby kazili klidný spánek našich dětí skřípáním rýčů o víka mahagovových rakví! Ctěme otce své i matky své i po jejich skonu! Halelujá!
Jsem na stopě těchto hříšníků a jsem odhodlán je za jejich hrůzné činy popohnat ke zodpovědnosti. Sledujte proto pozorně strany tohoto magazínu, neb své vyšeřování publikuji jen a pouze zde.
S pozdravem farář Bedřich Lulan.
Přátelé věřící!
Provozovatelé tohoto věstníku mi již jednou umožnili zveřejnění některých alarmujících skutečností na svých stranách. Dnes jsem zde zpět a vězte, že situace ve světě není lepší – ba spíše naopak! Šelma cení své Zuby a hrozí Drápy ze své Nory, varhany Zkázy se ozývají čím dál tím častěji a Lidstvo je hluché a slepé. Apokalypsa klepe na pomyslná vrata království Člověka a někteří jedinci již spěchají jí otevřít. Ba co, otevřít: uvítat ji a pohostit chlebem naším vezdejším by se jim zachtělo. Naštěstí jsou zde Lidé jako já, kteří stojí jako pevná hráz, silni ve své Víře, pevná hráz Víry a Poznání Království Nebeského.
Přejděmež tedy k věci, která naplňuje mé srdce žalem a zároveň nejhlubším a nejnesmiřitelnějším odporem. Ano, již podruhé chci na tomto místě pranýřovat nechutnou zálibu některých jedinců v nečistém, odporném a veskrze zkaženém styku s mrtvými lidskými těly. Tito takzvaní nekrofilové, samozvaní První z Prokletých opět kalí klidnou vodu věčného spánku našich bližních.
Minulý čtvrtek po dvaadvacáté hodině jsem se vydal na obvyklou obchůzku své fary, když tu jsem zaslechl nejobávanější ze zvuků, linoucí se z přilehlého hřbitova: ano, byl to zvuk rýče, skřípajícího o mahagonové víko rakve! Rychle jsem vzbudil kostelníka a vyzbrojeni několika kříži, růžencem, kalíškem světcené vody a opakovací rychlopalnou puškou jsme se vplížili na hřbitov. Již od brány jsme viděli mihotavé světlo sící a slyšeli úchylný chechot těch darebáků. Kostelník se chopil jednoho z křížů, políbil ho a omdlel. Běda, jsi ztracen, pomyslil jsem si! Pevněji jsem sevřel růženec, rozhodnut padnout na oltář boje proti Satanovi, když tu mne spatřila jakási předsunutá hlídka této bandy a vydala výstražný hvizd.
Když jsem se probral z mrákot, do kterých jsem po onom hvizdu upadl, byl již celý hřbitov prázdný. Kupodivu tu nebyl ani hrdinný kostelník, což přičítám na vrub jeho vrozené skromnosti. Chtěl mě ušetřit trapných mých omluv a proto se raději odstěhoval i s rodinou, neznámo kam.
Půda kolem jednoho z hrobů byla ještě čerstvě zryta, přišel jsem tedy pozdě. Celý hřbitov jsem nechal uzavřít a netrpělivě očekávám příjezd kardinála Hluchavky, který osobně přislíbil můj prokletý hřbitov znovu vysvětit.
Co dodat závěrem? Co vyplývá z této otřesné zkušenosti, kterou mě náš Pán nechal (jistě s dobrým úmyslem) projít? Snad jen tolik, že i když je svět plný takto odporných jedinců, věřím, že bude Spasen.
Pro dnešek je to již vše, přátelé. Nebudu vás na tomto místě vyzývat k otevřenému boji s armádou Pokušitelovou. Dnes ne. Dnes vám pouze dám k přečtení a zamyšlení dokument, který jsem nalezl vedle onoho znesvěceného hrobu.
Je důkazem toho, že Nepřítel nezahálí a jeho síly jsou čím dál tím silnější. Čtěte a přemýšlejte, mí drazí.
Bůh s vámi.
S pozdravem farář Bedřich.
RUKOVĚŤ ZAČÍNAJÍCÍHO NEKROFILA
Úvod
Jen velmi málo toho bylo dosud napsáno ohledně sexuální praktiky, zvané nekrofilie. I když asi většina lidí raději věří, že nekrofilové neexistují, tak každému kdo navštíví hřbitov během naší noční razie musí být jasno, že tomu tak není.
My nekrofilové raději užíváme svých radovánek osamotě, dělení se o partnera není naším obvyklým zvykem, má to prostý důvod: mrtvoly většinou moc nevydrží. Tím nechci naznačit, že by snad občas nedocházelo k orgiím, jichž se účastní tak čtyři nebo pět nekrofilů a zhruba tucet mrtvol, ale tento jev opravdu není příliš běžný.
V následujících řádcích se pokusím nastínit některé běžné (a některé neobvyklé) techniky, které my nekrofilové užíváme k dosažení uspokojení od našich ztuhlých partnerů. Doufám, vás tento názorný popis přiměje vyrazit do lokality vašho místního hřbitova, rozšířit naše řady!
Hledání partnera
Nalezení odpovídajícího partnera pro vaše nekrofilní aktivity je na tom všem bezesporu to nejtěžší. Nejen, že si musíte obstarat přístup k mrtvole, ale zároveň tato musí být podle vašeho „gusta“. Je známo, že některým nekrofilům stačí i rozmlácená oběť dopravní nehody, ale většina z nás je mnohem vybíravější.
Všechno záleží na tom, odkud bude vaše vyvolená (váš vyvolený) pocházet. Pokud máte přístup do márnice, máte vyhráno, protože mrtvoly tam bývají čerstvé a většinou ještě nejsou připraveny na pohřební obřad. Občas jsou sice trochu ztuhlé, protože ležely pár dní v mrazáku, ale to by ke všemu odhodlanému nekrofilovi nemělo příliš vadit.
Hřbitovy jsou trochu větším oříškem, jelikož najít na nich použitelnou mrtvolu bývá složitější. Pokud ale dokážete správně interpretovat nejrůznější náznaky, které vám zanechal hrobník a jeho parta, neměl by to pro vás být větší problém (pokud je například hrob pokryt čerstvou hlínou a nepříliš zvadlými květinami, je pravděpodobné, že umrlec v hrobě neleží příliš dlouho – atd.).
Pokud vás zajímá tzv. „porking the bone“ (tj. sex s kostlivci), můžete vykopat v podstatě kterýkoliv z hrobů a jen doufat, že jeho obyvatel se ještě nerozpadl na prach.
Zkuste po nějaký čas pozorovat některý málo navštěvovaný hřbitov (pokud vás při sexu nevzrušuje pocit nebezpečí). Když jste chycen „při činu“ nebývá to legrace a je velmi pravděpodobné, že budete nějaký čas šoustat v lepším případě nějakého spoluvězně skrz mříže. Obyčejní lidé většinou nemají příliš pochopení pro nekrofilní způsob života, takže by pravděpodobně trvalo velmi dlouho, než byste mohli přestat chodit kanály.
Příprava
Podle toho, kde se nacházíte v této fázi, budete mít buď spoustu práce nebo naopak téměř žádnou. Ti z vás, kteří jsou v márnici, nemusí udělat nic víc, než otevřít rakev, vytáhnout mrtvolu a dát jí pořádně do těla. Pokud jste jedním z „hřbitovních nekrofilů“, bude to o něco složitější.
Zkušený hřbitovní nekrofil je vždy vyzbrojen třemi základními pomůckami: rýčem, vazelínou a krabicí kondomů. K čemu je potřeba rýče netřeba vysvětlovat, jenom je třeba podotknout, že zem na některých hřbitovech bývá dosti tvrdá a proto možná budete potřebovat ještě i jiné kopáčské náčiní. Vazelína se užívá k uvolnění mrtvoly (ztuhlých údů), protože některé končetiny mívají ve zvyku se lámat zrovna v okamžiku, kdy si užíváte. Také se vazelína užívá k ochraně vašeho nádobíčka – abyste si ho, například, nepoškrábali.
Kondomy jsou používány především kvůli bezpečnému sexu – žádný opravdový nekrofil by bez nich neměl vyrážet do terénu. Nikdy nevíte, jakou ošklivou chorobu váš partner měl, když byl ještě naživu a věřte mi – jeho úmrtím se to nijak zvlášť nezlepšilo. Můžete si nasadit i dva a více, pokud chcete mít opravdu pocit bezpečí, ale je obecnou pravdou, že šoustačka s umrlcem bez ochrany je nejlepší cestou, jak se stát příštím úlovkem nějakého nekrofila.
Když jste na hřbitově, pokuste se mrtvolu odtáhnout někam stranou do křoví nebo na jiné klidnější místo, které jste si předem vyhlédli. Pumpovat to do umrlce přímo na náhrobku se sice může zdát velmi stylovým, nicméně pokud musíte rychle opustit scénu, máte problém.
Někdy je tělo příliš křehké, než aby se s ním dalo nějak moc pohybovat. V tom případě jděte na to a udělejte to rychle. Nebo si prostě utrhněte hlavu, ruku nebo spodek těla a vezměte si ho někam stranou…
Techniky
Takže teď tedy ležící umrlec před vámi a vy dost dobře nevíte, jak začít. Jak s ním naložíte, záleží v tuto chvíli jen na vás, respektive na tom, co vás nejvíc vzrušuje. Mrtvola samozřejmě vydrží déle, když s ní nakládáte jemně a opatrně, ale pokud preferujete jít do toho „na plný koule“, pravděpodobně dosáhnete vyššího stupně uspokojení.
Mezi šoustáním živého a mrtvého člověka je dost rozdílů. Tak zaprvé vám umrlec nikdy neřekne, když jste poněkud hrubější a hlavně si nikdy nestěžuje, ať už provádíte jakkoliv zvrácenou sexuální praktiku. Šoustání mrtvoly je také velmi předvídatelná záležitost – kdykoliv zvednete vašemu partnerovi ruku nebo nohu, můžete si vždy být jisti, že ji najdete ve stejné poloze, když se po ní po čase opět natáhnete (tip: uchopne mrtvole ruce a něžně se jimi nechte obejmout, nebo tomu roztáhněte nohy, pěkně zeširoka a dopřejte si pohodlný sex).
Pokud stojíte o výborný orální sex, vytřete mrtvole ústa vazelínou, nastavte čelist přesně na „vaši šířku“, vložte ho mrtvole do úst a hurá na to. I když zcela chybí stimulace jazykem, i tak to stojí za to a je to o mnoho bezpečnější než konvenční sex. Mrtvoly též mohou být užity opakovaně, když se s nimi dobře zachází. Pokud jste schopný balzamér, můžete si doma udržovat jednu mrtvolu až pět let: to znamená pět let sexu, kdy se vám zamane! Samozřejmě, že musíte být s nabalzamovanými těly extrémě citlivý při manipulaci, jelikož jsou velmi křehká…
Úplně nejhlavnější výhodou šoustání mrtvých je, že je jich vždy dostatek. V závislosti na vašich sexuálních preferencích si můžete vybrat hřbitov nebo márnici, prohlásit ho za své teritorium a můžete si potom být jisti, že tam vždy najdete dostatek čerstvých partnerů, čekajících na sex s vámi. Je konec všem výdajům za večeře, kina a ostatní hlouposti, které musíte dělat, když chcete dostat do postele živého jedince. Nekrofilie je levná a dostupná alternativa pro každého.
Závěr
Doufám, že ve vás tento text probudil chuť nekrofili vyzkoušet. Mnoho lidí ji neprovozuje, ale právě to je na tom tak zábavné – cítíte se hned tak nějak zvláštní! A pokud jste ten typ člověka, kterého by se nikdo nikdy nedotkl jinak, než třímetrovým klackem, zkuste sex s umrlcem! Některé mrtvoly jsou skutečné krasavice (a krasavci) a vy získáte zážitek, na který nikdy nezapomenete. Není lepší zkušenost pro pannu, než být připravena o panictví mrtvolou! Tak hurá na věc a pokud snad zažijete něco opravdu zajímavého, neváhejte a zveřejněte své zážitky. Kdoví, třeba právě díky vám se nekrofilie zařadí mezi všeobecně uznávané sexuální praktiky…
Press Start přinese videohry na Letní filmovou školu a i když se ve skutečnosti jedná o minulý čas – protože LFŠ 2017 už dávno skončila – pořád je tu hodinuapůl trvající stream ze studia games.cz, ve kterém se, spolu s Bohdanem a Zdeňkem, snažíme nějak prodat nic netušícím divákům a místy asi trpícímu Lukášovi, proč se snažíme někde na Moravě kombinovat hry a filmy. K tomu všemu se tam tak nějak míhají Dark Souls, protože co jinýho žejo.
Jo a jak se tam někde zkraje říká, že vystupujeme jako „umělecká skupina BMP“ a pak dál už se to nikde nedření, tak k tomu bych rád dodal, že to znamená „banda mužských přirození“.
Jako to ego se samo nepohladí a proto se ho jmu hladit sám v reklamí sekci “znáte z médií”. Koneckonců to není poprvé a já jsem nikdy netvrdil, že nejsem narcis. After the break.
V podvečer posledního dne, kdy se v České republice ještě mohlo kouřit v restauračních zařízeních, to jest 30. května 2017, domluvili jsme se s kolegy, že půjdeme tento fakt oslavit na omnipresentní Kuřácký festival, probíhající živelně po restauracích celé Prahy. Jako cílovou destinaci jsme zvolili, jak jinak, letenské Café Spitfire. Přišel jsem axsi ve čtvrte na dvanáct a čekal. Kolegové... se zasekli, je třeba zdůraznit, že hraním deskové hry Dark Souls, což z nich nijak nesnímá vinu za věci příští, ale pochopit, pochopit to dokážu.
Ještě před tím, než jsem se po dopití jedenáctistupňového Platanu rozhodl ke spořádanému odchodu, zjevil se ve Spitfire přítel Majkl s doprovodem, následován ještě jedním pánem, jehož existenci si prosím dobře zapamatujte (žádná jména). Přisedli si k mému, v tu chvíli již napůl opouštěnému stolu a poklidně jsme konverzovali, když v tom okamžiku... dorazila na místo zločinu televize N@VA.
Zločin se odehrál zejména proto, že zákaz kouření nabyl účinnosti úderem půlnoci a hyenisticky hysterický štáb je na místě 0:05, zuřivě si klepe na hodinky a exaltovaně se ptá, zda víme, že pácháme! Což je pro nás svého druhu novinka, že zodpovědnost je v takovémto případě na hostu, nikoliv provozovateli, to jsem vážně nevěděl. Nicméně jsme upřímná skupina a tak nabízíme agilnímu reportérovi hned několik možných vysvětlení:
Kamarád je z Ministerstva a máme vyjímku, chcete ji vidět?
To jste nevěděli, že se posouval čas a ve skutečnosti je teprve jedenáct?
My vůbec nevíme, vo čem to mluvíte...
Plus myslím ještě nějaká další, ale to není podstatné. Z těchto tří, které si asi tak mohli na N@VĚ vybrat? Tady je celá reportáž, vysílaná 31. 5. 2017 v primetime:
A pro velký úspěch ještě jednou, inkriminovaná pasáž:
No. Tolik ke smyslu pro “humor” v řadách režisérů televizních zpráv, vlastně jsem byl trochu zklamán. Co bych však ještě rád vypíchnul, je poctivá práce našeho přísedícího (stále žádná jména), který se v následné diskusi rozhodl vystupovat pod uměleckým jménem Kamil Kretén:
Čistá práce. Připomínám, že jsme byli prakticky střízliví.
Dále tu pak máme příběh mojí maminky. Když jí svěříme dceru Matyldu, dostane, zdá se, pokaždé chuť ospamovat nějaké veřejné médium, nejprve to byla víkendová příloha MF Dnes, jménem Rodina:
...a tuhle mi přišel email, ze kterého vyplývaly dvě skutečnosti: že se s Matyldou zúčastnila soutěže s Monetou a že na to konto vyhrála iPod. Hmmm.
Do třetice všeho dobrého a zlého, každý první týden o prázdninách jezdíme do Sobotky na festival. Takže nejezdíme do Varů, na festival. Letos prvně se mi vlastně podřilo se ho zúčastnit, velice bizarním způsobem, jako součást instalace v rámci Aeroportu... Haha.
Tak hele, ale teď vážně: fakt jsem kdysi dávno míval literární ambice. Stejně, jako jsem měl ambice točit filmy, i tohle pnutí jsem prozkoumal dostatečně hluboko na to, abych nalezl samé jeho dno. Stalo se to v minulém tisíciletí a myslím, že stačilo.
Níže ulovená juvenílie disponuje všem možnými problémy, na které si jen lze vzpomenout, ať už jsou to trapné pokusy o šroubovaný humor, přepjatý patos ať už v dialozích nebo vyprávění, používání naprosto vyšinutých slov, jako “rudoch”, “optočip” nebo “videofon”, jména jako vytažená z telefonního seznamu v Pekle... Byl jsem mladý, potřeboval jsem vypustit vnitřní přetlak a drogy tenkrát ještě nebyly a když byly, tak na ně nebylo. Kdo nemá v šuplíku takovýhle rukopis, má tam určitě tištěnou sbírku vlastních veršů, pochopitelně ve vlastním vydání autora.
Dokonce jsem to tenkrát poslal do Neviditelného psa (to byla taková one-man-show jistého Neffa) a oni to otiskli do cachí nejednoho browseru. Call it a success if you please.
Vtipný bylo, že když jsem to tuhle našel, tak už to existovalo pouze v ozajstnom rukopise, jedna vytištěná kopie na kancelářském papíře, pochopitelně jehličkovou tiskárnou (ještě bych chtěl říct “na perforovaném papíře”, ale to už bych zbytečně přibarvoval realitu, koneckonců i ta tiskárna byla bublinková). Takže proces digitalizace zahrnoval OCR a ruční kontrolu písmenko po písmenku, čímž se z toho tady konečně stává archeologický blog.
Ale celé je to vlastně taková krásná ukázka způsobu, jakým pracuju dodneška: na začátku je představa něčeho konkrétního, z čeho vyroste první výhonek, pak druhý a pak se zjistí, že nikdo neví, co přesně se mělo stát copak nakonec, ale třeba v půlce. Zejména strašidelné výsledky to nese, když se snažím programovat.
Na název nezbyl rozpočet.
PROLOG
PÍSEŇ POUŠTĚ
Hnal se nocí jako vítr. Nechal za sebou hřejivá světla velkoměsta a mířil dopředu, do temnoty. V hlavě mu zněl hlas starého Moirecka, který ho zval na každoroční Slavnost Podzimu. Jeho kmen ho odvrhl, když odešel za svou láskou, žít do města. Láska bohužel netrvala příliš dlouho a on se ocitl sám, bez možnosti návratu. Vytrvale se pokoušel spojit se svými bratry, ale bezvýsledně. Až včera našel na záznamníku vzkaz od Moirecka, náčelníka. Vzkaz byl jednoduchý. Slavnost Podzimu a koordináty. Našel si to na mapě, byla to step, daleko od města. A tak teď jeho Jeep polykal kilometry a on byl čím dál tím napjatější.
Chevrolet, který se řítil v protisměru, měl zhasnutá světla a jel velice rychle. Všiml si ho až na poslední chvíli a strhl auto na krajnici. Pod koly zaskřípal štěrk a auto dostalo smyk. Dupl na brzdu. Jeho Jeep opsal na krajnici půlkruh a odstředivá síla ho vrhla na volant.
Oblaka zvířeného prachu obklopovala celý vůz. Ztěžka se narovnal na sedadle a naražená žebra ho tupě zabolela. Zalitoval, že si nevzal služební vznášedlo. Pomocí palubního počítače by si mohl lehce zjistit ID toho dobráka a dát takovou pokutu, až by zčernal. Bohužel si místo vznášedla vzal starý, benzinem poháněný Jeep, který neměl ani videofon. Čert to vem, pomyslel si. Není ve službě a má důležitější věci na práci. Zařadil jedničku a pomalu se rozjel.
Když v dálce před sebou uviděl ve stepi záři ohně, věděl, že je na místě. Zaparkoval u krajnice a zbytek cesty k ohni běžel V jako o závod. Hranice byla asi tři metry vysoká a byla cítit benzinem. Opodál v trávě ležely dva zelené vojenské kanystry. Nad stepí viselo podivné ticho, rušené jen monotónním hukotem ohně. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. Kopl do kanystru a ten prázdně zaduněl. Na zemi pod ním ležela krabička sirek. Pomalu ji zvedl a zamyšleně ji obracel v ruce. Kde jsou?
Obešel oheň a rozhlédl se do stepi. Potom ho uviděl. Stařec měl ruce svázané kusem drátu za zády a klečel na zemi, na hranici světla vrhaného ohněm. V týlu měl ošklivou střelnou ránu. Poklekl u něho a vzal jeho hlavu do dlaní, zašeptal několik slov. Nad stepí se ozvalo táhlé zavytí.
Vyšel bledý měsíc a jeho světlo pokrylo step nepřirozenou září. Vstal a v hlavě měl podivně prázdno. Zaklonil hlavu, roztáhl ruce a táhlým zavytím odpověděl na zvuky ve stepi.
Chlapce našel o něco později, když hledal vhodné místo pro pohřbení náčelníka. Ležel na břiše a V zádech měl několik střelných ran, pocházejících od stejné zbraně, kterou byl zastřelen náčelník. Otočil ho. Byl to mladý hoch, oči měl vytřeštěné, zastřelen musel být na útěku. Nevzpomínal si, že by ho někdy předtím viděl. Chvíli nad ním stál a zatínal pěsti. Potom vzal hocha do náruče a odnesl ho k náčelníkovi.
Vykopal hlubokou jámu a vysypal ji žhavým popelem. Uložil do ní náčelníka a sklonil se k hochovi, aby ho položil vedle něho. Ten stále upíral svůj nehybný pohled nahoru, na nebe plné hvězd. Chtěl mu zatlačit oči a byl by to i udělal, kdyby si nevšiml tenkého stříbrného proužku okolo jeho duhovky. Chlapec měl v oku implantovaný záznamový čip.
Chvíli chlapce zkoumal a nakonec stiskl drobný výstupek v jeho podpažní jamce. S tichým zasyčením vyklouzl z pouzdra na temeni hlavy průhledný optočip. Sevřel ho v dlani a zašeptal:
„Díky.“
KAPITOLA 1
PŘÍLIŠ MNOHO OTÁZEK
Dovolená nestála za nic. Dva týdny plné výčitek od Beatrice, které vyvrcholily její žádostí o rozvod. Unaveně jsem souhlasil a s úžasem jsem sledoval, jak opouští hotel zavěšená do nějakého osmahlého svalovce. Mrcha jedna. Pobyt jsme měli zaplacený až do neděle, takže jsem zbylé dva dny strávil na pláži s lahví whisky. Pomohlo mi to, takže jsem se vracel do svého úřadu hlavního vyšetřovatele ve státě New Jersey v dobré náladě. Ta ovšem skončila v okamžiku překročení prahu policejní budovy.
Na mém stole je stoh pošty a nevyřízených žádostí. Každý se mě ptá, jak bylo na dovolené i když už samozřejmě všichni vědí, že se s Beatríce rozvádíme. Videofon zvoní a na druhém konci linky určitě sedí můj šéf nebo rovnou starosta se zlostným výrazem, který už předem nevěstí nic dobrého. A k tomu můj zástupce samozřejmě není k nalezení. Odložil jsem si kabát, vykoukl jsem z kanceláře a zlostně jsem zařval:
„Bobby! Kde ksakru jseš?!“
Několik uniformovaných policistů se na mě úkosem podívalo a McHollis, který seděl u svého stolu a jedl něco, co připomínalo starou duši z kola rozvařenou s okurkovým salátem, řekl s plnou pusou:
„Rudoch má dovolenou, to nevíš?“
„Jak to mám asi k čertu vědět, přišel jsem do práce před deseti minutama.“
„Nechával ti v kanceláři nějakej dopis,“ mumlal McHollis a cpal se dál z plastové vaničky.
„Hm. A přestaň se cpát tím svinstvem, dělá se mi z tebe špatně,“ uzavřel jsem znechuceně konverzaci.
„Nejvíce vitamínů – pyré z lachtana!“ zanotoval McHollis melodii nejnovější reklamy z TVComu.
Otočil jsem se a podíval na svůj stůl. Na vrcholu pyramidy papírů skutečně ležela obálka s mým jménem na obalu, napsaným Bobbyho rozmáchlým rukopisem. Chtěl jsem ji otevřít, když se na hlavní komunikační obrazovce uprostřed místnosti rozsvítil výstražný červený nápis.
KÓD 37: ÚMRTÍ POLICISTY
Popadl jsem svůj kabát a rozběhl se k výtahu na střechu.
Byt byl ve čtvrtém patře a byl špinavý. Na zemi ležela dvě zkroucená těla, černoch a běloch. Oba měli místo obličeje krvavou kaši a vedle nich na zemi ležící policejní brokovnice dávala tušit, k čemu tu došlo. Kus od nich, přikryté bílým prostěradlem, leželo ještě jedno tělo. Nadzvedl jsem cíp prostěradla a překvapeně se podíval na koronera, který stál u okna a srkal kávu z plastikového kelímku. Ten jen pokrčil rameny.
„Měl sice zapnutý bio-monitor, ale vpálil si do hlavy kulku. Šance na přežití byla prakticky nulová,“ řekl.
Znovu jsem se podíval pod prostěradlo na obličej Bobbyho Temseha, mého zástupce a přítele. Jeho ostře řezaná indiánská tvář byla zhyzděna velkým otvorem uprostřed čela. Vytékající krev mu slepila dlouhé černé vlasy a kousky mozku v nich vytvořily mozaiku bolesti. V ruce svíral Bobby služební revolver Beretta a laserový zaměřovač vykresloval na protější zdi malou červenou tečku. Opatrně jsem mu vyprostil revolver ze ztuhlých prstů a laser vypnul. Podal jsem revolver uniformovanému policistovi, který ho uložil do plastikového pytlíku a přidal k ostatním důkazům. Opřel jsem se o parapet vedle koronera a zadíval jsem se ven z okna. Začínalo pršet.
„Je mi to líto, herr inspektor. Vím že jste byli přátelé,“ řekl koroner tiše.
„Byl mi svědkem na svatbě s Beatrice. Teď se s ní rozvádím a Bobby tady leží s prostřelenou hlavou.“ Podíval jsem se na koronera.
„Co se to dneska s tím světem děje?“ zeptal jsem se otupěle.
Podíval se na mě skrz skla svých brýlí a pokrčil rameny. Dopil kávu a prázdný kelírnek postavil na parapet.
„Musím jít,“ řekl krátce.
Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyl tam téměř žádný nábytek, a v rohu byla hora prázdných papírových krabic. Zrovna se jimi prohraboval McHollis. Nahlas přitom vzpomínal na člověka, který je tam naskládal a vyslovoval odvážná tvrzení o jeho matce. Většina z těchto tvrzení byla silně urážlivá a jeden z mladších členů uniformovaných složek se zasmál. Jedny z dveří v místnosti vedly do ložnice. Byla v ní velká postel s relativně čistým povlečením, za špinavým oknem bylo vidět schodiště požárního žebříku. Z obývacího pokoje za mnou se ozvala dutá rána. Ohlédl jsem se a uviděl McHollise jak se s naštvaným výrazem hrabe z hromady rozmačkaných krabic. Poprvé ten den jsem se musel usmát.
Cestou zpátky na stanici jsem se zastavil u Bobbyho doma, bydlel na kraji města, vedle nepoužívaného vrakoviště. Tahle část města nebyla příliš bezpečná - a pro policistu to platilo dvojnásob. Ale Bobby byl indián a indiánská komunita žijící v okolí pro něj byla dostatečnou zárukou klidného spánku.
Hned za dveřmi jsem zakopl o velký vojenský batoh. Hm, vypadá to, že se Bobby někam chystal. Chtěl jsem prozkoumat dům, ale zarazil mě zvuk klíče v domovních dveřích. Bobby neuznával magnetické karty a měl na dveřích starý zámek na dozický klíč. Vytáhl jsem pistoli a namířil na dveře.
Dvě ženy a muž, kteří stanuli na prahu byli mou přítomností poněkud vyvedeni z míry. Když jsem jim ukázal svou identifikační kartu policejního vyšetřovatele, viditelně se jim ulevilo. Zato já jsem byl překvapen zjištěním, že vyšší z žen je obchodnice s realitami a mladý pár jsou manželé, kteří mají zájem o koupi Bobbyho domu. Na mou otázku, jak se dozvěděla o Bobbyho smrti zareagovala překvapeně.
„Bože, pan Temesh je... Jak se to stalo? Víte, on nám dal svůj dům k dispozici před dvěma dny. Peníze jsme měli poukázat jeho sestře, která žije na severu v rezervaci... On byl policista, že?“
Vymluvil jsem se nesmyslnou lží a rychle jsem odešel. Sakra Bobby, co se to s tebou stalo?
Když jsem se vrátil na stanici, sednul jsem si v kanceláři do křesla a založil si ruce za hlavou. Zavřel jsem oči a zkusil si trochu uspořádat myšlenky. Bobby je mrtvý. A kdyby nebyl, tak by byl pravděpodobně na útěku. Protože bez zjevného důvodu rozstřílel služební brokovnici dva mladíky, kteří sice asi nebyli úplná neviňátka, ale zemřít si nezasloužili. Nebo alespoň ne takhle.
Moji pozornost upoutala obálka s mým jménem. Bobbyho dopis. Zpráva ze záhrobí. Otevřel jsem ji, ale nic v ní nebylo, žádný dopis. Naklonil jsem obálku a do dlaně mi Vklouzl malý optočip.
Musel jsem si záznam přehrát dvakrát, než jsem plně pochopil, co jsem viděl a co to muselo udělat s Bobbym, když to viděl. Začínal jsem teď chápat spoustu věcí.
Sjel jsem výtahem do podzemních prostor budovy. Prošel jsem několika plechovými dveřmi a vešel do laboratoře ohledavače mrtvol. Seděl zády ke dveřím a bušil do klávesnice svého terminálu. Že jsem v místnosti si všiml až v okamžiku, kdy se natahoval pro cigaretu.
„Nazdar doktore,“ řekl jsem mu.
„Á, herr komisař. Vítejte v mém království mrtvých,“ zazubil se na mě.
„Tak co máte? Nechejte mě hádat. Bobby tam přišel, udělal jim z hlav fašírku a pak se zastřelil,“ začal jsem pesimisticky.
Koroner se mě zkoumavě zadíval. Potom si sundal brýle, začal si je čistit a řekl:
„Pokud je tohle vaše teorie, herr komisař, tak vás zřejmě zklamu. Ti mladí muži byli v okamžiku, kdy jim někdo rozstřelil hlavu už nejméně hodinu mrtví. Zemřelí předávkováním nějakou drogou. Na jejím rozboru pracují na protidrgovém. A s tou sebevraždou vašeho zástupce bych také tak nepospíchal. Na jeho hrudi jsem nalezl dva malé otvory. Na jejich okrajích je lehce seškvařená kůže.“
Prohlédl si brýle proti světlu a spokojen s výsledkem své práce si je nasadil na nos.
„Já bych řekl, že jsou to stopy od tázeru. Takže kdyby jste chtěl slyšet mou verzi, tak se to stalo asi takhle: Váš kolega přišel do toho bytu a z důvodů, které si vzal sebou do hrobu, vyprázdnil brokovnici do dvou mrtvých mladíků. Potom se paralyzoval tázerem. Ten se ale nenašel – četl jsem zprávu z místa činu. No a když se probral, tak vytáhl služební pistoli, namířil si ji na hlavu, natáhl ruku asi dva metry před sebe a zastřelil se.“ Koroner skončil svůj monolog a podíval se na mě.
Ohromeně jsem se na něho díval. Přestávalo to dávat jakýkoliv smysl. Podal mi disk se zprávou a típnul cigaretu v popelníku. Podíval jsem se na ni a všiml si jeho bio-monitoru, ležícího na stole.
„Díky, doktore. A nasaďte si monitor, nebo vás nechám zavřít,“ řekl jsem s úsměvem. Obrátil oči v sloup a natáhl ruce před sebe v tragickém gestu.
„Zatkněte mě, komisaři, jsem vinen! Ten krám mi překáží v práci, zasloužím si nejvyšší trest!“ zaúpěl.
Šel jsem zpátky do kanceláře a V hlavě jsem měl zmatek. Chápal jsem důvody, proč by Bobby chtěl ty dva zabít, ale proč zešílel a vyřádil se na dvou mrtvolách? A co ty stopy po tázeru a podivné okolnosti jeho sebevraždy? V mojí kanceláři byli dva muži.
„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptal jsem se formálně.
„Jsem agent Brown a tohle je agent Lloyd. Jsme z Národního Úřadu pro Vyšetřování,“ řekl jeden z nich a oba mi ukázali průkazy NÚV.
„Přebíráme případ s kódem třicet sedm, usmrcení policisty,“ oznámil mi Lloyd.
„Jak jistě víte, jste povinen nám předat veškeré materiály týkající se tohoto případu,“ pokračoval. Kysele jsem se usmál na znamení toho, že to vím a dal jsem mu disk od koronera. Zavolal jsem McHollise.
„Detektiv McHollis vám dá všechny potřebné materiály a informace,“ řekl jsem a vystrčil jsem je ze své kanceláře.
McHollis je vedl k archívu dat, něco jim vyprávěl a rozkládal přitom zeširoka rukama. Zabouchl jsem dveře a sedl jsem si za stůl. Kruci. Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel o tom, do čeho se to Bobby zapletl.
Pak jsem pak jsem si vzpomněl na koronera a jeho zprávu. Hodila by se mi kopie. Navolil jsem jeho linku a zatímco videofon vyzváněl, probíral jsem se došlou poštou. Když to nebral, spojil jsem se s dispečerkou.
„Koroner už šel domů?“ zepal sem se.
„Ne, pane, je stále v budově,“ usmála se dispečerka.
„Doktore, nechodí vám Videofon a...“ zarazil jsem se. Koronerova kancelář byla prázdná. Přešel jsem do laboratoře.
Ležel na zemi, tělo měl zkroucené křečí. Jeho bio-monitor ležel na stole a kontrolky na jeho displeji zeleně zářily. Přiložil jsem mu dva prsty na krk. Jeho pokožka byla studená, tep jsem necítil. Sáhl jsem na stůl pro monitor a přiložil mu ho na zápěstí. Displej zahořel temně červenou barvou a na chodbě začala kvílet siréna.
Zapnul jsem jeho počítač a chtěl jsem si přehrát pitevní zprávu Bobbyho Temseha. Monitor na mě zamrkal a na obrazovce se objevil nápis:
VŠECHNA DATA SMAZÁNA
Pomalu jsem dosedl na židli a pozoroval dva zdravotníky, jak odnášejí na nosítkách koronerovo tělo.
Na dveřích bytu, kde Bobbyho zastřelili, byla kromě naší žluté policejní pásky ještě pečeť NÚV. Strhnul jsem ji a vešel dovnitř.
Na podlaze byly stále holo projekce všech tří mrtvých. Chvíli jsem tam jen tak stál a díval jsem se na Bobbyho. Už nepršelo, skrz okno se draly poslední paprsky zapadajícího slunce a lámaly se o hologram. Jenom ta pistole mu chybí, pomyslel jsem si. Ta pistole, kterou mu někdo dal do ruky, když ho s ní předtím odstřelil jako nějakého vandráka. Zbývala jen maličkost – zjistit, kdo to byl.
Znovu jsem si prohlédl celý pokoj a musel jsem uznat, že naši chlapci odvedli dobrou práci. Nebylo tam nic, co by mi mohlo pomoct. Vešel jsem do ložnice. Postel už neměla povlečení a vypadala ještě špinavější. Zkusmo jsem se pod ní podíval. Nic. Stoupl jsem si k oknu a podíval jsem se ven. Pak jsem jím prolezl a ocitl se na zrezivělém požárním schodišti. Podíval jsem se dolů pod sebe.
Čtyři patra pode mnou byla ulice, plná života a dopravního ruchu. Nějaká žena v domě naproti věšela na balkónku prádlo. Pozdravil jsem jí mávnutím rukou a ona po mě vztekle píchla vztyčeným prostředníkem. To jsou lidi.
Když jsem zalézal zpátky do pokoje, stoupl jsem na starý panel ústředního topení. Asi byl opravdu starý, protože se se pod mnou váhou utrhl a já jsem do místnosti vpadl po hlavě. Zvedl jsem ho a chtěl jsem ho postavit zpátky ke zdi, když jsem si všiml třpytivého předmětu, ležícího na místě, nad kterým panel původně visel. Shýbl jsem se a sebral ho.
Byla to dámská náušnice ve tvaru mořské kapky. A v klipsně náušnice byl kus lidského ucha.
Kapitola druhá
UTÍKEJ, KRÁLÍKU!
Jako ve snách prošla turnikety v metru a vyšla ven na ulici. Matně si vzpomínala, že Peterův byt byl někde v druhém bloku betonových paneláků, které zabíraly převážnou část zástavby v této části města. Dlouho bloudila panelovou džungli, až nakonec našla ten správný vchod. Schodiště bylo zaplivané, pomalovane' spreji a něco tam odporně páchlo. Zářivky u stropu jen matně poblikávaly, ale i tak bylo vidět, že výtah má svoje nejlepší léta za sebou. Dveře od výtahové klece byly vyvrácené akdyž nahlédla dovnitř, uviděla na na zemi velkou, tmavě rezavou skvrnu zaschlé krve. Nebyla sice ve stavu, že by jí něco takového mohlo vadit, ale místo ovládacího panelu byla jen nepřehledná změť drátů. Unaveně se opřela o zeď. Hlava jí třeštila, celá se třásla a k tomu všemu se začala přidávat tupá bolest v kloubech. Hystericky se zasmála. To je perfektní. Bude šlapat čtyři patra po schodech.
Když se napůl v bezvědomí vyšplhala do čtvrtého patra, hlavou jí pulzovalo číslo osmdesát čtyři. Osmdesát čtyři schodů, osmdesát čtyři. Slyšela svoje srdce, jak vytlouká zběsibř rytmus. Bolest v kloubech už dávno překročila snesitelnou mez a před očima se jí točila rudá kola. Peterovy dveře spíš vytušila, než poznala a poslední zbytek jejího vědomí se soustředil na stisknutí zvonku. Potom se jí podlomily kolena a zhroutila se na zem.
Prostoupilo jí teplé, všeobjímající světlo a pohltilo jí. Bolest ustoupila do pozadí, všechno se ponořílo do měkké vaty zapomnění. Cítila, jak se jí po těle rozlévá horká Iáva drogy. Pomalu vnímala, jak se kažay nerv v jejím těle napřimuje a smysly se jí vyostřují. Čas ztratil smysl, bylo jen teď. Pak si uvědomila, že na ní někdo mluví.
Líně otevřela oči a podívala se po hlase. Byl to Peter, skláněl se nad ní a měl napřaženou ruku. Když uviděl, že otevřela oči, ruku pomalu spustil. On mi chtěl dát facku, uvědomila si. Začala vnímat smysl toho, co jí říkal.
„...abys sem nechodila. Mám teďka důležitou schůzku. Hele, to co sem ti píchnul, máš zadarmo. Takovej dárek, jo? Fajn, takže teďka vypadneš a stavíš se tady zejtra, jo? A s penězma si nedělej starostí, to nějak vyřešíme,“ řekl a přejel jí přitom rukou po prsou. Přemohla se k úsměvu a vstala.
V místnosti byl ještě jeden muž, vysoký černoch jménem Carlos... Cortez... nebo Claude? Nemohla si vzpomenout. Každopádně jí ale podával její kabelku a prohlížel si ji podezřívavým pohledem. Chtěla něco říct, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Oba muži se shodně podívali na displej, zobrazující část chodby před jejich dveřmi. U dveří stáli dva muži v černých pláštích.
„Do ložnice.“ syknul Peter a mávl rukou k otevřeným dveřím. Černoch jí popadl za ruku, smýknul s ní do ložnice a zabouchl za ní dveře. Sedla si na zem, opřela se zády o železný panel ústředního topení a zavřela oči. Pod víčky jí stále tančily všechny barvy duhy a v uších jí příjemně hučelo. Z vedlejší místnosti k ní doléhal zvuk rozhovoru, který postupně přešel v hádku. Ta trvala několik okamžiků, potom se ozvalo bouchnutí venkovních dveří. Nehýbala se a čekala, co se bude dít. Bylo ticho. Vstala a pootevřela dveře. Místnost byla prázdná. Pak uslyšela Petera, jak se v kuchyňce o něčem baví se svým přítelem. Na stole ležela plastiková krabička a v ní bylo pět ampulí do injektoru. Měly po obvodu červenou proužku a byly plné bezbarvé tekutiny. Přímo z nemocnice, pomyslela si a popadla krabičku ze stolu.
Oba muži vyšli z kuchyňky v okamžiku, kdy otevírala dveře na chodbu. Peter vykřikl a ona sebou trhla a podívala se jejich směrem. To stačilo černochovi k tomu, aby jedním skokem překonal vzdálenost mezi nimi, popadl ji za límec a prudkým trhnutím ji poslal přes celou místnost. Bouchla sebou o protější zeď, ale udržela se na nohou. Vrhla se ke dveřím od ložnice, ale u nich už byl Peter a prudkou ranou pěstí do obličeje jí poslal do bezvědomí.
Když se probrala, ležela v ložnici na zemi. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný vzduch, záclona se jemně třepotala. Sáhla si na hlavu a sykla bolestí. Podívala se na svou ruku a když uviděla krev, málem znovu omdlela. Ten bastard ji praštil. Znovu se dotkla své hlavy a ke své hrůze zjistila, že jí chybí kus levého ucha. Navíc zbytek ucha při dotyku pálil jako čert a stále z něho tekla krev. Vzpomněla si na Peterovu ruku plnou prstenů a hořce se usmála. Vzpomínka na Petera obrátila její pozornost k obývací místnosti.
Opatrně pootevřela dveře. V místnosti bylo ticho, přerušované jen občas zapípánírn dvou bio-monitorů, ležících na stole. Jejich majitelé leželi na dvou molitanových matracích podél zdi a nehýbali se. Sklonila se nad nimi a jejich oči, upřené do stropu a nevidoucí pohled v nich ji napověděl, že jsou mrtví. Zkusila jejich puls. Nic. Podívala se na jejich bio-monitory, ležící na stole a vzpomněla si na ampule s červenou prouhou. Zřejmě ta látka v nich nebyla legální a jejich monitory by po její aplikaci zalarmovaly policii, tak si je v dobré víře sundali. Ale jejich dodavatel asi nebyl dvakrát spolehlivý a prodal jim nějakou sračku. To byl problém.
Ne proto, že by jí snad bylo líto Petera a jeho černocha, ale její tělo, zotročené drogou se opět začínalo dožadovat svojí dávky. Ta věc, co jí píchnul Peter nebyla moc kvalitní a její účinek pomalu vyprchával. Posadila se na zem vedle obou mrtvých foťáků a hlava jí klesla. Hlavou se jí honily nejčemější myšlenky. Povzdychla sí a otevřela oči.
Přímo před ní pod stolem ležela otevřená plastiková krabička a v ní byla jedna ampule s červenou prouhou.
S ampulí v kapse se svět zdál o něco veselejší. Třeba si dali jen moc silnou dávku, říkala si. Vezme to k Wongovi a uvidí se. Systematicky po sobě utřela krvavé stopy na podlaze. Ucho jí nepřestávalo bolet, ale alespoň z něho už netekla krev. Jen co se dostanu do města, musím se stavit u nějakého chiroplastika, umiňovala si. Ozvalo se zabušení na dveře.
Trhla sebou a podívala se na display. Přede dveřmi stál vysoký indián v kožené bundě. Stála ztichle na místě a čekala. Znovu se ozvalo zabušení.
„Policie, otevřete!“
Ta věta jí zelektrizovala. Proběhla do ložnice a otevřeným oknem vylezla na starý požární žebřík. Když byla na úrovni druhého patra, zaslechla zvuk vyrážených dveří. Poslední tři metry seskočila a zmizela v barevném davu velkoměsta.
„Cejtíš to píchání pane Velkej? To si s tebou zahrává pýcha!“
Sice mám zafixováno, že v téhle replice Marselluse Wallace z filmu Pulp Fiction zazní „To s tebou jebne pejcha!“, ale tak už to s tou pamětí bývá, dovede celkem profesionálně klamat. Každopádně jsem si na ni vzpomněl v létě 2016, během Šrámkovy Sobotky, na které jsme organizovali dílnu dabingu s paní Olgou Walló. A ona se nás celé jaro usilovně ptala, zda by nebylo možné, že by si její frekventanti krom teoretické zkušenosti s tím, jak se připravují všechny ty smyčky a podobné dabingové legrace, vyzkoušeli taky něco doopravdy nahrát, aby to bylo jak v dabingovém studiu, model zážitková agentura Den jak sen hadr. A my celé jaro s prstem v nose tvrdili, že to jistě nebude žádný problém…
No a pak došlo na lámání chleba a začala tak trošku panika: naši hoši od zvuku sice věděli, že by se to mělo stát, ale jak to bude vypadat v praxi? Ticho po pěšině. Naštěstí se opět ukázalo, jak je důležité míti Matěje, který si sednul a pospojoval něco krabiček, v notebooku nahodil Final Cut X a hle, mikrostudio bylo na světě. Akorát ho musel někdo ovládat…
Mysleli jsme, že to zvládne některý z frekventantů dílny a byla to mýlka. A protože co nejde silou, jde dozajista mnohem větší silou, nakonec jsem si ke konzoli sednul sám, protože to přeci bude pár hodin a hotovo, žádná křeč.
Nakonec to bylo několik desítek hodin práce, protože nachytat zvuky je věc jedna, ale co s nimi pak? Musí se to sesadit, srovnat, aspoň trochu zarušit… kdo to mohl tušit? No ale, když už se mnou jednou jebla pejcha, nezbylo, než to celé dorazit. Výsledná kakofonie dvou postav a mnoha hlasů vypadala takhle. U konce s dechem:
A než se sešel měsíc s měsícem a čtvrtrok se čtvrtrokem, seděl jsem v autě směr Plzeň, kde probíhal festival Juniorfest, v jehož rámci jala paní Walló další štaci svého dabingového cirkusu a já měl v kufru bednu s nářadím, abysme mohli postavit další exponát na téma dabingová dílna. Tentokrát na zámku v Horšovském Týnu.
Tentokrát byli ferkventanti o generaci mladší, ale to jim nijak neubíralo na elánu, protože jak jednou začnete mluvit do mikrofonu, zjistíte záhy, že je to poněkud návykové. Asterix a Obelix:
A čistě pro představu, jak asi vypadá práce na prijektu tohohle typu, když už jsem si pořídil screenshot.
No a nakonec, abych si přihrál polívčičku své lokální bezvýznamnosti, tohle o nás napsali v Dobřanských listech, na fotce je vidět moje košile.
Historicky jsem dělal pár věcí pro Asociaci pomáhající lidem s autismem a nevedly mě k tomu žádné vznešené ideály, oni potřebovali něco vyrobit, já šel zrovna kolem a víceméně jsem to uměl. Říká se tomu drátenický přístup ke světu.
Letos na konci léta napsali znovu (teda aby to nebylo takové neosobní, napsala mi Hanka), že jestli bych neudělal takové jakože video ke kampani na HitHit, co připravují, bude to nová knížka pohádek – další v jejich řadě knížek pohádek – ale jistě, řeklo kouzelné sluchátko, to bude přece legrace...?
Tyhle příběhy ale obvykle nejsou až taková sranda, jak se zpočátku zdají být. Nebo jak přesně se dělá propagační video pro produkt, který neexistuje ani v PDF? To mě dopředu pochopitelně vůbec nenapadlo řešit, ale po měsíci přemítání a několika stále nervóznějších emailech od zadavatele začínalo být jasné, že jestli se z toho mám nakonec vylhat alespoň se ctí, bude to třeba vzít odněkud odjinud. No ale kudy z toho, když produkt prostě není k mání? (spoiler: nakonec jsem ho, asi dvě hodiny před ukončením výroby, přeci jen sehnal)
Takže jsem začal zkoumat, co přesně lze k textu, jsem si vydestiloval z dostupných emailů a naformuloval do nějakého uceleného formátu, poskytnout za obrazový doprovod, protože rozhlasové kampaně na HitHitu prý zatím moc nefrčí:
Jsme nakladatelství Pasparta a vydáváme knížky, kterými se snažíme dětem s poruchou autistického spektra představit klasické pohádky.
Vydali jsme pohádky O veliké řepě, O Smolíčkovi, O Koblížkovi a nyní připravujeme k vydání Dvanáct měsíčků.
Děti s nějakým handicapem mají často problémy s takzvanou výbavností slov.
To znamená, že si nejsou schopny vybavit obsah slova a také nejsou schopny slyšet třeba mezery mezi slovy.
Když se to stane občas, je si dítě schopno význam textu domyslet.
Pokud se ale chyby množí, ztrácí zájem a nejsou pak vůbec schopny vysvětlit, co to vlastně slyšely.
Naše knížky používají pro čtení metodu textu v kombinaci s obrázky. Děti se tak přirozeně učí, co je to slovo, jak vypadá a jaký má obsah.
Navíc jsou barevně odlišeny a tohle barevné značení děti nenásilnou formou učí, že slova mají kromě významu i další funkce.
Oranžová slova označují předměty, zelená slova označují děje, přídavná jména jsou modrá, červená barva podbarvují zájmena a tak dále.
Na našich knížkách mají děti nejraději, že si je mohou přečíst i samy.
Na konci každé knížky je slovníček obrázků a slov, která byla pro odvyprávění pohádky použita.
Děti se je velmi rychle naučí a mohou pak číst samy sobě i svým rodičům.
Podpořte vydání Dvanácti měsíčků a nechte si i vy přečíst pohádku!
V nějakém okamžiku začalo být jasné, že potřebuju nějaké hýbající obrázky malých dětí. Kde je vzít a nenamočit do toho v procesu to svoje? Internet! V nějaké videobance přeci musí takových věcí být tuny.
Jsou. A stojí poměrně neuvěřitelnou vatu, skoro si říkám, jestli to není způsob, jak se začít živit. Že jsem nakonec nějaké klípky s licencí odpovídající a cenou rozumnou našel, je k vidění ve finálním videu níže, ale ten proces výběru byl utrpení – sedím v kavárně a listuju nekonečnými seznamy videoklipů, ve kterých si děti hrají na písku, s maminkou... You get the idea, proč je to přinejmenším zneklidňující.
A nakonec jsem tedy získal i obálku té knihy to celé dopadlo takhle. Prý se jim to líbilo.
Update, březen 2017
Tak jakože neže by se jim to nelíbilo, ale timing celé té věci nebyl úplně ideální a ta kniha nakonec vůbec nešla na HitHit... No ale řešení se vždycky najde, takže tam půjde kniha další a jestli by to nešlo, jaksi, předělat trochu...? Ale jistě, řeklo kouzelné sluchátko. Dvanáct měsíčků, Otesánek... všechno jedno!
Tak jsme, po přibližně osmnácti letech, přestali dělat Šrámkovu Sobotku. Pocit je to ohromně úlevný, čeho bylo dost, toho bylo dost a než, aby se z toho stalo příliš, kdoví jestli se z toho příliš už nestalo, známe to. No ale po takový době je třeba za sebou nějak zaklapnout vrátka, žejo brácho.
Tak jsem sepsal do níže uvedeného periodika níže uvedený text. A konečně jsem si pořádně užil metaforu s Waynem Gretzkym. Bylo na čase.
Všechno je jednou po osmnácté…
Jak to bylo?
Tohle je osobní zpověď. Proslulý hokejista Wayne Gretzky měl, když se ho ptali na tajemství jeho úspěchu, připravenu jednoduchou odpověď: já vždycky brusím tam, kde puk teprve bude – ne tam, kde je právě teď. Šrámkova Sobotka je festival s šedesátiletou tradicí, které jsem měl posledních osmnáct let tu čest být aktivní součástí. Když jsem před devatenácti lety v zásadě náhodou přijel do Sobotky, nalezl jsem zde festival, který mě oslovil svou bezprostředností a čarovnou soudržností lidí, kteří se na něm vyskytovali. Hned další rok jsme tu začali s přáteli vydávat časopis Splav!, který právě letos oslavil svou plnoletost. Když došlo po pár letech ke generační výměně v redakci tohohle festivalového periodika, měl jsem z toho nevýslovnou radost, podařilo se nám založit tradici, která neobsahovala pouze nás, kdo jsme byli její aktivní součástí, ale dokázali jsme pro ni nadchnout i někoho dalšího.
Moje láska ke Šrámkově Sobotce tím ale neskončila – protože jsme dostali příležitost, vstoupili jsme do Přípravného výboru festivalu a začali postupně ovlivňovat festival nikoliv jeho pouhou kritickou reflexí (což je ta krásná a pohodlá cesta), ale faktickou prací na tom, aby neustrnul ve vývoji a posouval se v rámci svého bytí někam dál. Aby z něj i nadále bylo místo, kam budu já i ostatní rád jezdit i ve chvíli, kdy pro nás nebude tenhle první týden v červenci prostou aktivní dovolenou, v rámci které vystoupíme ze svých obvyklých pracovních rolí a budeme běhat po Sobotce s klubkem drátu v jedné a žebříkem v druhé ruce.
Festival měl před pár lety určitou existenciální krizi: osvědčené formy, které se na něm léta provozovaly, postupně přestávaly “táhnout” a nebylo jasné, jestli ho neočekává postupný ústup z dobytých pozic a návrat ke kořenům, ve kterých se během festivalového týdne zahrála dvě divadla, zarecitovalo něco veršů a sbohem + šáteček. Přípravný výbor tehdy uskutečnil cosi jako ideovou konferenci, na které si vytyčil směr, kterým by se měl festival ubírat, zadefinoval si, jak vypadá jeho cílová skupina, prostě pokusil se bruslit tam, kde puk teprve bude, místo pronásledování kotouče v chumlu ostatních hráčů, kterých na kulturně-festivalovém nebi mezitím vyrostlo, jak hub po dešti.
Můj osobní puk byl tehdy trochu jinde. Chtěl jsem, aby se jednou festival dostal do situace, kdy budou organizátoři nuceni odmítat návštěvníky s tím, že Sobotka je úplně plná, slovy protagonisty filmu Kouř “Jdi domů, je plno!”. Protože teprve tehdy, když poptávka předčí nabídku, je možné říct, že jsme z toho vymáčkli opravdu všechno.
Jaké to bylo?
Stejně tak, jako v předchozích letech, jsem z letošního festivalového kulturního programu neviděl prakticky nic. Půl roku předem jsem věnoval přípravám prakticky všechen svůj volný čas, protože těch zhruba 45 bodů festivalového programu, které se letos uskutečnily, to je jen vrcholek ledovce. Osmnáct tvůrčích dílen, devět výstav, dva plánované, ale nepropagované pořady a především 160 registrací přes internet se ukázalo být velkou výzvou pro realizační tým, který spojuje pouze chuť se na festivalu podílet – fakt to nejsou peníze, protože hodinová mzda pro organizátora festivalu je asi 0,99 Kč – protože po šedesáté to musí začínat i končit ohňostrojem. Mimochodem, když k tomu poslednímu číslu přičteme ještě nespočet dalších lidí, kteří na festival přijeli takříkajíc po vlastní ose a především účastníky z členské základny Exod, dostaneme se k číslu, které je daleko za hranicí 200. V posledních fázích vyřizování registrací na festival jsme se dostali do situace, kdy jsme s politováním museli odmítnout několik potenciálních účastníků festivalu, protože… bylo plno. A já jsem byl konečně tam, kde byl i puk.
Nic z toho pochopitelně nevypovídá o tom, jestli byl letošní ročník festivalu dobrý, nebo ne. Kvantita nikdy neimplikuje kvalitu a v případě kultury to platí dvojnásob. Sice jsem u valné většiny festivalového dění pouze sekundoval, ale co jsem udělat mohl, bylo poslouchat reakce návštěvníků. Nevím, jestli je tahle moje orální zkušenost zkreslená tím, že jsem slyšel pouze to, co jsem slyšet chtěl, ale… prý to bylo dobré. Dopolední přednášky uchvacovaly prezencí publika a kvalitou mluvčích, oba cykly odpoledních autorských čtení našly svého posluchače. O prezentacích audioknih se sice v kuloárech šuškalo, že vypadají trochu jako výjezdní zasedání prodejců nádobí Zepter, ale to se bavíme o formě, nikoliv o obsahu. Většina kapel, která vystoupila pod rozsochatým a rozsvíceným stromem na zahradě Šrámkova domu měla jako další štaci své letní šňůry festival Colours of Ostrava. Divadelní představení se hrála přede vyprodaným hledištěm: což bylo i letos vnímáno jako křivda pro ty, kteří se do nacpaného (ale díky investici radnice do klimatizace již ne “vydýchaného a skleníkoidního”) divadelního sálu nedostali. Ale zcela upřímně: myslím si, že festival rozměrů Šrámkovy Sobotky nepotřebuje hrát divadlo v neútěšném sále sokolovny jen proto, aby se všichni vešli. Mnohem víc mu sluší intimní prostředí vkusně rekonstruované Solnice, ve kterém se sice je nutno o místo trochu poprat, ale i to je součástí festivalové tradice. A kdo nemá divadlo, ten tam dá jedno ve Vokýnku! Co se týče závěrečného vystoupení tvůrčích dílen, tedy Jarmarku dílen… je asi dobré říct, že cesta je to dobrá, ale jinak se tenhle formát ještě stále trochu hledá. Kvalitu výstupů jste mohli posoudit sami, pokud jste se přišli podívat, pokud ne, dá se to napravit shlédnutím videozáznamů na festivalovém YouTube kanále. Za mě? Dobrý…
Pokud bych tedy vycházel z těchto informací, které mi zprostředkovali sami návštěvníci, musím dojít k závěru, že letošní ročník festivalu se opravdu povedl tak, jak by se měl povést jubilejní ročník jakéhokoliv festivalu. Dobruslili jsme puk, zamíchali jím na špici hokejky a poslali kolmou přihrávku na najíždějícího hráče. Sám za sebe se domnívám, že je to dobrá přihrávka, která může posloužit jako základ další úspěšné dekády festivalu Šrámkova Sobotka.
Jak to bude?
Na poslední stránce posledního letošního čísla festivalového časopisu Splav! vyšel text s názvem #šrámexit (jeho plné znění naleznete níže), ve kterém jsme s kolegy oznámili ukončení svých profesionálních kariér produkce festivalu Šrámkova Sobotka. Bylo a je to gesto nanejvýš symbolické, protože i sám časopis Splav!, který dosáhl své plnoletosti, ukončil tímto textem svou dosavadní existenci a a pro budoucí generace bude znám jako časopis Raport. Učinili jsme tak s nelehkým vědomím toho, že dobrovolně odcházíme od něčeho, co nás baví a čeho jsme byli po dlouhá léta integrální součástí. Ale nic krásného netrvá věčně a není umění být něčeho doživotní součástí – to pravé umění je vědět, kdy je třeba odejít, aby projekt mohl žít dál a rozvíjel se za hranice naší vlastní představivosti. (Tuhle rétoriku jsem okoukal z reklamy na Hornbach). Za mě osobně platí, že předáváme dál tradici festivalu, který žije, dýchá a na který příští rok hrozně rádi přijedeme jako jeho řadoví účastníci. Protože tradice není adorace vyhaslého popele, ale udržování živého ohně…
Závěrem bych chtěl jmenovitě poděkovat všem, kdo se letošního roku podíleli na Šrámkově Sobotce.
Za Přípravný výbor to jsou: Marie Sekerová (program), Ladislava Lederbuchová a Irena Vaňková (přednášky), Dana Haasová, Jan Bílek, Lada Blažejová (program), Jakub Novosad (program), Lukáš Novosad (dílny), Jan Smolka (program), Jiří Feryna (autorská čtení) a Pavlína Havlová (festival).
Za realizační tým to jsou: Vojta Diatka a Samuel Bachmann (delegáti), Tereza Dardová (děvče pro všechno), Josef Šlerka (BarCamp), Tomáš Tkáč (hudební dramaturgie), Eva Cihlářová (korektury), Tereza Lukešová (texty pro propagaci dílen), Matěj Vejdělek a Zdeněk Charvát (zvuk, světla a dobrá nálada), Jan Janatka (za všechno), Jan Prokopius (fotograf), Bohdan Heblík a Luboš Svoboda (grafický design), Michal Žďánský a Daniel Luštický (svaly a technická výpomoc), Zuzana Šačirovičová, Adéla Havlová a Magda Šrůtová (festival), Alice a David Novotní, Eva a Honza Rýznarovi, Lukáš Janatka (Vokýnko), Jiří Studený (autorská čtení), paní uklízečky Alena Bláhová a Vlasta Bočková (za trpělivost) a celá redakci časopisu Splav!. A pochopitelně Šárce Janatkové!
Bez nikoho z vás by to nebylo stejné. Uvidíme se za rok!
Sepsal Radim Kučera v baru Cobra, Praha – Letná, 2016.
#šrámexit
V roce 2001 vyšel ve Splav!u manifest nadepsaný Mým národům. Tehdejší redakce časopisu v něm veřejně vyjádřila ochotu pomoci festivalu být kulturně bohatým festivalem milovníků literatury a (nejen) mluveného slova.
Po patnácti letech je skutečně mnoho jinak. V redakci Splav!u se vystřídala řada lidí a mnozí z nich se výrazně podíleli a podílejí na nové tváři festivalu. Je riskantní je jmenovat, protože by se mohlo stát, že na někoho zapomeneme. A přitom díky, ty patří všem.
My čtyři níže podepsaní chceme dnes udělat podobné oznámení: Odcházíme z organizačních struktur festivalu. Odcházíme, protože věříme tradicím. Jsme přesvědčeni, že přišel čas předat náš podíl na přípravách Šrámkovy Sobotky novým lidem, tak jako jsme to udělali s redakcí Splav!u. Tradice totiž nejsou to, co se opakuje. Tradice jsou to, co se podaří uchovat a předat dál. Po letošním jubilejním 60. ročníku věříme, že festival se nadobro obrodil a stal se místem radostné tvorby, láskyplné kontemplace a energického tance.
Příští rok se sem opět těšíme. Tentokrát jako návštěvníci.
Radim Kučera, Lukáš Novosad, Jakub Novosad a Josef Šlerka
Na tuto hypotetickou otázku jsem se pokusil stručně a jasně odpovědět v časopise Žena a život. Byl to dlouhý souboj o myšlenku, kterou se z rozptýleného proudu (mého) vědomí dařilo odpovědné osobě destilovat jen poměrně obtížně, ale nakonec se to nějak podařilo – viz níže, v jednom z těch malých boxíků, pod nápisem Baseball, nebo tenis? Ještě úplně níže je pak k nalezení první draft, ze kterého lze naznat, že to se mnou asi není moc jednoduchý...
Detail inkriminované pasáže je zde, protože ten zbytek sem beztak dávám jen proto, abych si užil pocit, že jsem byl v printu:
Možná jste si všimli, ale doba se čím dál tím víc zrychluje a modernizuje. Nejen, že na tachometrech automobilů stoupají čísla, vyjadřující maximální rychlost, kterou jsou tato schopna vyvinout a elektronizuje se každá druhá blbost, ale dokonce i Česká Pošta už si nechala udělat výzkum, na základě kterého zjistila, že lidé nebývají dopoledne příliš často doma a údajně zvažuje, že bude doručovat balíky v odpoledních hodinách. Není proto naprosto s podivem, že tenhle akcelerační trend postupně dorazil i do mezilidských vztahů, protože co si budeme povídat: i když je romantika děsně príma, základním stavebním kamenem a nejnižším společným jmenovatelem vztahu mezi ženou a mužem (případně jakoukoliv jinou kombinací bytostí a předmětů) je sex. A elektrifikace pochopitelně dorazila i do tak křehkého mechanismu, jakým je první rande.
Muži se v principu vždycky dělili na dva druhy samců: ti první relativně nešikovně manévrují romantickými představami, které očekávají u žen, protože i když jde především o sex, mělo by to mít nějakou úroveň. A vědci již dávno prokázali, že tento typ sociálního kontaktu významně přispívá ke kvalitě výběru životního partnera. Ti druzí vyznávají koncept poněkud bližšího setkání třetího druhu a především dovedou instantně zatlačit na pilu osobního šarmu tak, že si sebou náhradní trenýrky berou pro jistotu i tehdy, když si jdou pouze do večerky pro rohlíky. A je to pro ně zhruba srovnatelná emoční investice. Pochopitelně existují i románoví jedinci, kteří ve svém čistém srdci ukrývají výhradně počestné úmysly, ale pojďme se, alespoň v tomto textu, nezabývat nadpřirozenými jevy.
Obě výše popsané strategie mají však minimálně jednu věc společnou, vyžadují přítomnost nějakého soupeře, se kterým je možno se utkat, nějakou pevnost, kterou bylo možno dobýt, jednoduše řečeno: nějakou výzvu. S postupující emancipací ženského kádru téhle biologické soutěže se nám ovšem stala taková nemilá věc: co bylo dříve horou, na výlet ke které bylo třeba pořídit sobě alespoň cepínu a slušivého oblečku od Rejoice, stává se postupně pohodlým trekem v Dolomitech. Který se místy dá jet i na kole. A tohle “kruté” zjištění se netýká pouze mužů, ale pochopitelně i žen, protože není emancipace bez otáčení znaménka!
Dost bylo genderově korektních formulací, fotbal se sice hraje normovaných 90 minut, ale na dvě brány – a je třeba si vybrat, za který tým na stadion vlastně jdeme. Dnes je opravdu snazší, než kdykoliv dříve, dostat do postele nějakou kočku. A nejde o to, že ti z nás, kteří jsou od přírody vybaveni speciálními žlázami, které vylučují do ovzduší pářící chromozomy, to mají ještě snazší: jde o to, že ta významně větší kategorie zmiňovaných “romantiků” zjistila, že tlačit se na onu příslovečnou pilu mnoho nemusí. A že to nese výsledky. Jenomže to ještě netuší, že je někdo okradl o třetí metu...
Jako holky vážně, celá pointa svádění je v dosažení toho, čemu američané v baseballové metafoře říkají “třetí meta”, přičemž “homerun” už je takový příjemný bonus v podobě sexu. Když na tohle nepřistoupíte, a budete hrát na rovnou na postel, tak to bude hodně úspěšná strategie, protože nadržených chlápků je tolik, že kdyby se chytili za ruce, tak by obmotali zeměkouli nekonečným lidským řetězem. Jenže cítit se potom jen jako využitá příležitost je přesně ten typ nepochopení, za který by se vám spousta mužů i omluvila – kdyby je to vůbec napadlo. Prostě "v jednu chvíli jsme se líbali a najednou jsme byli v posteli,” kterým to bude prezentováno za dva dny u piva, v sobě často skrývá nevyřčenou otázku “kam se poděla třetí meta? Já bych i počkal...” Když už do tohohle jdete, buďte zodpovědné tam, kde on není (známe svoje lidi!) a proboha, nic v tom nehledejte. Kdyby to tam náhodou bylo, ono se to manifestuje samo. (Třeba s vámi do té postele nevleze. Není to tím, že mu nestojí, většinou!) Celkově na tom není nic špatného, "emancipace promiskuity” je jen další přirozený evoluční krok, který jako již obvykle povede k pádu Říma, ale rozhodně ho sám nezpůsobí. Ale měl bych jinou otázku.
(Tady bych si představoval obrázek. Ne, nepředstavoval, ale je to hezká představa.)
Co vlastně sledujete tím, když si na Tinderu do profilu napíšete “Jen žádné ONS”? Myslíte si, že tím odstrašíte všechny pány, kteří vyznávají pravidlo “panda fucks on first date”? Dovolte mi to osvětlit: je to naopak. Jak bylo demonstrováno výše, přilákáte na sebe svůdcovskou šlechtu, která se nenechá odstrašit tím, že mu napoprvé nedáte (a věřte mi, že jsou to většinou o dost větší operetní milovníci, než ten Mr. Big, kvůli kterému to tam (asi) píšete). A k domu za Prahou a dvoum kudrnáčům se nepřiblížíte ani o kus. To jsem vás chtěl jen varovat, zážitek to jinak bude pro obě strany asi velice příjemný.
