Stalo se to zničehonic. Seděla jsem sama v kupé rozvrzaného vlaku, někde zhruba v půlce čtyřhodinové cesty v úmorném vedru časného srpnového odpoledne, ve sluchátkách mi hrála hudba, kterou jsem už za posledních pár let slyšela nejméně stokrát. Tóny, melodie, ani rytmus se s každým dalším poslechem nezměnily. Narozdíl ode mě. Tu samou písničku jsem poslouchala, když jsem několik týdnů probrečela se zlomeným srdcem a pocitem, že už nikdy, nikdy můj život nebude připadat byť jen trochu tak v pořádku jako dříve. Ty samé tóny mi zněly v uších, když jsem ztrácela veškerou naději v to, že životní cesta, kterou jsem si zvolila, je tou správnou k tomu, abych byla šťastná a spokojená.
Slova se nelišila od těch, která mě provázela zmatky a běsy v mé hlavě, zatímco mi našeptávaly bezvýchodnost a nesmyslnost života. I o pár měsíců později, kdy jsem se zuby nehty držela zbytků toho, kým jsem byla a odmítala se vzdát, jsem se měnila jenom já. Všechno to ale probíhalo, aniž bych si uvědomila pravou podstatu toho všeho. Svět se neměnil ze dne na den, z týdne na týden. Šeď, slzy a smutek byly jenom mé vlastní zrcadlo. Nereálných očekávání, špatných hodnot a lidí, kteří mě v tehdy mi vlastním přesvědčení stahovali čím dál hlouběji ke dnu.
Pokud existuje něco jako bod zlomu, kdy se život definitivně zase na nějakou dobu přesune do jiné etapy, měla jsem pocit, jako bych jej právě ten den minula. Ve vlakovém kupé, které už několik desítek let přesahovalo svou plánovanou dobu životnosti, ve třicetistupňovém vedru, které nezaháněly ani litry vody. I přes tohle všechno jsem se dívala z okna, sledovala zelené pláně a kopce, pokryté hustými, vznosnými, krásnými, nádhernými lesy a byla šťastná. Měla jsem pocit, jako bych konečně pochopila, co znamená radovat se z maličkostí. Být vděčná za každý nový den, nové příležitosti, naděje, výzvy a krásy. Jít naproti novým zkušenostem a zážitkům, novým láskám a překážkám.
Najít štěstí a naději v tolika různých věcech, když nedlouho zpátky jsem přežívala měsíce a měsíce, kdy jsem si nedokázala vybavit jediný moment, kdy bych byla alespoň trochu šťastná se svým životem. Budou chvíle, kdy se budu cítit smutná, naštvaná, frustrovaná a kdy všechno nepůjde podle mých představ, ale myslím, že už vím, že život má vždy i tu druhou stranu mince, která se objeví většinou tehdy, když to nejméně očekáváme. A já se vlastně na celou tuhle šílenou cestu těším. Vždyť ono to celé teprve začíná.
