Skotským národním zvířetem je jednorožec
Ach jo. Plánovala jsem z Erasmu pravidelně psát příspěvky na blog, ať mám co číst, až budu stará, ale trochu to nedávám. Už jsem v půlce pobytu a napsala jsem jen úvodní článek. Chtěla jsem napsat o prvních dojmech, ale bylo jich tolik, že mě to zahltilo a nevěděla jsem, o čem psát dřív. Chtěla jsem napsat o prvním měsíci tady a jak už to tu znám, ale každou chvíli objevím něco nového, a tak to pořád odkládám.
Teprve dneska jsem třeba zjistila, že skotským národním zvířetem je jednorožec.
Může být tahle země ještě o něco lepší? Jsem tu dva měsíce a už teď vím, že se mi bude po tomhle městě zatraceně stýskat.
Zvykla jsem si tu dost chodit pěšky. Na zastávkách jsou displeje, které zobrazují, jak dlouho bych musela čekat na další autobus, a i když mám lítačku, autobus mi vždycky jede za 7 nebo 11 nebo 18 minut a já jsem hrozně netrpělivá. Tak jdu pěšky. Občas bloudím. Většinou omylem zabloudím na nějaké strašně boží místo, jako když jsem jela na Lauriston Castle, ale nevystoupila jsem na správné zastávce, a dojela jsem až do Cramondu, což je vesnice u moře. Mají tam malebný hřbitůvek a kousek od pláže je ostrůvek, na který se dá při odlivu dojít po cestičce.
Na Lauriston Castle jsem se nakonec taky dostala, dokonce už dvakrát a ještě nejméně jednou se tam chci vrátit, protože je to jedno z těch nejhezčích míst v Edinburghu a spousta turistů o něm vůbec neví.
Na Cramond jsem se taky znovu vrátila - minulý víkend za mnou přijela Verča a zrovna jsme si to dobře načasovaly, že jsme chytly odliv, tak jsme se odhodlaně vydaly na ostrůvek, ale když jsme tam došly, zatáhlo se a přihnal se hrozný vichr a déšť. Takový ten vichr, že nemůžete popadnout dech, a takový ten ostrý déšť, co bodá jak jehličky. Do deseti minut bylo po všem, obloha se vyjasnila a slunce ozářilo celý ostrov.
O den později přišla sněhová vánice. Se skotským počasím prostě nikdy není nuda!
Konečně jsem začala rozumět svému skotskému spolubydlícímu. Nevím, jestli se naučil mluvit normálně, nebo jsem si zvykla na skotský přízvuk, ale mám radost, protože už se nebudu muset bát, že se mě na něco zeptá a já se budu usmívat a přikyvovat hlavou v domnění, že mi vypráví nějakou zábavnou historku.
Taky jsem si zvykla, že auta jezdí na špatné straně silnice. Pravděpodobně mě hned po příjezdu zpátky do Čech někde srazí náklaďák, protože budu při přecházení koukat na druhou stranu. Zvykla jsem si na dvoupatrové autobusy a jejich systém zastávek na znamení, přičemž nikde se nedozvíte, na které zastávce právě jste, která je další a kdy se dostanete tam, kam potřebujete. Projela jsem si několik tras, takže už přibližně vím, kam který autobus jede, a když zrovna dojedu jinam… no, už jsem říkala, že tu hodně chodím pěšky.
Další postřehy? Jídlo je drahý. Pivo je drahý. Všechno je drahý. A mlíko je hnusný. Haggis je kupodivu dobrý.
Všichni jsou tu ohromně milí a zdvořilí, dokonce i prodavačky. Když se mě poprvé pokladní zeptala, jak se mám, trochu mě to vyděsilo. Očekává se, že odpovím? Mám se jen usmát? Mám rychle naházet zboží do tašky a v tichosti zmizet? A co když se mě příště zeptá zas? Co mám dělat?!?!?!
Taky je zvykem děkovat řidiči, když vystupujete z autobusu. A mimochodem, Skotové často místo “thank you” říkají “cheers”. Ve Skotsku vůbec říkají spoustu divných věcí.
Co bych vám tak ještě mohla říct? Na začátku semestru jsem měla pocit, že musím světu sdělit, jak moc je Skotsko odlišné od Česka a jaký kulturní šok jsem tu zažila, ale po dvou měsících mám pocit, jako bych v Edinburghu žila mnohem déle. Co mi přišlo nezvyklé, je pro mě najednou součástí každodenního života. A zároveň každý den přináší další zážitky a nové poznatky, takže se vůbec nenudím. Pořád je tu co prozkoumávat a kde bloudit :)