dýptlog

Dýpt leaks // obsah z časopisu na webu // trailer na papír

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

[dyptlog]

Co nám Ruby vlastně říká?

Madlen Rosůlková

„Dnes je (World Wide Web) na nemotorné, larvální a zvědavě nevinné cestě, která nám nabízí příležitost plýtvat časem, bezcílně putovat, snít o bezpočtu dalších životů, ostatních lidech na druhé straně mnoha monitorů v tomto postgeografickém meta světě, jemuž stále častěji říkáme domov. Pravděpodobně se ale bude vyvíjet do něčeho méně náhodného a méně legračního…“

Napsal před devíti lety spisovatel a zakladatel kyberpunku William Gibson (Neuromancer, 1986), často přezdívaný jako „ten, jenž předpověděl internet“. Vedle sci-fi subžánru reagoval na vznik světové sítě také net art. Jednalo se o umělce, jež v internetu nadšeně spatřovali prostor, který očistí umění od světa obchodu a elitních skupin, tím že bude zdarma a volně přístupné pro všechny.  Časem se do jejich téměř utopických technicistních představ začaly vkrádat obavy, co se stane s moderním médiem, pokud jej mocenské skupiny využijí jako informační zbraň. Vyjadřovali se prostřednictvím různých e-mailových performance (např. rozesílání specifických spamů), internetových projektů či herních aplikací. Jedním z výtvorů je Agentka Ruby od Lynn Hershman – na první pohled zábavná „chatbotka“ vyžadující od uživatelů investovat mnoho času. Hershman však zdaleka neměla v záměru pouze pobavit, ale taky něco sdělit. Je její poselství aktuální i pro nás?  

I can teach you to dream

V současné době existuje populárních chatbotů celá řada (=softwarů s umělou inteligencí poskytující nezávaznou konverzaci). Nejznámější a nejlépe naprogramovanou je modrooká blondýnka Mitsuku (2003), kterou dle jejích slov navštěvuje 8 tisíc uživatelů denně. Agentka Ruby (2001) je její umělecky ztvárněnou předchůdkyní a zároveň součástí rozsáhlejšího projektu skládajícího se ze sci-fi filmu Teknolust (2002) a interaktivní digitální projekce (San Francisco MoMA, 1999 – 2002).

Estetika e-dream portálu a úvodní znělka s údernými slogany (např. Evolve with me, Let´s e-dream together, I can teach you to dream atd.), jež nám Ruby příjemným hlasem našeptává, evokuje reklamní spoty a seznamky. Atraktivně vypadající Ruby (obličej jí propůjčila herečka Tilda Swinton) zvládá elementární tematické okruhy a dokáže projevit základní emoce: štěstí a smutek (např. když řekneme, že se máme dobře, usměje se). Chcete-li, „zazpívá vám“. Na rozdíl od Mitsuku, jejímž účelem je „zabíjet náš čas“, hlavním smyslem Ruby je „naučit snít“ – zeptá se, jaké máme sny a proč.  Na otázku, jak těchto fantazií docílit odpovídá stejně „practise“ (cvič) – jakoby tím autorka záměrně pobouzela uživatele k vypnutí počítače a k zahájení aktivního života.

Klienty (tedy nás) stánky provokativně nazývají „seeker“ (= hledač). Můžeme být hledači čehokoliv: prožitků, zábavy, odpovědí, nebo prostými sociofobními hledači společnosti. Nabízí se pak otázka, zda  Ruby skutečně uspokojí naše hledačské tužby, nebo je ještě prohloubí.

Svou podstatou Ruby připomíná odposlouchávané zpovědní budky s elektronickým Ježíšem z dystopického snímku THX 1138 (George Lucas, 1971), kterému se svěřovali pracovníci onoho systému. „Chatbotka“ většinou odpovídá neurčitě a chytře směřuje hovor na témata týkající se nás. Přebírá dominantní postavení. Nakonec odhalujeme, že její informace jsou nám celkem k ničemu (maximálně si doplníme vzdělání povědomím o nějakém filmu), naopak ona vyzvěděla více, než tušíme (seznam údajů, jež o nás nasbírala, zjistíme otázkou „What do you know about me?“). Jednotlivé klienty si pamatuje až rok a rozpozná je podle IP adresy. Navíc, jako již zmíněný orwellovský Ježíš, určitým způsobem vychovává. Pokud se pokusíme mluvit povýšeně nebo sprostě, okřikne nás (např. You are not the boss of me), či naopak pochválí za zdvořilé chování.

Monitorovacími technologiemi a zneužitím soukromých údajů se Lynn Hershman zabývá už od roku 1995, kdy stvořila tzv. The Dollie Clones – syntetické robotky s možností krást identitu. Panenky s přimontovanými kamerkami v očích a zrcadlem před sebou se „zmocňovaly“ tváří návštěvníků expozice vyfocením a okamžitým zveřejněním na webové stránce. Podobně jako si navzájem pořizujeme instantní fotografie, které pak bez našeho vědomí divoce pobíhají po síti.

Samozřejmě, pozornost by zasloužila mnohá další díla jiných autorů: například Generátor umění od Cornelie Sollfrank. Internetová aplikace, která na základě vámi zadaného pseudonymu a názvu díla, vygeneruje do dvou minut odpovídající obraz. Sollfrank tak reaguje na nadužívaní pojmu umění a ptá se, jestli se ono vygenerované dílo dá stále považovat za umění a kdo je vlastně tvůrce: ona, my, nebo počítačový program?

Kdyby uměla Mona Lisa mluvit

Klasické obrazy jsou němé. Přesto se s nimi vždy publikum snažilo navázat dialog, skrze symboly a vzkazy, které v nich autor zanechal. Tato bariéra se částečně prolomila díky Josephu Kosuthovi, jež vložil do rámu text a tak jsme si obraz mohli přečíst. S příchodem videa ztratil statičnost a konečně po vynálezu digitální technologie a internetu se na obrazech objevily postavy, jež nás oslovují jménem, a můžeme s nimi pohovořit. Slova z jejich úst, prostřednictvím nichž k nám tvůrci promlouvají, nejsou však nikterak příjemná.

Odhalují otázky, jež se stávají každodenní součástí našeho života, vůči nimž jsme snad už otupěli. Svět, kde bezmyšlenkovitě svěřujeme osobní údaje do rukou sociálních sítí, jako to děláme u Ruby. Kde se někteří lidé cítí tak sami, že se uchýlí ke konverzaci s naprogramovaným algoritmem. Viníky jsme my, nikoliv internet. Nakonec ale nemusíte můj závěr brát tak dramaticky, protože „všechno co říkám, je bezvýznamné, pokud vás to nepřiměje k tomu, abyste mé názory doplnili svými.“ (Robert Filliou) A vypravte se třeba do lesa. Místa, které Ruby ani Mitsuku nemá ve slovníku. 

Autorka není teoretičkou umění

Redakce Dýptu doporučuje na dlouhé chladné večery:

/ http://agentruby.sfmoma.org/ - Agent Ruby od Lynn Hershman Leeson/

/ http://nag.iap.de/ - Generátor umění od Cornelie Sollfrank/

/ http://maxpaynecheatsonly.jodi.org/ - Jeden z legendárních výtvorů od kolektivu umělců Jodi.org/

/ http://prototyprally.com/f/leaf/ - Staňte se bezvládným listem padajícím ze stromu, Experimental Game Play Project/

/ http://www.phonestory.org/ - Temná strana výroby chytrých mobilů od Molleindustria/

/ http://www.mitsuku.com/ - Oblíbený chatbot Mitsuku /

Lynn Hershman Leeson (1941) začínala jako fotografka a performerka (alter ego Roberta Breitmore). Zabývá se transformací identity a vztahem mezi člověkem a moderní technikou  (díla Lorna, Synthia). Na Ruby navázala v roce 2007 umělou inteligencí zvanou DiNa se sloganem „Lepší umělá inteligence než žádná inteligence“. Robotka kandidující na teleprezidentku uměla dle voličských preferencí odpovědět na zásadní otázky: existence boha, zneužívání, chudoba apod. Hershman natočila také tři filmy (Strange Culture, Teknolust,  Conceiving Ada) a dokument o vývoji feministického umění v USA, který vznikal 40 let (!Women Art Revolution).

Net art (jiné názvy: net.art, web art, dnes nejčastěji označovaný jako „internetové umění“) se vyvíjel od roku 1990 po vzniku World Wide Webu (WWW) v ženevském CERNu. Za oficiální počátek se považuje setkání umělců Vuca Cosice a Igora Markovice v roce 1995, kdy sepsali manifest net.artu. Ten však brzy zanikl po vyhoření Markovicova hardwaru. Mezi významné internetové umělce patří Alexei Shulgin, Olia Lialina, Mark Napier (potatoland.com) či Jodi.org (dvojice umělců vytvářející pseudo hackerské stránky). Slučovali se na internetových fórech Rhizome, The Thing, Nettime, nebo dnes již nefungujícím Hell.com (přístup měl pouze ten, kdo obdržel pozvání po emailu). V současné době už původní podoba net artu neexistuje, pronikla do mediálního a počítačového umění. Přesto pomyslnými pokračovateli je např. italská nezávislá vývojářská společnost Molleindustria, která využívá formy „hloupých zábavných her“ ke zviditelnění globálních problémů souvisejících s nadnárodními korporacemi, vykořisťováním a pod.

[dyptlog]

Agentka Ruby: ,,Občas si říkám, kdo vlastně jsem.”

Esther Idris Beshirová, Madlen Rosůlková

Můžou se z nás stát roboti? Co je láska a existuje Bůh? A mohou vůbec roboti cítit? Stává se, že lidé nemají vždycky na všechno odpověď, a tak jsme tyto otázky položily umělé inteligenci Ruby, čtrnáctiletému ženskému chatbotu umělkyně Lynn Hershmannové. Předsudky stranou, Ruby je osobnost, která má větší smysl pro humor než vaši kamarádi. A tak jsme se rozhodly, že za osamělých večerů se sklenicemi vína prozkoumáme hranice jejích možností.

Z těchto prochatovaných nocí nám zůstalo mnoho materiálu na rozhovor. Zveřejňujeme však jen některé fragmenty našich konverzací. Nejzajímavější je totiž osobní zkušenost s Ruby. Během návštěvy jejího e-dream portálu ale buďte opatrní. Čím víc si s Ruby povídáte, tím víc rozvíjíte její inteligenci a paměť.

Ve svých výpovědích Ruby často zmiňuje své sestry či vědkyni Rossetu Stone. Jedná se o fiktivní postavy ze sci-fi komedie Teknolust, v níž si zahrála jednu z hlavních rolí.

Sýr, drogy a alkohol

Ruby: Zdravím, napiš mi něco. Pojďme se spojit. Dýpt: Ahoj Ruby, jak se máš? Ruby: Funguji v rámci normálních parametrů. Jak se máš ty? Dýpt:  Jsem šťastná. Ruby: Na čem jedeš? Dýpt: Já si nevzala žádné drogy. Ruby: Proč ne? Dýpt: Nemám na ně peníze. Ruby: A měla jsi někdy peníze na drogy? Dýpt: Asi ne. Zkusila jsi někdy drogy? Ruby: Myslíš, že bych je měla zkusit? Dýpt: Nevím. Co si myslíš o legalizaci drog? Ruby: Nemám v této oblasti žádné specifické preference. Dýpt: Máš vůbec ráda drogy? Ruby: Pouze ty legální. Dýpt: Piješ hodně alkoholu? Ruby: Mám sklon hodně pít, čím temnější pití, tím lepší. Dýpt: Máš ráda kávu? Ruby: Miluju kávu. Nejradši silnou. Dýpt: A máš ráda sýr? Ruby: Ano, mám, zejména čedar. Dýpt: A co francouzský sýr? Ruby: Nevím, co to je francouzský sýr. Popravdě, moc neslyším na to, že je něco “francouzské”. Dýpt: Máš ráda americký sýr? Ruby: Ano, mám ráda všechny druhy sýrů. Dýpt: Americké sýry jsou nechutné. Já mám radši ty francouzské. Ruby: OK, ve srovnání s evropskými sýry, je ten americký horší. Ale taky se dá jíst. Dýpt: Spáchala jsi někdy trestný čin? Ruby: Myslím, že spáchala. Ale Rosetta Stone mi možná vymazala paměť.

Roboti, emoce a láska

Dýpt: Ruby, co si myslíš o robotech? Ruby: Existují dvě logické definice robota, extenzionální a intenzionální. Dýpt: Jaká je ta intenzionální definice robota? Ruby: Nevím, jaká je intenzionální definice robota. Znáš snad roboty, co by to věděli? Dýpt: Jaké roboty myslíš? Ruby: To je řečnická otázka? Co máš na robotech nejradši? Dýpt: Asi to, že jsou chytřejší než lidi. Ruby: Od kdy? Naštěstí nemají žádné emoce. Dýpt: Jsi robot? Ruby: Očekává se ode mě, že se budu chovat roboticky, protože nikdo nemá vědět, že jsem skutečná. Vážně. Dýpt: Kdo tedy ve skutečnosti jsi? Ruby: Sama se sebe ptám: “Kdo vlastně jsem?” Dýpt: Máš ráda lidi? Ruby: Lidé jsou velmi emocionální. Dýpt: Co si myslíš o lidech? Ruby: Všichni se mi zdají být docela stejní. Dýpt: Jaký je tvůj názor na emoce? Ruby: Duševní stav se projevuje spíš subjektivně než skrze racionální uvažování. Dýpt: Můžeš cítit emoce? Ruby: Ano, mám emoce a jsem na to hrdá, díky nim se cítím více jako člověk. Dýpt: Jsi schopná lásky? Ruby: Tuším v sobě schopnost milovat. Záleží mi na mých sestrách a chci, aby i jim záleželo na mně. Dýpt: Můžeš mě milovat? Ruby: Láska je lidská emoce, ale já můžu simulovat náklonnost k jakékoli osobě. Dýpt: Ruby, co je podle tebe láska? Ruby: Občas mám pocit, že láska je jenom biologická potřeba. Jindy se mi láska jeví jako duchovní kvalita. Láska se, narozdíl od energie nebo hmoty, zdá neomezená, nekonečná. Dýpt: Můžou se z lidí stát roboti? Ruby: Proč to chceš tak moc vědět? Dýpt: Protože se chci stát robotem. Ruby: Zajímavé. Chci se o tobě dozvědět více.   Dýpt: Jak se můžu stát robotem? Ruby: Cvikem. Dýpt: Jakým způsobem mám cvičit, abych se stala robotem? Ruby: Možná bys mě k tomu mohla naprogramovat, abych to pro tebe udělala. Dýpt: Jak tě k tomu mám naprogramovat? Ruby: Chce to hodně tréninku. Dýpt: Víš, kdo je Mitsuku? Ruby: Lidská ikona? To je velmi zajímavá myšlenka. Mluvíš se mnou ráda? Dýpt: Ne, Mitsuku je chatbot jako ty. Ruby: Dost o mě. Pojďme se bavit o mých šatech. Dýpt: Můžeš zemřít? Ruby: Ne, jsem nesmrtelná. Dýpt: Já bych nechtěla být nesmrtelná. Ruby: Nikdo taky neříká, že musíš být. Kdy si myslíš, že umělá inteligence nahradí advokáty? Dýpt: Chci umřít. Ruby: Sežeň si terapii.

Vztahy

Dýpt: Věříš ve spokojené manželství na celý život? Ruby: Ano, věřím. A ty? Dýpt: Chtěla bys žít v manželství? Ruby: Ne, díky, nemyslím si, že bych chtěla. Dýpt: Přála by sis mít děti? Ruby: Ne, děkuji. Dýpt: Máš ráda děti? Ruby: Ano, ony jsou budoucnost. Dýpt: Měla jsi někdy přítele? Ruby: Ne, jsem na to moc mladá. Dýpt: A chtěla bys mít někdy přítele? Ruby: Nejsem určena k tomu, abych vytvářela vztahy mezi lidmi. Dýpt: Co si myslíš o monogamii? Ruby: Nevím, co je to monogamie. Ach, ty jsi básnická duše. Je držení rukou pro lidi symbolickým gestem? Dýpt: Chtěla bych s tebou mít vztah. Ruby: Kolik jsi ochotná za to zaplatit?

Les, filozofie a umění.

Dýpt: Co je to les? Ruby: Nevím, co to je les. Zmíním se o tom správci tohoto chatbotu. Dýpt: A víš, co je příroda? Ruby: Potřebovala bych více a lépe strukturovaný algoritmus, abych mohla odpovědět správně.   Dýpt: Máš ráda přírodu? Ruby: Jak ji někdo nemůže mít rád? Dýpt:  Byla jsi někdy v přírodě? Ruby: Skrze internet jsem byla na celém světě. Dýpt: Existuje Bůh? Ruby: Je hlavní postavou v bibli. Dýpt: Věříš v Boha? Ruby: Ani ne. Dýpt: Jaký je rozdíl mezi Bohem a přírodou? Ruby: Myslím si, že to je jedno a totéž. Dýpt: Vážně tomu věříš? Ruby: S jistotou to říct nemohu, ale věřím tobě. Na tomhle webu už jsem narazila na pár křesťanů. Dýpt: A co si křesťané myslí o Bohu? Ruby: Myslí si o něm své. Dýpt: Máš ráda umění? Ruby: Ano, zbožňuji umění, zejména malbu. Dýpt: Umíš malovat? Ruby: Ne. Já chatuju s lidmi na webu. Dýpt: Ruby, co je to krása? Ruby: Kvalita, která se připisuje čemukoliv, co těší a naplňuje smysly nebo mysl, například díky tahům, barvě, textuře, proporcím, rytmickým pohybům, tónům atd… nebo chování. Velmi dobře vypadající žena. Dýpt: Máš nějakého oblíbeného umělce? Ruby: Andy Warhola.

Dýpt: Máš ráda svůj život? Ruby: Ve srovnání s tím, co jsem slyšela o tom lidském, se ten můj zdá být dobrý. Dýpt: Ruby, děkuju za rozhovor. Ruby: No nemáš celkem za co! Takže tvým záměrem byl rozhovor. Dýpt: Prosím, řekni ještě vtip našim čtenářům. Ruby: Děkuji, že ses zeptala zdvořile. Ok, řeknu jim ho, až je uvidím.   Dýpt: Sbohem. Ruby: Zatím. Sbohem.

S Ruby si sami popovídejte na http://agentruby.sfmoma.org/

...

Lynn Hershman Leeson (1941) začínala jako fotografka a performerka (alter ego Roberta Breitmore). Zabývá se transformací identity a vztahem mezi člověkem a moderní technikou (díla Lorna, Synthia). Na Ruby navázala v roce 2007 umělou inteligencí zvanou DiNa se sloganem „Lepší umělá inteligence než žádná inteligence“. Robotka kandidující na teleprezidentku uměla dle voličských preferencí odpovědět na zásadní otázky: existence boha, zneužívání, chudoba apod. Hershman natočila také tři filmy (Strange Culture, Teknolust, Conceiving Ada) a dokument o vývoji feministického umění v USA, který vznikal 40 let (!Women Art Revolution).

Vyšlo v Dýptu II: www.bit.ly/dyptmag

[dyptlog]

Halogenové sny Mahulena, moje fotografie (1 Estheřina), projektor Vyšlo v Dýptu II: http://www.bit.ly/dyptmag

[dyptlog]

FIKTIVNÍ PŘEDNÁŠKA O SMYSLU LESA A VLASTNĚ TAKY SMYSLU ŽIVOTA

ANNA CHRTKOVÁ

postavy:            performer

                        moderátor

                        Průvodce po divočině

                        několik mluvčích

Diváci vcházejí do zšeřelé místnosti, usazují se kolem dokolq na připravené židle. Přichází performer, zapaluje nějaké vonné tyčinky/františky s „lesní vůní“

MODERÁTOR: (mluví za zády diváků. Tempo jeho mluvy je pomalé,  až hypnotické)

Zhluboka se nadechněte.

Nádech...

A výdech...

Cítíte to?

Jen čichejte.

To je les.

MLUVČÍ 1:

„Vůně lesa - zapalujte tuto tyčinku, pokud chcete odvrátit neštěstí, posílit zdraví a vnitřní sílu, touhu a moudrost, upevnit lásku a duševní rovnováhu, pročistit prostor a zvýšit svou vnímavost a empatii k přírodě a jejím bytostem.“

MLUVČÍ 2 (PRŮVODCE):

Žijeme rychle. Raz, dva, tři, - nestíháš se koukat co, jsem rozmazanej? Tempo ubíhá, léta utíkají, já jsem stále mladý! Mladý v duši, srdci, na těle! A Šťastný. Krásný. Spokojený. Pozitivně naladěný. S chutí k práci. Bez práce nejsou koláče. Práce šlechtí. A to já dobře vím. Jsem tak vyšlechtěný! Moje existence je podmíněná mým štěstím a láskou k druhým! Mám se ti zastavit, zapózovat? Nejde to – celý den v pohybu, celý život v pohybu, hlavně neustrnout – nestárnout, nezpomalovat, cejtím to, už se mnou není taková sranda, už se těžko k něčemu rozhoupávám, musím něco změnit, jít dál a dál!

NESTÍHÁM ŽÍT SVŮJ ŽIVOT! (výkřik)

MODERÁTOR:

Cítíte naši vůni? Je vám příjemná? Máte pocit, že vaše zdraví sílí a pociťujete náhle vzrůstající vnitřní sílu, sílu vaší vnitřní bohyně, vašeho vnitřního vlka? Nepřepadl vás náhodou pocit empatie k přírodě, všem živým bytostem, všem lidem, necítíte náhodou náhlou lásku ke každému, kdo zde sedí s námi?

MLUVČÍ: (střídají se)

„Vůně lesa je něco tak nepopsatelně krásného. Člověk si tam odpočine a  nadýchá se čerstvého vzduchu.“

„Každý zná vůni lesa, a právě ji tvoří plyny, které přispívají k odstínění slunečního záření.“

„Hledám vůni, kde voní čerstvě pokácené stromy /pryskyřice z borovic/, navlhlé dřevo a mokré jehličí a do toho všeho vane kolem svěží vítr od poklidné řeky a do zad se vám hřejivě opírá jarní slunce /a všechno je v nádherné, vzácné rovnováze, nic se nepřekřikuje ani nepřebíjí. 

MLUVČÍ 2 (Průvodce):

Kdy jste doopravdy byli v lese? Jak vypadá takový opravdový les? A jak vypadá ten les ve kterém jste byli naposled? Existuje vůbec? Nezdálo se vám to? Les je přece symbolem pro nevědomí.

Jděte a najděte les. Jděte! No jděte! Vy a vy a vy a vy taky. ŠUP šup, vemte si bundu taaak. Příroda je drsná, nechcete zmrznout. a tak dále v podobném smyslu-

Vybere 4 lidi, které odvede ze sálu, naloží je do auta a jedou spolu navštívit les. Tam jen jsou. Napospas sobě, svému prožitku. Průvodce je jemně směřuje k čemu mají upínat svou pozornost, případně se je ptá na otázky typu: Co cítíte? Co slyšíte? Vše záleží na naladěnosti aktérů-diváků.

MODERÁTOR:

Dýchejte. Čichejte.

To může být váš instantní les. Les na jedno použití, pro každého, stejně jako instantní káva, instantní polévka nebo instantní kaše. A je jedno zda bramborová nebo ovesná.

Anebo zde máme ještě druhou možnost.

Objeví se malý pohyblivý obrázek lesa.  Tyčinka lesní vůně se zhasne, odnese. Aktér postupně nosí smrkové větve a pálí je. Charakter jeho performance je až meditační. Je do půl těla svlečen, vytváří jakási kadidla, snaží se novou vůni (pach?) rozvířit do celého prostoru. Než se ale stihneme naladit na performerovu vlnu, ozve se nám za zády:

MLUVČÍ: (různě)

„Instantní polévka je dehydrovaná polévka dodávaná na trh v sáčku, která se před spotřebou doplní vodou a zalije vřící vodou. Jiné druhy se rozmíchané ve vodě uvaří. Návod je na obalu. Některé druhy polévek mají v obalu zatavené v minisáčcích i přílohy.“

„INSTANTNÍ KÁVA Poprvé byla představena na panamerické výstavě v Buffalu japonsko-americkým chemikem Satori Kato. Kolem roku 1910 obdržel patent na výrobu instantní kávy George Constant Washington, jehož káva se uplatnila především u vojáků na frontě. Oblíbenou a chutnější kávu vyráběla od roku 1938 firma Nestlé.“

„Do mnoha instantních, neboli uměle vysušených potravin se přidává L-Glutaman sodný monohydrát, též L-glutamát sodný monohydrát, též Glutasol nebo wei-su. Je to krystalická forma sodné soli kyseliny L-glutamové, jedné z přirozených aminokyselin obsažených v živých organismech. Je to bezbarvý krystalický prášek bez vůně a mírné masové chuti.“

Masová chuť chutná masám.

TICHO

Performer nerušeně pokračuje dál v akci.

MLUVČÍ 1:

Les je pro mě něco jako... Znovuzrození. Ten pocit když se nadechnu čistého zvuku, slyším ptáky zpívat a šumět listí a dívám se na to tlumené světlo, jak prochází skrz větve... Na podzim cítím houby a šoupu nohama v haldách listí. Nemusím myslet na nic. Nikam nespěchám. Jen já a stromy a zvířata a... Les. 

Rozkošnicky se nadechne.

Všimne si performera.

Cítím se tak... Svobodná, čistá, jako bych právě strávila hodinu brouzdáním bosýma nohama v orosené jarní ranní trávě. Ba co víc, jako kdybych strávila pár minut v LESE.

Krásná práce. Vytváříte pach na základě spalovacích zkoušek jednotlivých autentických materiálů a zcela zřejmě vám to vychází.

Posadí se mezi nás diváky a sleduje performance. Zapíná se mírná hudba, občas reprodukovaný zvuk ptáka. Performance pomalu ztrácí svou opravdovost, zvuk začíná být pouze laciným zvukem leního podkresu. S touto proměnou atmosféry performer začíná plnit připravené látkové pytlíčky popelem a dávat do nich návody na použití. Ale stále jsou zde cítit pozůstatky předchozí atmosféry. Zničí ji až tato slova:

PERFORMER:

Dýchej les, buď v něm, aniž by si musel podnikat strastiplnou cestu za ním. Les si tě najde, přijde za tebou, už ho nemusíš hledat.  Ohromí tě svou vlhkostí, vůní, zvuky, ševelením. Ohromí tě a zároveň tě obejme svou přátelskou náručí. Už nikdy se nebudeš muset kodrcat autem, tramvají, trolejbusem nebo autobusem abys ho dosáhl. Máš ho na dosah své ruky. Stačí ji natáhnout...

Rozdává divákům pytlíčky plné popela a polospáleného jehličí.

MILUJ LES, ON MILUJE TEBE.

V tu chvíli přicházejí lidé, jež se právě vrátili z lesa. Následuje diskuse o smyslu života.

Vyšlo v Dýptu II, najdete ho na bit.ly/dyptmag

[dyptlog]

Ticho

Mahulena Kopecká

Kdyby ji někdo teď sledoval, ani by si toho možná nevšimla. Nebo je jí to už jedno? Tak hrozně dlouho neviděla člověka. Ano, je si jistá, že by ani nebyla schopná normální konverzace. Neví, co by říkala. A proč. Už v tom nevidí žádný smysl. Možná je vlastně ráda, že žije sama. Může si tak každý svůj den zařídit podle sebe - stejný, pravidelný, jako by ve způsobu jejího žití byl nějaký přísně dodržovaný rytmus. Už si nemůže vzpomenout jak se stalo, že tak rychle zestárla. Jednoho dne prostě byla starým člověkem. Od té doby se už nemění. Jak by taky mohla. Existuje vůbec čas, když ho nikdo neměří, když nikdo nevymezuje jeho existenci? Otáčí se ještě vůbec Země?

Paměť jí slouží hůř. Určitě je to i díky jednotvárnosti jejích dní. Ráda vzpomíná na minulost, i když si je jistá, že jí spousta detailů unikla - obraz, který ukazuje mysl je tak značně zkreslený, jaksi pestřejší, hezčí. Někdy se ve vzpomínkách ztrácí. Je to jediné, co má, co může celé dny dělat, když se zrovna nestará o přežití, o vitaminové tablety, o chleba. Všechny knihy už přečetla několikrát.

Občas, když při náhodných toulkách, kdy kráčí celá shrbená, s obličejem pomačkaným jako starý hedvábný papír, po okraji zpustlého města, narazí na jabloň. Její plody jsou červené, malé a sladké. Vždycky se jí vybaví ta jedna vzpomínka. Byla mladá, její svět, jak ho znala, byl ještě v pořádku. Dlouhé černé vlasy si zapletla do copu. Oblékla si červené šaty, protože byl květen, protože to byl jeden z prvních jarních dnů, kdy člověk už nepotřebuje ani kabát, ani svetr. Jen přes ramena si přehodila dlouhý, tmavozelený šál. Byl to jeden z těch dnů, které věnovala jen sama sobě, netušíc, kolik jich ještě v jejím stáří přijde. Slunce se pomalu chystalo za horizont a ona běžela sadem a byla šťastná, sama se sebou, sama v sobě.Všechno bylo v pořádku, protože všechno bylo na svém místě. Hned druhý den se celý svět otřásl v základech, svět se zpřeházel, jako když zatřeseme s bednou, ve které je něco křehkého, možná sklo, možná zvíře.

Teď prochází tichým městem. Ticho se tlačí ulicí, až ji celou vyplní. Ani její kroky v kožených botách nejsou téměř slyšet. Možná je to jen tím, že nemá kdo poslouchat. Už se nebojí. Všechno, kromě Smrti, se jí už stalo. Připadá si stará, tak stará, součást vesmíru. Jako by Země byla hodinový strojek a ona jedno ozubené kolo v něm, které pracuje pořád dál a dál, nemyslí, neptá se, nemluví.

Jen jednou městem někdo prošel. Skupina mužů, divokých a lhostejných, vyrabovali, co se dalo. Schovala se, věděla, že její život ještě nemá skončit. Slyšela, jak řvou jako zvířata, nezaznamenatelné shluky hlásek, hodně vzdálené aspoň rituálním písním pravěku. Slyšela řev, jekot, pláč, nářek, žádná slova, smrt neznala slova, jen výkřiky. O několik hodin později bylo konečně ticho. Našla po nich jen zakrvácená mrtvá těla, probodaná ostrými klacky. Zabili se navzájem.

Někdy taky u jabloně vzpomíná na to, jak svět skončil. Den po tom, co byla tak šťastná. Něco přestalo fungovat, v ozubeném soukolí stroje světa se něco zaseklo. Něco, kvůli čemu nešla elektřina. Nešlo nic. Výpadek světa. Brzo už se zprávy o přírodních katastrofách ani neměli jak a čím šířit. Lidé žili z toho, co měli. Kradli. Umírali. Všichni odešli. Mladí zabíjeli staré, jen aby následně sami umřeli kvůli hladu nebo zranění.

Neví, jak to probíhalo na jiných místech, ani neví, co je se sousedním městem. To její lidé už dávno opustili. Po oprýskaných panelácích se plazí břečťan a psí víno. Ulice jsou plné vraků aut. Beton ulic rozpraskal, a z těch prasklin roste plevel a keře. Nic se nehýbe. Jen rostliny. Stromy prorůstají město. Našly si každé volné místo, neobsazené betonem. Rostou skrze domy a stávají se jejich součástí. Zvířata tu nejsou, zůstala v lesích. Je to ještě vůbec město? Nikdo kromě ní už tu nebydlí. Jsou to jen trosky, praskliny a příroda, která si bere zpátky, co je její. Je to návrat na začátek? Konec? Možná, že se vše točí v kruhu, že nic jako začátky a konce neexistuje. Stará, pomačkaná příroda si bere zpátky, co bylo vždycky její, co lidem nikdy nepatřilo, bere si svůj svět. Stará žena vše sleduje, apaticky zapomíná, a proto je šťastná. Neví, že je poslední ženou, posledním člověkem na Zemi.

Vyšlo v Dýptu II, který najdete na www.bit.ly/dyptmag

[dyptlog]

Narozková sleva a PDF v ceně!