Heidi v Jižní Americe

Tento blog je určen především těm, kteří by se rádi něco dozvěděli o životě v Jižní Americe. Jmenuji se Adéla (Heidi) a rozhodla jsem se pro dobrovolnickou činnost v Ekvádoru. Běhěm mého pobytu hodlám navštivit pár dalších zemí a ráda se s Vámi podělím o mé zážitky.

[heidi-cz]

Návraty

Poslední dny v Medellínu a celkově v Jižní Americe jsem věnovala procházkám a posledním nákupům. V hlavě mi probíhaly okamžiky ze všech mých cest a hlavně z období, které jsem strávila v Salasace. I přes všechny ty super zážitky a skvělé zkušenosti jsem se hrozně moc těšila domů. Na ty moje lidi, na postel a na teplou sprchu. 

[heidi-cz]

Medellín

[heidi-cz]

Momentálně se nacházím v Medellínu, odkud ve čtvrtek letím zpět do Evropy. Kromě toho, že celý den hrozně lije, už asi hodinu chytáme v mém pokoji tlustou myš, která na mě koukala z tašky u postele. 

[heidi-cz]

Valle de Cócora

[heidi-cz]

Salento: Z nebezpečí do naprosté oázy klidu

Lidé vedoucí koně a krávy na pastvu, barevné domečky, malá autíčka a ve vzduchu vůně venkova. Salento je nádherným místem pro relax a jsem hrozně moc ráda, že jsem ho mohla navštívit. 

Můžete si zde zajít na vyhlídku (Mirador), projít si obchůdky s ručně vyráběnými šperky anebo navštívit kávové plantáže, které se nacházejí nedaleko. 

Já si zvolila výlet do Valle de Cócora. Asi šestihodinová túra přes údolí, hory, řeky a oblasti s kolibříky. Naprostá nádhera, člověk si dá do těla, ale stojí to rozhodně za to. 

[heidi-cz]

Cali

Čtvrté nejnebezpečnější město na světě, ale přece jenom má své kouzlo. Každý večer můžete chodit na lekce salsy a jiných tanců zdarma, můžete se ládovat zmrzlinou na každém rohu, chodit do kina zdarma nebo se během dne jen tak procházet. 

To procházení má ale trošku více ale. Nikdy nechoďte sami, neberte si s sebou nic jiného než obnos peněz, který hodláte zrovna utratit a nezdržujte se mimo turistické trasy. Díkybohu ne z vlastní zkušenosti, ale také bohužel ze zážitků ostatních hostů, se kterými jsem byla na hostelu, k vám kdykoliv může přijít někdo s nožem a okrást vás, může vás obstoupit, zmlátit a sebrat vše, co si s sebou zrovna nesete. Tohle se může stát kdekoliv, řeknete si, ale tady je to opravdu velmi pravděpodobné. 

Druhý den mého pobytu jsme šly s Melissou do centra. Asi po pěti minutách si mě prohlídla a viděla mou plátěnou tašku, kterou běžně nosím. „Nemáš v tom nic cenného, že ne?”, zeptala se. Samozřejmě, že jsem měla (mobil, peněženku, kreditku,..) „Ok, takže si teď vše nacpi za pás do kalhot(ek) a hoď přes to tričko”, řekla mi a pokračovala dál jen s cigaretou v ruce. 

Tohle je tedy odpověď na to, proč mám z města jen jednu fotku :) 

[heidi-cz]

Fotek z Cali moc nebude, později pochopíte proč :)

[heidi-cz]

Jak mě Kolumbie nemile přivítala, ale nakonec krásně přijala

Šest hodin v autobuse z Quita k hranicím, půl den strávený na hranicích a jedenáct hodin v autobuse od hranic do Cali. 

Cesta to nebyla krátká, ale už jsem na ty autobusy tak nějak zvyklá. S čím jsem ale moc nepočítala bylo X hodin strávených na hraničním přechodu mezi Ekvádorem a Kolumbií. Od cesty do Peru jsem věděla, že lidí z Venezuely nebude na hranicích málo, ale ono tam nebylo málo všelijakých národností. Naprostý zmatek, lidé pobíhali sem a tam, někteří přespávali na zemi, ženy opět bez zábran kojily, kde se dalo a já umírala vedrem, hladem a žízní. Vystála jsem si řadu pro lidi z jiných kontinentů, z Ekvádoru a z Kolumbie (Venezuela měla svou vlastní), dostala dvě razítka do pasu a pokračovala dál v cestě. 

Autobus do Cali jel jak o závod, takže mi první dvě až tři hodiny nebylo zrovna nejlépe. Nakonec jsem ale dokázala usnout a těšila se na další město. Po příjezdu na nádraží jsem měla v plánu si vybrat peníze z místního bankomatu a pokračovat v cestě na hostel. Ovšem, to by musel některý z bankomatů fungovat, že... V peněžence asi dolar a bez taxíku jsem byla naprosto ztracená. Pobíhala jsem tam jak splašená a hledala další a další bankomat, který by fungoval. Ujal se mě takový starší pán s dcerou, oběhli se mnou znova všechny bankomaty (zní to divně, já vím, ale v té chvíli mi nezbylo nic jiného, než důvěřovat) a až úplně poslední, který prokazoval známky života se rozhodl mi nějaké peníze dát. 

V taxíku jsem to ještě chvíli rozdýchávala. Na hostelu mě přivítala slečna z Belgie, Melissa, co tady už nějakou dobu pracuje a asi jsem jí byla sympatická, protože mi dala jeden z nejlepších sdílených pokojů, nabídla mi svoje jídlo a hned mě seznámila s ostatními. Když má zrovna volno, tak se buď flákáme u bazénu, kecáme, chodíme do kina a na salsu nebo se jdeme projít. 

O pobytu v Cali vám ale napíšu až v dalším příspěvku :)

[heidi-cz]

Ještě ale není úplně konec! Heidi míří do Kolumbie!  Bude to opět něco výjimečného a nepřestanu vám o tom psát :)

[heidi-cz]

Hodiny byly pro všechny věkové kategorie :)

[heidi-cz]

Loučení se Salasakou

Nic v životě mi neuteklo tak rychle jako pobyt v Salasace, Čas ubíhal o dost rychleji a každý den byl plný nových zážitků a povinností. 

Poznala jsem mnoho nových a zajímavých lidí, prošla si nějakou tou nemocí, spáleninami, pokousáním psa a neidentifikovatelným hmyzem :) Zkusila jsem si, jaké to je žít bez věcí, které doma považujeme za samozřejmost (lednice, teplá voda). Nespala jsem jinak než zavrtaná ve spacáku přikrytá asi třemi dekami s bandaskou teplého čaje. Dýchala jsem ve 3000 m.n.m., naučila se sázet různé druhy zeleniny, krmila jsem snad všechna domácí zvířata, co existují, dokázala jsem vařit z mála a pochytila nějaké ty kulinářské triky místní kuchyně. Žila jsem v komunitě, kde existuje naprosto jiná kultura, jiné zvyky a návyky. Zažila jsem různé rituály, slavnosti a setkání s šamany. Přesně po tomhle jsem toužila a je to zážitek, který mi nikdo nikdy nevezme. 

Můj sen se ale splnil v okamžiku, když jsem poprvé vešla do třídy s dětmi a měla možnost s nimi být každičký den, předat jim něco ze sebe, naučit je nejen cizí jazyk, ale také toleranci vůči druhým, geografii a historii. Nebylo to však jen jednostranné, ti malí lidé mi dali daleko víc, lásku.

[heidi-cz]

Když v komunitě Salasaků onemocníte, přiběhnou k vám brzy ráno s rozdrceným česnekem, vymačkanými limetkami a rozdělají oheň. 

[heidi-cz]

Machu Picchu

[heidi-cz]

Machu Picchu

Jeden ze sedmi divů světa, památka zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO. Místo, které jsem vždycky chtěla navštívit. 

Po hodině a půl šplhání do naprosto šílených schodů se ocitnete před vstupem do Machu Picchu pueblo (vesnice Machu Picchu). Samozřejmě je třeba si vystát nějakou tu frontu a vyjít si ještě nějaké ty schody. Pak to ale rozhodně stojí za to.

Už cestou do Aguas Calientes jsem si pokládala otázky typu: „A je to vůbec dobře, že sem jde taková masa lidí? Na ono posvátné místo, které je teď turistickou atrakcí?” Bily se ve mě pocity, ale to bych jinak nebyla já. Inkové to asi takhle nezamýšleli, ale to bychom pak nemohli cestovat nikam. Denně zde může jen určitý počet lidí a místo by pravděpodobně chátralo, kdyby do něj nešly nějaké ty peníze. Stejně nad tím ale stále přemýšlím... Možná to bylo vyčerpáním, možná dojetím, zahltil mě zvláštní pocit, nějaká ta slza ukápla a člověk neví, kam dřív pohlédnout. Bylo to přesně tak, jak na fotkách a v cestopisech. Jelikož bylo něco málo po šesté, chystal se východ slunce a světlo se měnilo každým okamžikem. Naprostá nádhera. Nabíjelo mě to energií a klidem.  Po pár hodinách chození, focení a kochání byl čas na odpočinek před výšlapem na horu Machu Picchu. Další schody. Další hodina a půl nahoru na horu. Slunce pálilo, nohy bolely, ale podařilo se. Odměnou je neskutečný výhled na všechny strany a pocit, že jste zase něco dokázali. 

[heidi-cz]

Cesta do Aguas Calientes

[heidi-cz]

Cesta do Aguas Calientes, o krok blíž k Machu Picchu

Cuzco - Santa María - Santa Teresa - Hidroeléctrica - Aguas Calientes

Tím, že samotná vstupenka do jednoho ze sedmi divů světa stojí nějakých 80 dolarů, řekla jsem si, že musí existovat nějaká low cost verze, jak se k němu dostat. A taky že ano. Pakliže nechcete moc utratit, je třeba si vyhradit jeden celý den na přesun z Cuzca. Doporučuji v Aguas Calientes (městečko pod Machu Picchu) přespat předtím, než se ráno vydáte do onoho posvátného místa. Existuje i způsob přepravy vlakem, ale to si musíte připravit trošku vyšší rozpočet.

Ráno v 7:45 odjezd autobusem z Cuzca do městečka jménem Santa María, celková cena za jednoho 20 solů = cca 6 dolarů a asi 6 hodin cesty. Předem jsem si nastudovala, že ze Santa Maríi by měl jet další bus do městečka Santa Teresa a odtud pak další do Hidroeléctricy, odkud už je to nějakých 10 kilometrů pešky podél kolejí do Aguas Calientes. Ztrácíte se? Naprosto chápu, trasu jsem studovala několik dní a stejně bylo pár věcí jinak. Ze Santa Maríi žádný bus nejel. Místní k vám ale okamžitě dorazí s nabídkou přepravy autem. Cena za jednoho 15 solů až do Hidroeléctricy = cca něco málo přes 4 dolary. Horko, prach, výměna auta a cesta jako příprava na rally. Po zhruba hodině a půl přijíždíme k Hidroeléctrice, kde se každý musí zaregistrovat a dvouhodinová pěší túra začíná. Terén není nikterak náročný jen je to občas trošku adrenalin jít podél kolejí a přecházet přes pražce nad řekou bez jištění. Cestou můžete potkat spoustu zajímavých lidí, třeba 10 Čechů, kteří se chystají do Machu Picchu v ten samý den :) Vyčerpáním uleháme v hostelu. V Aguas Calientes je jich mraky, takže nemusíte mít strach, že byste neměli kde přespat. Ve 3:30 zvoní budík a kolem 4 je třeba vyrazit ke vstupu do Machu Picchu. Výšlap trvá asi hodinu a půl po schodech nahoru (za tmy) a není to moc pohodička. Celkové náklady na cestu z Cuzca: cca 10 dolarů :)

[heidi-cz]

Cuzco