jnm_clvk

[jnmclvk]

Kolik samoty schová se do jednoho člověka kolikrát může pustit a jen tak nechat jít tolikrát, má milá, ještě můžeš bodnout si do mě tolikrát ještě ublížit.  Přece o co běží, nic zvláštního tobě se nezdá těch pár slok písní asi pomáhá zahojit rány, po kterých padám, jako když padá hvězda která se s nocí umí znovu narodit.

[jnmclvk]

Kdyby byly pravdou, poslední slova, co mi  říkáš a aspoň trochu ti na nás záleželo, možná bys i zastavila,  tou cestou, kterou přede  mnou utíkáš, a neozvala ses, jenom když něco potřebuješ.

[jnmclvk]

Bolíš mě a vím, že bolest se neskrývá, proto říkám, nebo spíš píšu tyhle slova, věřím a doufám, jednou snad budou léčivá a že moře slz naplnil bych klidně znova.

Moře, kde loďka má prázdná - jen se mnou pluje, kde písně tvé ticho čeří, když ztichne vodní sál, v té vodě srdce mi pomalu koroduje, a ani v dálkách nikdo už nezpívá.

[jnmclvk]

Kapitola

Konečně i za tebou už obracím popsanej list a nový řádky na čistou stranu chystám se psát abych za pár chvil zas stejnej příběh mohl číst a další citovou válku skončit - kapitulovat.

[jnmclvk]

Asi nemyslíš to zle ale i tak ta slova bolí to, co mezi náma bylo na místě bez váhání vyměnil bych za cokoli.

[jnmclvk]

Podzim bez filtru

Barvy a kouzla visící v korunách stromů, ty drží tě při zemi, ty táhnou tě domů, Slyšíš - teď šeptají, abys přidal do kroku,  a do listů spadaných píšou tvou poslední sloku.

[jnmclvk]

Najdi se v těch řádcích jako já se najdu v tobě.

[jnmclvk]

Ohněm, co hoří na pochodni, Zvonem, co bije na poplach, Bílým praporem naší války, Tu tíhu sám jsem neutáh'. 

Slovem, co šetří slabikami, Pylem, co nosím ti na kytkách, Jiskrou v oku, kterou se ty mý zalykaly, Tu tíhu sám jsem neutáh'. 

Štěstím, který schovávám si jako přání a posla dobrých zpráv, A i když nechceš sama věřit, šeptáš mi jemně: "Já tě znám."

[jnmclvk]

všechno všechno teď ubíhá neskutečně pomalu co zbylo jediný co mám v hlavě jsi ty nedokážu nedokážu se na nic soustředit dostat alespoň ještě pár pokusů z hlavy z hlavy mi zbylo jen to, co je vidět

[jnmclvk]

Jsi moje nejhorší noční můra, kterou si tak rád nechávám zdát.

[jnmclvk]

kolikrát ještě

malinký smutný dušičky uvězněný ve zbytečně velkých tělech co si toho tolik chtějí říct a najednou když spolu mluví jediný na co se zmůžou je mlčení.

[jnmclvk]

Plameny v očích a ukrytý smích zlostný pohledy plný porozumění nadávky, co nebolí a řádky co neznamenaj' nic nic, co by nám k něčemu mohlo někdy být, kromě toho, že to jednoho z nás zabije uvnitř.

[jnmclvk]

IV.

Pak jednou odletět tam, kam se jen ve snu díváš, kde všemu bude dobře, tam mi to rozpočítáš.

[jnmclvk]

III.

Odkrývat duše příběh, další část zase zítra, tak mi to jednou promiň, než si zas zlomíš křídla.

[jnmclvk]

II.

V sobě číst mezi řádky, dokola nalhávat si, co bolí, nevadí ti, lžeš si a dá to práci.

[jnmclvk]

I.

Tužkou kreslíš na oblohu  obraz, co přes noc vstává, plátno, co mizí samo,  jen se tmou smysl dává.

[jnmclvk]

Jak moc snadný pro jednoho zapomenout jak moc vzít, aby vše zůstalo samo sebou. Jak moc dát, aby se i zpět vrátilo jak moc chtít, aby se kvůli sobě neměnilo. Jak moc mít pravdu, která je jen jednou pravdou, jak moc přiznat, když slova někdy zalžou. 

Jak moc říct, abys to i ty brala vážně.