PROKRASTINACE JE SVINSTVO... aneb kašlu na zítra
Momentálně jsem doma a nemocná. Mám před sebou čtrnáct dní s antibiotiky a a dvacet čtyři hodin denně volných. Když si vezmu normální den, tak mám 24 hodin, třetinu dne prospím, zbývá mi 16 hodin. 6 hodin strávím ve škole a hodinu na cestě. To je devět volných hodin. Když si s nadsázkou nechám dvě hodiny na přípravu do školy, budu mít sedm hodin. A nikdy neudělám nic včas, všechno honím na poslední chvíli. Vlastně mi ručičky hodin vždy nějak utečou na před, a když se je snažím dohonit, padnu na hubu, protože tím něco vynechám, zapomenu, ztratím. A přitom těch sedm hodin je dost dlouhá doba, ne? Teď si začněme počítat koníčky, co máme. Tréninky. Rodinné povinnosti. A teď mi řekněte, nesnažíte se spíš zaplnit tu časovou mezeru, aby jste si nepřišli, tak hloupě, že prostě s klidem odkládáte věci důležité a vaší výmluvou je nedostatek času, nebo vyložená nechuť? Dělám to taky, buďte v klidu, a nejhorší je, že když teď momentálně čas mám, hledám jakoukoli novou zábavu, než abych se vrhla na prohřešky, jež by potřebovali nějaký výsledek.
A kruci. Místo čtrnácti dnů, už jich je jen třináct. Vyměnila jsem den plnohodnotného života, za flákání se. A to mám víc času než kdy jindy. Zase jsem všechno odložila, jako vždycky. Velké věci nepřijdou sami, chtějí snahu, musíme pro ně makat. A nebo je prospat a být na sebe později naštvaní, že to zase nevyšlo. Je to naše volba, a nebylo by Vám líp, kdybyste chodili beze břímí z práce, kdybyste se potom nemuseli za všechno stydět, kdyby svět byl takovým místem, jakým chcete, protože jste si na to udělali čas a nenechali to na jindy?
Já chci. Až se objeví tenhle příspěvek, nechci myslet na to, co by bylo kdybych si raději chatovala s přáteli o hloupostech, ale uvažovat o tom, kdo mi po něm napíše, co budeme dělat. Co budeme dělat teď, ne zítra.