Koliks mi sežral těch oplatků?!
Tragedy after tragedy... ještěže se toho nedožil Oliver Tree.

seen from Singapore

seen from United States

seen from United States
seen from Germany
seen from Germany

seen from Maldives

seen from United States

seen from United States
seen from United Kingdom
seen from Maldives

seen from Singapore
seen from Singapore

seen from Germany
seen from Romania

seen from Spain

seen from United Arab Emirates

seen from United States
seen from Yemen

seen from Spain
seen from China
Koliks mi sežral těch oplatků?!
Tragedy after tragedy... ještěže se toho nedožil Oliver Tree.
Krize správného umístění zubní pasty
Jsme vůbec správný pár, když jsme neměli žádnou krizi? Vždycky jsem si myslela, že žiju ve spokojeném kvalitním vztahu. Nedávno jsem ale zjistila, že nám chybí jedna zásadní věc.
“No, my jsme spolu čtyři roky, ale před rokem jsme měli teda krizi, tak to jsme se na pár měsíců rozešli a teď jsme zase spolu. Vy jste spolu tak dlouho, to jste taky určitě nějakou krizi měli, co?” Ne, neměli.
Když tak poslouchám ženy a dívky ve svém okolí, cítím se skoro ochuzena. Ochuzena o tu velkou dramatickou krizi spočívající v neslučitelných hodnotách, sledování cizích holek na Instagramu, neodkládání zubní pasty na správnou stranu umyvadla, nebo něčem podobně podstatném. Krize přijde, ti dva zjistí, že spolu absolutně nemohou být, rozejdou se, možná se vyspí s pár jinými lidmi. A pak zjistí, že naopak bez sebe absolutně nemohou být. Pak to chce pár velkých gest, nějakou dobu dobývání, protože “já jsem hrdá, ukážu mu, že se musí sakra snažit” - a velký romantický příběh velkého návratu je na světě. Jsou spolu, silnější než kdy dřív, prakticky nerozdělitelní. Alespoň dokud někdo ZASE neodloží tu zubní pastu na špatné místo.
My nemáme velká romantická gesta, nemáme rozchody, tudíž ani návraty. Když se někdo zeptá “A co vy, jak Vám to klape?”, odpovídám “V pohodě.” Protože je to tak. Z pohledů ale někdy vycítím “Jasně, paní má dokonalý vztah, beztak kecáš a doma dostáváš pěknou bídu.”
Možná jsem málo náročná. Mě je úplně jedno, kde taková zubní pasta leží, pokud je aspoň přibližně někde v koupelně. Je mi jedno, jestli po sobě poctivě zavíráš lahvičky od šamponů, protože já je stoprocentně nezavírám (těžký hřích, já vím). Tobě je to taky úplně jedno. To je důležité, protože přece jen žena je v páru ta osoba, která by měla mít ten pořádek nějak pod palcem. A hodně chlapům vadí, když to tak není. Tobě to naštěstí nevadí, jinak bychom tu krizi přece jen už měli. Zdá se, že tajemstvím úspěšného vztahu, je mít doma tak trochu nepořádek a moc to neřešit.
leipzig 2021
Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek
Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!
“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”
Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.
Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.
Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.
“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”
Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.
Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.
“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”
Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.
Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.
“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”
Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.
Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.
A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.
“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”
Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.
Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.
“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”
Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.
Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.
Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.
“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”
Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.
“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”
Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.
“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”
Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.
A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.
“Bez nás by nebylo XY!”
Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.
Někdy máme člověka fakt moc rádi a bojíme se, že bez něj nepřežijeme. Že už život nebude dobrý. Že nás nebude bavit. Nikdo nás nebude mít rád. Skončíme osamělí. Nikdy nepotkáme někoho takového (což je pravda, protože každý je originál). Občas právě proto děláme ústupky. Tolerujeme tohle a tamto. Říkáme si, že to nevadí. I když nám to vadí. Obětujeme se. Necháme druhého dělat činy, které nám třeba až ubližují, ale nechceme mu bránit. Aby se nenaštval. A neopustil nás.
Možná musíte některé činy tolerovat, protože ten člověk se změnil. Jeho osobnost. Nadále není taková, jaká byla. Chová se jinak. City upadají. Ale my si to neuvědomujeme, protože je to naše zlato, drahoušek, princezna, brouček. Tak asi není nic špatně, ne? Mělo by být? Tou přemírou tolerance se občas měníme i my. A taky si to neuvědomujeme. Je těžké na sobě pozorovat změny. Většinou nám to musí někdo říct. Někdo je na to sám... co se musí stát, abychom si uvědomili, že je něco špatně?
V mém případě to byla depka. Silná depka. Hrozné pocity, nespokojenost se životem, záchvaty úzkosti, nízké sebevědomí, nevyrovnanost, náladovost... nebyla jsem to já. Byla jsem zničená. Bylo to podruhé v životě a tak jsem to poznala. Díky za zkušenosti. Pomohlo mi to velmi. Právě proto si máme vážit i špatných okamžiků v našem životě. Mohou nás poučit do budoucnosti. Ubránit. Viděla jsem šťastné lidi a chtěla být taky. Prvním krokem by měla být redukce stresu. Podle mě. A pokud je stresorem člověk? Měl by jít.
Je to těžké, je to náročné. Zabolí to. Ale není lepší být sám a milovat sebe, než být s někým a k tomu se nenávidět?
Stýská se mi občas? Rozhodně. Vidím pitomost a mám hlavu plnou vzpomínek. A trápí mě to? Čas od času. Cítím se líp? Samozřejmě. Na tom mi záleží. To jsem chtěla... Na to jsem hrdá.
Četla jsem příspěvky na Twitter a Tumblr, jak máme za vztah bojovat, nevzdávat se hned, láska je důležitá. Jak je těžké nechat člověka jít a přestat milovat a podobně. To je skvělé odlákání od činů. Bacha na to! Důležité je neřídit se podle zásad cizích lidí. My víme, co je pro nás dobré. Jsme strůjci vlastního štěstí. Osobně chci řídit svůj život. Možná bychom měli všichni, nemyslíte? Když nejste šťastní, udělejte pro to něco!
Já se bála. Ale udělala jsem vše. A cítím se velmi dobře.
Přestala jsem si dělat dobrý kafe. Vždycky mi chutnalo, vždycky jsem ho dokázala udělat tak, aby bylo skvělý. Ale poslední dobou... mi přijde, že ho piju spíš jen ze zvyku, než požitku. Protože... prostě nechutná tak jak by mělo. Asi to bude mýma rukama. Nebo hlavou, že při tom myslím na něco jinýho a nesoustředím se na ten proces. Asi to bude krize osobnosti, že mi nechutná kafe, nebo vážně nevím...
draugay pasharinkit repo
Ideální reklama pro ženu v čtvrtživotní krizi.