#conniejdedouk

[conniejdedouk]

britská pohostinství. part I - Kavárny

Je půl osmé ráno a já sedím ve Starbucksu (mé počtvrté ve Starbucsu). Piju horkou čokoládu a lituji toho jako pokaždé, když si dám něco jiného než espresso. Nevím, jestli jste někdy měli ve Starbucksu čokoládu, ale je to v podstatě kakao za stovku, pecka. Ono upřímně i to presso je tu dražší než v leckteré kavárně, ale abyste pochopili, pojďme se podívat, jak je to na ostrově s kavárnami...

(a) britské Stejně jako renesance se šířila z Itálie postupně, tak i kávárenské kultuře to trvá. Jak je u nás Čechů zvykem, děláme vše hned a bez rozvahy, a tak i každý lepší i horší restaurant má vlastní mašiny na presso, lungo, cappuccino. Netvrdím, že někdy ty kávy nejsou hnusné, ale aspoň nepijete turka jako doma. Tady tedy v kavárnách s italskými kávami postupně začínají. Dokonce tak přišli i o krátkou a doposud neobjasněnou existenci piccola. V kavárnách zde se obyčejně i hojně jí. V nabídce mají burgery, smažené ryby, masové koláčky a široký výběr sendvičů. Zato kafe tu mají třeba jen fluffy coffee, což je, přátelé, bílá káva. (Kony, pro tebe je ale všechno kafe s mlíkem bílá káva!) Pokud už se chce nějaká kavárna vyšvihnout, tak nabízí filter coffee. Doma je někdy dobrý, ale tady v kavárnách mi teda nechutná ani omylem. Upřímně, po pití této filtrované kávy se pro mě Gilmorky staly hororem a pokaždé, když Luke někomu dolévá kávu, nebo jí připravuje, nebo o ní jen mluví, zavírám oči a zacpávám si uši. V britské kavárně si můžete objednat čaj. (b) obecné Obecnou kavárnou zvu řetězcové. Starbucks, Pret-a-Manger (prétamanžé - jé francouzština), Costa a hlavně Mekáč! V těchto kavárnách kávové mašinky mají a já najednou docenila všechnu globalizaci obchodu! Nadšení, konečně presso. Akorát tedy ty ceny. Za malé presso sice nevypláznete tolik a navíc to za to stojí, ale ve mě se vždycky ozve trochu slušnosti je mi prostě blbé vůči podniku tam sedět s jednou mini kávou (Piccolo, kdo jsi?) třeba hodinu, takže si čas od času koupím velké latté nebo něco podobného v čem je mléko a lituji... I am ♥ing MCDONALDS Je to tak. Regulérně nejlepší presso jsem zatím sehnala v Mekáči. A poměr cena:výkon je tak 1:4562157. Doopravdy, levné a chutné. V McDonalds pochopili, že sice v Americe mají nejlepší burgery, ale jejich filtrovanou kávou Evropu prostě nenasytí. Jo a tady nenajdete v kavárně alkohol. Ne že bych tedy já v kavárnách pila, ale dovedu si představit, že když si čtete v kavárně noviny, nějaké zprávy vás tak rozhodí, že prostě panáka potřebujete. Nenabízí ani irskou kávu. Tady mám Irsko kamenem dohodit a jak to tak bývá, irská káva asi neexistuje stejně jako neexistují francouzské brambory. A podobně neexistuje ani britský čaj. A abych furt nenadávala. Kavárny tu mají jednu výhodu, která předčí skoro všechno. Obsluhují vás milí lidé. A když jim řeknete, že už si druhou kávu nedáte a natáhnete se pro bundu, zděšeně vás ujišťují, že ještě vůbec nemusíte odcházet. Ještě si u nás poseďte. V příštím díle naší show se podíváme nejspíše do britských hospod, na zdejší pivo a vůbec. Chápete. S láskou, vaše Konnie

[conniejdedouk]

Holá data ze života akademického hmyzu

Pro ty, kdo neví, studuji obor Civil Engineering. V češtině je to Stavební Inženýrství. Ve velštině Peirianneg Sifil. Peirianneg znamená inženýrství, takže studuji Sifilní Inženýrství, ale neučíme se, jak fungují petrolejové lampy. Konec úvodu.

 Kolik nás je v ročníku? Těžko říct. Snad na každé britské univerzitě mají svou vlastní lepší či horší Faculty of Engineering, takže se tu tento obor dá vystudovat takřka všude, čímž se studenti rozprostřou a není nás tu tolik co bývá stavařů na českých technických školách.  Tím, že je tu Stavárna součástí většího celku Faculty of Engineering, máme některé přednášky spojené i se studenty strojního, elektrického a leteckého inženýrství, takže prd vím, kolik je nás stavařů a kolik strojařů. Také tu mají na stavárně více oborů. Můžete studovat buď Stavárnu Inženýrskou (a bude z vás Beng/Meng) nebo něco jako Stavárnu “vědeckou” (a bude z vás BSc/MSc). Ti, co jsou na BSc/Msc tak jsou tu všeobecně považování za blbce. Jendou z nich budou podržtašky nás inteligentních, schopných a ohromně vtipných inženýrů. Některé (méně prestižní předměty) s nimi máme spojené, takže zase můžu prd říct, kolik stavářů studuje Stavební Inženýrství.

Co poměr Brit/Cizinec? Tím, jak se často na přednáškách střídám a jak nemám ráda lidi, nebavím se s každým, tak nevím, odkud přišli. Soudím dle oka. Průměrný posluchač přednášek pro všechny budoucí inženýry je tmavší pleti než posluchač ryze stavařských přednášek. Cizích studentů je tu dost. Máme tu kopu Arabů, protože nikde se teď nestaví tak zpupné baráky jako tam, kde je ropa. Celkově ale myslím, že je tu více Velšanů. Rozdíl mezi studentem z ciziny a studentem lokálním je obrovský. My cizáci jsem fakt do světa. Když se s námi kantoři baví o možnostech stáže třeba, domorodci uvažují o stážích na obecních úřadech v jejich dědinkách. Největší exotika je stavební firma v Cardiffu, která staví větrné elektrárny na severu Skotska. V ČR tak oblíbený program Erasmus je tady pro lidi, kteří už fakt neví coby.

Co poměr Holky/Kluci? Genderová vyváženost, která se u nás (taktéž vlivem socialismu) na technických oborech zlepšuje, tu není ani na fotkách. Na Stavárně v Česku je to tak fifty fifty, tady to bude tak fifteen eingty-five. Nějaké holky studují Stavárnu “vědeckou”, ale Stavební inženýrství nás studuje tak možná pět. Víc holek jsem pak viděla mezi studenty Stavebního inženýrství, co studují “dálkově” při práci. 

Je to studium fakt zaměřené víc na praxi, jak se o zapáďáckém vzdělávání traduje? Ano, je. Ještě ani nic neumíme, ani nevíme, co vše barák musí mít, a už ho po nás chtějí navrhnout, odhadnout cenu a odprezentovat náš návrh fiktivnímu klientovi. In medias res. Jak se říká, že u nás jsou i technické školy o memorování složitých teoretických věcí, tak tady jsou vědecké obory jako matematika či mechanika na úrovni pravěku. Možná přeháním, ale nepřeháním, když napíši, že jsme se první hodinu učili převádět minuty na stupně a že nám vysvětloval (ne opakoval! vysvětloval!!) Pythagorovu větu. Student kteréhokoliv technického oboru se diví, proč se na gymnáziích učí derivace až v posledním ročníku, když bez nich fyzika nedává moc smysl. Tady se, milí zlatí, derivuje až v druhé čtvrtině prvního ročníku vysoké školy. Děkuji, že mě všichni chápete. Takže ano, na šprtání teoretických základů se tu neklade takový důraz a to i když v praxi se bez nich dle mého názoru špatně hýbe. Jako student se znalostí těch všech “k čemu mi to v reálném životě bude” věcí z české/francouzské matiky si mohu při hodinách z matematiky válet šunky. (Haha, v pondělí máme první test, jsem zvědavá, třeba si maluju vzdušné zámky.)

Co angličtina? Dá se zvládnout? Zvládnout se dá všechno, věřím tomu. Víceméně rozumím. Problém nastává, když se sama potřebuji na něco zeptat a nemohu to udělat přes email s rozvahou. Otázku složím, ale ty drobné nuance v terminologii zapříčiní, že mi přednášející vždy odpoví na něco úplně jiného. Obecně vzato rozumět angličtině ve škole není problém. Za branou univerzity je to mnohdy horší, ale o tom jindy.

Co velština? Tak to je bomba! Výtahy tu mluví prvně velšsky až potom anglicky.  A campus se píše Campws, takže to vypadá, jako by na všech cedulích byl překlik. Zatímco anglicky studuji Univerzitu Jižního Walesu, ve velštině studuji školu většího rozměru, Univerzitu Walesu, celého. O Sifilu jsem už psala.

Takže nemáš problém rozumět učitelům na přednáškách? Hahaha, mám a jaký! Británie je země mnoha kultur a jak je nás zahraničních studentů docela dost, tak i někteří přednášející přišli odjinud. Jeden předmět, s kopou nových slovíček a ve kterém je potřeba hodně vysvětlování, nás učí Zimbabwan. Vůbec nemám páru, která bije. Rozumím mu tak každé páté slovo. Ještě štěstí, že tu bývá zvykem dávat všechny prezentace z hodin na internet. Tuším, že tento obor se naučím formou samostudia a jeho prezentace mi poslouží jako osnova. Víte, ten pán je hrozně zvláštní. Černoch černý jak noc, na kterém jsou vidět jen zuby a občas odraz brýlí. Stále se směje. Něco řekne, nikdo mu nerozumí, a pak se úplně upřímně rozesměje vlastnímu vtipu a směje se tak třeba dvacet sekund. On se baví a já jsem vystresovaná, že vůbec nevím, jestli mluví o betonu nebo o dřevěném trámu. A vůbec nevím, co může být na dřevěném trámu tak veselé, vybrala jsem si přece seriozní obor! Na první hodině jsem pochopila jen, že po nás požaduje absolvování jednoho laboratorního cvičení. Řekla jsem si, že to nechám plavat a že nám určit podá info i na email pro ty flákače, co do školy nechodí. Ano, email nám všem poslal, ale nerozuměla jsem mu ani zbla. Náš učitel Materiálů, který pochází ze Zimbabwe, je nejspíš členem Futuristického hnutí. Pro něj jsou slovesa přežitkem ze starých dob. Proč se nimi? K něčemu? Vždyť se to bez nich. Nejvíce mne pak dostalo, když jsem v zadání laboratorního cvičení objevila větu, že bude laboratorní protokol posuzovat taktéž z jazykového hlediska, tudíž ať si pozor i na gramatiku, jinak zlý.

Jak často chodíš do školy? Moc ne a to chodím na všechny přednášky. Co je fascinující, že tady všichni chodí na přednášky. Navzdory tomu, že každý předmět má slidy prezentací na internetu a někteří přednášející své přednášky i natáčejí, jsou posluchárny stále plné. Někdy se mi podaří přijít pozdě a to je pak hrozný trapas, protože si nemám kam sednout.

Co menza? Nechodím tam. Tady to není tak lacné jak na českých univerzitách. Ale máme v univerzitním kampusu Starbucks! Tak jsem byla podruhé v životě ve Starbucksu. Třeba o tom někdy napíšu. Nikdy jsem nechápala, proč jsou lidi ze Starbucksu tak nadšení, když tam to kafe je docela hnusné. Tady to chápu naprosto. A máme ho na univerzitě dokonce se studentskou slevou! Je to tu levnější než všude jinde, stavte se.

[conniejdedouk]

Cesta sem a zatím ne zpátky.

Před více než týdnem jsem přistála v zemi, která z lůna svých pastvin a z řad cihlových domků vypudila takové hudební legendy jako jsou Beatles a obohatila naše životy takovými televizními peckami jako je Výměna manželek. Je to tu pěkné. Abych si přesun sem co nejvíce usnadnila, chtěla jsem letět z nejhoršího místa v republice, a jelikož jsem žila rok v Praze, pojala jsem mylnou domněnku, že takovým městem je Brno. Krátce po rozhodnutí o Brexitu jsem tedy koupila letenku Brno-London za pár šupů a bylo rozhodnuto. Tehdy mi nedošlo, že opouštět rodnou vlast z jihomoravské metropole na začátku burčákové sezóny není úplně nejlepší tah, pokud máte rádi víno tak jako já. Tehdy to bylo těžké, ale s týdenním odstupem jsem ráda, že jsem aspoň jeden burčák stihla a o to víc jsem si ho užila, že jsem ho pila přímo z lahve na lavičce v parku, s rodiči. Dalším úskalím levného letu bylo nevhodné načasování. Low-costové letecké společnosti jsou low-costové mimo jiné proto, že létají v hodiny, kdy už jiná slušná letadla dávno spí. S nocováním na letišti jsem počítala. Je to v podstatě moje hobby. Už jsem na tomto londýnském letišti jednou spala, tak jsem věděla, že se to tu v noci mění v kemp. Lidé polehávají všude možně a největší úskalí spaní na tomto letišti není ani tak stud lehnout si na zem jako vůbec kus volné země najít. Můj let byl naštěstí jeden z těch prvních posledních letů. Dost možná jsem byla první z nocležníků té noci. Mohla jsem si tedy vybrat ze všech laviček, zemí, zákoutí, křesel, které jen letiště nabízelo. Spát jsem šla relativně brzo. Dřív než chodívám spát normálně. Říkala jsem si: Takové dobrodružství! Jsem v Anglii! A já jdu spát. Nespala jsem. Když jsem asi po hodině nespánku na poloprázdném letišti jednou jen mrkla, náhle kolem mě leželo a spalo několik dalších nocležníků. Vybrala jsem si definitivně nejlepší místo za výlohou!

(Nejlepší letiště na nocování London Stansted ale určitě není. Pokud chcete spát na nějakém letišti, vřele doporučuji Pařížské Charlese de Gaullea.)

Z letiště jsem se vymotala ještě za tmy. Hodní autobusoví dopravci mi dovolili jet do centra Londýna o hodinu dřív, tak jsem nemusela čekat na svůj zabookovaný autobus a mohla jsem své čekání na spoj do Walesu přesunou z letiště do města měst, kolébky punku, Londýna. Z cesty do města si pamatuju jediné. Eastend. Dneska se tam lidi nemají tak zle. A ty obchůdky a domečky vypadají fakt dobře, lépe než honosná sídla ve Westendu. A taky si pamatuji, že byl na ulicích šílený bordel. Sobotní ráno. Páteční ožungři šli zrovna spát a víkendoví uklízeči teprve vstávali. Takový nepořádek jsem neviděla u nás nikdy a to jsem kolikrát byla pátečním ožungrem, co spát ani nešel.

Byla jsem v Londýně. Před sebou jsem měla asi pět hodin čekání a nad sebou šedo, které mi dopřávalo pravý zážitek z Londýna formou pravého anglického deštíku. Pokud vás zajímá, co jsem dělala, najděte si nějaký bedekr o Londýně. Tam budou ucelenější informace a lepší fotky. Na mé cestě do Cardiffu něčím jako britskými regiojety (megabus.com - velice příjemné a velice lacné cestování, koukněte na ně) jsem spala. Pamatuji si pouze stevarda Jamese, který byl asi o čtyřicet let starší než stevardi regiojetů a který měl velice suchý humor. Francouzi pruhovaná trika, barety a kníry nenosí, Britové jsou ale přesně takoví jako v Jistě, pane ministře. A také si vzpomínám na počasí. Kontrolovala jsem ho v průběhu svých pauz ve spaní a celou dobu pršelo. A když se znenadání začala pod názvy měst na dopravních cedulích objevovat prapodivná slovíčka a já usoudila, že budu ve Walesu, mraky se rozestoupili a vysvitlo slunce. Bylo to jak v blbým filmu. Já jela vstříc své zářné budoucnosti a vítalo mne Slunce. Znenadání se objevilo kytarové kvarteto, děti rozhazující květiny, ženy omdlévaly a muži slzeli. A já nikomu nerozuměla ani slovo. Velšský přízvuk je fakt maso a první lidi, na které jsem v Cardiffu narazila byli praví domorodci. Vzala jsem poslední autobus - jo, je to špatně napsaná věta, ale já teď žiju v Británii, já si to můžu dovolit, taky se autobusy berou! Poslední autobus mne dovezl do mojeho nového městečka. Z přípravných rešerší na internetu jsem vyvodila, že moje městečko je prázdné a není tu krom studentů žádný život, proto mne překvapilo, přes jaké zástupy lidí jsem se musela protlouct, abych se dostala do své dlouhatánské ulice a našla číslo 64. Z přípravných rešerší na google maps jsem si vyvodila, že můj nový dům je naproti místní základní školy, proto mne překvapilo, že vyhlídnutý dům má ve skutečnosti číslo 150. Po chvilkových rozpacích a pokusech se do domu dostat jsem se rozhodla najít tedy číslo 64 pěkně starým způsobem bez mapy. Došla jsem k domu číslo 64 odhodlaná zazvonit. Zvonky tu moc nevedou. Tady stále frčí klepadla. Klepu, klepu a nic. Ještě štěstí že mobily tady frčí. Moje spolubydlící mi přišla otevřít z domu číslo 60. Náš domácí se zapomněl zmínit, že pro nás připravil dům jiného čísla. To ani nechtějte vědět, jaké trable to způsobilo právě mým spolubydlícím - zachráncům. Celou cestu jsem byla v šoku, jak jsou místní lidé hodní a jak mi to nevadí. Mnozí mě znáte a víte, že mi hodní a milí lidé lezou krkem a jak ráda mám nevrlé, protivné, sarkastické idioty. Po týdnu opakuji. Jsem v šoku. Ti Britové umí být milí a hodní a mě se to stále líbí. A taky mne fascinuje jejich bezprostřednost. Dělala jsem si na letištních záchodcích instantní kafe, když přišla paní okolo šedesátky, vlezla do kabinky a z kabinky si se mnou začala vykládat, odkud kam mířím. A smála se mi, že jak budu vykládat o cestě, budu říkat, že jsem na záchodě potkala mad woman! Tak vám tedy píši, že jsem na záchodě potkala velice milou mad woman, která letěla na víkend za přáteli k Mnichovu. Takových mad lidí tu ovšem běhají mraky. Jen do vás na chodníku vrazí a už se smějí, jak je celý svět bláznivý.