#uniife

[tzoistick]

μπεστ ντειζ εβερ

[raineinprogress]

Day 58/100 - 08/05/18 

Some last minute notes for my cybersecurity course, about methods on anti-malware systems. I’ve been super busy lately since there’s only a month left of the trimester and its the time for mid-term tests and exams. 

Things due this week:

- A test tomorrow for cybersecurity, at 7pm 

- A draft for a 10 minute presentation for japanese

- Meeting with language buddies

Also my final exams are on my birthday AND on my sister’s birthday, both at 9:30... so kinda bummed about that :(

But, I’m excited for this trimester to be over, I missed reading and playing games (3DS). Also, I can’t wait for my other courses since its much more related to my major :)

Wish me luck!! Remember to drink lots of water and to breathe!! 

[hurt-angel]

i hate partying goodnight

[conniejdedouk]

Cesta sem a zatím ne zpátky.

Před více než týdnem jsem přistála v zemi, která z lůna svých pastvin a z řad cihlových domků vypudila takové hudební legendy jako jsou Beatles a obohatila naše životy takovými televizními peckami jako je Výměna manželek. Je to tu pěkné. Abych si přesun sem co nejvíce usnadnila, chtěla jsem letět z nejhoršího místa v republice, a jelikož jsem žila rok v Praze, pojala jsem mylnou domněnku, že takovým městem je Brno. Krátce po rozhodnutí o Brexitu jsem tedy koupila letenku Brno-London za pár šupů a bylo rozhodnuto. Tehdy mi nedošlo, že opouštět rodnou vlast z jihomoravské metropole na začátku burčákové sezóny není úplně nejlepší tah, pokud máte rádi víno tak jako já. Tehdy to bylo těžké, ale s týdenním odstupem jsem ráda, že jsem aspoň jeden burčák stihla a o to víc jsem si ho užila, že jsem ho pila přímo z lahve na lavičce v parku, s rodiči. Dalším úskalím levného letu bylo nevhodné načasování. Low-costové letecké společnosti jsou low-costové mimo jiné proto, že létají v hodiny, kdy už jiná slušná letadla dávno spí. S nocováním na letišti jsem počítala. Je to v podstatě moje hobby. Už jsem na tomto londýnském letišti jednou spala, tak jsem věděla, že se to tu v noci mění v kemp. Lidé polehávají všude možně a největší úskalí spaní na tomto letišti není ani tak stud lehnout si na zem jako vůbec kus volné země najít. Můj let byl naštěstí jeden z těch prvních posledních letů. Dost možná jsem byla první z nocležníků té noci. Mohla jsem si tedy vybrat ze všech laviček, zemí, zákoutí, křesel, které jen letiště nabízelo. Spát jsem šla relativně brzo. Dřív než chodívám spát normálně. Říkala jsem si: Takové dobrodružství! Jsem v Anglii! A já jdu spát. Nespala jsem. Když jsem asi po hodině nespánku na poloprázdném letišti jednou jen mrkla, náhle kolem mě leželo a spalo několik dalších nocležníků. Vybrala jsem si definitivně nejlepší místo za výlohou!

(Nejlepší letiště na nocování London Stansted ale určitě není. Pokud chcete spát na nějakém letišti, vřele doporučuji Pařížské Charlese de Gaullea.)

Z letiště jsem se vymotala ještě za tmy. Hodní autobusoví dopravci mi dovolili jet do centra Londýna o hodinu dřív, tak jsem nemusela čekat na svůj zabookovaný autobus a mohla jsem své čekání na spoj do Walesu přesunou z letiště do města měst, kolébky punku, Londýna. Z cesty do města si pamatuju jediné. Eastend. Dneska se tam lidi nemají tak zle. A ty obchůdky a domečky vypadají fakt dobře, lépe než honosná sídla ve Westendu. A taky si pamatuji, že byl na ulicích šílený bordel. Sobotní ráno. Páteční ožungři šli zrovna spát a víkendoví uklízeči teprve vstávali. Takový nepořádek jsem neviděla u nás nikdy a to jsem kolikrát byla pátečním ožungrem, co spát ani nešel.

Byla jsem v Londýně. Před sebou jsem měla asi pět hodin čekání a nad sebou šedo, které mi dopřávalo pravý zážitek z Londýna formou pravého anglického deštíku. Pokud vás zajímá, co jsem dělala, najděte si nějaký bedekr o Londýně. Tam budou ucelenější informace a lepší fotky. Na mé cestě do Cardiffu něčím jako britskými regiojety (megabus.com - velice příjemné a velice lacné cestování, koukněte na ně) jsem spala. Pamatuji si pouze stevarda Jamese, který byl asi o čtyřicet let starší než stevardi regiojetů a který měl velice suchý humor. Francouzi pruhovaná trika, barety a kníry nenosí, Britové jsou ale přesně takoví jako v Jistě, pane ministře. A také si vzpomínám na počasí. Kontrolovala jsem ho v průběhu svých pauz ve spaní a celou dobu pršelo. A když se znenadání začala pod názvy měst na dopravních cedulích objevovat prapodivná slovíčka a já usoudila, že budu ve Walesu, mraky se rozestoupili a vysvitlo slunce. Bylo to jak v blbým filmu. Já jela vstříc své zářné budoucnosti a vítalo mne Slunce. Znenadání se objevilo kytarové kvarteto, děti rozhazující květiny, ženy omdlévaly a muži slzeli. A já nikomu nerozuměla ani slovo. Velšský přízvuk je fakt maso a první lidi, na které jsem v Cardiffu narazila byli praví domorodci. Vzala jsem poslední autobus - jo, je to špatně napsaná věta, ale já teď žiju v Británii, já si to můžu dovolit, taky se autobusy berou! Poslední autobus mne dovezl do mojeho nového městečka. Z přípravných rešerší na internetu jsem vyvodila, že moje městečko je prázdné a není tu krom studentů žádný život, proto mne překvapilo, přes jaké zástupy lidí jsem se musela protlouct, abych se dostala do své dlouhatánské ulice a našla číslo 64. Z přípravných rešerší na google maps jsem si vyvodila, že můj nový dům je naproti místní základní školy, proto mne překvapilo, že vyhlídnutý dům má ve skutečnosti číslo 150. Po chvilkových rozpacích a pokusech se do domu dostat jsem se rozhodla najít tedy číslo 64 pěkně starým způsobem bez mapy. Došla jsem k domu číslo 64 odhodlaná zazvonit. Zvonky tu moc nevedou. Tady stále frčí klepadla. Klepu, klepu a nic. Ještě štěstí že mobily tady frčí. Moje spolubydlící mi přišla otevřít z domu číslo 60. Náš domácí se zapomněl zmínit, že pro nás připravil dům jiného čísla. To ani nechtějte vědět, jaké trable to způsobilo právě mým spolubydlícím - zachráncům. Celou cestu jsem byla v šoku, jak jsou místní lidé hodní a jak mi to nevadí. Mnozí mě znáte a víte, že mi hodní a milí lidé lezou krkem a jak ráda mám nevrlé, protivné, sarkastické idioty. Po týdnu opakuji. Jsem v šoku. Ti Britové umí být milí a hodní a mě se to stále líbí. A taky mne fascinuje jejich bezprostřednost. Dělala jsem si na letištních záchodcích instantní kafe, když přišla paní okolo šedesátky, vlezla do kabinky a z kabinky si se mnou začala vykládat, odkud kam mířím. A smála se mi, že jak budu vykládat o cestě, budu říkat, že jsem na záchodě potkala mad woman! Tak vám tedy píši, že jsem na záchodě potkala velice milou mad woman, která letěla na víkend za přáteli k Mnichovu. Takových mad lidí tu ovšem běhají mraky. Jen do vás na chodníku vrazí a už se smějí, jak je celý svět bláznivý.