Hanačka ve Walesu

Holka z malého městečka střední Moravy se stěhuje do malého městečka jižního Walesu.

[conniejdedouk]

Čeští fajnšmekři pijí čaj s mlékem, Britští fajnšmekři pijí čaj bez mléka.

Víte, já mám ráda místa, která vypadají jako ve filmu a chovají se jako v knize. Pošetilost, vím. Tedy věděla jsem to, když jsem se vracela smutná z Paříže a když jsem v Praze hledala to, čeho tam moc nebylo. Ale tady jsou všechny knihy a filmy pravda. Doopravdy tu neustále prší jak v Koralíně a tráva je tu zelená jak v Top Gearu. Tata vždy při říkal, ať si všimnu, jak mají vytažené barvy, aby auta byla krásnější a tráva zelenější. Jak je to s auty, nevím, ale tady je tráva je tu zelená k neuvěření. Dětičky tu doopravdy chodí v uniformách a hrají fotbal/rugby na hřišti u školy, která vypadá jak z Čarodějnic školou povinných. A každá páteční a sobotní noc tu končí jako běžný mejdan ve Skins. Pokud se kdokoliv z vašich přátel mění v opilosti na nezastavitelné hovado, myslím, že proti Britům je to stále slušný beránek. Domy tu mají taky všechny jak z filmu. Možná to bude tím, že na kontinentu se staví domy tvárné a majitel si je může dotvořit k obrazu svému, takže se vám z francouzského rodinného domku rázem stane německý, pokud kolem něj uklidíte a dáte do oken květiny. Zdejší cihlové domky se podobají jako vejce vejci. A cihly se nelehko přebarví. Navíc ty domky mají tak specifické tvary, že podobné zkrátka na kontinentu nenajdete. Když jsme u těch řadových domků, schody tu mají po pravdě prudké, takže toto video z Ajťáků je naprosto možné, babičky tu musí padat pravidelně. Také v Londýně doopravdy jezdí červené autobusy a psi občůrávají červené telefonní budky a ty taxíky, co tam jezdí jsou přesně ty taxíky z Sherlocka, Brigit Jonesové nebo Mr. Beana.  Británie je celá složená z drobností tak zvláštních, že si to můj mozek neumí spojit s ničím známým, tak si to pojí s těmi seriály a filmy, na kterých jsem vyrostla. (Protože ČT je naprosto posedlá BBC, víme?) I jejich chutě jsou divné. Možná si pamatujete na aero čokoládu s bublinkama a jak jí jednou vyráběli s čokoládovou a s mátovou příchutí. Divnost? Vliv britského impéria! Tady je čokoláda s pomerančem nebo mátou naprosto normální a ne jen aero. A když upustíte od čokolády, tak marmeláda z pomerančů je tu naprostý standard a k hranolkám v hladovém okně vám nabízí mátovou pastu nebo mátové hráškové pyré. Když jsme v kuchyni, toastový chleba je tu standardní chleba. A to já si hned vzpomenu, jak ho Arthur ve Stopaři spálil v toastovači nebo na nejslavnější snídani z Black books.

A pak ty společnosti a kluby tady. Sama jsem se stala členem Společnosti Stavebních inženýrů a Společnosti Strukturálních inženýrů a přijde mi, že už je to jen krůček od toho být v Královské společnosti. A všude, i tady v Pontyprdelákově jsou kluby, kam si můžete zajít na whiskey nebo pivo. Jestli se tam kouří doutníky, nevím. Od teď věřte každému filmu, seriálu, pořadu, příběhu, čemukoliv, co ukazuje tuto zemi. Přesně taková Británie je. Deštivá, šedá, se špetkou koloniálních zbytků, se suchým humorem, s národní hrdostí, se společenskými třídami a s oddělenými kohoutky na studenou a teplou vodu.

[conniejdedouk]

střep... se tentokrát týká doporuřené četby. Pokud chcete přičuchnout ke zdejší poetice, prolistujte Anglické listy od Karla Čapka. Jižní Wales je sice ku Anglii asi to co Severní Čechy k Jižní Moravě, ale i tak si četbou trochu zdejší atmosféry užijete. V Čapkovi se literární historici a učitelky češtiny nemýlili. Píše doopravdy dobře.

[conniejdedouk]

Od střední třídy z Východní Evropy k západoevropskému proletariátu.

Mám práci. A zdá se, že mám konečně trvalou práci, takže se nebojím vám o ní napsat. Jak asi tušíte, peníze jsou pro studium v zahraničí veliké téma. Jak víte, pokud mě znáte, peníze jsou pro mě osobně téma snad ještě větší. Levné to tu není. Jen měsíční nájem mne vyjde na víc než moje žití v Praze se všemi staroprameny, ořechovkami a víkendovými cestami na rodnou Hanou. Před odjezdem jsem si pěkně všechno naplánovala. Přijedu, zařídím si papíry, abych mohla legálně pracovat (koukněte na internet, hledejte jak získat NIN, bylo toho k tomu napsáno priveľa), vytisknu životopisy, rozdám je a do dvou týdnů budu pracovat. Všechno šlo podle plánu, až do čtvrtého bodu, pochopitelně. Bydlím v Pontyprdelákově, kde je sice obchodů a života více, než jsem myslela, ale taky kopa studentů, která mi všechny práce pravděpodobně vybrala. Mohla jsem jet hledat do Cardiffu, tam bych bezpochyby našla, ale jak jsem škudlila, peníze za cestu pro mne byly moc. Navíc jsem si malovala, že si seženu práci v Ponty, že jsem až tak šikovná! Pomalu jsem propadala zoufalství. Moje podkarpatská spolubydlící Anička zašla do pracovní agentury, kam by mě samotnou nenapadlo jít ani v nejhorším snu, a přišla s prací ve skladu. Za dva týdny jsem se k ní připojila, protože byrokracie je i zde někdy neúprosná. Děs, běs, noční šichta, východoevropská pracovní síla, africká pracovní síla, kopa Poláků, kopa studentů. Pražská kavárno, mám pro vás první zprávu mého vykládání o práci, často jsem ve skladu myslela, jaké to asi bylo když za komančů pracovala inteligence v kotelnách, fabrikách a ve skladech jako je tento. I když v takovém skladu asi nikdo nepracoval. Byl to sklad z hadrama a tak velký by nikdy nebyl nebýt globalizace. Balili jsme oblečení vyrobené v Taiwanu a posílali ho tam přebalené zpět do obchodů. Každou minutu tam jsem si představovala v penězích, jinak bych to asi nezvládla. Naštěstí se mi krátce na to ozvali z jiné pracovní agentury, že by mě vzali na to místo v F&F, o které jsem se ucházela. Na internetu jsem vyplnila tolik inzerátů, že jsem si to ani nepamatovala. Tradá, tak jsem měla jinou práci. Jako vánoční výpomoc jsem vybalovala hadry a vytahovala je na prodejnu v Tescu. V podstatě jsem jen postoupila v tom, co jsem dělala předtím, akorát pro jinou značku. Práce byla o mnoho pohodovější, s milými lidmi, se samými Brity. Nevýhodou bylo že šichty byly krátké, práce byla jen do Vánoc a zpět mě vozil jeden tak trochu divný pán. Já jsem si celou dobu říkala: Britové jsou přece milí, to jen já neopenminded Češka si myslím, že je divný, otravný a podezřelý. Ale potom i mí spolupracovnící Briti začali s tím, že je to divné, podezřelé a že jestli mě to otravuje, rozhodně s ním mám přestat jezdit. Tak jsem přestala. Výhodou toho, že jsem byla vánoční výpomocí bylo bezpochyby to, že jsem se zúčastnila jejích vánočních oslav a dostala jsem tak v Tescu předvánoční vánoční večeři. Krocan, crackers, Yorkshirský puding, vánoční pudink... To bylo před Vánoci a na Vánoce jsem jela domů. Všechny vydělané peníze padly. Řekla jsem si, že mám z předešlých let pracování a škudlení peněz dost, takže v druhém semestru to s job-huntingem nebudu přehánět. Třeba si práci nejdu, nebudu spěchat. Víte ne všechno je tu nutně dražší než v Čechách. Ovšem alkohol to není a to si pak rozmyslíte, jestli zajdete na pintu za stovku nebo ne. Naštěstí jsem byla domluvená s kámošem, že po Vánocích na jednu zajdem, tak jsem s tímto výdajem mohla dopředu počítat a nějak si ho vysvětlit. Napsal mi v deset večer, že skončil v práci a sedí na pivu, jestli nechci přijít. Já byla v pyžamu a líná, ale po vánočních akcičkách tak rozjetá, že mi veselení zpět ve Walesu scházelo, tak jsem se ke svému vlastnímu údivu oblékla a vyrazila. Seděl v hospodě s Polákem, kterému jako východoevropanovi bylo jasné, že je tu i pro mě draho, tak se ptal, jak to dělám. Říkám, že práci hledám. Říká, že jeho manager hledá lidi. Je to v Cardiffu, je to restaurace. Hned mu píše esemesku a prý mám v pondělí dojet. Ten den je sobota, možná pátek. V jedno pondělí jsem přijela zpět do Walesu a říkala si, že práci až tak hledat nebudu. Druhé pondělí hned na to jsem práci měla. Pracuji tam už měsíc a dobrý, třeba o ní napíši příště, teď musím pro změnu do školy. Na závěr udělím jednu radu všem lidem v nouzi: Děcka, choďte do hospod. tady jsem se vám na cestě z práce nakreslila, ať máte aspoň ochutnávku toho, jaké to tam je.

[conniejdedouk]

britská pohostinství. part I - Kavárny

Je půl osmé ráno a já sedím ve Starbucksu (mé počtvrté ve Starbucsu). Piju horkou čokoládu a lituji toho jako pokaždé, když si dám něco jiného než espresso. Nevím, jestli jste někdy měli ve Starbucksu čokoládu, ale je to v podstatě kakao za stovku, pecka. Ono upřímně i to presso je tu dražší než v leckteré kavárně, ale abyste pochopili, pojďme se podívat, jak je to na ostrově s kavárnami...

(a) britské Stejně jako renesance se šířila z Itálie postupně, tak i kávárenské kultuře to trvá. Jak je u nás Čechů zvykem, děláme vše hned a bez rozvahy, a tak i každý lepší i horší restaurant má vlastní mašiny na presso, lungo, cappuccino. Netvrdím, že někdy ty kávy nejsou hnusné, ale aspoň nepijete turka jako doma. Tady tedy v kavárnách s italskými kávami postupně začínají. Dokonce tak přišli i o krátkou a doposud neobjasněnou existenci piccola. V kavárnách zde se obyčejně i hojně jí. V nabídce mají burgery, smažené ryby, masové koláčky a široký výběr sendvičů. Zato kafe tu mají třeba jen fluffy coffee, což je, přátelé, bílá káva. (Kony, pro tebe je ale všechno kafe s mlíkem bílá káva!) Pokud už se chce nějaká kavárna vyšvihnout, tak nabízí filter coffee. Doma je někdy dobrý, ale tady v kavárnách mi teda nechutná ani omylem. Upřímně, po pití této filtrované kávy se pro mě Gilmorky staly hororem a pokaždé, když Luke někomu dolévá kávu, nebo jí připravuje, nebo o ní jen mluví, zavírám oči a zacpávám si uši. V britské kavárně si můžete objednat čaj. (b) obecné Obecnou kavárnou zvu řetězcové. Starbucks, Pret-a-Manger (prétamanžé - jé francouzština), Costa a hlavně Mekáč! V těchto kavárnách kávové mašinky mají a já najednou docenila všechnu globalizaci obchodu! Nadšení, konečně presso. Akorát tedy ty ceny. Za malé presso sice nevypláznete tolik a navíc to za to stojí, ale ve mě se vždycky ozve trochu slušnosti je mi prostě blbé vůči podniku tam sedět s jednou mini kávou (Piccolo, kdo jsi?) třeba hodinu, takže si čas od času koupím velké latté nebo něco podobného v čem je mléko a lituji... I am ♥ing MCDONALDS Je to tak. Regulérně nejlepší presso jsem zatím sehnala v Mekáči. A poměr cena:výkon je tak 1:4562157. Doopravdy, levné a chutné. V McDonalds pochopili, že sice v Americe mají nejlepší burgery, ale jejich filtrovanou kávou Evropu prostě nenasytí. Jo a tady nenajdete v kavárně alkohol. Ne že bych tedy já v kavárnách pila, ale dovedu si představit, že když si čtete v kavárně noviny, nějaké zprávy vás tak rozhodí, že prostě panáka potřebujete. Nenabízí ani irskou kávu. Tady mám Irsko kamenem dohodit a jak to tak bývá, irská káva asi neexistuje stejně jako neexistují francouzské brambory. A podobně neexistuje ani britský čaj. A abych furt nenadávala. Kavárny tu mají jednu výhodu, která předčí skoro všechno. Obsluhují vás milí lidé. A když jim řeknete, že už si druhou kávu nedáte a natáhnete se pro bundu, zděšeně vás ujišťují, že ještě vůbec nemusíte odcházet. Ještě si u nás poseďte. V příštím díle naší show se podíváme nejspíše do britských hospod, na zdejší pivo a vůbec. Chápete. S láskou, vaše Konnie

[conniejdedouk]

Střep: Už mám koupené lístky na Vánoce domů. Chybí mi jen autobus z Olomouce do Litovle. To pojedu posledním spojem s opilcema, co se budou vracet z hospod a klubů.

Jak jsem si hledala lístky domů, internet si mě zaškatulkoval jako někoho, kdo asi plánuje výlet. Je to pěkné, jak semi objevují napříč celým internetovým světem reklamy a lákačky do Prahy. Viz obrázek výše.   Experience Prague. Jéje, jak já si Prahu zažila. Internet už mne považuje za Britského domorodce, co chce do Prahy na výlet. Asi si myslí, že jsem jeden z těch studentů, co se jezdí do Prahy opít. No vlastně asi jsem.  (Přikládám fotografii pořízenou mezi pátou a šestou ráno, kdy jsem jela z koncertu z Kulaťáku. Vyjela jsem v deset, zastavila se na nádražce a pak čtyři hodiny přesedala na Újezdě.)

[conniejdedouk]

Holá data ze života akademického hmyzu

Pro ty, kdo neví, studuji obor Civil Engineering. V češtině je to Stavební Inženýrství. Ve velštině Peirianneg Sifil. Peirianneg znamená inženýrství, takže studuji Sifilní Inženýrství, ale neučíme se, jak fungují petrolejové lampy. Konec úvodu.

 Kolik nás je v ročníku? Těžko říct. Snad na každé britské univerzitě mají svou vlastní lepší či horší Faculty of Engineering, takže se tu tento obor dá vystudovat takřka všude, čímž se studenti rozprostřou a není nás tu tolik co bývá stavařů na českých technických školách.  Tím, že je tu Stavárna součástí většího celku Faculty of Engineering, máme některé přednášky spojené i se studenty strojního, elektrického a leteckého inženýrství, takže prd vím, kolik je nás stavařů a kolik strojařů. Také tu mají na stavárně více oborů. Můžete studovat buď Stavárnu Inženýrskou (a bude z vás Beng/Meng) nebo něco jako Stavárnu “vědeckou” (a bude z vás BSc/MSc). Ti, co jsou na BSc/Msc tak jsou tu všeobecně považování za blbce. Jendou z nich budou podržtašky nás inteligentních, schopných a ohromně vtipných inženýrů. Některé (méně prestižní předměty) s nimi máme spojené, takže zase můžu prd říct, kolik stavářů studuje Stavební Inženýrství.

Co poměr Brit/Cizinec? Tím, jak se často na přednáškách střídám a jak nemám ráda lidi, nebavím se s každým, tak nevím, odkud přišli. Soudím dle oka. Průměrný posluchač přednášek pro všechny budoucí inženýry je tmavší pleti než posluchač ryze stavařských přednášek. Cizích studentů je tu dost. Máme tu kopu Arabů, protože nikde se teď nestaví tak zpupné baráky jako tam, kde je ropa. Celkově ale myslím, že je tu více Velšanů. Rozdíl mezi studentem z ciziny a studentem lokálním je obrovský. My cizáci jsem fakt do světa. Když se s námi kantoři baví o možnostech stáže třeba, domorodci uvažují o stážích na obecních úřadech v jejich dědinkách. Největší exotika je stavební firma v Cardiffu, která staví větrné elektrárny na severu Skotska. V ČR tak oblíbený program Erasmus je tady pro lidi, kteří už fakt neví coby.

Co poměr Holky/Kluci? Genderová vyváženost, která se u nás (taktéž vlivem socialismu) na technických oborech zlepšuje, tu není ani na fotkách. Na Stavárně v Česku je to tak fifty fifty, tady to bude tak fifteen eingty-five. Nějaké holky studují Stavárnu “vědeckou”, ale Stavební inženýrství nás studuje tak možná pět. Víc holek jsem pak viděla mezi studenty Stavebního inženýrství, co studují “dálkově” při práci. 

Je to studium fakt zaměřené víc na praxi, jak se o zapáďáckém vzdělávání traduje? Ano, je. Ještě ani nic neumíme, ani nevíme, co vše barák musí mít, a už ho po nás chtějí navrhnout, odhadnout cenu a odprezentovat náš návrh fiktivnímu klientovi. In medias res. Jak se říká, že u nás jsou i technické školy o memorování složitých teoretických věcí, tak tady jsou vědecké obory jako matematika či mechanika na úrovni pravěku. Možná přeháním, ale nepřeháním, když napíši, že jsme se první hodinu učili převádět minuty na stupně a že nám vysvětloval (ne opakoval! vysvětloval!!) Pythagorovu větu. Student kteréhokoliv technického oboru se diví, proč se na gymnáziích učí derivace až v posledním ročníku, když bez nich fyzika nedává moc smysl. Tady se, milí zlatí, derivuje až v druhé čtvrtině prvního ročníku vysoké školy. Děkuji, že mě všichni chápete. Takže ano, na šprtání teoretických základů se tu neklade takový důraz a to i když v praxi se bez nich dle mého názoru špatně hýbe. Jako student se znalostí těch všech “k čemu mi to v reálném životě bude” věcí z české/francouzské matiky si mohu při hodinách z matematiky válet šunky. (Haha, v pondělí máme první test, jsem zvědavá, třeba si maluju vzdušné zámky.)

Co angličtina? Dá se zvládnout? Zvládnout se dá všechno, věřím tomu. Víceméně rozumím. Problém nastává, když se sama potřebuji na něco zeptat a nemohu to udělat přes email s rozvahou. Otázku složím, ale ty drobné nuance v terminologii zapříčiní, že mi přednášející vždy odpoví na něco úplně jiného. Obecně vzato rozumět angličtině ve škole není problém. Za branou univerzity je to mnohdy horší, ale o tom jindy.

Co velština? Tak to je bomba! Výtahy tu mluví prvně velšsky až potom anglicky.  A campus se píše Campws, takže to vypadá, jako by na všech cedulích byl překlik. Zatímco anglicky studuji Univerzitu Jižního Walesu, ve velštině studuji školu většího rozměru, Univerzitu Walesu, celého. O Sifilu jsem už psala.

Takže nemáš problém rozumět učitelům na přednáškách? Hahaha, mám a jaký! Británie je země mnoha kultur a jak je nás zahraničních studentů docela dost, tak i někteří přednášející přišli odjinud. Jeden předmět, s kopou nových slovíček a ve kterém je potřeba hodně vysvětlování, nás učí Zimbabwan. Vůbec nemám páru, která bije. Rozumím mu tak každé páté slovo. Ještě štěstí, že tu bývá zvykem dávat všechny prezentace z hodin na internet. Tuším, že tento obor se naučím formou samostudia a jeho prezentace mi poslouží jako osnova. Víte, ten pán je hrozně zvláštní. Černoch černý jak noc, na kterém jsou vidět jen zuby a občas odraz brýlí. Stále se směje. Něco řekne, nikdo mu nerozumí, a pak se úplně upřímně rozesměje vlastnímu vtipu a směje se tak třeba dvacet sekund. On se baví a já jsem vystresovaná, že vůbec nevím, jestli mluví o betonu nebo o dřevěném trámu. A vůbec nevím, co může být na dřevěném trámu tak veselé, vybrala jsem si přece seriozní obor! Na první hodině jsem pochopila jen, že po nás požaduje absolvování jednoho laboratorního cvičení. Řekla jsem si, že to nechám plavat a že nám určit podá info i na email pro ty flákače, co do školy nechodí. Ano, email nám všem poslal, ale nerozuměla jsem mu ani zbla. Náš učitel Materiálů, který pochází ze Zimbabwe, je nejspíš členem Futuristického hnutí. Pro něj jsou slovesa přežitkem ze starých dob. Proč se nimi? K něčemu? Vždyť se to bez nich. Nejvíce mne pak dostalo, když jsem v zadání laboratorního cvičení objevila větu, že bude laboratorní protokol posuzovat taktéž z jazykového hlediska, tudíž ať si pozor i na gramatiku, jinak zlý.

Jak často chodíš do školy? Moc ne a to chodím na všechny přednášky. Co je fascinující, že tady všichni chodí na přednášky. Navzdory tomu, že každý předmět má slidy prezentací na internetu a někteří přednášející své přednášky i natáčejí, jsou posluchárny stále plné. Někdy se mi podaří přijít pozdě a to je pak hrozný trapas, protože si nemám kam sednout.

Co menza? Nechodím tam. Tady to není tak lacné jak na českých univerzitách. Ale máme v univerzitním kampusu Starbucks! Tak jsem byla podruhé v životě ve Starbucksu. Třeba o tom někdy napíšu. Nikdy jsem nechápala, proč jsou lidi ze Starbucksu tak nadšení, když tam to kafe je docela hnusné. Tady to chápu naprosto. A máme ho na univerzitě dokonce se studentskou slevou! Je to tu levnější než všude jinde, stavte se.

[conniejdedouk]

rutina, a jsme doma.

Mám za sebou druhý týden školy a měsíc pobytu tady. Nebudu první, kdo se bude podivovat tomu, jak rychle čas běží.  Událo se toho moc a je mi jasné, že vás třeba zajímá, jaké to tady na zápaďácké univerzitě je, jestli rozumím angličtině, je to studium doopravdy zaměřené na praxi, jak se tvrdí? Vše se dozvíte, mám to rozepsané. Je to měsíc, co jsem tu, a ve mě se něco radikálně pohnulo. Že jsem tu měsíc celé historce hraje trochu do karet, takže to musím sepsat teď, dokud je to relativně aktuální. Včera jsem byla na otočku v Cardiffu. Bylo na čase po těch týdnech strávených v městečku 12 mil vzdáleném. Je to pěkné město, neměla jsem na něj moc času, tudíž fotky nemám žádné, i když jsem foťák táhla s sebou a zabíral mi půlku batohu. Procházela jsem se městem, koukala na věci, které většina z nás zná jen z filmů a reportáží. Viděla jsem obchod Vivienne Westwood fakt dělá hadry a prodává je, Jamie Oliver fakt vaří a má restaurace. Na rozích stáli muzikanti s kombem a pořádali si své vlastní koncerty. Stánky s fish&chips, kafe to go, lidi nosí jiné oblečení, všechno jako ve filmu. A já tam stála a koukala se a říkala si, že mi to nepřijde vůbec divné. Bylo to všechno moc pěkné, ale ne kouzelné. Poprvé za tu dobu tady jsem si řekla: Začíná to být trochu rutina. Už mě ty cihlové domky a kostelíčky s trochou keltských symbolů přestali uvádět do úžasu. Páni v bekovkách, babičky vkusně oblečené, nic neobvyklého. Byla jsem trochu zklamaná.

Zkrátím to. Dojela jsem domů a zjistila, že nemám peněženku. Bylo to tou rutinou. Kdybych se tu cítila jako cizí, jako turista, byla bych ostražitá a kontrolovala bych si peněženku každých pět minut. Zkrátím to. Brečela jsem na autobusáku, ztrapnila se v muzeu, rozbila si telefon. Katastrofa života. Některé přátele jsem svým emočním zkratem dost otravovala, tímto jim vzdávám dík; jste dobří! Volala jsem na depo, číslo se jevilo jako nefunkční. Na stránkách dopravce jsem vyplnila asi pět dotazník tázajících kvalitu služeb, abych jim mohla do poznámek napsat, co se mi stalo za hrůzu.

Asi víte, jaký jsem žid. Obracím tu každou penci a pak si jentak nechám v autobuse 15 liber. Vím, že tu nejde ani tak o peníze jako o všechny občanky, studentské kartičky a hlavně kartičku pojištěnce!!! Ale já jsem žid a říkala si, co vše jsem si za 15 liber mohla koupit. Kreditní kartu jsem zablokovala,.

Zkrátím to. Den nato, dnes, bylo strašně škaredě, obloha zšedla a vítr se ochladil. Bylo chmurno jako v mé duši. Po škole jsem dostala nové číslo na dopravce, zavolala jim a vše šlo jako po másle: peněženku máte v Porthu, slečno. Do Porthu mi jezdí autobus od baráku, tak jsem sedla a jela. Ani jsem se nepodívala na mapu, kam mám vůbec pro peněženku dojít. Čekala jsem okénku nebo kancelář u autobusového nádraží. Vůbec mne nenapadlo, že mám jít do depa. Vůbec by mě nenapadlo, že mám celým depem projít. Držela jsem se bezpečnostního chodníku a říkala si, že až potkám člověka, zeptám se, kam jít. Žádný člověk po cestě nebyl, procházela jsem garážemi plnými autobusů. Některé se zrovna opravovali a čistili. Konečně jsem došla na recepci, ale ani tam mi peněženku nevydali a poslali mě dál. Vešla jsem tedy do dílny a procházela dílnou, stále po bezpečnostním pásu pro chodce. Konečně na samém konci byla kancelář, kde mou peněženku měli. A dokonce když se mne ptali na jméno a já ho vyspelovala, zeptal se pak autobusák: Urvalkova? Poprvé v životě ho nějaký Brit vyslovil správně ! Vůbec bylo obdivuhodné, že ho vyslovil nějak! Zatím se nikdo neopovážil mé přímení vzít do úst. Já se nedivím. Kdybych byla Britka, tak ybych nevěděla, jak mám tolik písmenek dát do jediného slova. Byla jsem v šoku a ještě ve větším šoku jsem byla, když mi řekl, že musím počkat, že musí skočit do jiné kanceláře. Mám tam v sejfu 18 liber, které se v peněžence našly. Parádní!

Tak já čekala v kantýně všech autobusáků, co čekali než jim vypraví autobus. Samí chlápci v modrých uniformách a já. Všichni se mě ptali, jak se já, darling, mám. A já jim říkala, že se mám skvěle a jak se mají oni? A oni se měli taky skvěle.

Bylo to skvělé a když jsem vyšla ven, svítilo Slunce. Po chmurném a chladném ránu přišla modrá obloha a hřejivé Slunce. Docela chápu, že ti Britové mluví stále o počasí. Tady se totiž počasí chová jako ve filmu. Když se věci kazí, je škaredě a když se vám naopak daří, daří se i Slunci. Vše bylo náhle tak jiné. Okolo mě krásné kopce, jaké jsem nikdy dřív neviděla, cihlové domky byly nahle tak britské a exotické pro mé středoevropské oko. Náhle jsem vůbec necítila rutinu. Vše bylo jak ve filmu

Procházela jsem se městem, něco nafotila, lidé mne zastavovali a ptali se mě, jestli fotím profesionálně a jak se mi jejich městečko líbí.

Počala jsem na autobus domů. Když přijel a já nastoupila, řidič se na mě usmál a řekl:” Ahoj, hlavně nic nezapomeň, až budeš vystupovat, darling.” 

A tak se ze mě stala nová celebrita města Porth.

[conniejdedouk]

Střep: Že tady neseženu tak snadno kyselý zelí, to beru. Že tu neznají tvaroh, na to jsem se připravila a vlastně ho tu najdete. Ale ani ve snu mne nenapadlo, že existuje jídlo, po kterém se mi bude stýskat, pro které bude můj žaludek plakat a můj jazyk dychtit každým dnem. Nikdy by mne nenapadlo, že mi tak bude scházet Tradiční pomazánkové (máslo). Pěkně na chlebu, jen tak. Nebo v pomazánce. Nebo lžičkou rovnou do pusy. AlbertQuality je stejně nejlepší. V česake dortu je taky dobré Chleba budu péct příští týden.

[conniejdedouk]

Cesta sem a zatím ne zpátky.

Před více než týdnem jsem přistála v zemi, která z lůna svých pastvin a z řad cihlových domků vypudila takové hudební legendy jako jsou Beatles a obohatila naše životy takovými televizními peckami jako je Výměna manželek. Je to tu pěkné. Abych si přesun sem co nejvíce usnadnila, chtěla jsem letět z nejhoršího místa v republice, a jelikož jsem žila rok v Praze, pojala jsem mylnou domněnku, že takovým městem je Brno. Krátce po rozhodnutí o Brexitu jsem tedy koupila letenku Brno-London za pár šupů a bylo rozhodnuto. Tehdy mi nedošlo, že opouštět rodnou vlast z jihomoravské metropole na začátku burčákové sezóny není úplně nejlepší tah, pokud máte rádi víno tak jako já. Tehdy to bylo těžké, ale s týdenním odstupem jsem ráda, že jsem aspoň jeden burčák stihla a o to víc jsem si ho užila, že jsem ho pila přímo z lahve na lavičce v parku, s rodiči. Dalším úskalím levného letu bylo nevhodné načasování. Low-costové letecké společnosti jsou low-costové mimo jiné proto, že létají v hodiny, kdy už jiná slušná letadla dávno spí. S nocováním na letišti jsem počítala. Je to v podstatě moje hobby. Už jsem na tomto londýnském letišti jednou spala, tak jsem věděla, že se to tu v noci mění v kemp. Lidé polehávají všude možně a největší úskalí spaní na tomto letišti není ani tak stud lehnout si na zem jako vůbec kus volné země najít. Můj let byl naštěstí jeden z těch prvních posledních letů. Dost možná jsem byla první z nocležníků té noci. Mohla jsem si tedy vybrat ze všech laviček, zemí, zákoutí, křesel, které jen letiště nabízelo. Spát jsem šla relativně brzo. Dřív než chodívám spát normálně. Říkala jsem si: Takové dobrodružství! Jsem v Anglii! A já jdu spát. Nespala jsem. Když jsem asi po hodině nespánku na poloprázdném letišti jednou jen mrkla, náhle kolem mě leželo a spalo několik dalších nocležníků. Vybrala jsem si definitivně nejlepší místo za výlohou!

(Nejlepší letiště na nocování London Stansted ale určitě není. Pokud chcete spát na nějakém letišti, vřele doporučuji Pařížské Charlese de Gaullea.)

Z letiště jsem se vymotala ještě za tmy. Hodní autobusoví dopravci mi dovolili jet do centra Londýna o hodinu dřív, tak jsem nemusela čekat na svůj zabookovaný autobus a mohla jsem své čekání na spoj do Walesu přesunou z letiště do města měst, kolébky punku, Londýna. Z cesty do města si pamatuju jediné. Eastend. Dneska se tam lidi nemají tak zle. A ty obchůdky a domečky vypadají fakt dobře, lépe než honosná sídla ve Westendu. A taky si pamatuji, že byl na ulicích šílený bordel. Sobotní ráno. Páteční ožungři šli zrovna spát a víkendoví uklízeči teprve vstávali. Takový nepořádek jsem neviděla u nás nikdy a to jsem kolikrát byla pátečním ožungrem, co spát ani nešel.

Byla jsem v Londýně. Před sebou jsem měla asi pět hodin čekání a nad sebou šedo, které mi dopřávalo pravý zážitek z Londýna formou pravého anglického deštíku. Pokud vás zajímá, co jsem dělala, najděte si nějaký bedekr o Londýně. Tam budou ucelenější informace a lepší fotky. Na mé cestě do Cardiffu něčím jako britskými regiojety (megabus.com - velice příjemné a velice lacné cestování, koukněte na ně) jsem spala. Pamatuji si pouze stevarda Jamese, který byl asi o čtyřicet let starší než stevardi regiojetů a který měl velice suchý humor. Francouzi pruhovaná trika, barety a kníry nenosí, Britové jsou ale přesně takoví jako v Jistě, pane ministře. A také si vzpomínám na počasí. Kontrolovala jsem ho v průběhu svých pauz ve spaní a celou dobu pršelo. A když se znenadání začala pod názvy měst na dopravních cedulích objevovat prapodivná slovíčka a já usoudila, že budu ve Walesu, mraky se rozestoupili a vysvitlo slunce. Bylo to jak v blbým filmu. Já jela vstříc své zářné budoucnosti a vítalo mne Slunce. Znenadání se objevilo kytarové kvarteto, děti rozhazující květiny, ženy omdlévaly a muži slzeli. A já nikomu nerozuměla ani slovo. Velšský přízvuk je fakt maso a první lidi, na které jsem v Cardiffu narazila byli praví domorodci. Vzala jsem poslední autobus - jo, je to špatně napsaná věta, ale já teď žiju v Británii, já si to můžu dovolit, taky se autobusy berou! Poslední autobus mne dovezl do mojeho nového městečka. Z přípravných rešerší na internetu jsem vyvodila, že moje městečko je prázdné a není tu krom studentů žádný život, proto mne překvapilo, přes jaké zástupy lidí jsem se musela protlouct, abych se dostala do své dlouhatánské ulice a našla číslo 64. Z přípravných rešerší na google maps jsem si vyvodila, že můj nový dům je naproti místní základní školy, proto mne překvapilo, že vyhlídnutý dům má ve skutečnosti číslo 150. Po chvilkových rozpacích a pokusech se do domu dostat jsem se rozhodla najít tedy číslo 64 pěkně starým způsobem bez mapy. Došla jsem k domu číslo 64 odhodlaná zazvonit. Zvonky tu moc nevedou. Tady stále frčí klepadla. Klepu, klepu a nic. Ještě štěstí že mobily tady frčí. Moje spolubydlící mi přišla otevřít z domu číslo 60. Náš domácí se zapomněl zmínit, že pro nás připravil dům jiného čísla. To ani nechtějte vědět, jaké trable to způsobilo právě mým spolubydlícím - zachráncům. Celou cestu jsem byla v šoku, jak jsou místní lidé hodní a jak mi to nevadí. Mnozí mě znáte a víte, že mi hodní a milí lidé lezou krkem a jak ráda mám nevrlé, protivné, sarkastické idioty. Po týdnu opakuji. Jsem v šoku. Ti Britové umí být milí a hodní a mě se to stále líbí. A taky mne fascinuje jejich bezprostřednost. Dělala jsem si na letištních záchodcích instantní kafe, když přišla paní okolo šedesátky, vlezla do kabinky a z kabinky si se mnou začala vykládat, odkud kam mířím. A smála se mi, že jak budu vykládat o cestě, budu říkat, že jsem na záchodě potkala mad woman! Tak vám tedy píši, že jsem na záchodě potkala velice milou mad woman, která letěla na víkend za přáteli k Mnichovu. Takových mad lidí tu ovšem běhají mraky. Jen do vás na chodníku vrazí a už se smějí, jak je celý svět bláznivý.

[conniejdedouk]

30 dní

Připravte se na kotel papírů. Možná to není jen případ odchodu na studia do zahraničí, možná je papírování prostě součástí dospělého světa a já si na to budu muset zvyknout. Příjemné je, že mi přišlo tolik dopisů jako snad za celý život ne. Připadám si důležitě. Dnes jsem se na to všechno vrhla a věřte mi, i když toho máte přehršel a potřebujete na to pomalu dvě Krabice, co lze udělat v domovině, lze udělat za den.