Could you add a sample of some of your fan fiction in your native language?
Sure. This is Czech version of my first TUA fanfiction Do you love him? It's written from Lila's point of view.
Vím, že ať řeknu cokoliv, nezmění to nic na tom, co se stalo.
Neomlouvá mě to a nejsem si jistá, jestli to chci nějak omlouvat. Ale chtěla jsem, aby věděl, že to bylo komplikovanější, než se může zdát.
„Nikdy jsem nepřestala hledat cestu domů. Ale unavila jsem se a potřebovala jsem přestat utíkat. Uhm... tehdy se to stalo...“
„Diego, teď není vhodná chvíle…“
Všichni se na nás dívali. Všichni čekali na mou odpověď. A vím, že i on ji čekal. Pětka. Pochopitelně, dost se ho to týkalo. Nelíbilo se mi, že tohle řešíme přede všemi, ale už se s tím nedalo nic dělat.
První má myšlenka byla: Neplánovala jsem to.
Samozřejmě, že neplánovala. Nebo se snad dají city nějak naplánovat?
S Diegem to nefungovalo už dlouho předtím, a kdybychom neskončili v tom zatraceném metru, nejspíš by to nefungovalo čím dál víc. Nebo možná by se něco konečně změnilo? Nevím, jestli si jen něco nenalhávám sama sobě.
Těch sedm let změnilo všechno. Ale ne pro Diega, ne pro naše děti. Jen pro mě a pro Pětku. Všechno, co jsme prožili, bylo skutečné.
Dva ztracenci v čase.
Ze začátku jsem věřila, že jsme neustále spolu jen proto, že nemáme jinou možnost. Ale vždycky byla jiná možnost. Hledat každý sám, být sám, protože to nás učili – spoléhat se jen sám na sebe a na nikoho jiného. Ale já nechtěla být sama.
Postupem času jsem si zvykla na to, že je Pětka někde poblíž. A i když jsme teď zpátky, stále jsem měla nutkání vyhledávat jeho pohled, čekala jsem, že bude někde poblíž. Jako celých sedm let.
Možná jsme neměli moc jiných možností, ale nemění to nic na tom, že mu vděčím za tolik věcí, které jsme spolu překonali. A i když mi děti chyběly každý jeden den, doufala jsem, že se brzy znovu uvidíme. On mi ale dal něco, co mi dávat nemusel.
A přesto vím, že mě miloval.
Myslel si, že spím. Ale slyšela jsem, když to občas zašeptal do tmy.
Z té vzpomínky mě píchlo u srdce.
Nadechla jsem se k odpovědi, když se od televize ozvalo: „Hej, dospěláci, podívejte se na televizi.“