ACL plus
Tato retrospektivní série příspěvku na mém blogu se týká mých prožitku a mé cesty k zotavení po rekonstrukci levého zkříženého vazu (lidově „plastiky kolene“) z pohledu slibného mladého atleta a celkově mladého aktivního jedince. Neslouží to v žádném případě jako návod! Důležité je všechny věci konzultovat s lékařem a profesionály v tomto oboru! Průběh rekonvalescence je u každého úplně jiný. A já sám nevím, jak dopadne moje cesta. Na to si budeme muset počkat.
Je 23.9. a já nastupuji na operaci rekonstrukce levého předního zkříženého vazu v koleni jinak taky známou jako „plastika kolene“, proč a jak se mi to stalo jsem už popsal v tomto článku. Je 11 hodin a já se dostávám na kliniku Gilmeda, pod křídla MUDr. Miroslava Havrlanta, kde musím ještě pár hodin počkat. Víte, co je pro mě nejhorší? Hlad! A já nejedl od rána… Fakt jsem byl nešťastný. Měl jsem mít původně operaci v 8 ale kvůli nějakých papíru jsem šel až jako poslední, tedy v 13:00. Čas nadešel a průchod jako z hvězdné brány se otevřel: „3, 2, 1, showtime!“ pomyslel jsem si, když jsem procházel na sál a v pozadí hrálo radio HELAX (rip). Sálová klasika, lehátko, sestřičky, doktoři, světla, nic nového. Viděl jsem, zažil jsem. „Tady si lehněte, dejte nohu sem, ruku tam, zavedeme kanylu, trochu se Vám bude točit hlava jako když jste opilý“, a… a pak nic. Pak jsem usnul. Probuzení bylo divoké, jen co je pravda. Chlad, zima, bolest, první pocity. Neustávající třas, bolest hlavy a rozostřené vidění. První vjemy po probuzení byly ostré. Každy kdo byl někdy v narkoze tak asi ví, jak vypadá probuzení. Já narkózu snášel dobře asi první dvě operace a teď už z toho mám spíš jen deprese. První hmatatelná vzpomínka patří sestřičce, která mě otočila a já si pěkně ostravsky „zapičoval“, jelikož mě to fakt bolelo. Vzápětí jsem se ale sestřičce omluvil, jelikož si to mohla vyložit tak, že nadávám jí a to jsem nechtěl, ona za to nemohla. To já. Řekněme si narovinu, jak moc bych chtěl své hoře na někoho hodit tak nemůžu, protože já jsem spadl. Noha byla teda nahoře a já se přestával klepat, někdo na mě hodil další peřinu tak jsem se zahřál, ale bolest neustávala (ona jakoby neustála asi ještě měsíc). Čas plynul a v pozadí hrálo radio HELAX (rest in RIP(vím, že je to jen RIP, ale to je vtip, prosím, děkuji)) a já přicházel k sobě. V lůžkové časti jsem zbyl jen já a jedna slečna, která brzy taky odešla. Jak by řekl básník osiřel jsem. Jen já a má hoře. Čas se vlekl, ale sestřička byla velmi fajn a hodně mi toho osvětlila. Byla to fakt milá paní, než mi řekla, že si mám dojít na záchod. Pěšky. Nelíbilo se mi to. První cesta na záchod trvala asi 45 minut. Ještě, že jsem se nepočůral. Rozdělil bych to na tyto fáze- sednout si, setrvat v této pozici a vyrovnat tlak. Stoupnout si, vyrovnat tlak a vyrazit. „Pane Cyprian, když spadnete tak Vás zvedneme až ráno.“, Tázavě jsem se na ni podíval, „Jsem tu sama a s vámi si neporadím.“ Dodala. Někdy člověk musí motivaci hledat, tady si mě našla. Nebudu Vás napínat. Nedošlo k žádnému incidentu a já to zmákl jako správný sportovec, ale takové vypětí mě dostalo a musel jsem si dát pauzu. HELAX stále hrál, ale poprosil jsem sestru ať to vypne, protože už jsem tu elektronickou hudbu nemohl vystát. To bylo naposled, co jsem ho slyšel v éteru. Sestřička mi před spaním nabídla analgetika, ale jako správný sportovec a silná osobnost jsem je přijal. Nikdy neříkej ne drogám zadarmo. I přes to byla noc neklidná. Nebyla to ani tak bolest kolene jako bolest v kyčli a celková slabost. Ještě bych chtěl říct, že jídlo bylo vynikající, v prostřenu bych dal 2 body, jelikož netaktizuji. Ráno 5:30 budíček, nastal pro mě kritický moment a to vytažení drenu. Docela to bolí, ale už jsem to znal z operace sleziny, takže mě to nemohlo rozhodit… Nebo ano? Zvladnul jsem to a v 6:00 už pajdal z kliniky připraven pokořit všechny překážky, které mi život hodí do cesty. Inu jak to tak bývá operace bolí. Nebyl jsem ještě na operaci, která mě nebolela. Důležité je se psychicky připravit na to, že to bude prostě úplně na hovno. Je jedno jaký lékař Vám to bude dělat, je jedno kdo jste, co děláte. Bude to prostě bolet. Epizodu KLINIKA bych tedy zakončil tím, že je to pěkně na hovno. Přišel jsem po svých s plným rozsahem pohybu a odešel s berlema bez rozsahu.