#27 „Vím, Chci vědět, Dozvěděl jsem se“
Známé bulharské přísloví říká, že kdo neví, kam jde, dojde někam jinam. To je ostatně jeden z problémů kurikulárně koncipovaného vzdělávání, které více počítá s tím, co se vzdělávaní mají naučit, než s tím, co se naučit chtějí. Jde přitom o problém, který si lidé přenášejí ze škol do dospělosti. Buď podlehnou přesvědčení, že již vše ví a že to, co by se měli nebo mohli učit je vlastně zbytečné a nepotřebné, nebo se z nich stávají návštěvníci kurzů v různých střediscích, kde si systematicky vybírají z již hotových nabídek to, co je zaujalo nejvíce.
Metoda „Vím, Chci vědět, Dozvěděl jsem se“ je jednou z metod RWCT, ale má širší uplatnění a význam. Většinou se používá jako metod, která se začne na začátku bloku (sepsáním co vím a chtěl by se dozvědět) a dokončením v reflektivní části analýzou toho, co se člověk dozvěděl. Jde ale o velice jednoduchý přístup k aktivnímu učení, při kterém si vzdělávaná osoba uvědomuje svoji pozici a motivaci a následně může hodnotit získané vědomosti.
Možností, jak ji využít je více – často se lze setkat s tím, že orámovaný naučný blok je unifikovaně předkládán lektorem, což je sice možné, ale nevyužívá to maximálně potenciálu takového přístupu. Jestliže si člověk stanoví, co by se rád naučil, mělo by být přirozeným krokem to, že využije prostředky, které budou tyto jeho potřeby saturovat. Nemusí se přitom probírat tím, co je mu jasné, nebo co ho naopak zajímá jen velice málo, ale může si vzdělávací obsah do velké míry uzpůsobit sám. To předpokládá netriviální schopnosti práce se zdroji, ale postupně vede k získání určité informační gramotnosti, což je výsledek jistě přínosnější.
Většinou se postupuje tak, že je stanoveno téma (člověkem, který se sám vzdělává nebo lektorem) a nakreslí se tabulka se třemi sloupci – Co vím, Co bych se chtěl dozvědět a Co jsem se dozvěděl. Volba tématu je přitom velice důležitá, pokud se zvolí úzce, dá se metoda používat každou hodinu znovu, ale hrozí, že si v ní člověk nic zajímavého nenajde. Pokud naopak se zadá široce, lze očekávat, že bude stanovený plán, který se bude realizovat v delším časovém rozmezí. Lze ji tak využít jak pro dlouhodobější cíle, tak krátkodobé stanovení dílčích drobností.
Důležité u této metody je nejen její obsahotvorný a motivační prvek, ale také poslední třetí sloupeček, se kterým je třeba obzvláště pečlivě pracovat:
Porovnání cílů a skutečnosti je důležitou metodou. Neshodu je přitom třeba objasnit – byla očekávání nereálná, byla špatně zvolená literatura či metoda, našel člověk v průběhu práce něco zajímavějšího?
Je v tom, co se člověk naučil něco překvapivého, co si myslel, že je jinak? Nějaká napravená miskoncepce?
Čemu z toho bychom se rádi věnovali dále? Proč?
Došlo také k nějaké změně dovedností či postojů, nebo jen k předání faktů?
K čemu je možné to, co se člověk naučil využít?
Podobných otázek je možné vymyslet mnoho a jsou zásadní součástí určitého mentorského vedení. Pokud se člověk učí sám, může si na ně zkusit sám odpovědět, ale v tomto případě je ideální mít k sobě někoho do dvojice, který s reflexí mentorsky pomůže. Práce s posledním sloupcem tabulky představuje důležitý krok v uvažování o vzdělávání i učení se, o tom, jak nové poznatky souvisí s naším životem a předchozí zkušeností.
Jde o metodu, která velice jednoduše a jasně implementuje konstruktivistické pojetí do vzdělávání ať již školního či hromadného nebo osobního.