Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech
Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažený nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.
Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"
Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.
Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.
„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.
„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.
Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.
„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.
„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně. „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"
„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"
„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.
Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.
Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“
„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.
„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „Můžu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.
„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.
„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.
„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.
Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď: „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.
„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.
Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.
Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.
„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"
„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.
„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.
„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.
Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.
Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.
Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.
Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.
Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."
„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.
„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."
Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.
„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“
Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“
Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.
„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“
„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat mě, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."
„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."
„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.
Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"
„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"
„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."
