Zápis Dvanáctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech
Chodba nasvícená pouze červenými zářivkami a s kovovými pláty přetaženými přes okna skutečně nevypadala dvakrát přívětivě. Ostatně proto taky bělovlasý našpicoval svá ouška už při zamykání dveří od jejich pokoje. „Vypadá to, že zatím je všude klid,“ prohodil, schovávaje klíče někam do záhybů kimona. „Rád bych se zastavil ve velitelské místnosti, tedy pokud s tím nemáte nějaký problém. Docela rád bych si totiž pohovořil s Emanuelem a netuším, kde jinde bych jej měl hledat. A... nechci jej nějak urazit, ale mám takový pocit, že on se rozhodně nevydal zneškodnit ty mimozemšťany, tak jen doufám, že tady někde nepobíhá po základně."
„Jasně… Ty jsi tu ten starší a moudřejší, tak prosím… Veď mne~," mávli rukou do chodby a na rtech jim při těchto slovech pohrával dvojsmyslný úšklebek, ale ještě předtím, než stihla opět vzniknout přidušená atmosféra z jednostranného flirtu, rychle dodali: „Především proto, že už zase nevím, kudy se tam do té velitelské místnosti šlo."
„To je v pořádku," odvětil klidně, dodávaje letmé pozvednutí koutků. „Ona je tahle základna vcelku takové komplikované bludiště, takže se vážně nemusíte cítit provinile, že se zde nevyznáte. Kdybychom se nenacházeli v situaci, v níž se momentálně nacházíme, řekl bych vám, že za pár dní můžete po chodbách chodit bezstarostně o samotě, ale…“ Odmlčel se, jelikož mu přišlo hloupé dodávat něco dalšího. Vyrazil odměřeným krokem směrem k velitelské místnosti, ale dával si pozor, aby mu blonďáci stačili a aby jim byl stále těsně u boku; uši našpicované, aby zachytil jakýkoliv zvuk, a ocas těsně při zemi.
„Upřímně doufám, že za těch pár dní už budu buď po smrti, nebo pryč odsud," zamumlali tiše a doufali, že to bělovlasý neslyšel; nechtělo se jim totiž tak úplně poslouchat další výklad o tom, že když budou sýčkovat, jak tu zemřou, tak jim to v boji moc nepřidá… A popravdě, nechtěli to slyšet proto, že ve skrytu duše moc dobře věděli, že má vlastně Luxios s tímhle pravdu - jenže oni byli zkrátka od přírody spíše pesimističtí, takže dodávání si naděje a myšlení na šťastné konce jim zrovna nešlo.
Samozřejmě, že tu jejich poznámku moc dobře slyšel, vzhledem k onomu excelentnímu zvířecímu sluchu, jímž oplýval, ale přišlo mu hloupé na tuto otázku znovu začínat debatu. Už si nesčetněkrát ověřil, že lidská rasa umí být neskutečně tvrdohlavá a umanutá, tudíž by jen ztrácel čas. Ale zase na druhou stranu nechtěl zůstávat potichu, protože měl za to, že pokud budou dále kráčet, setrvávajíce v těžkém tichu, mohli by se Draconia začít cítit stísněně či jinak nepříjemně. „Myslíte, že na něco přišli?" prohodil polohlasně nakonec.
„Pokud tím ‚něčím' máš na mysli cokoliv alespoň maličko užitečného pro naši situaci, tak ne, nemyslím si, že na něco přišli," protočili blonďatí očima a založili si ruce na prsou. „Vlastně mám docela velké pochybnosti o tom, že nad něčím vůbec přemýšleli… Vždyť to vypadalo, že už jsou s tímhle osudem tak smíření, že se buďto pokusí nějak bojovat, aby se neřeklo, nebo zkrátka radši umřou; alespoň mně to tak přišlo," pokračovali ve svém analyzování toho, jak moc jsou v háji, nicméně jejich rozbor situace přerušil hlasitý výkřik, plný radosti, který okamžitě naplnil celou chodbu: „Ach, má pěkničko, přec jen jste v pořádku, živá a zdravá! Srdce mé chvělo se strachem celou noc, že se vám něco nepěkného stalo! Jak šťastný, ach, jak šťastný jsem, že vás zase vidím, má vzvolená!"
Opravdu Luxios nepotřeboval slyšet více, aby mu došlo, s kým budou mít za malý okamžik tu čest… Už jen zbývalo odhadnout, odkud se na ně Syward vyřítí. Naštěstí on tušil, že pokud po někom rytíř "půjde", tak to budou chudáci Draconie, tudíž on by měl mít relativně pokoj. Pak si ale uvědomil, že vlastně blonďákům slíbil ochranu, a začal polemizovat nad tím, jestli se tato situace taktéž započítává mezi útoky nebo ne.
„Ale to ne, jen to ne… Košíku, zachraň mě," Draconie se s naprosto zděšeným výrazem otočili na staršího, ale bylo jim jasné, že svému osudu, ve formě poslouchání komplimentů na svou osobu v ne zrovna srozumitelném jazyce, už neuniknou; a taky, že ne. V ten moment, kdy se Syward konečně dostal k oběma lovcům, poklekl před blonďáky na jedno koleno, přitiskl si ruku na srdce, a jal se Draconiu častovat dalšími pochvalami a průpovídkami o tom, jak jsou dnes sliční, a jak jeho srdce plesá, že je může zase vidět a potěšit tak své unavené zraky… A lišákovi při tom nevěnoval jediný pohled - těžko říci, zda jej záměrně ignoroval, nebo byl zkrátka tak uchvácen "svou vzvolenou".
Nechal Sywardovi tak maximálně pět minut, aby se teda jakože vypovídal, načež mu prostě položil ruku na rameno a lehce s ním trhl, aby jej tak donutil otočit se pryč od Draconie. „Chápu, že máte teď oči a uši… a hádám, že i zbytek těla, pro onu něžnou osůbku před vámi, ale musím rozbít vaši iluzi - na tohle teď skutečně není čas," zavrčel Luxios, zatímco milého rytíře propaloval uhrančivým pohledem. ,,Ale když už jsme se takhle setkali, dovolím si této situace využít a zeptám se vám, jestli nemáte tušení, kde bychom teď mohli najít Emanuela. Potřebuji si s ním promluvit." Tak nějak mu bylo jasné, že z rytíře toho moc nevytáhne… Alespoň ne pokud jsou poblíž Draconia.
„Vach! Ty, obludníku, si raději hleď svého!" vyjel zrzek na lišáka, během vteřiny byl na nohou, a ruku měl přiloženou na meči, visícímu u jeho boku, připraven jej kdykoli tasit. „Potvoro peská, dozajista musíš trýznit tuhle nebohou ladu a držet ji v zajetí! Hádaj, setnu tě, než začneš páchat další zlo-" Syward vytáhl z pochvy meč, ale přesně v ten moment jej za paži chytili blonďatí. „Můžeš toho nechat a chovat se jako normální člověk, ty exote?!"
Lišák byl neskutečně vděčen blonďákům, že se rozhodli takhle pohotově a rázně zasáhnout; jelikož mu bylo jasné, že rytířovu výzvu k souboji by prostě nemohl odmítnout kvůli své cti a pověsti, ale zároveň mu přišlo pošetilé vyvolávat rozbroje a potyčky zrovna v době, kdy je potřeba jednotnost a spolupráce. Nic si však nedovolil říct, tudíž jen zabloudil pohledem k mladším, aby jim, alespoň mlčky, mohl vyjádřit své díky, a čekal na rytířovu reakci.
Syward se, pořád rozohněný, otočil na blonďáky vedle sebe, a bylo nad slunce jasné, že kdyby se na jejich místě nacházel kdokoliv jiný, už dávno by je býval odstrčil; takhle si Draconii ale jen pár vteřin prohlížel a studoval výraz v jejich obličeji… Ze kterého mu docvaklo, že by vážně měl nechat těch hloupostí, a vyslechnout, co ti dva potřebují; stále na něm bylo ale vidět, že má jisté pochybnosti, a váhavě klouzal očima z Luxiose na svůj meč, z meče na Draconiu, z Draconie na Luxiose. „Jste si jistá, že budete v pořádku?" otázal se nakonec blonďatých, kteří jen tak-tak zarazili vycházející zavrčení nad rodem, použitým v rytířově otázce, a raději se jen usmáli a kývli. „Budu, děkuju pěkně," ujistili rudovlasého, který tedy až teď konečně schoval meč, zatímco Draconie pokračovali ve větě: „O moje bezpečí se vážně starat nemusíš. Ale pokud bys byl tak laskav… Můj rytíři, a zodpověděl tu otázku, kterou jsi byl předtím tázán, prokázal bys nám tu vážně velikou službu." Došlo jim, že když budou na Sywarda hnusní, tak tím ničeho nedosáhnou, takže se zkrátka rozhodli to zkusit po jeho, usmívali se jako měsíček na hnoji, čekali, jestli tohle zabere a vydolují z toho magora nějaké informace.
Bělovlasý se klidně opřel o zeď, což se mohlo jevit jako známka polevení v ostražitosti, avšak on byl připraven jako nikdy zareagovat v jediné vteřině, kdyby to bylo potřeba. Uši měl stále našpicované, přičemž zlatýma očima klouzal po celé chodbě, uvažuje, odkud by mohlo přijít nebezpečí nejdříve. Tušil, že i když to byl on, kdo položil otázku, tak že stejně bude rytíř svou odpověď směrovat spíše na blonďáky, tudíž se ani nenamáhal udržovat se Sywardem nějaký oční kontakt. Poslouchat, jej poslouchal, to muselo stačit.
Rytíř si odfrkl, dal si jednu ruku v bok, tou druhou upravil dlouhý cop visící přes jeho rameno, zle se na Luxiose zamračil, aby mu dal najevo, že tímhle spolu ani náhodou neskončili, a teprve pak se otočil zpět na Draconiu, kterým začal vysvětlovat: „Toho samcoložníka jsem dnes ještě nikde nepostřehl, avšak, tuším, že by se mohl nacházet v té místnosti, kde jsme se včera poprvé setkali," pokynul rukou směrem, kterým původně Draconia s Luxiosem kráčeli. „Dovolte mi, abych Vás tam doprovodil."
„Takže vlastně nic nového pod sluncem," zamumlal téměř neslyšně Luxios. Tak nějak totiž doufal, že by jim rytíř mohl třeba prozradit něco konkrétnějšího, od čeho by bylo možné se odrazit. Ale zase na druhou stranu, aby Sywardovi úplně nekřivdil, alespoň zvýšil pravděpodobnost jeho domněnky. „Hádám tedy, že můžeme vyrazit?" nadhodil, prohlížeje si blonďáky a jejich nápadníka, ale vlastně ani nečekal na odpověď a okamžitě zaujal místo po pravici Draconie.
Rytíř střelil nehezkým pohledem po Luxiosovi, protože se mu vůbec nelíbilo, že si něco, co je napůl vybělená liška, nárokuje místo po pravici jeho, Sywardovy, "budoucí paní"; ale nakonec to přešel tím, že už bělovlasému nevěnoval žádnou další pozornost a raději nabídl blonďákům rámě - ti, celí rozpačití z toho, aby jej neurazili a něco nezkazili, se do zrzka zavěsili a zoufale se podívali na svého staršího kolegu. Ono, jistěže od sebe Sywarda mohli odstrčit a odpálkovat jej s tím, ať si jde po svých… Avšak, na druhou stranu, on se tu s nimi, jako jediný z místních lovců, tak nějak slušně bavil a snažil se pomoci; takže by nebylo moudré s ním trhat spojenectví ještě předtím, než by nějaké pořádné vůbec začalo.
Bělovlasý jen neznatelně pokýval hlavou, aby tím vyjádřil svou veškerou podporu svým mladším kolegům, jelikož podle něj se zachovali skutečně statečně a obětavě. Přece jen, ne každý by byl ochoten podstoupit tohle. Stále odměřeným krokem vyrazil směrem ke kanceláři, protože nechtěl své lidské kolegy uhnat, aby za ním vláli jako praporek ve větru; přece jen měl pro jejich o tolik omezenější možnosti rychlosti pochopení. Jen v duchu doufal, že Syward nebude mít nějaké připomínky či poznámky.
Kus chodby ušli v naprostém tichu, ovšem, to by s sebou nesměli mít Draconiu… Ti se totiž po asi dvou minutách ozvali: „…Sýrarde, sice se mi s tím nechtělo začínat, protože mi to přišlo neslušné, ale když už se tady tak vedeme do sebe zavěšení…“ zadívali se zkoumavě na rytíře, který, s očima přetékajícími očekáváním, mírně pokynul hlavou, aby blonďatým naznačil, že se jej můžou ptát na cokoli, co budou chtít. „No… Ty svoje vlasy… To… To si barvíš? Taková jasná barva, to přece nemůžeš mít od přírody! Vždyť je to skoro jako oheň, co je to za odstín? A jakou barvu na to dáváš? A barvíš se doma, nebo si to necháváš někde dělat?" Už zase měl jejich hlásek ten samý podtón, jako když se poprvé začali vyptávat Luxiose na to, jestli je furry - takže milý Syward mohl očekávat nepřeberné množství skutečně prazvláštních otázek.
Neubránil se letmému zacukání koutků. Tak nějak jej potěšilo, že on sám nebyl jediným, kdo skončil zasypán hromadou všetečných, někdy až vlezlých, otázek. Navíc jej docela zajímalo, jak si s touto situací Syward poradí; jelikož mu osobně tedy jako nějaký mluvka či řečník nepřipadal. Ale zdání může klamat, že?
„Uh… Co… Cože?" Zrzkův výraz svědčil o tom, že z otázky své vyvolené pochopil jen to, že je řeč o jeho vlasech, ale tím to začalo a zase končilo… Nakonec mu ale seplo, že na tuhle otázku už se jej vlastně před pár lety, kdy do organizace nastoupil, také někdo ptal, takže se mu docela ulevilo, neboť teď už věděl, co odpovědět. „Mé vlasy? Takové byly vždycky. Nejste první, lado, kdož se mne táže na tuhle otázku, však vězte - takhle mne Bůh stvořil," pohodil hlavou, takže mu cop přepadl přes rameno, a pak mluvil dál: „A já bych si nedovolil hanobit jeho dílo tak, že bych těmi moderními vymoženostmi na sobě cokoliv měnil, jen pro to, abych se sám sobě líbil víc."
Lišák k tomuhle tématu neměl zrovna co dodat, jelikož se jej nikterak nedotýkalo. Takže raději sledoval cestu, pozoruje zároveň i okolí, kdyby na ně někdo nebo snad něco z ničeho nic zaútočilo. Nebyl si jist, zda Draconie bombardují Sywarda otázkami proto, aby jej zapudili, či zda je to jen jejich typická zvědavost, ale nechtěl nijak narušovat probíhající rozhovor.
„Oh, je hezké vidět tu někoho, kdo taky ctí našeho Pána!" zaradovali se blonďatí a vypadalo to, že se snad o rytíře i trochu víc opřeli. „Ale musím se přiznat… Já si s tím jeho dílem, alias se sebou, dělám, co chci, protože můj bratr mne naučil zastávat ten názor, že Bůh mne bude milovat tak jako tak, pokud se nějakým šíleným způsobem neprohřeším proti němu - což se mi naštěstí ještě nepovedlo, a ani to neplánuju." Syward přikývl, a vypadal zamyšleně. „To jest… Zajímavé tvrzení," prohlásil a pokýval hlavou. „Ten Váš bratr musí být moudrý muž, není-liž?" „To on rozhodně je - dokonce vstoupil do řádu, představ si to!"
Pozoroval jejich debatu a raději ani snad neuvažoval nad tím, že jej trošičku zamrzelo, jak se blonďáci nalepili na rytíře… Asi to bylo z toho důvodu, že Luxios někde v hloubi duše doufal, že na Sywarda mají stejný názor, ale teď mladší vypadali, že si náramně užívají jeho společnost. Tudíž lišák se rozhodl více stáhnout a spíše jen na dvojičku dohlížet z povzdálí, protože stejně by neměl jak přispět do probíhající diskuse. Ne že by se o náboženství vůbec nezajímal; ale on se vám pohled na celou věc trošku pokřiví, když vás v některých kulturách považují za něco jako božského ochránce a vyšší entitu.
„To jest od něj vskutku úctyhodné," prohlásil zrzek, ale pak mu přes tvář přeletěl malý úšklebek a naklonil se blíž k Draconii. „Však… Jsem rád, že vy jste do řádu nevstoupila - neb kdybyste se stala jeptiškou, byla byste sezdána s Bohem, a já bych si svou návist k Vám musel nechat pro sebe," řekl tiše, jako kdyby se bál, že jej někdo uslyší; blonďatí zrudli jako ředkvička a kousli se do spodního rtu, uhýbajíce očima na stranu, nejistí si, co na tohle odvětit.
Bělovlasý si téměř neslyšně odfrkl, přičemž nezapomněl lehce protočit oči. Naštěstí se ale již blížili k oné prostorné kanceláři, takže odhadoval, že tomuhle „hrdličkování“ už nebude muset přihlížet o mnoho déle. Ony bílé honosné dveře s runami a enormní klikou byly tentokrát pootevřené, tudíž všichni nově příchozí mohli zaslechnout, jak tam zbytek po sobě ječí, přičemž se nikdo z nich nedrží zpátky. „Malvíno, já ti, kurva, už po tisícté říkám, že nikdo není takový vymaštěný exot, aby se nechal obětovat! A ještě takovým způsobem!" Podle tónu a hloubky hlasu ihned Luxiosovi došlo, že to se právě ke slovu dostal potápěč, jemuž velice záhy odsekla sněhová královna: „Ale tamto zvířátko, či co to bylo, se samo nabídlo! Musíme využít příležitosti; chápejte, dřív, než si to rozmyslí!" „Já vám, ale prostě tvrdím, že-" Hlasy se mísily jeden přes druhý, přičemž se do toho ještě ozýval Pankrácův psychopatický smích společně s výskotem: „Stejně všichni umřeme!"
„Stačí mi to jen slyšet přes dveře a už se mi tam nechce," povzdechli si Draconie, načež se vyvlékli z rytíře, aby mohli docupkat zpátky k bělovlasému. „Teď jen doufat, že tam ten exot bude, viď? Abychom sem bývali nešli úplně zbytečně…“ S mírným pozvednutím koutků přejeli zlehka prsty přes látku lišákova kimona a studovali jeho obličej; došlo jim, že staršího vlastně celou cestu sem kompletně ignorovali a všímali si jen rudovlasého… A ačkoliv tušili, že Luxios byl tak maximálně rád, že měl od nich chvíli klid, nemohli si pomoci, a cítili se tak trochu špatně.
„Pokud zde nebude, tak pořád se na něj můžeme doptat zbytku… Třeba budou o něco sdílnější a informovanější," konstatoval suše lišák, přičemž pomalu otevřel dveře, aby mohli nahlédnout, jaká anarchie vládne uvnitř. Milý potápěč ležel na podlaze na zádech a skrze šnorchl si do úst naléval to nejlepší šampaňské, jaké zde bylo k dostání. Částečně vypadal, jako by rezignoval a smířil se se svým koncem, ale na druhu stranu během chlastání zvládal ječet po Malvíně, jež seděla u stolu, na kterém se povalovalo nepředstavitelně obrovské množství lejster, plánů a poškrtaných papírů různých velikostí. Pankrác seděl v rožku, na svém cylindru naraženou mísu od pudingu, jenž mu stékal po krku za límec košile, točil s hodinkami nad hlavou a u toho se řehonil, jako by mu někdo řekl úžasný vtip. Mezitím vším stál uprostřed Emanuel a něco zběsile vyťukával do klávesnice iphonu a vypadal více než soustředěně; snad ani nevnímal tu pohromu okolo sebe.
Draconia si jen smutně povzdechli, protože jim bylo jasné, že lišák bude zase příjemný asi jako prohlídka u gynekologa, a že to, čemu budou čelit tam uvnitř, bude ještě horší - ani se neodvážili tam nahlédnout, když Luxios otevřel. Zato Syward byl velice aktivní; jakmile uzřel, co za bordel panuje v místnosti, zavrčel, prosmýkl se mezerou ve dveřích a už si to rázoval místností k Emanuelovi, kterému, jakmile se k němu dostal, vypleskl mobil z ruky. „Vej, takhle ty tu připravuješ do sečby?! Za pléšku nestojíš, stejně tak ani vy ostatní!" rozčiloval se a hrozilo, že milému homosexuálnímu kolegovi mobil rozdupne; a jistě, mohl se stejně tak rozčilovat třeba s ožralým potápěčem na podlaze, nebo třeba Pankrácem, ale zkrátka a jednoduše, dalo by se říci, že Syward byl na Emanuela zasedlý, neb jej sral, z momentálně přítomných v místnosti, asi nejvíc.
„Já se tady snažím uklidnit tím, že si prohlížím své staré gucci selfie, aby mi úplně nedrblo z tady těch exotů, ale zase to schytám jenom já!" začal vztekle prskat fabulózní gay, jako by snad byl nějaká naježená kočka. „A rozhodně nenechám nějakou chodící fosílii, aby mě tady obviňovala a zvyšovala na mě hlas!" „Nemusel by ten hlas zvyšovat nikdo, já se tady snažím soustředit," zavrčela nepříjemně Malvína, tváříc se neskutečně důležitě, zabraná do práce, ale bělovlasý už si stačil povšimnout, že ona žena hledí do plánku vzhůru nohama, ale nijak ji to nestresovalo.
Syward vypadal, že Emanuela vážně něčím praští, ale nakonec si vzpomněl na to, že ženu uhodit nesmí, a že milý teplouš před ním k té ženě nemá vlastně až tolik daleko, takže jej propálil nebezpečným pohledem, který jasně říkal: „Beztak se jednou budeš smažit v plamenech pekelných, ty vilný sodomisto." Poté se otočil na podpatku a šel si raději sednout ke stolu. Draconia mezitím také vešli do místnosti, ale jen se opřeli o zeď vedle dveří a přejížděli očima z jednoho lovce na druhého, přemýšlejíce, kdo z nich je tam největší tragéd; nakonec však jejich pohled zastavil na lišákovi, na kterého se zadívali a vyčkávali, jaké budou jeho další kroky.
Bělovlasý si téměř okamžitě pomyslel, že drazí vedoucí oné základny vypadali ještě zuboženěji a bezradněji než předchozího dne, ale nedovolil si toto téma jakkoliv nakousnout, protože jestli teď skutečně něco nepotřebovali, tak to bylo podrývání jejich, už tak chatrné, morálky. Ostatně proto se taky rozhodl začít z opačného konce: „Kdepak je ona dáma, jež tu s vámi včera seděla? Nějak schází do počtu." „Lana?" prohodila polohlasně Malvína, zatímco se snažila něco vyčíst z lejster. „No… To vážně netuším. Nikdo ji od včerejška nevi-" Přesně v ten moment se dveře znovu otevřely a do místnosti vstoupila zmiňovaná; světlounké vlnité vlasy spletené do francouzského copu, jenž byl ozdoben řadou rozlišných kvítků, bosa a jen v bílý šatečkách na ramínka, které jí končily v sotva v polovině stehen. „Hihihihi… Dobrovolná obětina přišla, hihihihi," nechal se slyšet Pankrác. ,,Ještě mít oltář a ostrou čepel, hehehe…“
Emanuel mohl být příchozí dívčině skutečně vděčný, neboť teď už rytíř pohledem neprobodával jeho, nýbrž Lanu, která stála mezi dveřmi - naštěstí ale zrzek nic neřekl, jelikož bylo silně pod jeho úroveň, na ní, ženu, hned začít něco vřískat, takže si pouze odfrkl, a pak zabořil pohled do země, vyčkávaje, co se bude dít. Draconia zatím přešlapovali vedle dveří, prsty nervózně klepali do zbraně, visící jim přes rameno, a pohledem těkali mezi Luxiosem a Sywardem, jako kdyby právě prodělávali životní dilema ohledně toho, koho by teď měli nenápadně skenovat pohledem, když nemají co dělat.
„Velice mne mrzí, že jsem nedorazila včas," pronesla líbezným hláskem, přičemž zamířila ke stolu, za nímž seděla Malvína, ale místo toho, aby si pro sebe zabrala jednu z volných židlí, tak se zkrátka rovnou vyhoupla na dřevěnou desku, kde si ladně přehodila nožku přes nožku. Luxios na ni nenápadně upíral své zlaté oči, snaže se zbavit dojmu, že společně s ní přivanul do kanceláře těžký, nepříjemný odér, jenž dráždil lišákův citlivý nos. „Už jsme mysleli, že ti hráblo definitivně" zabručel potápěč z podlahy, ale spíše to znělo jako kloktání, jelikož měl v ten moment ještě trochu šampaňského v ústech. „A nestalo se tak snad?" dodal pohotovou odpověď Pankrác ze svého rožku.
Sywardovo původní přesvědčení, že nechá Lanu na pokoji, se zlomilo zhruba v tu chvíli, kdy si dívka sedla na stůl. „Heš! Padej z toho stolu, ty kepko! Nehodlám mít před očima něco, co by měl spatřit jen tvůj budoucí choť, po tom, co jsem téměř celou noc probděl! Jedna věc jest to, že ti zpod té sukně div že nekouká pezd, ale takhle nestoudně si sedat…“ Větu nedokončil, dramaticky odklonil od dívky hlavu a rukou si zablokoval výhled jejím směrem, aby ji náhodou omylem nezahlédl, dokud se neusadí jako správná, počestná dáma. Blonďatí lovci u stěny mezitím dumali nad tím, jak je možné, že zrzek hysterčí kvůli krátké sukni Lany, ale včera neměl sebemenší připomínky k nim samotným, když měli také krátkou sukni.
„Myslím, že rozebírání dovoleného a nedovoleného oblečení bychom si mohli nechat na později, až se odsud dostaneme," promluvil nakonec Luxios, možná o něco rázněji, než původně plánoval; jenže on už zkrátka nechtěl jen tak nečinně posedávat, když věděl, že se po základně pohybují nebezpečná stvoření. „Odtud se už ale nedostaneme, hošku!" zaskřípěl zuby potápěč z podlahy, přičemž hodil prázdnou lahví od alkoholu někam do neznáma. - Flaška si užila vyhlídkový let přes polovinu místnosti, jež byl zakončen velice přátelským a velice blízkým setkáním se stěnou. „Netvrďte mi, že jste celý svůj volný čas promarnili sebelítostí, zatímco jste mohli přijít na nějaké řešení," utrhl se na něj lišák, odhaluje o něco více své dva tesáčky. „No, shodou okolností," pípl Emanuel, který si ve volné chvilce obhlížel svůj telefon a kontroloval, zdali jeho zlatíčko neutrpělo pádem nějaké závažné škody.
Lana si ze Sywardovy scény nic nedělala, co víc, aniž by změnila svou "nestoudnou" pozici, vyplázla na něj nenápadně jazyk, což jí milý rytíř oplatil svou dobovou verzí prostředníčku, tudíž cíbkem. „Takže mi chcete říct, že tu teda budeme sedět a čekat, až se ty potvory dostanou až sem? Sakra, to už i prohlášení, že zkusíme dlabat plastovou lžící díru do zdi, by ve mně vyvolalo větší respekt vůči vám, než tohle!" ozvali se konečně Draconia, zase rozčilení z neschopnosti svých nadřízených. „Protože devatenáct je pro mě fakt perfektní věk na smrt, hurá, vracíme se do středověku, kdy v tom věku vyzhebla tak půlka populace!" dodali, snad ještě nasraněji, než předtím. „A protože už se na tohle nemůžu dívat, jinak by to asi skončilo vraždou, tak půjdu zase za dveře. Nazdar." A s těmi slovy se zvedli, vykopli dveře, a zmizeli na chodbu.
„No…“ ozvala se nakonec Malvína po tom, co se celá místnost a všichni přítomní koupali v tíživém, nepříjemném tichu. „Čistě teoreticky… Jeden plán by tu byl." Těmito slovy si vysloužila pozornost lišáka, jenž na ni upřel hluboké zlaté oči. „Kdybychom NĚKOHO vyslali přepnout ovládací panel, mohli bychom jej navádět bezpečně odsud vysílačkou… Pokud počítáme s tím, že nepůjdeme tou nejagresivnější cestou, ale daná osoba se bude skrývat a postupovat s určitou dávkou opatrnosti… Dala by se tahle mise zvládnout do… ehm… dne? Dvou? Plus mínus, samozřejmě. - Náhoda umí být svině." Luxios přikývl, přičemž podvědomě zabloudil pohledem ke dveřím, za nimiž před momentem zmizeli Draconia. „Půjdu."
