Zápis Třináctý - LK2; Lišák s Bouří v zádech
Vzhledem k tomu, že teď už si cestu do pokoje jakž-takž pamatovali, se vydali po chodbě pryč, pořád s nesmírně rozohněným výrazem ve tváři. Přece snad nebylo možné, aby to všichni jen tak vzdali? Copak těm pitomcům nedocházelo, že ve vlastních rukou jim leží život jak jejich, tak i životy všech ostatních? A že jediný pohyb prstem by se mohl stát osudným, a třeba je přeci jen spasit od pomalu blížící se smrti? Pocity, které se uvnitř blonďatých mlely, byly strašné… Nejlépe by se dalo je připodobnit k momentu, kdy by se na vás řítila ohromná tsunami, a vy jste utíkali pryč po pláži, vnímali periferně ten vodní kolos a věděli, že už nemá cenu naříkat, nebo se snažit schovat… A i tak by se vám po tvářích valily obří slzy a v boku by vás píchalo od zběsilého běhu, protože i když by bylo nad slunce jasné, že tady už pomůže jedině zázrak, lidský pud sebezáchovy by vás nutil se zoufale snažit přežít. Draconia zrovna zatáčeli za roh, pohled zamlžený slzami, pořádně ani nevnímali okolí… Když najednou je někdo chytil za zápěstí a donutil zastavit. „Srdečníčko, prosím, stůjte."
Podle toho, co už předtím slyšel, tak nějak tušil, že vedení víceméně počítalo s tím, že on bude tím, kdo jim vytáhne trn z paty. Trn velikosti obouručného meče. „A opravdu hodláte jím sám?" nadhodil nejistě Emanuel, který už se konečně rozkýval vidinou, že je přece jen někdo zachrání a on bude moci nakupovat předražené gucci hovadiny do sytosti. „Ale samozřejmě, že chce!" odvětila uraženě namísto bělovlasého Malvína, jež se pravděpodobně asi stala během posledních minut lišákovou tiskovou mluvčí. „Jen se na něj podívejte! Takový silák, vypracované tělo, třída S, ten vražedný pohled, rozhodná tvář, disciplína… Ostatní by mu byli jen na obtíž!" Luxios nebyl zas tak hloupoučký; bylo mu jasné, že se mu ledová královna snaží vlichotit, aby mu zvedla sebevědomí a zajistila, že ona a ani nikdo další nebude muset vystrčit nos z bezpečné zóny. „Nepřál bych si, abych musel vidět někoho umírat na bojišti," pronesl nakonec odměřeně. „A rozhodně ne nikoho mladého, kdo má ještě celý život před sebou. Cítil bych se zodpovědný, kdybyste někoho vyslali se mnou." Když tohle říkal, Malvína se začala červenat a všelijak divně uculovat, jelikož si myslela, že jí právě bylo řečeno, že vypadá velice mladistvě… Kdyby jen tušila, že bělovlasý měl v mysli před sebou obrázek usmívajících se blonďáků.
Draconii samozřejmě za zápěstí držel Syward, který byl celý udýchaný z toho, jak za nimi běžel - vlastně vyklouzl z místnosti jen pár vteřin po nich, a celou dobu se za nimi hnal… A bylo docela vtipné, že blonďatí byli tak zaboření do depresivních myšlenek, že za celou cestu nepostřehli rachot brnění a zrzkovo funění. „No, co chceš? Stojím a poslouchám," zadívali se na rytíře a jejich světle zelené oči se setkaly s jeho brčálovými - blonďatí byli už z toho všeho tak unavení, že se ani nesnažili vytrhnout jejich ruku, kterou zrzek pořád třímal a mírně tisknul v té své. „Mluvila jste o tom, že zde zemřete," začal Syward s hlubokým nádechem. „Však, to já neodpustím - i kdyby to mělo být to poslední, co udělám, i kdybych měl sám zemřít na bitevním poli, pařátou nějaké té přebřidké potvory, nemohu chodit po tomhle světě s vědomím, že jsem selhal a neochránil svoji vzvolenou," pokračoval ve svém hlubokém proslovu, a jeho stisk začínal být Draconii už téměř nepříjemný, neboť rytíř jej stále zesiloval. „Tak, prosím Vás, pohřběte veškeré své obavy, že se odsud nedostanete živa - neb, já udělám vše pro to, abyste co nejdříve zase cítila na kůži jemný dotek slunka a získala zpět svou ztracenou volnost, tak hrubě od Vás vyrvanou těmi zvyjebenými zlobochy, kterým v dlaních leží celá tato základna." Syward se odmlčel, a chodbou se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, poněvadž Draconia tak nějak nevěděli, co na tohle říct… Nakonec ze sebe ale dostali: „No… To je sice hezký a romantický a tak, ale… Ten, co mu pořád nadáváš do satanášů, už mi taky slíbil, že se o mě postará… Takže… Si asi můžeš šetřit síly. Protože pokud nás nezachrání on, tak už asi nikdo - ty jsi totiž jenom nějakej magor, co si koupil v bazaru brnění, ale on je tisíce let stará entita. Takže… Jo… Fakt, neplácej si na mě buňky, a pokud nás chceš zachránit, tak se starej o všechny, ne jen o mě. Ale, tak jako tak, díky." A s těmi slovy konečně vykroutili rudovlasému svou ruku a zmizeli mu rychlým krokem za roh.
„Ale stejně, nemyslíte si, že by bylo lepší mu dát nějaký doprovod?" pokusil se nadhodit ještě jednou gucci gay, ale ani tentokrát se nesetkal s kladnými ohlasy… „Drž hubu, buzno!" ozval se jako první potápěč, jenž už se pravděpodobně blížil k nebezpečné hranici zvané "otrava alkoholem". „Jestli se tak moc chce nechat zabít - prosím! O jednoho sebevraha méně!" Luxios se ani nesnažil na toto prohlášení nějak reagovat, jelikož se již nesčetněkrát setkal s lidskou opilostí; tudíž se teď akorát díval na jednu z hlav základny s lítostí a částečně i se soucitem… A raději ani nezmiňoval, že ještě předešlého dne drahý potápěč hlásal, jak by měli jít všechny potvory pozabíjet. „Ano, ano," přikyvovala Lana svému kolegovi, přičemž se neubránila pobavenému úšklebku. „Jen ať vidíme, kdo je ta silnější strana." „Tak s ním alespoň vyšleme Pankráce!" zaúpěl rezignovaně Maltenario, načež v místnosti zavládlo hrobové ticho a všechny pohledy se stočily na zmiňovaného, jenž pořád ještě dřepěl v koutečku, na cylindru mísa na puding a onen sladký pokrm všude pod košilí.
Vzhledem k tomu, že rytíř už se za blonďáky dál nehnal, Draconie po nějaké době konečně doklusali k jejich momentálnímu obydlí… Ale když vzali za kliku, došlo jim, že klíče má u sebe jejich bělovlasý kolega. „Do prde-... Sakra!" Nakopli dveře a pak sebou kecli na zem do tureckého sedu; museli zkrátka čekat - jediné další možné řešení by bylo ty dveře vyrazit, což by, přes rameno se zbraní způsobující tlakové vlny, nebylo nic těžkého… Jenže Draconii bylo jasné, že by je asi Luxios přetrhl, kdyby zničili další kus pokoje.
Tohle se lišákovi skutečně nelíbilo. Ani ne tak proto, že Pankrác vypadal, že je perfektním adeptem pro svěrací kazajku (Bělovlasý už zažil dostatek setkání s velice speciálními individui; ostatně jeho dlouholetý student meditace taky nebyl zrovna nějaké dokonalé sluníčko.), ale spíše z toho důvodu, že jej začal nahlodávat pocit, že se zbytek velení snaží blonďáka s pronikavě zelenýma očima zbavit způsobem, jenž nikomu nepřijde podezřelý. „Nechtěl bych znít nějak skepticky," začal nakonec pomalu Luxios, „ale nezdá se vám tato mise příliš nad jeho síly. Gomen nasai," dodal ještě s velice formální úklonou směrem k zmiňovanému, jelikož se jej nechtěl nikterak dotknout. „Ale on je úžasný, skutečně!" obhajoval svého kolegu Emanuel. „Sice na to nevypadá, ale třídu S+ si právem zasloužil. Asi si to nedokážete představit, ale on je skutečně nebezpečný." „Hihihihi, to tedy ano," nechal se konečně slyšet milý lovec, shazuje přitom pudingovou mísu z hlavy, načež sundal i cylindr, aby si mohl dlouhými vyhublými prsty pročechrat blond vlasy se zelenými konečky. „Sice na to nevypadám, ale..." Najednou ztišil hlas, jako by říkal nejvíc tajnou informaci. „,... patřil jsem mezi skupinku vědců, jež vyvíjela atomovou bombu, hehehehe." Tohle bělovlasého odrovnalo. Několik vteřin mlčky přeskakoval pohledem z Emanuela na Pankráce a zase zpět, přičemž uvažoval, kdo je ve skutečnosti tím šílenějším, ale nakonec si jen rezignovaně povzdechl. „Dobrá tedy… Ale dovolte mi nejdříve zajít pro Draconii… Začínám si vyčítat, že jsem je tak příliš dlouze nechal napospas vlastnímu osudu. A myslím, že bych si s nimi měl promluvit, než je ponechám zde s vámi." Nečekal ani na odpověď a prostě rovnou vyrazil na chodbu, aby našel ty, jimž přislíbil ochranu.
Za tu dobu, co dorazili k zamčeným dveřím pokoje, už uplynula nějaká ta minuta… Za kterou se oni nehnuli z místa ani o píď, ve hrůze, aby se náhodou nezatoulali někam pryč, kde by je už nikdo nenašel - anebo ještě hůř, našel, ale byl by to nějaký ten mimozemšťan, který by se vesele schovával kdesi v temném koutě, čekaje na chvíli, kdy by mohl blonďáky rozsápat jako vlkodav. Draconie tedy trpělivě seděli, vyčkávali, se zarudlýma očima upnutýma na chodbu tím směrem, odkud, jak doufali, se měl každou chvíli vynořit Luxios s klíči.
Celou cestu letěl jako vítr, přičemž při jeho rychlosti, jíž by překonal i drahého Bolta, toto přirovnání bylo téměř na místě, ale ani v tomto tempu nebyl s to utéct před svými výčitkami… Navíc jej okamžitě bodlo u srdce, když tam viděl blonďáky zhroucené u dveří, připomínajíce hromádku neštěstí. „Jsem zde," zašeptal, když před ně poklekl tak, aby jim viděl přímo do očí. Moc dobře dokázal vycítit jejich strach a nejistotu.
„To je dost…“ šeptli s hlubokým výdechem, ale po tváři se jim vzápětí rozlil mírný, spokojený úsměv. „A copak jsi tam dělal tak dlouho? Neříkej mi, že jste nakonec snad řešili i něco důležitého, co by nám momentálně nějak pomohlo?" Dál zůstávali sedět na zemi, protože se jim líbilo, že vidí lišákovi tak zblízka do očí - najednou už je klíče od pokoje nezajímaly a bývali by na té podlaze takhle klidně zůstali ještě pár hodin.Dál s něžným výrazem ve tváři pozoroval mladší, přičemž uvažoval, jak jim co nejšetrněji sdělit, že se hodlá pustit do nebezpečí… A jak ještě šetrněji dodat, že si v žádném případě nepřeje, aby jej následovali. „Něco málo jsme přece jen vyřešili… Ale dalo mi to pořádnou práci, ostatně proto jsem se tolik zpozdil, za což máte mé nejhlubší omluvy." Lehce cukl rukou, jelikož ji v první moment chtěl vztáhnout k tváři Draconie, aby je letmo mohl pohladit po líčku, ale nakonec si uvědomil, že něco takového by nebylo žádoucí. „A také mne velice mrzí, co musím nyní vyslovit, ale rozhodl jsem se, že vyrazím na misi k onomu panelu… Prý se mnou pošlou Pankráce."„Co- Cože...?" Celí sebou škubli, a s hrůzou v očích zírali na staršího. „Ty… Sám… S tím… Tamtím?" Byli tak zaskočení, že nebyli ani schopni přijít s nějakým slušným názvem pro milého Pankráce, a zkrátka k němu referovali jako "tomu tamtomu". „Nechci tě podceňovat, to určitě ne, ale..." kousli se do spodního rtu a uhnuli očima, než po delší odmlce pokračovali: „Půjdu taky, protože nevěřím tomu, že kdybys tam šel jen s tím magorem, tak bys z toho vyvázl bez zranění… A já nechci, aby se ti něco stalo," vrátili se pohledem ke zlatavým očím před sebou, a mezi prsty jedné ruky stiskli látku na kimonu bělovlasého, protože tu ruku vztáhli před krátkou chvílí směrem k Luxiosově hrudi, jako, kdyby si jej chtěli buďto přitáhnout blíž, nebo podržet, aby se nikam nevydal.
„Tak se to pak cítíme stejně," konstatoval neutrálně bělovlasý, jenž byl tak nějak připraven na to, že jej Draconia budou od víceméně sólo mise odrazovat. „Ani já si nepřeji, aby se vám cokoliv stalo… A proto nemohu dopustit, abyste se se mnou vypravili k řídícímu panelu… Jedná se o nebezpečný úkol a já nechci vidět, jak mi krvácíte v náruči." Schválně ani nepoužil sloveso "umírat", jelikož na něco takového nehodlal ani pomyslet. Zkrátka musel nešťastnému scénáři zamezit… Avšak na druhou stranu si uvědomoval, že kdyby kvůli tomu musel mladší lovce svázat a zamknout v pokoji, že to by také nedokázal, protože v jeho očích byli zkrátka křehoučkou bytostí, které se nesmí ubližovat. Ostatně, proto taky doufal, že cesta domluvy bude fungovat.
„To je od tebe sice hezké, ale já tu nechci sedět a čekat na to, až se vrátíš, jestli se teda vůbec vrátíš! Co když… Co když už tě pak nikdy neuvidím?" Sevřeli jemnou látku kimona ještě pevněji, se zarputilým výrazem vepsaným ve tváři. „Kdybys mě tu nechal s tou hromadou neznámých lidí a Sywardem navrch, muselo by mne přepadnout už naprosté šílenství - a navíc, na téhle misi jsme spolu, no ne?" zeptali se triumfálně, ale ani nečekali na odpověď, a pokračovali ve přesvědčování: „Tak mě prosím, prosím nenuť zůstávat tady… Tvrdil jsi, že se postaráš o to, aby se mi nic nestalo! A jak si chceš něco takového hlídat, když budeš pryč? Já chci být s tebou… Prosím… Mám si kleknout na kolena a škemrat?" Naklonili se blíž ke staršímu, takže u sebe jejich obličeje byly ještě blíž, než předtím, a žádostivě se mu vpíjeli do očí.
Jak vidno, metoda domluvy nezabrala… Ale on a tím vlastně tak nějak už v duchu počítal. Zničeně si povzdechl, zkoumaje jejich něžný obličejík. „Nechci vás opouštět; něco takového by mi přišlo neskutečně surové, ale copak je rozumné nechat vás vejít do nebezpečné zóny? Ano, byli jsme posláni na misi společně, ale náš úkol spočíval v tom, abychom zkontrolovali základnu. O tomto úkolu nepadlo ani slovo." Pokusil se přidat ke svému proslovu neoblomný výraz, ale v duchu si uvědomoval, že ztrácí pevnou půdu pod nohama.
„Ale… Ale…“ Oči se jim zase začaly plnit zoufalými slzami, ale tentokrát je fér zmínit, že je ze sebe částečně nutili, hlavně, aby tam nemuseli zůstávat bez Luxiose a napospas Sywardovi. „Já tě tam samotného nepustím… To prostě… Co kdyby ses zkrátka nikdy nevrátil?" zopakovali opět svou největší obavu. „Všichni ti lidé tady jsou jeden horší, než druhý… A mně na tobě záleží! A mám pocit, že ty jsi tu jediný, komu zase na oplátku alespoň trochu záleží na mně," přiznali a zabořili hlavu do hrudi staršího; už žádné slzy nutit nemuseli, protože teď brečeli na sto procent doopravdy. „A pokud ne, prosím, nekaž mi tu sladkou iluzi… To je to poslední, co by mi teď zlepšilo náladu," zamumlali, popotáhli, a natiskli se víc na lišáka, doufajíce, že je od sebe neodstrčí, nebo je nějakým krutým způsobem neodpálkuje.
Nechal se od mladších objímat, přičemž jim lehce vyšel naproti vlastní hrudí, na niž se mu mohli vyplakat. Snad si to ani neuvědomil, ale bleskově jim vymotal gumičku z vlasů, aby je mohl začít něžně a láskyplně cuchat; namotával na prsty dlouhé prameny, které následně nechával proklouznout, přičemž se kroutily okolo hlavy lovců. „Dobrá, dobrá," vydechl po několika dlouhých minutách, jež setrvali v tichosti ve stejné pozici na zemi před dveřmi. „Můžete jít se mnou, ale musíte mi slíbit jednu věc… Pokud vám nařídím, abyste utekli a zachránili si život, tak to uděláte, ano?" Trošku si je od sebe odtáhl, aby si je mohl změřit zkoumavým, trošičku přísným otcovským pohledem.
Protočili uslzenýma očima a něco otráveně zabručeli… Nakonec ale přikývli, a se slovy: „Ano, TATI," se ušklíbli a začali pomalu zvedat z podlahy, poněvadž je začínala brnět noha, na které si celou dobu seděli. „Ale co si budem, teď ti odsouhlasím naprosto cokoliv, jen abys mě s sebou vzal," dodali polohlasem a prsty si projeli vlasy, které se jim vlnily všude kolem hlavy; v ten moment jim ale také došlo, že takovýhle "účes" jim vlastně udělal starší, a nemohli si pomoci, ale po tváři se jim z toho uvědomění rozlil přiblblý úsměv… Tudíž, kdokoliv by se na ně teď podíval, myslel by si, že jsou buďto hodně sjetí, nebo mentálně zaostalí.
Luxios to ovšem nezaregistroval, jelikož se věnoval hledání klíčů. Nakonec se mu je podařilo magicky vyštrachat někde ze záhybů kimona, načež s nimi lehce zazvonil. „Chcete si jít odpočinout do pokoje, nebo se se mnou vrátíte za... Nimi?" položil otázku, zvedaje tázavě obočí. „Myslím si totiž, že by nemuselo být zrovna od věci oznámit jim, že se přidáváte taktéž… A taky by nám už konečně mohli prozradit, proti čemu to vlastně stojíme…“
„Co? Um..." probrali se z fantazírování o tom, co jiného by mohl starší dělat s jejich vlasy, ale za trochu jiné situace, a na pár vteřin se na něj jen dívali, přemýšlejíce, co se po nich chce… Pak si ale tak nějak dali věci dohromady, když spatřili klíče a vybavili útržky vět, které k nim až teď tak nějak dozněly. „No… Já nevím… Nechceš si jít na chvíli odpočinout?~" zavrněli a posunuli se trochu blíž k bělovlasému. „Protože si myslím, že nějaká půl hodina navíc už nás nezabije, a navíc, pochybuju, že se ti experti z té místnosti vůbec za celý den pohnou, takže… Za nimi můžeme zajít o trochu později."
„Dobrá tedy," přikývl, načež přistoupil ke dveřím, odemkl je a samozřejmě, že je následně i podržel, aby mohli blonďáci vejít. Jakmile se tak stalo, proklouzl v mžiku za nimi a zase zamkl. Trochu si připadal jako takový vrátný nebo dveřník. „Ale neměli byste také něco sníst?" napadlo jej záhy. „Abyste pak někde nezkolabovali… Jak dlouho vůbec lidé vydrží bez jídla?"
Nic neříkali a radši s rozběhem skočili do postele, která sice nešťastně zavrzala, ale naštěstí nenásledovala příkladu své společnice, která ležela rozlámaná v koutě. „Ááále, docela dlouho," odvětili jednoduše. „Když jsem ve stresu, tak prostě nemám hlad, víš?" dodali se zaskuhráním a převalili se na břicho. „Ale možná si dám něco potom… Možná," znovu se převalili, tentokrát na bok, načež se trochu nadzvedli, aby viděli na staršího. „A ty hodláš stát u těch dveří jako věšák?"
Po zaslechnutí slov blonďáků se pobaveně uchechtl, jelikož takové přirovnání skutečně nečekal, ale pak udělal několik neslyšných kroků směrem do místnosti, aby měl o něco lepší výhled na Draconii. „A opravdu budete v pořádku, když nic nesníte?" Když tohle říkal, klouzal pohledem po celém jejich těle, jako by se snad chtěl ujistit, že takovým přístupem neuškodí sobě samým.
Vyhoupli se do sedu a kývli. „Jo. A teď pojď sem, protože si chci povídat, a když budeš stát uprostřed místnosti a zírat na mě, tak mě tím budeš akorát deprimovat," prohlásili, a pak se malinko poposunuli ke kraji postele, dělajíce tak "místo" pro lišáka, jako kdyby na matraci nebylo dost místa pro dvacet lidí; a zatímco čekali na to, až k nim starší doleze, začali si hrát se svými vlasy, které, když byly takhle rozpuštěné, je nesmírně rozptylovaly.
Netušil, zda to blonďáci mysleli spíše jako rozkaz či návrh, ale nehodlal se zaobírat takovou prkotinou… Ostatně proto taky v rychlosti překonal vzdálenost ze svého momentálního místečka až k posteli, kde se velice ladně posadil kousek od Draconie. „A copak byste tak chtěli slyšet?"
„Nooo, já nevím," protáhli, zadívali se Luxiose a začali si kousat spodní ret. „Mluv, o čemkoliv chceš, od tebe je všechno tak nějak… Zajímavé~" Nenápadně se přisunuli o něco blíž k bělovlasému a pohodili vlasy, tak, aby jim přestaly padat přes obličej, a oni tím pádem na staršího hezky viděli… A on tak mohl na oplátku vidět na ně - což znamenalo, že pokud nebyl úplně slepý, nebo blbý, tak neměl šanci přehlédnout jejich červenající se tváře a oči, ve kterých byla podobná jiskra, jako včera v noci.
Snažil se na blonďáky příliš moc nedívat, jelikož si nebyl jistý, zda by se jim líbil jeho upřený pohled. Marně se snažil najít nějaké vhodné téma, jež by Draconii nijak nepoděsilo nebo neunudilo k smrti. Nakonec musel zabrousit hodně hluboko do své mysli, než konečně spustil: „Již jsem zmiňoval svou vášeň, jíž se pro mne stalo cestovaní… Ale abych pravdu řekl, nejraději se vydávám na místa, kde se nenachází mnoho lidí. Ne snad proto, že bych vaši rasu neměl rád, ale jde spíše o to, že se snadno stanu středem pozornosti… Ale to už vám asi došlo, že? Takže raději vybírám méně známé destinace, nebo je navštěvuji mimo hlavní turistickou sezónu… Anebo se občas vypravím do Japonska. Abych pravdu řekl, tam se na mne lidé dívají jinak, jelikož tam jsou přece jen různé kostýmy a převleky častější… Anebo mi to tak jenom přijde, jelikož je to tak trochu stejné, jako bych se vrátil domů… A vy jste někdy uvažovali o tom podívat se zpátky?"
„Nooo, už mě to napadlo…“ pohodili, stále upírajíce planoucí oči na lišáka. „Ale, na druhou stranu… Říkám si, proč se vracet, když všechno, co potřebuju, mám v Americe?~" zavrněli a vrhnuli na staršího další "Take me, Daddy" pohled, načež byli chvíli zticha, a pak se jejich nálada otočila o sto osmdesát stupňů, neboť se zase odtáhli a po zádech sebou hodili na matraci, se slovy: „Ale odsud už stejně nikdo nikam neodcestujeme! Beztak všichni umřeme, jakmile strčíme prsty do toho sektoru, kde ty potvory pobíhají, takže adieu živote, adieu cestování, pokud bude moje tělo v celku, tak to zakopejte, pokud ne, tak spálit!"
Zničeně si povzdechl, přičemž se lehce posunul po kraji postele, aby byl blíže k obličeji blonďáků a mohl tak zkontrolovat, jestli se jim zase po tvářích řinou slzy. „Už jsem vám přece říkal, že se mnou chodit nemusíte," zamumlal polohlasně, zároveň odhrnuje svou jedinou rukou prameny světlých vlasů na stranu. „A taktéž jsem přísahal, že vás budu chránit vlastním tělem… Vím, že pro vás musí smrt znamenat něco strašlivého, ale věřte mi… Já jí nedovolím na vás byť jen vztáhnout své pařáty."
„Ale to je hrozně těžké!" zasténali nešťastně. „Protože já nechci umřít, ale zároveň nechci, abys umřel ty! Nebo aby se ti cokoliv stalo! Takhle, já vím, jakou máš třídu, a jak jsi silný a šikovný, a že nějaká normální potvora by ti nic neudělala, ale…“ odmlčeli se, a také natáhli ruku, aby mohli Luxiose chytit za tu jeho, která byla pořád v jejich dosahu; zlehka si s ním propletli prsty a zadívali se do saténového povlečení pod nimi. „Víš, nikdy se mi s žádným dalším lovcem nestalo to, co s tebou - ani po tom, co jsme spolu někde byli třeba dva měsíce a stali se z nás skvělí přátelé. Prostě… Tebe znám pár dní, a mám pocit, že… Že s tebou musím pořád být, a že je mi vlastně mnohem líp, když tě můžu držet za ruku, a..." znovu ztichli, a začali se zevnitř kousat do tváře, nejistí, jak pokračovat, a co tímhle chtěli vůbec v první řadě říct.
Zamyšleně mladší pozoroval a netušil, co by na to měl odvětit. Tak nějak dokázal pochopit, jak se asi musí cítit, přičemž si zároveň uvědomoval, do jaké situace se to právě dostali. Už-už se odhodlával ke své odpovědi, ale nakonec znovu rty semkl do tenké linky, načež se vyhoupl víc do prostředku postele, aby tak byl Draconii blíže.
„No tak… Odpovíš mi něco? Protože já už nevím, jestli z toho všeho šílím, nebo…“ zhluboka vydechli, a i tahle věta nakonec končila otevřeně, protože blonďatí sami nevěděli, co by mělo být to "nebo" - proto se jen smutně zadívali na Luxiose a čekali, zda jim na tohle konečně něco řekne.
Neodpověděl. Ne že by nevěděl, co by měl říct; ale spíše se potýkal s tím, jak by to měl říct. Přece jen už docela dlouho nemluvil o svých pocitech a myšlenkách. Nakonec s tichým povzdechem vyvlekl své prsty ze sevření Draconie… Ale vlastně jenom proto, aby se v další sekundě mohl natáhnout na postel vedle nich a přivinout si je do těsného objetí… Bez toho, aby řekl jediné slovo.
Už poněkolikáté za ten den zase štkali Luxiosovi v náručí, smáčeli mu slzami kimono a tiskli se k němu, jako kdyby je dohromady spojovalo kyanoakrylátové lepidlo. Přišli si tak bezradní a nejistí… Jejich mentální rozpoložení by se dalo přirovnat tomu, když byste stáli uprostřed zamrzlého rybníka, led pod vámi byl tenký a praskal, a vy jste věděli, že pokud zůstanete na místě, tak se utopíte, a pokud uděláte pár kroků… Tak se buďto dostanete zpátky na pevnou zem, nebo se stejně proboříte hluboko pod chladnou hladinu… A otázkou pro Draconii bylo, jestli se začít topit, zaseklí na místě, nebo zkusit udělat krok.
Tiskl mladší těsně k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že jim poskytne ve svém objetí nejlepší ochranu, jakou si zaslouží, přičemž jim svou jedinou rukou přejížděl něžně po zádech. Nejdříve zůstal naprosto zticha, ale po chvíli se pustil do polohlasného zpěvu… Pro který si vybral japonskou píseň “Tegami (Haikei Jūgo no Kimi e)“. Věděl, že Draconia mu asi nerozumí, ale on si ji vybral proto, že se vlastně jednalo o rady a povzbuzení pro patnáctiletého teenagera, jak si nejvíce vážit života a nevzdát jej… A prostě mu tak nějak píseň přišla pro tento okamžik příhodná. Navíc, její poslední větou bylo 'Shiawase na koto wo negaimasu', což se dalo volně přeložit jako: „A já ti přeji, abys byl šťastný."
Tiše tam leželi, skoro nedýchali, poslouchali… A sice absolutně nevěděli, co ta slova znamenají, takže by jim tam starší úplně klidně mohl přezpívat i znělku z Naruta, ale každopádně byli zase celí na měkko - jako, kdyby toho za ten den nebylo už dost. No, a vzhledem k tomu, že na slova písně moc soustředit nemuseli a spíše ji vnímali jako celek a takovou zvukovou kulisu k situaci, měli alespoň čas na to, aby si popřemýšleli; a nakonec došli k závěru, že když nad nimi v téhle budově visí pořád hrozba smrti jako Damoklův meč, a za pár hodin už taky můžou být klidně roztrhaní nějakým mimozemšťanem… Tak zkrátka nemá cenu moc přemýšlet nad tím, jaké budou dlouhodobé následky v jejich soukromém životě, pokud si zkrátka půjdou pro jednou za svým. Tudíž se trošku zavrtěli v objetí staršího, aby je přestal tak tisknout a oni se mohli hýbat… Ale hýbat se potřebovali jen proto, že chtěli ruce spojit Luxiosovi za krkem a stáhnout si jeho obličej víc k sobě, vplétajíce mu prsty do bílých vlasů. „Ty jsi na mě tak hodný… Děkuju," zašeptali, s tím, že čekali, jak bude na takovouhle pozici reagovat lišák… Protože mu tam nechtěli začít dělat hned úplně něco, co by se mu hnusilo, aby nakonec neskončili hození až na zem.
Lehce se zarazil, až na Draconii zůstal na moment překvapeně zírat, avšak v jeho hlubokých zlatý očích nebylo ani stopy po znechucení či odporu… Spíše jen rozčarování, protože tohle nečekal. „Přál bych si, abyste se cítili lépe," vydechl šeptem. „Trápí mne, když jste takhle nešťastní a zkroušení… Úsměv se k vám hodí mnohonásobně více. Avšak rozumím, že v této situaci by si jen málo kdo udržel veselou tvář a bezstarostnou mysl…“
Zvedli koutky do malého úsměvu, zatímco se vpíjeli očima do těch zlatých před sebou; takhle mohli cítit na obličeji každý Luxiosův výdech, zaznamenávali, jak se mu zvedá hrudník, a když byli úplně potichu, zdálo se jim, že snad i slyší tlukot lišákova srdce… Ale oni chtěli být ke staršímu ještě blíž; proto také v následující vteřině překonali i těch pár centimetrů, co je ještě pořád dělilo, a natiskli své rtíky na rty bělovlasého.
