Zápis Sedmý - LK2; Lišák s Bouří v zádech
Musel přiznat, že jej to lehce zaskočilo. Ani ne tak výjev samotný, jelikož on byl na takovéhle věci zvyklý. Mnohem víc jej spíše překvapila různorodost zranění. Vzhledem k tomu, že místnost se rozhodně nedala považovat za ošetřovnu, tak sem nemohli zranění být dovezeni z různých míst. Ale jak mohly být na těle jednoho popáleniny tak závažné, když v blízkosti se nenacházel žádný oheň? A že on by to po čichu poznal, kdyby se někde poblíž plameny krmily na nějakém objektu. A odkud je asi přinesli? Podle zbraní soudil, že se to dost možná událo během nějaké boje či záchranné mise… Ale proč tedy byli ve sklepení? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Proto ani na minutku nezaváhal a vstoupil dovnitř.
Chvíli se opírali o rám dveří, zírali do temné chodby a snažili se si připomenout, že: „Nemá se ti z čeho dělat špatně, jsou to cizí zranění, ne tvoje, a uvnitř máme všichni to samé, takže něčí střeva by tě rozhodit neměla", ale stejně jim to zabralo slušnou chvíli a asi dvě modlitby, než se dokázali zase otočit zpátky do místnosti - už před nějakou chvílí zaregistrovali Luxiose, že tam vešel, tudíž okamžitě přicapkali k němu, spoléhajíce na to, že on to tam všechno vyřeší, když je tu ten starší a rozumnější.
„Můžeme nějak pomoci?" prohodil jen tak do éteru, ale přesto si dal záležet na tom, aby jej obě osoby pobíhající okolo slyšely. Kupodivu dokonce přestaly na okamžik vyvádět, zastavily se a pohlédly na něj. „Ani jeden z nich nevypadá dobře, a jak vidno, nemáte zde žádné lékařské vybavení potřebné k tomu udržet je při životě. Chtělo by to dostat je k nějakému doktorovi či jinak pověřené sobě, aby se je pokusila zachránit." Blondýnka na něj hleděla uslzenýma očima a jen neznatelně přikývla, přičemž vypadala, že skutečně nemá daleko k tomu, aby na místě zkolabovala. Avšak padesátiletý lovec s mírně prošedivělými oříškovými vlasy ne moc přívětivě přejížděl lišáka pohledem, zatímco se v jeho ledových, šedých očích zračila nedůvěra. „Samozřejmě, že je tady můžete nechat zemřít," pokračoval Luxios, „ale nevím, jestli zrovna chcete takovou vizitku."
„Přestaňte zírat, to jste je tu snad zmasakroval vy?!" vyjeli na prošedivělého lovce, když viděli, jak kouká - vážně se jim totiž nelíbila představa, že vedle nich na zemi někdo umírá a tenhle expert ještě váhá nad tím, jestli těm zraněným vůbec pomoct. „A co se jim vlastně stalo? Kde jste je sebrali? To snad vědět musíte, ne? Neobjevili se tu přece jen tak z ničeho nic na zemi a celá chodba se nezapatlala sama od sebe krví, to vám totiž fakt nežeru."
„Já… My… Totiž," koktala žena vyděšeně, neschopná poskládat byť jen jednu větu. Avšak lovec ji zarazil mávnutím ruky a zavrčel: „Nemáme žádnou povinnost vám něco objasňovat, prot-" „Rozumím," kývl bělovlasý neznatelně hlavou. „Stejně by naší prioritou mělo být zachránit raněné. O tomhle si můžu později pohovořit s jistými osobami. Jak je dopravíme nahoru?" „Někde na tomhle patře by se mělo nacházet lůžko s kolečky," zamumlal padesátník. „Pak je můžeme postupně dostat výtahem do první nadzemního podlaží."
„Jdu najít to lůžko," odsekli, uražení, že se jim nedostalo odpovědi na to, co se tu stalo. Byli vlastně docela rádi, že nemusí zůstávat v té místnosti, kde atmosféra houstla každou další vteřinou, otočili se na podpatku a vypochodovali do šeré chodby; lhali by, kdyby tvrdili, že se pořád tak trochu nebáli a nebyli nervózní, když u sebe neměli svou zbraň, ale minimálně měli křídla, která mohli při nejhorším roztáhnout a vyletět až ke stropu.
Bylo mu jasné, že když bude postávat okolo jako ti dva, tak ničemu moc nepomůže. Poroto taky poklekl vedle lovce s ukousnutou rukou, aby se pokusil zaškrtit zbytek pahýlu a zamezil tak příliš silnému krvácení a ztrátě krve. Utrhl kus rukávu mužovy košile a obratně se pustil do obvazování, i když i on sám měl jen jednu ruku. Vlastně mu to tak trochu připomnělo jeho minulost. Sotva byl hotov, začal přemýšlet, co by mohl dále udělat, a sotva mu padl pohled na malé umyvadélko s plastovým kelímkem na okraji, měl v hlavě jasno. S popáleninami sám nic nezmohl, natožpak s otevřenou dutinou břišní. Ale omýt místa zasažená kyselinou by ještě snad zvládnout mohl. I když mu bylo jasné, že něco na neutralizaci by bylo mnohonásobně lepší.
Museli dojít prakticky až na zatarasený konec chodby, aby pojízdné lehátko našli - ale, stálo tam, zaparkované v rohu, jako kulisa v nějaké hororové hře. Příliš se nerozmýšleli, popadli jej a rozjeli se s ním zpátky za ostatními. „Jsem tu," ohlásili, aby o sobě dali vědět, jakmile se vrátili. Když si však všimli, že se Luxios snaží pomáhat zraněným, uvědomili si, že by také mohli využít nějaké znalosti, které do nich vtloukali při výcviku; obhlédli místnost a při pohledu na muže s vyhřezlými orgány z břicha si povzdechli - moc se jim do toho nechtělo, ale umřít jej tam také nechat nemohli. Potřebovali nějaké sterilní krytí. Co v té místnosti bylo sakra sterilního?! Kousli se do rtu a nervózně těkali očima z rohu do rohu… Nakonec jim pohled padl na lůžko. Nebyli si jistí, jestli prostěradlo na něm bylo úplně čisté, ale špinavě taky nevypadalo, a museli nějak improvizovat… Tudíž jej z lehátka strhli a vydali se s ním k umyvadélku.
Když si všiml, že blonďáci přivezli lůžko, zvedl se a zamumlal: „Měli bychom je okamžitě začít převážet, každá sekunda je teď drahá. Měli bychom začít od nejzávažnějšího případu." S těmi slovy mu pohled padl na muže s orgány trčícími mu ven z těla, a pak jeho pohled sklouzl na Draconii… A došlo mu, co dělají. „Pomůžu vám," vyhrkl rychle a přistoupil k nim.
„Jo, to by bylo fajn, kdybys mi pomohl," usmáli se na bělovlasého, zatímco ždímali prostěradlo, aby z něj úplně nechcala voda na všechny strany - když jim přišlo, že je kus látky tak akorát vlhký, tak se znovu podívali na Luxiose a poprosili: „Mohl bys mi toho muže, prosím, přetočit na záda? Jestli to půjde," pokývli hlavou ke zraněnému, který tam ležel tak částečně na boku a kroutil se v takové pozici, že by z něj kus látky asi okamžitě spadl, kdyby s ním pak zkoušeli nějak jinak manipulovat.
Přikývl a ihned se přesunul k lovci… Zatímco blondýna a padesátník jenom stáli a zírali jako sůvy z nudlí. Lišák si nebyl jistý, jestli jsou tak líní, nebo tak neschopní, nebo jestli je jim to jedno, nebo jestli si nechtějí zašpinit ruce. Tak či tak byli právě teď užiteční asi zhruba tak jako piercing v penisu. Proto se ostatně bělovlasý rozhodl je naprosto ignorovat a raději se zaměřil na přetočení ono zraněného lovce. Musel však postupovat velice opatrně vzhledem k tomu, že se jednalo o vážné zranění, a taky proto, že měl jenom jednu ruku.
„Děkuju," pousmáli se na staršího, když viděli, že se mu poraněného lovce skutečně povedlo přetočit. Párkrát ještě přeložili prostěradlo, tak, aby z něj vznikla trochu tlustší vrstva, a pak jej zlehka přitlačili na ránu a vyhřeznuté vnitřnosti; snažili se ale zbytečně nemačkat, a když si byli jistí, že onen kus látky nikam nespadne, a že tam sedí tak, jak má, tak se zvedli do stoje a podívali se na bělovlasého. „Tak… A teď ho ještě nějak opatrně zvednout… A dostat na to lůžko."
„Vy byste nám také mohli pomoct," obrátil se na ty dva solné sloupy Luxios a možná u toho lehce zavrčel, jelikož blondýnka vyděšeně kníkla a, dost možná ze strachu, co by se jí tak mohlo stát, kdyby neuposlechla, přiťapala k nim, aby jim pomohla zvednout raněného. Avšak její padesátiletý kolega si jenom pohrdavě odfrkl, zkřížil ruce na ramenou a ani se nepohnul.
Nakonec se těm třem povedlo tak nějak dostat zraněného na lůžko; i když by to bývalo bylo určitě méně krkolomné, kdyby se starý lovec přestal ksichtit a taky jim pomohl. Ale, ve finále ten přesun zraněný jakž-takž přežil, takže Draconia jen rozzlobeně loupli po starém muži pohledem, aby mu naznačili, že je u nich na černé listině, že definitivně skončí v pekle a že ho prostě od teď oficiálně nemají rádi. (Kdyby byli jako jeden nejmenovaný, v tomhle příběhu naštěstí nepřítomný, jednooký upír, tak už by po něm asi ječeli, že je zkurvený líný buzerant, a že se postarají o to, aby měl na těle nakombinovaná všechna ta okolní zranění, ale blonďatí byli naštěstí slušní křesťané, tudíž to opravdu zůstalo jen u zlého a káravého pohledu.)
„Dovedete nás alespoň k výtahu, když už nic jiného?" odfrkl si Luxios směrem k lovci, který vydal jen podivný zvuk - něco mezi povzdechem a tichou nadávkou, ale pak se konečně rozpohyboval a zamířil ven, div že nešlápl na další zraněné. Sotva byl na chodbě, prudce si to vyrazil k výtahu, aniž by se zajímal, jestli jdou za ním. Bělovlasý i uvažoval, že by se lovkyně zeptal, co to s jejím kolegou je, ale prostě se rozhodl to nechat být. „Zůstaňte tady se zraněnými," prohlásil jejím směrem nakonec, a pak se otočil na Draconii: „A vy tady můžete zůstat taky. Lůžko zvládnu odvést i sám."
„No… Tak dobře," povzdechli si, ačkoli se jim nelíbilo, že je tam lišák jen tak nechá a odejde pryč - zase. Raději se ale vydali k ženě, která utrpěla ty těžké popáleniny… Teď by se jim bývalo hodilo další prostěradlo, které by mohli namočit a přes zraněnou přehodit, ale bohužel, nic takového v jejich blízkosti nebylo. „To tu nemáte lékárničku, nebo nějaké sterilní kusy látky?" obořili se na blondýnku, která ale místo odpovědi začala jen něco koktat a popotahovat, takže Draconie protočili očima a mávli nad ní rukou. „To je fakt základna za všechny prachy, tuto. Chodby vám tu smrdí jako nemocnice, a neudivilo by mne, kdyby vám tu uklízečky vytíraly desinfekcí, ale lékárničku na patře nemáte…“
Museli projít celou tou dlouhou chodbou, aby se dostali ke zdviži. Prošedivělý lovec kráčel s jistým odstupem v přední linii, zatímco Luxios za ním neslyšně tlačil lůžko. Přistihl se, jak se podvakrát otočil za sebe. Jednou to bylo proto, že se chtěl ujistit, že Draconie jsou v pořádku (I když věděl, že do místnosti neuvidí, protože rentgenovým zrakem skutečně neoplýval.), a podruhé proto, že z nějakého důvodu měl velice nepříjemný pocit z oněch zabarikádovaných dveří. Avšak neřekl ani slůvko. Naposledy dveře hypnotizoval, když se zavíral výtah a připravoval se k pohybu. Trvalo to jen zlomek minuty, než konečně vystoupili v příslušném patře. „Teď musíme tudy," zavelel padesátiletý, přičemž rázným krokem zahnul doleva do jedné z užších vedlejších chodeb, aniž by kontroloval, zda jde lišák za ním.
Po pár minutách dohadování se s lovkyní o tom, proč mají tady tak žalostně nevybavenou základnu, co se důležitých věcí týče, Draconii zkrátka došla mentální kapacita na to, aby se dál rozčilovali, takže si zkrátka povzdechli, kecli sebou na zem u dveří, opřeli si s hlubokým výdechem hlavu o zeď, stiskli křížek na krku a dalších několik minut byli úplně zticha… A když oni byli zticha, tak buďto spali, jedli, nebo se modlili - a vzhledem k tomu, že čas na spánek ještě nebyl a jíst se tam nic nedalo (pokud by se tedy u blonďatých nezačaly projevovat kanibalistické sklony a nesežrali jak ublekotanou blondýnu v druhém konci místnosti, tak zraněné na zemi), tudíž zabývala jen poslední, třetí možnost - nicméně, modlení také nezabere věčnost (pokud nejste tak posedlý křesťan, že se modlíte 24/7, neustále myslíte na utrpení Ježíše Krista na kříži, a nakonec s toho ještě dostanete stigmata do dlaní), takže po delší chvíli se Draconie zase začali na místě neposedně vrtět a bylo poznat, že už jen čekají na moment, kdy se vrátí Luxios s prázdným lehátkem, aby mu mohli říct, že tentokrát jdou s ním.
„Tohle není možné! Musíme s tím něco udělat! Všechno se to zhoršuje a já už jen čekám na okamžik, kdy se všechno provalí! Víte, co by to znamenalo pro celou základnu?! Víte, co by to znamenalo pro mě?!" Takhle, a dost možná ještě hůř, ječel na zdravotní sestru gucci gay, když otevřeli dveře na ošetřovnu. Vypadalo to docela komicky, spíše jako nějaké praštěné divadelní představení, než jako skutečná hádka. Avšak jakmile Emanuel zpozoroval, KDO stojí ve dveřích, okamžitě otočil o sto osmdesát stupňů: „Ale, ale, kdopak nás to sem přišel navštívit? Nepřijdete si unavený? Jak to, že chodíte po základně? Myslel jsem, že budete odpočí-" „Na to teď není čas," přerušil jej příkře bělovlasý. „Mnohem důležitější je se postarat o zraněné." ,,Ale copak se mu stalo?" zajímal se přehnaně Maltenario, přičemž všem muselo být nad slunce jasné, že se jedná jenom o pózu a faleš. „Myslím, že stejnou otázku bych mohl položit já vám," zamumlal lišák, navazuje oční kontakt se sestrou, aby jí tím naznačil, že by potřeboval pomoct s přesunutím pacienta. Jakmile měl pojízdné lůžko zase prázdné, zamířil zpátky do nižších pater, avšak před odchodem nezapomněl na gucci gaye pohlédnout stylem: „O tomhle si ještě rozhodně promluvíme."
„Košíkůůů, kde sakra jsiiiii," kňučeli a v polosedu-pololehu se kroutili u dveří jako žížala napíchnutá na háčku. Blonďatá lovkyně jim věnovala krátký, zmatený pohled nad tím, kdo je kurva Košík a proč její společníci vypadají, jako kdyby s nimi mlátila nějaká křeč, ale nahlas neřekla nic, protože byla upřímně vděčná za to, že už druzí lovci nenadávají, že tu nemají vhodnou lékařskou výbavu na každém patře, a rozhodně neměla v plánu začínat nějaký další konflikt tím, že by Draconii řekla, ať sklapne - tudíž tam stála, klepala nohou, kousala si nehty a vypadalo to, že se na to, až bude moci odtamtud vystřelit pryč, těší snad ještě víc, než Draconie na zemi.
Naštěstí pro tyhle dvě hromádky neštěstí se lišák vrátil docela brzy; ono když použijete svoji nadlidskou rychlost, tak to jde vcelku dobře, když se nemusíte strachovat, že někoho vyklopíte. Postarší lovec s ním ale tentokrát nešel, asi usoudil, že teď už bude Luxios vědět, kudy se má dostat na ošetřovnu. „Copak tu vyvádíte?" byla jeho první slova, ale spíš než aby zněla káravě, zaznívala z nich spíše starost. Věděl, jak těžké to pro někoho může být, když se poprvé dostane do takové blízkosti k mrtvole či těžce zraněnému.
„Čekáme na tebe, co asi," ušklíbli se kysele, ale hned v zápětí na to se radostně rozzářili, jako kdyby jim teprve teď seplo, že je lišák vlastně zpátky; okamžitě se tedy vymrštili do stoje, a bývali by po Luxiosovi zase asi skočili, kdyby si ale neuvědomovali, že na zemi jim tam leží těžce zranění, kteří potřebují hned teď pomoct, a mrtvola, takže si jen urovnali sukni a odhodlaně se na bělovlasého podívali. „Ale teď už chci jít s tebou, okej?"
