Chvíle v MHD
Sedím naproti a z uchvácenosti nad tebou samou nevystupuji na zástávce, kde bych měl a pokračuji do té chvíle, dokud ty nevystoupíš. Je uplakaný den s nádechem šedi kde se jen podíváš, ale pro mne ne. Jsi mých tisíc barev, jenž tvoří můj svět. Jsi jako mým dávno ztraceným stínem, který jsem tak dlouho hledat. Tvůj úsměv je nepopsatelný tak, jako podzimní západ slunce nad mořem. Jsi jednoduše můj ráj. Avšak je mi smutno. Ne snad proto, že tě nemůžu oslovit a zeptat se tě na jméno, ale protože mi něco uvnitř sebe sama říká, že si tak přenádherný ráj nezasloužím.











