Blesková recenze: Dominika na cestě Jižní Amerikou
V téhle knížce najdete: 1) Dominičiny zápisky z její cesty na maličké motorce přes celou Jižní Ameriku, 2) spoustu perfektních ilustrací od Myokard, 3) série nádherných fotek z cesty. Po přečtení téhle knížky: 1) bude chtít hned někam vyrazit, na motorce, 2) rozhodně vás nebude lákat Jižní Amerika. Tohle je kniha kontrastů, listujete fotkami a úplně se rozplýváte nad tím, jak je to tam nádherné a že taky chcete vyrazit za dobrodružstvím, jenomže, když čtete to, co Dominika prožila, tak vás to přejde. Co se mohlo po*rat, to se po*ralo, poruchy, nemoci, havěť, přepadení… Je sranda o tom číst, ale prožít bych to teda fakt nechtěla. Dominika píše hodně svižně, v krátkých větách, hezky to odsýpá, ale extra spisovatelské dílo to není, takový běžný cestovní blog. Boží je hlavně to provedení.
Blesková recenze: Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci
Kniha Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci je druhým dílem série Fascinující poznámky od Gilese Miltona. I když má ryze bulvární ráz, dost mě baví. Kratičké příběhy z historie, každý sotva na tři strany, slibují, že se nudit nebudete (a když už, tak jen chvíli). Ano, je to celé vyprávěné trochu fantasticky a nadsazeně, Milton lepí svou fantazií mezery mezi fakty a rozhodně nemůžeme jeho dílo povýšit na učebnici dějepisu, i přesto si tyhle střípky z historie rádi proletíte, protože číst o tom, jak kuchali Lenina je prostě větší zábava než Wiki stránka o Říjnové revoluci. A ze školy už jsem nějakou chvilku, tak si můžu dovolit číst blbinky. Těmi lety ve školních lavicích jsem si to zasloužila.
Giles Milton: Když Lenin přišel o mozek a Churchill obětoval ovci
Jak si žijí první rodiny v Bílém domě? Neříkejte, že vás to nikdy nenapadlo. Kate Andersen Browerová poskládala z vyprávění sloužících v sídle amerických prezidentů obrázek obyčejných i neobyčejných chvil, které prožili jeho nájemníci. Nečekejte ale bulvár a klepy na každé straně. Vlastně je kniha až přespříliš pozitivní a trochu falešně vyšperkovaná. Ne, že bych autorku obviňovala z toho, že některé informace přikrášluje nebo zatajuje, spíš je ze všech těch ceremoniářů, služek, kuchařů a tajemnic cítit nezměrná pýcha na jejich práci. Prostě Američani. Je zajímavé nahlédnout do chodu Bílého domu, nejen během slunečných dní, ale také v době atentátu na Kennedyho nebo po útocích 11. září. Příjemná četba, která se nese v duchu filmu Komorník (viděli jste ho?).
Totální rauš. Drogy ve třetí říši od Normana Ohlera jsou lákavým přírůstkem do populárně naučných poliček – trochu bulvární a kontroverzní téma se vlastně postará o veškerý marketing. Kdo by ostatně nechtěl zjistit, jestli náhodou nebyl Hitler jen obyčejný feťák uzavřený ve své toxické halucinaci. A i když sám Ohler přiznává, že není historik a badatel, jeho průzkum archivů je obdivuhodný a přináší nečekané objevy. Jeho laickost je nakonec i výhodou, jako novinář a prozaik předkládá text, který nepostrádá napětí a prvky slušného dramatu. Historická skripta tedy nečekejte a jak se píše v doslovu – pro laického čtenáře nejde ani tak o to nalézt definitivní odpovědi jako spíše položit si neotřelé otázky, uvědomit si nová hlediska, která náš dosavadní pohled na problematiku rozšiřují – ať už se to týká reálií nacistického režimu, fenoménu drog, či možných přesahů do naší současnosti.
Ohlerova cesta začíná ve Vojenském archivu ve Freiburgu, za informacemi se ale vydává i do USA, absolvuje řadu rozhovorů, navštíví starou továrnu, která kdysi zpopularizovala v Německu pervitin a začala ho dokonce přidávat do čokoládových pralinek pro více zábavy při domácích pracích… Autor však neskočí rovnýma nohama do vřavy 2. světové války, vyprávění začíná už v 19. století, kde můžeme najít prvopočátky později hojně užívaných drog. Po 1. světové válce sledujeme Berlín prožraný opiátovými doupaty a drogovými orgiemi, proti kterým nacisté mocně brojí. V kontextu pozdějšího (zne)užívání drog ve vojenském snažení se to zdá až směšné, vezměme však na vědomí fakt, že v době vypuknutí války byl pervitin ještě stále legální a běžně dostupný v lékárnách.
Normal Ohler se svou knihou nesnaží agresivně najít odpověď na otázku, jak moc vývoj v Třetí říši ovlivnil všudypřítomný rauš, i když mezi řádky cítíte, že úplně bezvýznamný nebyl, proč by tu knihu jinak taky psal… Jako fakt předkládá skutečnost, že byl pervitin rozhodující složkou blitzkriegu, kterou otestovaly jednotky při vpádu do Polska, a pak úspěšně využily při tažení do Francie. Nepotřeba spánku, přemíra energie, potlačený hlad, to vše umožnilo rychlý přesun a vyřešilo pomalé zásobování. Zfetovaní vojáci byli natolik efektivní, že jim drogy dodávali ještě dlouho po tom, co už byl pervitin zakázaný. Ale i 35 milionů dávek pervitinu objednaných pro první bleskovou válku chřadne před zoufalými pokusy těsně před nacistickou porážkou, kdy cpali čtrnáctileté chlapce do ponorek a pomocí koktejlu pervitin-kokain-eukodal je drželi v bdělém (méně už bojeschopném) stavu až 4 dny. Při popisu těchto hrůzostrašných praktik si můžete u Ohlera všimnout i mírného ukazování prstem (např. nepotrestaní důstojníci námořnictva, kteří před nasazením testovali drogy v Dachau).
A drogy se nevyhnuly ani nejužšímu vedení – Himmler závislý na morfiu, Göring taky lupal pilulky po hrstech. V roce 1943 došlo i na abstinenta a vegetariána Hitlera, kterého k závislosti popostrčil jeho osobní lékař Morell. Eukodal ho udržel na nohou při jednání s Mussolinim, který se už už chystal sběhnout na druhou stranu, kokain pomáhal při léčbě dutin po nezdařeném atentátu, práceschopným ho časem učinil i pervitin a spát mu pomáhaly opiáty. Ke zdraví mu jistě nepřispěly ani šílené doktorovy pokusy s injekcemi z parazity napadených vnitřností dobytka. Ohler naznačuje, že byla celá řada nesmyslných rozhodnutí provedena pod vlivem drog, ovšem upozorňuje, že toxický koktejl jen umocňoval to, co v Hitlerovi už dávno bylo. Popis Vůdcova finálního aktu, kdy v bunkru pod Reichstagem došly drogy, je tak otřesný, že jsem z jakékoliv touhy po něčem podobném navěky vyléčená (ne, že by tam nějaká touha v prvé řadě byla…)
Dne 30. dubna 1945 v 15.30 zahynul pacient A, předávkovaný směsí jedovatých látek, na svůj vlastní systém potlačování reality, na svůj ultimativní, od počátku k nezdaru odsouzený pokus nechat splynout svět v jedno v totálním rauši. Německo, země drog, útěku od světa a světobolu, hledalo svého superfeťáka. A ve své nejtemnější hodince ho našlo v Adolfu Hitlerovi.
Totální rauš mě totálně bavil. Svižný styl, fascinující téma, precizně opoznámkované, v miliardách stran popsaných historií Třetí říše vyniká a přináší nový pohled. A až budete kroutit hlavou nad tím, jak mohly být na všech sloupech veřejného osvětlení lákavé reklamy na tabletky pervitinu, které celé Německo lupalo místo mnohem dražší kávy, popřemýšlejte o tom, jestli se budoucí generace nebude stejně podivovat dnešním všudypřítomným reklamám na alkohol (píše se o tom až v doslovu, ale myslím, že by to mělo zaznít ještě před přečtením).
Na knížkách o umění ujíždím hlavně díky edici, kterou představuje KNIHA ZLIN. Z ní čtu úplně všechno. Jenomže než mi vyjde další kus, zabrouzdala jsem i jinam. A vyplatilo se! Will Gompertz je pravda trochu náročnější, ale zato o dost důkladnější. Ve své knize vás provede světem moderního umění od impresionistů až po nafukovací instalace Jeffa Koonse. Bylo by fajn, abyste před čtením této knihy měli alespoň miniaturní pojetí o dějinách umění. Já jí vděčím hlavně za to, že mě konečně donutila naplno uznat, že Malevičův černý čtverec by nikdo jiný nedokázal povýšit na umělecké dílo. A mým oblíbencem je stále Maurizio Cattelan, sním o tom, že se jednou vydám na některou z jeho výstav.
Will Gompertz: Na co se to vlastně díváme? - 150 let moderního umění v cuku letu
Současné umění jako alternativní náboženství pro ateisty
Kniha Sedm dní ve světě umění je prezentací etnografické studie socioložky Sarah Thorntonové nebo, jak ona sama píše: „časová schránka, která uchovává informace o výjimečném období historie umění“. Autorka nabízí možnost proniknout pod povrch několika subkultur, chaoticky tvořící celek, kterému můžeme říkat svět umění. Navíc je Sedm dní ve světě umění zasazeno do období před ekonomickou krizí v roce 2008, kdy zažíval trh s uměním jeden ze svých vrcholů.
Kniha nabízí celkem sedm příběhů, které se odehrávají v šesti městech ležících v pěti zemích. Popisuje spíše okamžiky, i když je v rozhovorech a poznámkách uvádí do kontextu. Je to o tom dívat se na umění teď, s těmito herci a na tomto místě. Každá kapitola funguje jako samostatný deníkový záznam říznutý novinovou reportáží. Thorntonová vypráví o stěžejních událostech dne i o bloumání po chodbách a plavání v bazénu v Benátkách. Každá část funguje jako samostatný kus a také je s ostatními propojena téměř neviditelnou nití – zejména postavičkami, které Thorntonovou na její cestě provází (např. dvojice Blum & Poe má svou roli jak v kapitole Veletrh, tak i v kapitole Ateliér). Thorntonová není středem pozornosti, poskytuje oči, kterými se díváte kolem sebe. Soudit, vyjadřovat názory, chválit i nadávat za sebe nechá všechny ostatní. Snaží se sem tam z někoho vymámit odpověď na některou z fundamentálních otázek tohoto světa – Je toto umění? Proč lidé kupují umění? („Když už máte čtyři domy a soukromý tryskáč, co dalšího si můžete koupit?“) – ale většinou se dívá spíše po detailech, které utvoří alespoň částečnou mozaiku. A jak už je v umělecké edici KNIHY ZLIN zvykem, je to mozaika nesmírně fascinující (a ano, zase se budeme bavit o Damienu Hirstovi).
Nemusíte být znalcem umění, abyste si užili vhled do práce vyvolávače na večerní aukci v Christie's, návštěvu minimalistických ateliérů Takashiho Murakamiho, který bosý cupitá po dřevěné podlaze a křičí, zastávku u jednoho stánku na veletrhu v Basileji („Tady je to jako na bezplatném jazzovém koncertě, za jehož mixážním pultem sedí opilá opice.“), či na slavnostním předávání Turnerovy ceny („Byl nejvyšší čas, aby Turnerovu cenu dostal hrnčíř transvestita!“). Pravda, musíte mít po ruce Google. Ne snad proto, že byste si museli hledat slova, kterým nerozumíte, ale proto, že si opakovaně potřebujete připomenout, jak vypadá to a ono dílo (nedostatek obrazového materiálu je sice vzhledem k povaze textu logický, ale pro čtenáře stejně trochu nepříjemný).
Schválně jsem už na začátku recenze použila frázi „nabízí možnost proniknout“, protože to, že se něco nabízí, ještě neznamená, že toho využijete. Thorntonová dostane na malou plochu velké množství myšlenek a pohledů na svět umění a i když si občas odpočinete u pasáže s plaváním v bazénu, žádá si vaši kompletní pozornost. Uděláte dobře, když ji knize Sedm dní ve světě umění věnujete.
Když se řekne životopis, představím si tlustou knihu, která začíná narozením nějakého zázračného dítěte. Seznámíme se s rodinou, vidíme ho vyrůstat, hle, už jde do školy, snad i na univerzitu, začíná slibnou kariéru, zažije pár světotvorných událostí a umře. Tak nic takového od Faktoru Churchill nečekejte.
Naopak si představte, že sedíte v hospodě nad pintou piva. Zpoza okna najednou zahlédnete týpka s čupřinou blonďatých vlasů, který si opírá kolo u dveří, vchází a přisedne si. Nejdřív jenom tak tlacháte o počasí, ale po pár pivech a možná nějakém tom panáku se k vám nakloní a povídá: „A věděla jsi, že Churchill si dával hned po probuzení skleničku whisky se sodou? Ale ne, že by byl nějaký opilec, to tedy ne. Oni gentlemani nikdy nebývají, to si jen tak dobíjí baterky. Jednou mu Bessie Bardocková vytkla, že je úplně na mol. A víš, co on na to? Normálně té dámičce řekl, že je ošklivá, zatímco on do rána vystřízliví. Jo, to byly jiné časy.“ To, že kniha před vámi bude úplně jiné čtení, než na jaké jste se připravovali, pochopíte hned na začátku první kapitoly. Boris Johnson totiž nepopisuje. Vypráví, vtipkuje, skáče časem i prostorem. Připomíná dokumentární seriál, kde máte místo nudného voiceoveru sympatického moderátora, který otevírá staré dveře a povídá: „Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků poslední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do ošumělé místnůstky v Dolní sněmovně – nejdřív nahoru po schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do potemnělé chodby a jsme tam.“
Možná ta moje metafora s hospodou vyznívá, že Johnson nedělá nic jiného, než vypráví fórky a kuriózní historky ze života Winstona Churchilla. Že jde spíš o populární než seriózní text. Ale tak to není. Ano, dočkáme se řady legendárních bonmotů, ale podstatou knihy je něco docela jiného. Autor se v prvé řadě snaží představit Churchilla jako člověka, přiblížit jeho charakter i chování a názory v kontextu doby (protože řada z nich byla tenkrát vlastně mainstream, zatímco dnes bychom ho vykopli ze dveří za rasistické/sexistické poznámky). Vlastně si úplně narovinu klade otázku „Jaké asi bylo se s ním osobně setkat? Byl to fajn chlap?“ Cílem publikace je však především zmapovat Churchillova rozhodnutí, která nějakým způsobem formovala budoucnost a také dobu, ve které nyní žijeme. A nebyla to rozhodnutí vždy správná. Johnson Churchillovi rozhodně nenadržuje. Je jasné, že tohoto velkého státníka velmi obdivuje, ale každý jeho krok dokáže vystavit obhajobě i kritice.
Do kolonky FAKTOR ZTROSKOTÁNÍ bych vyplnil dvojku, protože šlo vlastně o úspěch. Do kolonky FAKTOR CHURCHILL píšu devět z deseti, protože si prakticky nelze představit, že by se Belgičané tak zatvrdili bez Churchillovy účasti.
Některé známky by si Winston za rámeček rozhodně nedal. Johnson toho hodně načetl, dost si toho zjistil, jeho rešerše byla opravdu důkladná. Dokázal k tématu přistoupit objektivně, i když výše zmíněné sympatie jsou v textu patrné.
A ano, je pravda, že podle dnešních měřítek byl machistické prase, přinejmenším co do své ideologie. O tom není pochyb. [...] Churchillovy názory nám dnes mohou připadat zoufale přežité, ale jeho nejvnitřnější povaha nám skýtá nejenom věčnou, ale možná i stále rostoucí inspiraci.
Johnson vypráví na plnou hubu a bez cenzury. Je možná občas nekorektní, ale nikdy vám nebude připadat vulgární, nikdy to nebude přes čáru. Naopak je jeho styl svěží a některé pasáže jsou tak trefné, že bychom je mohli tisknout na plakáty. Chtě nechtě musíte uznat, že mu to psaní prostě jde, má kontakt se čtenářem a drží jako dobrá detektivka.
Životopis Winstona Churchilla, člověka, který sehrál klíčovou roli při nástupu sociálního státu na začátku dvacátého století, dopomohl britským pracujícím k zavedení úřadů práce, přestávek na svačinu a podpory v nezaměstnanosti, stvořil RAF a tank a zásadně se podepsal na účasti britských sil v první světové válce a na jejich vítězství, sehrál nezastupitelnou úlohu při vzniku Izraele (a dalších zemí), nemluvě o jeho kampani za sjednocenou Evropu, v několika případech sehrál úlohu bobra, který přehradil proud událostí a zásadně změnil tok dějin v roce 1940, by byl fascinujícím čtením i bez faktoru Johnson. Ale spolu tvoří dvojku, se kterou rádi strávíte několik večerů.
Poselství Faktoru Churchill zní, že rozhodující úlohu může sehrát jeden jediný člověk a já srážím pouhé procento za to, že když čekáte další nálož, knížka najednou skončí (ono jí totiž velkou část konce uříznou poznámky, seznam literatury apod., tak s tím počítejte, až se budete na 80 % těšit na další kapitolu, která nikdy nepřijde).
Faktor Churchill vydá nakladatelství KNIHA ZLIN 9. června. Ale pozor, už zítra, 1. června, začíná předprodej e-knihy a vy máte jedinečnou šanci koupit knížku o 300 Kč levněji.
Ke knize Barbary Demickové jsem se dostala poté, co jsem na Netflixu náhodou narazila na dokument The Propaganda Game. Španělský režisér v něm navštěvuje hlavní město Severní Koreje Pchjongjang za doprovodu svého krajana, který před lety emigroval a nyní žije jako pevná a věrná součást Kimova režimu. Všechno je uklizené, obchody jsou plné zboží, lidé jsou slušně oblečení, památky vypadají velice působivě, navštívit můžete dokonce i křesťanský kostel. Lež, pečlivě vykonstruovaná socialistickým režimem, iluze ukázkového města, za jehož hranicemi je úplně jiný svět. Aby Korejec mohl žít v Pchjongjangu, musí být prověřený a v čele systému kast, který lidi dělí podle politické loajality.
A tak jsem sáhla i po jiném obrazu země, která má 4. největší armádu světa a několik jaderných hlavic na střelách s dlouhým doletem – Není co závidět nabízí výpovědi severokorejských uprchlíků o jejich životě v Čchongdžinu – třetím největším městě Severní Koreje, které je dostatečně daleko od pozlátka Pchjongjangu. A jsou to scény, které jakoby vyskočily z absurdního dramatu. Nevíte, jestli si z vás někdo střílí, máte se smát, brečet, být v šoku nebo ve stavu absolutního znechucení. Sama autorka říká, že Severní Korea je freakshow, kterou ostatní nemohou pochopit. Jak může ve 21. století ještě fungovat tak represivní režim, proč se lidé (minimálně během hladomoru v 90. letech) vůbec nebouřili? Odpovědi na tyto a řadu dalších otázek najdete právě tady. Noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 jsou skutečné.
Není co závidět nemá strukturu klasické literatury faktu, pečlivě dělenou do kapitol, plnou čísel, statistik a citací. Čte se spíše jako beletrie, jen bohužel ne fikce. Barbara Demicková, která se Severními Korejci začala mluvit o jejich životě v roce 2001, kdy se přestěhovala do Soulu za prací pro Los Angeles Times, nabízí ve své knize příběhy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné dělnice milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Severní Korea je továrna na vymývání mozků, v níž všichni věří, že narození Kim Čong-Ila ohlásila jasná hvězda s dvojitou duhou a vlaštovka zpívající o velkém generálovi. Každý má doma obrazy Kim Ir-Sena a Kim Čong-Ila, které pravidelně leští a klaní se před nimi, těch málo televizí je upraveno tak, aby nemohlo vysílat nic jiného než místní stanici, telefon a internet, dokonce vlastní auto do života obyčejných lidí vůbec nepatří. Američané jsou zlo a nikdo se nemá lépe než obyvatelé Korejské lidově demokratické republiky – tomu se tady věří. A proč taky ne, vůbec nic jiného lidé neznají, žijí v bublině, jejíž hranice stráží pušky milionové armády. Popisy 90. let, kdy hlad zabil na 2 miliony lidí, zobrazují zemi, která jakoby zamrzla v polovině 20. století, a kontrast nejen s naším světem ale zejména s Čínou či Jižní Koreou je propastný.
Jedna z písní, kterou se děti učily v hudební výchově, se jmenovala „Zastřel amerického zlosyna“:
„Našimi nepřáteli jsou američtí zlosynové,
kteří nám chtějí vzít naši krásnou vlast.
Zbraněmi, které si sám vyrobím,
je zastřelím. Bum, bum, bum.“
Vypravěčský styl Barbary Demickové je uhrančivý, příběhy jednotlivých postav se střídají a prolínají, fakta, která vyplouvají mezi řádky, vás budou tížit, ale zároveň držet sevřenou pěstí. Krásně napsaná hrůza.
