#topknihy

[nofreeusernames-bloguje]

To nejmocnější kouzlo si žádá největší oběť

Znáte pohádku o princezně husopasce? Mně teda osobně přijde docela nudná a opravdu jsem nevěřila, že se z ní může vyklubat slušný fantasy retelling. Crystal Smith mě ale vyvedla z omylu, Bloodleaf jsem přečetla během jedné páteční noci a kusu soboty a byla jsem nadšená. Možná to bylo i tím, že jsem se do knížky pustila po Falešném polibku, který se jí v mnohém podobá, ale je teda kapánek horší.

Princezna Aurelia je první královskou dcerou narozenou za posledních 200 let a žije v zemi, jíž vládne krutý náboženský tribunál. Pravidelně se na náměstí popravují údajné čarodějnice a zvěsti o Aureliiných temných schopnostech nabývají na síle. Tribunál ale není to jediné, co princeznu trápí. Už za pár měsíců má odcestovat do sousední země a zpečetit prastarou mírovou smlouvu sňatkem s korunním princem. Na cestu se ale nakonec vydá dřív, než čekala. Když během večeře před celým dvorem odhalí, že je blood mage, netrvá dlouho a krvežíznivý dav buší na brány paláce. Její vlastní lid ji nenávidí, na útěku ji zradí údajný spojenec a na její místo budoucí nevěsty je nastrčena jiná dívka.

I was far more afraid of those who hated sinners than I ever was of sin.

Asi tušíte, kam to dál bude směřovat, zvlášť pokud znáte výše zmíněnou pohádku. Jen husy tam teda nejsou, naopak se v tomhle příběhu hodně krvácí. Univerzum i jeho báje jsou první fascinující věcí, která vás na Bloodleaf okamžitě zaujme. Tři druhy magie, tři bohyně, tři brány města Achlev, které se otřásají v základech. Aurelia pečetí každé kouzlo vlastní krví, vidí duše zemřelých, kteří neodešli na druhou stranu, bojuje proti neznámému zlu, které se snaží přivést obě země k zániku.

To the sky belongs the mind, to the earth belongs the hands, to the heart belongs the blood.

Dost se mi líbilo i samotné město Achlev, do kterého Aurelia doputuje kvůli sňatku s princem Valentinem. Město je obehnáno magickou zdí, která se začíná bortit, do toho se plazíte s hlavní hrdinkou kanály, běháte temnými uličkami, snažíte se v místní apotéce sehnat práci… Z hladového bezdomovce se Aurelia stává možnou nadějí na záchranu zdi a celý tento přechod je velice dobře vymyšlený na (kupodivu) velmi malé ploše. Obecně nemůžu říct, že by v téhle knížce přebývalo byť jen písmenko.

It begins with three dead white horses, then a maid, a mother, a crone. Then upon a bed of red roses lay three fallen kings who leave three empty thrones.

Další plus přičtěme postavám. Aurelia teda není žádná chudinka, ale své schopnosti nepoužívá bez potíží a není mistrem na první dobrou. Velmi dobře je postavená i zápletka. Nenarazila jsem na výraznější logickou chybu či zázračné vyřešení bezvýchodné situace, všechno do sebe nakonec hezky zapadlo a dalo prostor pro další vyprávění. Jsou zdánlivá tajemství, které rychle uhádnete (ahoj, princi!) a jsou i tajemství, které vám, nevědomým, autorka naservíruje v pravou chvíli. Romantická linka je tak akorát tenká, abyste nebyli přeslazení, a tak akorát tlustá, abyste ukojili svůj hlad po troše lásky. Milostný trojúhelník ani cliffhanger na konci nečekejte – palec hore.

Bloodleaf si přečtěte, pokud máte rádi (a teď bych mohla vyjmenovat spoustu těch výraznějších autorek a knih)... young adult fantasy. Jo, bude se líbit všem, co mají v příběhu rádi trochu magie, dobrodružství, lásky… A co víc, česky knížku vydá Fragment, tak se těšte.

Hodnocení: 95 %

[nofreeusernames-bloguje]

Blesková recenze: Prohnilé město

Já tak hrozně nechci, aby série Šest vran skončila! Prosím, prosím, ať autorka napíše další. Chci víc Kaze, chci víc Inej! Druhý díl byl sice o milisetinku slabší než ten první, ale to čistě jen proto, že mě moc nebavila minulost Jespera a Wylana. O kus víc mě zas zajímal Kaz s Inej, Ravčani a jak se z téhle kaše vůbec dokážou všichni vyhrabat. I když vím, že není Leigh Bardugo takový vrahoun hlavních postav jako ehm, ehm… (koukáte na GoT, že jo?), stejně jsem se při každém zaškobrtnutí bála, že tohle je konec toho či onoho. (A možná, že fakt je!) A teď malé upozornění: neměli byste číst Prohnilé město, pokud plánujete dočíst Grišu, je v něm totiž vyspoilerovaný konec. Mně osobně to teda nevadí, protože Alinu moc nemusím, takže ji asi dočtu jen proto, že se mi nechce opouštět tohle univerzum, ale smutná z toho, že vím, jak skončí, teda nejsem.

Leigh Bardugo: Prohnilé město

Hodnocení: 95 %

[nofreeusernames-bloguje]

To se jednou potká mág, kočkoveverka a tulačka s balíčkem karet...

Moje aktuální top young adult fantasy? Kostičas, Šest vran a nyní i Divotvůrce. Sebastien de Castell je mágem slova, zápletky i budování fantaskních světů, smekám svůj hraničářský klobouk, kdybych se včera nedonutila jít před druhou ranní spát, zhltala bych tuhle knížku do dnešního rozbřesku. A ještě než si začneme povídat o tom, jaká byla a co se v ní všechno událo, věnujme pár minut uctívání designu obálky. (...) Ách, krása.

Kellen je Jan'Tep z mocného rodu Ke, člen klanu čarodějů, zasvěcenec čekající na zkoušky, které rozhodnou o jeho osudu – získá čarodějnické jméno a stane se mágem, nebo prožije svůj život jako otrok bez špetky kouzelnického nadání? Druhá možnost se právě teď jeví jako o dost pravděpodobnější, Kellenovi se dosud nepodařilo rozsvítit ani jeden ze svých magických pásků a vykouzlit umí leda tak lehký vánek. V téhle životní partičce má rozdané zatraceně špatné karty, jenomže Kellen už se dávno naučil pár trikům, které jeho „hendikep“ vyvažují. A pak se navíc objeví trumf v podobě Ferius Parfax, rozpustilé, potulné Daromanky, která má těch triků ve vestě ještě o kapánek víc. Najednou tu pro Kellena už není jen volba mezi magií a otroctvím, otevírá se před ním celý svět nekonečných možností.

„Jsem ženská, chlapče. Zřejmě jsi ještě žádnou neviděl, jelikož ses narodil v tomhle zapadákově, ale jsme jako chlapi, jen šikovnější a s větší kuráží.“

Univerzum Divotvůrce se jen těžko popisuje a připodobňuje, je unikátním mixem fantasy, westernu a snad v něm prokukuje i velkolepost starého Říma. Jenomže ani tohle zaškatulkování není tak docela přesné – já řeknu western, vy vidíte pistolníky a salony, já řeknu Řím, vy vidíte muže tógách a pantheon bohů. Ani jedno v tomhle příběhu však není, přesto silný pocit a atmosféra těchto světů svrbí na jazyku. De Castell vymyslel zemi, kterou obývají znesvářené národy, jedni jsou válečníci, jiní kočují, další uctívají boha se šesti tvářemi. My ale začneme u Jan'Tepů, lidu, který ovládá magii železa, ohně, hedvábí, písku, krve a dechu.

Kellen je v této společnosti vyvrhelem, ovšem o to mazanějším. Ani on však nemá na tulačku Ferius, ženu s rudými vlasy a jediným bílým pramenem vyčnívajícím zpod klobouku, ženu s prořízlou pusou odfukující z tenkého doutníčku, která viděla kus světa, ženu, která vám svými kartami umí ukázat nečekanou cestu osudu a stejně tak vás jimi pořeže až na krev. Postavy tohoto příběhu jsou zkrátka fascinující a zatraceně dobře napsané. A stejně tak brilantní jsou i dialogy, které naberou na ostrosti zejména ve chvíli, kdy se na scéně objeví kočkoveverák Reichis (to je ta bestie, co na obálce sedí Kellenovi na rameni).

Podívejte, zbytek civilizovaného světa by tohle zvíře nikdy nepojmenoval ,nekhek‘.“ „A jak jim tedy říkáte?“ zajímal se otec. „Ó, mají mnoho jmen, mocný Ke’heopsi. Berabesqové jim říkají senhebi, „skokani po větru“. Daromani je nazývají felidus arborica, „lesní letuchy“. Ale většina lidí na pomezí jim říká prostě kočkoveverky.“ „Kočkoveverky?“ nevěřil jsem. Ferius, která stále ještě slzela smíchem, se jen stěží ovládla, aby se opět nerozřehtala. „Už je to tak. Váš dávný nepřítel je opravdu jenom poněkud přerostlá veverka.“

Hrozně moc jsem si užívala postupné odhalování detailů de Castellova příběhu, tempo vyprávění, karetní triky a chemické prášky, ve kterých není ani špetka magie, zato výsledek manipulace s nimi je podobně okouzlující. Líbilo se mi, že není Kellen nejmocnější mág, že svoje slabiny obchází lstí a bystrou myslí. A navíc chci mít doma kočkoveverku, to by bylo, panečko, rodeo. A ano, dám dneska 100 %, protože mě nenapadá jediný detail, který bych v téhle knížce změnila, jediná věc, kterou bych jí vytkla. Je to pecka, vyjde v září a vy ji musíte mít!

Hodnocení: 100 %

[nofreeusernames-bloguje]

Vegr yfir fjor! Čest je víc než život

Tuhle knihu jsem četla hodně pomalu. OK, ne úplně pomalu, trvalo mi to dva dny... řekněme tedy, že jsem ji četla poctivě, slovo od slova, některé pasáže dvakrát. Adrienne Young mě dokázala vtáhnout do svého světa téměř okamžitě a už na desáté stránce jsem věděla, že to bude pecka. A byla. Pokud patří mezi vaše oblíbené seriál Vikingové, tohle je must read, atmosféra knihy je mu tak podobná, že vám v hlavě naskakují stejně kolorované obrázky, šedomodré, zahalené v mlze. Jo a mimochodem, navzdory tomu, co se píše v anotaci, tohle není tak docela fantasy. Neděje se tam nic nadpřirozeného, bohové nesestupují z oblak. Lidé jsou lidmi, bojují, krvácí a umírají jako lidé, věří jako lidé a milují jako lidé. Žádné zázraky shůry, žádné supershopnosti, žádný vyvolený. Díky za to!

Aska a Rikki jsou nepřátelské klany. Jedni žijí u flordu, druzí v horách, jedni obětují Sigrovi, druzí Thoře. A na počest rivality mezi jejich bohy se každých pět let utkají v bitvě. Eelyn poprvé zabila člověka, když jí bylo 11 let, při nájezdu přišla o matku, v bitvě ztratila bratra. Teď je jí sedmnáct a nastává její druhá bojová sezóna. Se svým klanem táhne na Aurvanger, aby zabila co nejvíc Rikki a byla hodna jednou vstoupit do Sólbjǫrgu. Když pak poražena čeká uprostřed vřavy na smrtelnou ránu, uslyší bratra, který vstoupí nepřátelskému meči do cesty. Iri je naživu. A bojuje za druhou stranu.

Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale fakt se mi líbily bojové scény. Choreografie války byla dechberoucí a tak poutavě napsaná, že jsem to úplně viděla před očima. Krev, mlha, zima a vítr ve vlasech, syrovost a krutost celého příběhu mě neustále vystrkovala z předsudků o typické young adult fantasy do mnohem větší opravdovosti. To je podle mě její největší předností, je víc skutečná než vykonstruovaná. Boje v ní ale zdaleka není dost. Řekne se vikingové a vy si představíte, jak jdou z bitvy do bitvy, obětují kozy a koupou se v jejich krvi. Sky in the Deep však nejde prvoplánově po akci a ostrých dějových zvratech. Úvodní dynamickou sekvenci vystřídá všednost života poté, co je Eelyn zajata nepřítelem a zakoupena Iriho kamarádem jako otrokyně. A většinu knihy jí zůstává, vyprávění je omezené mezi čtyři dřevěné zdi a hranice jedné vesnice v horách. Logicky jsem čekala, kdy přijde nuda, ale nepřišla. Autorka se mnohem víc soustředila na jednotlivé postavy a konflikt mezi nimi a nepotřebovala je kvůli tomu stavět do mezních situací. Eelyn je hluboce zasažena bratrovou zradou a ze srdce nenávidí lidi, kteří ji zajali. Její život je u konce, stala se thrallou a přišla o svou čest. Přesto má velmi silný pud sebezáchovy a nechce zemřít. Musím se přiznat, že jsem místy byla za ni tak moc naštvaná na celý svět, že mi skoro vyhrkly slzy.

Nečekejte ani typické nesnáším tě a najednou už ne. S vývojem postav si autorka dala načas, věnovala tomu obrovský kus textu a fakt se to vyplatilo. Jasně, je v tom řádná dávka idyly, masakrů a krutosti života tam není tolik, aby se vám z toho kroutily prsty na nohou, ale tak akorát na to, abyste věděli, že tohle není pohádka. Ani babrání se v mytologii či popisech světa si moc neužijete, i když každé to seversky znějící slovo, jméno, bojový křik, popisy zbroje, rituálů či zapletených copů vám neustále připomínají, kde jste, a dobarvuje atmosféru vyprávění. Do příběhu, který je hlavně o cti, rodině, zradě a předsudcích, se vlezla i romantická linka a nutno říct že skvělá. Jasně, asi uhádnete, kdo nakonec s kým, ale není to věc, která by se tam řešila od začátku do konce. Zkrátka to ve finále nějak vyplyne ze situace.

Sky in the Deep je standalone, hezky ukončený bez nitek, do kterých můžete zaplést další díl. Já ale i přesto doufám, že se ze stejného univerza dočkáme i dalších příběhů. Jinak teda nevím, co budu číst, až zas dostanu chuť na vikingy. A ještě jedna důležitá věc! Celé to severské prostředí má jednu nespornou výhodu: holky tam bojují stejně jako kluci. Jak by řekl John Oliver „hashtag #feminism“. :-D

Hodnocení: 96 %

P.S. Česky knížku vydá Fragment.

[nofreeusernames-bloguje]

Game. Set. Fight!

To si takhle jednou večer ležím pohodlně na gauči, ve čtečce stažené čtyři ukázky z knih, které mi padly do oka. Otevřu první – hmm… nic moc, otevřu druhou – OMG, to je blbost, třetí – si ze mě snad děláte srandu, čtvrtá – na tohle nemám náladu. A tak stojím před rozhodnutím – vstanu, dojdu do knihovny a něco si vyberu, vstanu, dojdu si pro mobil a zabrouzdám wish listem na Amazonu, nevstanu a budu doufat, že mám ve čtečce ještě něco jiného. Nevstala jsem. Proklikala Kindle a otevřela složku „knížky na potom“ (číst až bude čas, nachystáno na Vánoce). No co, přečtu si kousek jakékoliv knihy (na nějaký pořádný výběr už jsem z nedostatku energie rezignovala) a půjdu brzy spát. Otevírám Warcross a spát jsem nešla.

Od Marie Lu jsem četla Legendu, kdysi dávno, přečetla jsem první díl, další jsem vypustila. Nepamatuju si z té knihy ani ťuk, takže má očekávání byla dost nízká. Můj výsledný dojem tak možná ovlivňuje i tohle, proto se, prosím, touhle recenzí moc nenapumpujte. Podle mě to totiž bylo BOŽÍ! Ale popořadě.

Emika Chen je na mizině, už tři měsíce nezaplatila nájem, na kreditce má nepříjemný dluh a za tři dny asi skončí na ulici... Přesně nad tím přemýšlí, když projíždí na svém ošuntělém elektronickém skejtu ulicemi New Yorku a hledá jednoho překupníka. Kriminalita ve městě dosáhla takových rozměrů, že policie pravidelně vypisuje odměny za polapení menších zločinců. A protože si holka s poskvrněným trestním rejstříkem slušnou práci nenajde, živí se Emika lovem odměn. Když pak dorazí do svého miniaturního bytečku v té nejhorší čtvrti a nachystá si nudle za dolar na večeři, tráví čas stejně jako miliony lidí na celém světě – ve Warcrossu. Virtuální realitě, kterou vytvořil mladý génius Hideo Tanaka. Právě začíná finále šampionátu, ve kterém mají jednotlivé týmy za úkol vypořádat se s herním prostředím, posbírat co nejvíc výhod a ukrást těm druhým artefakt. Emika hru zpočátku jen sleduje, ale pak uvidí možnost, jak se rychle dostat k penězům. A tak se do Warcrossu hackne. Oups.

Warcross je Ready Player One pro young adult. Takže pokud vás bavil Ernest Cline a zároveň čtete YA, už nemáte nad čím přemýšlet a ani nemusíte číst dál, je to zkrátka hotová věc. Pokud RPO neznáte, tak je to škoda a měli byste to napravit (dala jsem 100%). Warcross se odehrává v budoucnosti, která ale není tak apokalyptická jako ta Clineova. Nabízí jen velmi krátký pohled „mezi obyčejný lid“ a většinu času strávíme v Tokiu, městě, které má nekonečně digitálních vrstev. Tady sídlí Hideo Tanaka, tady trénují soutěžní týmy a tady se Emika dostává do jednoho z nich. Užijete si tak rovným dílem virtuální i běžnou realitu. Marie Lu svůj svět velice dobře promyslela a naservíruje z něj opravdu velkou porci. Nejvíc mě bavil Dark web, temná virtuální realita, kde ulice nemají žádný řád, dveře jsou vzhůru nohama a kde se na Pirátův dvorek jdete přesvědčit, že vaše jméno stále chybí na seznamu na zabití. Prochází tudy zahalené postavy bez tváře, kterým nad hlavou místo jména svítí nápis [null].

Emika mě jako hlavní postava dost bavila. Malá holka s duhovými vlasy, potetovanou rukou a stříbrným skejtem, která umí číst kód jako nikdo jiný. Perfektní jsou i její spoluhráči v čele s invalidním Asherem (do Warcrossu si ale vozík nebere) a proti jejich temperamentním povahám stojí stoický a odměřený Hideo Tanaka, jednadvacetiletý vynálezce s temnou minulostí. Nabídka postav je neskutečně pestrá – různé národnosti, typy lidí i povah, chudí, bohatí, postižení, gayové… Láska tu je, ale něco se začne klubat až za půlkou a není to nijak bolestivé. Myslím, že budou spokojené oba tábory – ti, co už mají té romantiky po krk, i ti, kteří si ji v knížkách užívají. Konec je otevřený, chci další díl!

Warcross si na Goodreads drží hodnocení 4.25 a zaslouženě. Není úplně bez chyby, ale to je asi vždy otázka vkusu. Jako celek drží dobře, nenudí, Emika není žádná neporazitelná hrdinka, konec nabízí i nějaké to morální dilema. Zápletku rozluštíte chvíli před velkým finále, ale nevadí to, spíš oceníte, že je docela chytře vymyšlená. Takže ano, opravdu vřele doporučuju. (A nezapomeňte, nesmíte být moc natěšení. :-D)

Hodnocení: 95 %

[nofreeusernames-bloguje]

Země se zbarví do ruda a boj o to, co všechny zničí, začíná

Tohle je recenze pro ty, kteří s nadšením hltají každou novou stránku ACOTARu (a mají za sebou druhý díl, protože jinak spoiler alert). Ve třetím díle A Court of Wings and Ruin jich budete mít na hltání víc než dost, autorka se nebála jít nad 700 stran, a to už je nakládačka na hranici snesitelnosti. Ze začátku budete nadšení, kolik čtení se vám dostává pod nos, později ale zjistíte, že tak akorát by bylo maximálně pět stovek. Není to však věc, kvůli které byste neměli začít číst hned, jak vám kniha dorazí poštou či se vám stáhne do čtečky.

Feyre se vrací na Jarní dvůr za Tamlinem, aby posbírala co nejvíc informací o plánech Hybernu. Maluje, usmívá se u večeře, dokonce zdatně odolává pokušení vrhnout se na Ianthe a rozdrápat jí hrdlo. Brzy dorazí delegace z Hybernu, aby prozkoumala díry ve Zdi. Při jedné z výprav k hranici lidské říše se však objeví skupina sotva odrostlých dětí, na kterých si Hybern tak rád pochutnává, a Feyre zuří. Zuří tak moc, že za sebou nechává dvě těla a jednu zmrzačenou potvoru. Tentokrát však neprchá sama, Noční dvůr bude hostit i Luciena.

Třetí díl je hlavně plný války, takže očekávejte nejednu bojovou scénu. Já osobně je moc nemusím, ale je třeba Sarah J. Maas přičíst k dobru, že mají všechny snesitelnou délku. 700 stran tak naplňuje hlavně politické vyjednávání, intriky a spoustu scén Feyre a Rhysanda za zavřenými dveřmi pokoje. Tohle mě vlastně nebaví ještě víc než detailní bojové scény. Mrzí mě, že tento tón nasadila autorka už ze začátku série a v téhle knížce se v něm tak přehnaně vyrochnila. Právě to možná shazuje trojku někde na úroveň jedničky, o které všichni víme, že je o dost slabší než brilantní dvojka. Je škoda, že A Court of Wings and Ruin nepřináší vůbec žádný vývoj vztahu mezi Feyre a Rhysandem, dokonce ani žádný vývoj těchto postav. A tak doufám, že je pravda, že tímto jejich příběh Maas ukončila a další díly se budou soustředit na někoho jiného, i když zadní vrátka tam má na konci ještě otevřená. Když však pominu ústřední dvojku, musím pochválit, že u ostatních se hranice mezi dobrem a zlem rozostřují, nevíte, kdo je na které straně, kdo je upřímný a kdo co skrývá.

Stále fantastické je množství děje, zvratů a zajímavých situací, do hry vstupují další kouzelné předměty a monstra ukrytá hluboko v lesích, v nejtemnějších celách vězení či na dně knihovny. Do popředí se dostávají Feyřiny sestry, čerstvě proměněné ve fae, a s nimi i Cassian, Lucien, Morrigan a Azriel. I to přispívá k pravděpodobnosti plánu psát další příběhy o nich, takže doufám, že se ta zadní vrátka zavřou. Elain je chudinka se dvěma nápadníky, snad začneme s Nestou. Sérii by také prospěla delší návštěva dalších dvorů, v tomto díle ochutnáme jen maličko díky zapojení většiny vládců do války.

Takže ano, A Court of Wings and Ruin si pořiďte hned, jak to bude možné. Dobrá zpráva je, že v překladu vyjde ještě letos, takže oči si škrábat moc dlouho nemusíte.

Hodnocení: 90 %

[nofreeusernames-bloguje]

Smrt a dívka

100 % jsem dala Kostičasu, 100 % jsem dala Vidořádu… Umíte si představit, jak vehementně jsem si nedočkavostí ohryzávala ruce před vydáním The Song Rising? Rozhodla jsem se tedy odolat touze přečíst 3. díl na jedno nadechnutí a rozložit si čtení do více dní, abych si ho mohla náležitě vychutnat. A už to nikdy neudělám, bylo to kravina.

Paige se na konci minulého dílu stala kmotryní Syndikátu a zjistila, že oním tajemným zrádcem první rebelie v Šeolu byl Jaxon. Ten se po fiasku v Kruhu růží vrátil do otevřené náruče Nashiry Sargasové, zatímco Paige založila Vidořád a vidoucí rozdrolila do vojenských buněk, které se chystají na válku se Scionem. Ten však přichází s přenosným Senshieldem, který dokáže detekovat stále vyšší řády. Vidořád se stahuje z ulic a zamíří do tunelů pod Londýnem, Paige a nejužší vedení však vyráží na cestu, Senshieldy je třeba zničit.

When you dream of change, it shines bright, like fire, and burns away all the rot that came before it. It's swift and inexorable. You cry for justice, and justice is done. The world stands with you in your fight. But if there was one thing I had learned in these last few weeks, it was that change had never been that simple. That kind of revolution existed only in daydreams.

Už teď vám můžu říct, že The Song Rising nedám 100 %. Proč? Zatímco první dva díly byly samy o sobě skvělé, představovaly nová místa, postavy, i řadu zajímavých informací o vidoucích, The Song Rising tímto způsobem nefunguje. Je prostě pokračováním stojícím na pevných základech z minulých dílů. Ano, máme tu tři nová prostředí (londýnské stoky a další dvě citadely ve Velké Británii), ale jejich potenciál je jen okrajově využitý. Byla jsem hodně natěšená, když se za Vidořádem zaklaply poklopy londýnských kanálů, a nesmírně zklamaná, když prošli pár chodbičkami, ukryli se v nějaké díře a za chvíli běžel příběh úplně jinam. Ani citadely a gangy vidoucích v dalších městech nepoznáte tak detailně, jak byste si přáli, většinou se totiž budeme s hlavními hrdiny schovávat v různých konspiračních bytech, ze kterých se dělají unáhlené partyzánské výpravy do okolí. Ale víte co? Já to Shannonové odpouštím, protože to přece jen byla nutná příprava na 4. díl, který přinese to, co autorka slibovala v nedávných rozhovorech – přeplujeme La Manche a podíváme se dál.

Když odhlédnu od toho, že The Song Rising z hlediska rozvoje univerza nepřináší mnoho nového, musím přiznat, že autorka píše pořád líp a líp. Perfektně zvládnutá akce, realistická zápletka, která nevylučuje chyby, přešlapy, pochybnosti a nečekaná úmrtí. Z průšvihů se postavy hrabou jen horko těžko, nikdo tu nemá jasně navrch, rebelie není jednotná a vidoucí bojují mezi sebou, prekérní situace tu nezachraňuje nějaký Deus ex machina. Paige se jako charakter vyvíjí velice přirozeně, stejně tak ještě naplno nevyužila svůj dar – to je vlastně jedna z věcí, která se mi na celé sérii líbí nejvíc, žádná postava není „hotová“, pořád se všichni mění a překvapují. Co se naopak vůbec nevyvíjí, je vztah Paige a Strážce. Tentokrát trochu zavazel a všechny ty společné scény byly tak nějak… divné. Chvíli spolu, chvíli od sebe, i tady je jasně cítit příprava na 4. díl.

Samantha Shannonová ve 3. pokračování The Bone Season trochu zaškobrtla, ale pořád je to top kniha, pořád ji řadím vysoko nad všechny ostatní. Jedinou konkurenci má totiž autorka sama v sobě, a tak si The Song Rising vyslouží vysoké 90% hodnocení. Kdybyste totiž nečetli jedničku a dvojku, dáte jí stovku.

Hodnocení: 90 %

P.S. Zapomněla jsem Shannonové vypsat diplom za to, jak v příběhu pracuje s hudbou. Pusťte si ke čtení recenze Smrt a dívku od Franze Schuberta.

P.S.S. Už víme, kde je duch Jacka Rozparovače. Chudák Didion.

[nofreeusernames-bloguje]

Harry Hole je zpátky a ještě chvíli zůstane

Dva roky jsme čekali na další případ Harryho Holea. Někteří už ani nevěřili, že přijde, ostatně Policie je víceméně uzavřená záležitost. Avšak navzdory tomu, že je Harry opět relativně šťastný, drží se dál od kámoše Jima i vražd, minulost nenechal tak daleko za sebou, jak si původně myslel.

Vrchní komisařka Katrine Brattová má na krku imbecila Trulse, který se k vraždám dostal tlačenkou přes ještě většího imbecila Bellmana; a nováčka Anderse Wyllera, zelenáče, který se ze všech sil snaží být jako Harry Hole (dokonce pije i whisky, i když mu nechutná). Zrovna ji zavolali k případu mrtvé ženy, které očividně někdo prokousl hrdlo a pořádně se napil. Nedlouho poté následuje další vražda a tentokrát si z krve oběti udělal vrah smoothie s příchutí citronu. Norská média baží po případu Vampyrista a Bellman je nasraný, protože, jestli se tohle brzy nevyřeší, post ministra spravedlnosti obsadí jiný mocný zadek. A tak se vydává na policejní akademii, výhrůžkami přitlačí Holea ke zdi a donutí ho, aby obnovil pátrací skupinu Kotelna. A Harry přijímá. Ne, že by Bellmanovy výhružky byly neprůstřelné, ale Harry má žízeň – buď chlast, nebo vraždy.

„Jste pořád na suchu, Harry?“ „Jako norský ropný vrt, šéfe.“ „Hm. Dobře víte, že norské ropné vrty na suchu nejsou, jsou jen zavřené na dobu, než ceny ropy zase vystoupají.“ „Přesně to jsem vám tou metaforou chtěl sdělit.“

Jo Nesbø balancuje na laťce, kterou si sám vysadil hodně vysoko, a naštěstí se udrží. Opět budete mít pocit, že víte, kdo je vrah, a možná budete mít i pravdu, ale bez ohledu na to vás autor stejně překvapí. Vytvoříte si další teorii, protože se samozřejmě necháte vodit za nos, i když vám hlas v hlavě křičí, že je to past, a zase se budete mýlit. Nevadí, s Nesbøm si na kočku a na myš zahrajete rádi, ostatně vám nekopl míček už dlouhé dva roky. Možná budete trochu smutní z toho, že Harry moc nepije, trochu sadisticky vás bude mrzet, že na něj nemůžete být naštvaní... Nesbø ho ale i tak nenechá na pokoji a do nočních můr mu přidá hned několik nových přízraků.

Ještě pár slov k závěru knihy: je příjemně teatrální, kdybyste Poirotovi trochu podlili oči alkoholem a rozbili mu nos, můžete si ho do Žízně v momentu odhalení klidně dosadit. Ale co vás potěší ještě víc, jsou poslední odstavce. Ani 11. díl nebude Harryho posledním.

Pro ty, kteří se s Harrym potkali zatím jen v několika knihách, bude Žízeň zjevením, velkým wow. My ostatní, protřelí mazáci, co mají celou sérii v malíku, unesení tolik nebudeme. Proč? Ono to vlastně už ani nejde. Nesbø překvapuje v zápletce, ale nikoli v celku, dává nám přesně to, co chceme, to, co máme na jeho knížkách rádi. Harry je přesně takový, jaký má být. A je to správně. Představte si, že by se najednou Harry choval úplně jinak, že by všechno kolem řídily jiné literární zákony. Možná bychom aplaudovali autorově inovaci, ale pak bychom si pod vousy mumlali, že nám chybí ten starý dobrý Harry Hole. Nechme tedy Nesbømu prostor na nečekaná překvapení do samostatných thrillerů a na Harryho ať nám nikdo nesahá.

Hodnocení: 90 %

P. S. Dnes mám druhé výročí blogu. Tak na zdraví!