Zítra musím vylézt mezi lidi. Škola a tak. A už teď z toho mám docela úzkost. Beztak ale vstanu, ustrojím se a pak se sluchátky v uších budu dělat, že vlastně žádnou fobii z lidí nemám. Že se nebojím přímým pohledem střetnout člověk s nímž mě přímá konfrontace děsí. Pochybuju totiž, že si zachovám klidnou tvář a nebude mi potom dvakrát tak hůř. Jsem totiž zbabělá a myslím, že oční kontakt vynechám.
Taky se mi stupňujou ty pocity. Prázdno, osamělost. Furt přemýšlím jak se s ním vyrovnat. Bojuju, ale potřeba něčeho mi dělá do srdce díru. Taky se objevila touha po fyzickým kontaktu ... byť jen o doteku ...
Možná že zítra budu vypadat jako prázdná schránka ... ale nevadí ... je to tak snazší, pro mě aspoň.














