Včera v noci jsem ležela na plážovým lehátku zabalená do táty bundy uprostřed zahrady. Zvuky. Tolik (po)divných zvuků. A nad hlavou hvězdy. Tolik, tolik hvězd.
Padaly.
Skrz Mléčnou dráhu.
A já si přála. Byla vděčná, toužila a věřila. Vesmír je o vibracích, frekvencích, to vám řekne každý fyzik. Mysl funguje na vibracích, frekvencích (to vám řekne taky každý odborník). A celý to je... Je to jako naladit rádio na signál, aby hrála hudba. Šteluješ, občas to chrčí, občas to bzučí. Spousta lidí má celý život naprostý ticho a s tím čudlíkem nepohne ani o píď. Ale spousta lidí ladí. Možná si to ani neuvědomují, ale ladí a ta hudba tam je. Signál, co je vysílán a přijímán, na stejné frekvenci, vlně.
A já mluvila ve svý hlavě k hvězdám na obloze a přála si a byla vděčná. Skutečně, ne jen jako. Slzy se mi hrnuly do očí, když jsem viděla padat hvězdu. A když jsem už řekla všechno, co jsem v tu chvíli měla na mysli i na srdci, brečela jsem a pusu měla v křeči od úsměvu, co nešel zahnat.
Nakonec jsem řekla nahlas "Děkuju," a s tím slovem jako v naprostý synchronizaci mi přímo nad hlavou prolétla hvězda.
Bylo to silný.
Bylo to znamení. Souhlas, potvrzení.
Byl to vesmír, kterej se mnou strávil pár nočních hodin o samotě a přehrál mi to nejúžasnější letní kino na světě.
Plážový lehátko, tma a zima, v milionstars hotelu.
