Dnes jsem se naučil, že věšet prádlo je nebezpečná činnost. Ohrozí to vaši práci i bránici. Je čtvrtek a mám dnes celý den domakancl (homeoffice), když tu zavolá partnerka z chodby, jestli jí nepomůžu s věšením prádla. S okamžitým 'Jasně, hned jsem tam.' vyrážím s kolíčky a stihnu si vzpomenout na nedávnou zprávu o korejském umělci znázorňující lásku skrze běžné drobnosti společného života. S hřejivým pocitem zasloužené sebechvály rozprostírám kusy oblečení na šňůry a fixuju okraje kolíčky. Bydlíme v menším bytě, uprostřed města s okny na ulici i do dvora, kde dveře z chodby ústí na pavlač. Chodbu máme společnou se sousedy, stejně jako občasný pokec a akce.
Je kolem 13:48 a plánujeme pozdní oběd hned, jak pověsíme poslední trika a ponožky. Chladivý vítr mi fouká do tváře, až mi z toho štípá v kořenu nosu. Mám totiž zrovna umyté vlasy, jdu za pár hodin přednášet. Odpojím se, vejdu dovnitř, najdu kontakt na místní restauraci a zavolám tam, jestli mají ještě dvě meníčka trojky. Bohužel ne. Odkládám telefon a jdu zpátky věšet. Rozhodneme se, že skočíme hned naproti přes ulici do nového lokálu, otestovat jejich kuchaře. Čeká mě ještě dost práce před přednáškou a tak chci ušetřit čas.
Prádlo se znovu vzdouvá na šnůrách a já beru poslední trika z koše. Poryv větru znovu zamrazí, ozve se rána, jak se za námi zabouchnou dveře do chodby. První myšlenku vrhám do kapes. Stačí jeden pohled na partnerku a je to jasný. Ani ona ani já nemáme klíče od bytu.
Suše hodnotím situaci. Čelist zatnutou. Dveře zabouchnutý, klíče v bytě, telefony v bytě, všechno nedostupný. Dveře neotevřeme. Okna zavřený. Ventilačka nahoře, úzká, moc vysoko. Zvoním na sousedy, jak jsem říkal, máme společnou chodbu a společný zabouchnutý dveře. Nikdo není doma. Nemívají totiž domakancl.
Mám na sobě trepky, tenký syntetický dost volný kalhoty, triko a prsten na prsteníčku pravé ruky. Víc nic. Partnerka má navíc ponožky a gumičku do vlasů. Na moment si představím, jak prohazuju modrej plastovej koš na prádlo oknem do bytu, koš se bez efektu odráží a padá na dvůr.
Slyším dole ve spodním patře sousedku – říkejme jí třeba Milena – která má u nás dům pod palcem, hned ví o všem, co se kde šustne a kdo kdy chodí domů. Je u každé důležité situace a musí se jí nechat, že má býčí zarputilost. Hodně toho zařídí. Zhluboka se nadechnu, kývnu na partnerku a jdu za Milenou s částečně potupným a taky netrpělivým dotazem, jestli nemá číslo na naše sousedy.
"Podívám se… nemám, ale někde jsem to číslo měla na papírku, počkej, hned přijdu."
Děkuju a nevrle sleduju nohy řemeslníka v montérkách, který kdesi vzadu v Milenině bytě údajně vyrábí kachličkovou stěnu.
"Jo! Tady to je," podává mi kus papíru a dvě čísla na sousedy.
Ptám se, jestli si od ní můžu zavolat.
"No jo, ale já nemám kredit. Ale mělo by jít poslat sms."
Snažím se usmát a půjčuju si telefon. Zadává za mě číslo a podá mi starší aparát. Přemýšlím, jak takovou bizarnost popsat do jedné SMS. Sousedka Milena se mě mezitím pětkrát zeptá, jestli to funguje. Přitakávám a smolím zprávu:
'Ahoj, tady soused. Vtipna situace. Zabouchl jsem si klice, pisu od Mileny zespod. Kdy dorazite dom, nebo daly by se vyzvednout klice nekde? Kdyztak diky'
Vyjde to na dvě SMS, zaklapávám mobil, děkuju, odmítám kafe a jdu zpátky ke šňůrám na prádlo. Partnerka sedí u stolku – máme hned za oknem na pavlači malý stolek a dvě židle – a tváří se pozitivně, trochu omluvně.
Sednu si vedle a sleduju nevraživě prádlo. Nad nama se stahuje velkej šedej mrak. Milena zespodu zahaleká, že přišly tři zprávy a že si je mám jít přečíst.
Mažu dvě doručenky a čtu záchrannou depeši ze světa za věznicí, ve kterou se proměnila naše pavlač, dvůr a vstupní dveře do ulice.
'Jasně, klidně přijď. Prozvoň mě a já seběhnu na vrátnici.'
Děkuju přes SMS, vracím telefon a vyrážíme s partnerkou na cestu městem. Připomínám, že bydlíme v centru a máme oba trepky, tepláky a já mokrý háro.
Dostáváme od Mileny ze spodu klíček od dveří do ulice, prohodíme pár slov s majitelem uzenářství, kterej si dává cigaretovou pauzu na dvoře, a povídá o tom, jak si zabouchl dveře a nechal celej obchod prázdnej a otevřenej. Pak odcházíme. Ruku v ruce vyjdeme ven a po minutě začíná pršet.
Posílám partnerku domů, dávám jí klíč od spodních dveří, ať zmokne jenom jeden.
"Na vem si tyhle pantofle, jsou o něco lepší."
Dostávám pusu, beru o něco lepší trepky a štráduju si to městem. Uvědomuju si, že nemám ani spodní prádlo a že ty kalhoty jsou fakt tenký. Pomalu přestává pršet a já se dostávám do stavu kontemplativního filozofování.
Kráčím sám, po cestě studu a zvažuju, jak moc za mě mluví hadry a celkovej vizuál. Jak jsem bez telefonu nahranej, jak jsem nesvůj neoholenej a s rozpuštěnýma vlasama. Naše sousedka – říkejme jí třeba Jana – která měla klíč od společné chodby, nepracuje daleko. Deset, dvacet minut pěšky. V hlavě rozvíjím modelový situace o tom, jak někomu prodám prsten z chirurgické oceli díky příběhu, že je to z tekutýho stříbra a hodně vzácnej. Nedává to smysl a přehraju si druhej příběh, o tom jak jdu za kolegou z jiné fakulty do kanclu a půjčuju si od něho telefon, abych si zavolal. Jenže si nepamatuju žádný čísla.
V ten moment mi dochází, že nemůžu sousedku Janu prozvonit a že neznám ani její příjmení. V mysli prodávám prsten – svůj jediný majetek – v obchodě s alkoholem a lahví levné whisky uplácím vrátného, ať mě pustí do budovy, kde pracuje Jana. Dle slov sousedky Mileny sedí v druhým patře.
Uvědomuju si, že nevím, kde přesně je ta budova, ani co vlastně Jana dělá za práci. Kolem mě jezdí děti i dospělí na koloběžkách, a když po přechodech chodím na červenou, abych to měl rychle za sebou, vyfasuju za to divný pohledy. Nejsem si jistej, jestli za ty tenký kalhoty nebo za to, že porušuju pravidla silničního provozu.
Znovu vyhodnocuju stav věci. Stroze a fakticky. Nemám brýle, nevidím detaily, nevím, kde Jana pracuje, jak se jmenuje, nemám telefon… věnuju krátké přání tomu, aby tam byla alespoň recepční.
Přicházím k velké budově na rohu ulice, vzpomínám si, že jsem tady sousedku Janu jednou potkal. Vidím vstupní halu. Lokalizuju vrátnýho. Má jedno oko skleněný (nekecám) a druhý podlitý únavou. Vypadá pochybovačně, ale vzhledem k okolnostem mu to nemám za zlé.
"Můžu mít dotaz?" začnu, jak kdybychom měli navázat rozhovor o kreditních kartách přes telemarketing.
"Jistě," zvedne obočí nad skleněným okem.
"Tady u vás pracuje moje sousedka. Taková bizarní situace… já si zabouchl klíče."
"Jana," než stíhá odpovědět, dodávám: "Mladá, bruneta, asi dvacet čtyři let." Přistihuju se, že takovej popis fakt nezní důvěryhodně, i když jsem chtěl týpkovi předat všechny informace, který mám.
"To bohužel nevím, znám ji jen jako Janu. Pracuje tu v 2. patře."
"No to já vás ale nemůžu pustit nahoru, to by…"
Kontruju rychlým: "To já bych ani nechtěl, ona o mně ví, tak jí stačí zavolat. Neznáte ji?"
Zakření se: "Tady pracují stovky žen, to vážně neznám," uzavírá a odvrací se.
"A nemáte nějaký seznam? Určitě bych si ji vybavil."
Cosi zabrblá, ale podává mi seznam.
Rychlostí blesku projíždím křestní jména, nacházím první Janu, kontroluju zbytek a zjišťuju, že je tam Jana jenom jedna. Nedám na sobě nic znát a nadiktuju vrátnému její příjmení.
"Tak jí zavolejte na klapku."
"Ahoj, tady soused," skáču jí do řeči a dál už slyším jen bodrý smích.
Vrátný pookřál, směje se a je rád, že mi pomohl. Děkuju mu, poodstoupím a vyčkávám. Nevím kam s rukama. Kapsy v kalhotách raději nechávám být a přemýšlím, jaké by to bylo, jít takhle na přednášku před studenty.
Sousedka Jana přichází a společně se tomu zasmějeme. V dobrém. Má v ruce kyblík od hořčice plný rajčatových sazeniček.
"Mám na tebe velkou prosbu," říká mi. "Nechal bys to na pavlači? Klidně si nějaký vemte, je jich dost."
Přebírám svatý grál – klíč od dveří do společné chodby, za kterými jsou dokořán otevřeny dveře do našeho bytu – a rajčatové sazeničky v kyblíku.
"Taky je to dobrej převlek, jako bys šel ze zahrádky," dodá Jana. Pak se loučíme a musím ji dát za pravdu. Kbelík sazeniček mi zařizuje pocit, že to celé dává větší smysl. Kupodivu mě to uklidňuje.
Jdu zpět. V levé ruce sazeničky, v pravé klíček. Pokaždé, když procházím kolem kanálu, tak schovám klíč do kapsy svých kalhot a kontroluju, jestli nemám děravé kapsy. Z možnosti, že by mi klíč propadl poklopem kanálu, mám panickou hrůzu.
Ignoruju zvědavé pohledy z tramvaje s tím, že si je stoprocentně vsugerovávám. Mám přece kyblík. Všechno je, jak má být. Cesta domů proběhne bez přerušování, ale hlavou se mi motá několik zjištění:
jsem závislý na věcech a nástrojích víc, než bych si tipl
technologie (hlavně telefon) je velký řešitel náhlých situací (mapa, data, kontakty)
šaty a vizuál považuju za mnohem důležitější, než bych byl ochoten připustit
a taky zenové… že každá chyba je zdrojem velké zkušenosti
No a nejdůležitější, co jsem si z toho vzal? Už si nikdy nezabouchni klíče, ty vole!
A to byl pravdivý příběh o tom, jakým jsem se naučil, že věšet prádlo je nebezpečná činnost.
Přikládám zde fotky veškerého svého majetku na cestě tam a zase zpátky:
romaincrisis
areudirty
blakekathryn
tangentwithtanner
kianamaiart