Můj pokoj velikosti šatníku...
Nechápu jak, ale vejdu se se všemi svými věcmi do tak malého pokoje až si občas říkám, jak to vlastně dělám... Dnes jsem si opět potvrdila, že stejně, jako rovnám věci v pokoji, tak rovnám věci v hlavě....Jednou za čas to na mě prostě přijde a já musím šoupat s nábytkem sem a tam. Navíc mám dost omezený možnosti, takže se má mysl/můj život odráží v mém pokoji.
Největší změnou asi je, že mám na postel konečně přístup z obou stran. Už není přiražená ke zdi, tak aby nepadalo to slůně se kterým spím a je to to jediný, k čemu jsem se kdy tulila. Zajímalo by mě, proč mě takhle najednou přepadla potřeba zpřístupnit ji,možná, že ti démoni potřebovali víc kyslíku?
Jo a taky jsem spokojená s tou zdí, na které jsem přeházela obrázky... Víte, občas jsem nespokojená se svejma pracema, ale občas se do nich regulérně zamiluju, jako do toho vlka, Chrobáčikova portrétu a těch pár abstraktních západů slunce. Modrá budečka od Evelíny taky stále visí a dědovo zátiší jakbysmet.
Dneska jsem spokojená, uvolněná a popravdě jsem si takhle dlouho neodpočinula i když mě trochu bolí záda ...
