Moeraki boulders, bídné třešně, dobré meruňky a opět vízové starosti.
Po návratu na Zéland jsme se téměř okamžitě začali přesouvat do Otaga, kde jsme už měli domluvenou práci na třešních, na sadu Hinton kde jsme sbírali i loni. Po cestě jsme se zastavili na vyhlášených Moeraki boulders. Kulaté šutry na břehu oceánu jsou z většiny fotek známy na suchu, ale my jsme dorazili očividně za přílivu. Když jsem lezl na jeden z šutr, tak přišla vlna a já byl ve vodě až po pupek.
Poté jsme udělali jen kratičký stop na Katiki lighthouse kde jsme už jednou byli. Maják je o ničem, ale je tam spousta lachtanů :)
A pak už následovala jen cesta do kempu St. Bathans.
Ráno jsme se šli projít k místnímu Blue lake. Celé St. Bathans byla dříve zlatokopecká osada a právě zde u jezera se těžilo asi nejvíc. Bílý písek tvořil spolu s modrým jezerem úžasnou scenérii.
Z tama jsme už nabrali přímý směr Alexandra. V kanclu sadu Hinton se díky tomu, že nás znali z minulého roku jednalo o bleskovou záležitost. Oproti minulému roku jsme se ale rozhodli, že budem bydlet v kempu u sadu a ne v kempech po okolí. Výměnou za pár dolarů denně ušetříme spoustu naježděných kilometrů, budeme moct dýl spát a budeme mít pravidelně sprchu a k dispozici kuchyňku. Hned druhý den jsme začali sbírat. Od rána pršelo a byla zima jako kráva. A co bylo snad ještě horší bylo to, že se potvrdilo, co se proslýchalo již dřív. A to, že celá třešňová sezona stojí za prd. Na stromech bylo strašně málo třešní. Zatímco minulý rok jsme postavili žebřík a nasbírali třeba celý baket (5kg) z jednoho místa a na stromě - teda vlastně polovině stromu - nasbírali třeba i 6 baketů, nyní jsme na jeden jediný baket museli obejít třeba i 3 stromy. Katastrofa! Po 3 hodinách jsme to kvůli dešti zabalili úplně.
Druhý den v práci to byla stejná hrůza jako první a my se rozhodli, že trápit se na stromech bez třešní , hnát se jak blázen a nakonec mít stejně minimálku nemá cenu a že si půjdem hledat jinou práci. Takže další den jsme jeli do Queenstownu (QT) a chtěli si hledat práci v hotelech. Všude nám řekli, že by nás hned vzali, ale minimálně na 3 měsíce. A na tak dlouho Peťa už neměla víza (1měsíc). Stavili jsme se ještě v nějaké autopůjčovně, na vinici a napsali do agentury SSE. Jelikož se nám práci ale najít nepodařilo, tak jsme se vrátili do Alexandry a druhý den ráno opět nastoupili na sad. Ale hned z rána nám přišly 2 smsky z hotelů v QT, že se máme dostavit na pohovory. Vymysleli jsme si výmluvu s autem a vyrazili. Než jsme dojeli do QT, tak nám přišla ještě nabídka z SSE agentury do packhousu ovoce. Peťa by balila a já bych skládal bedny na palety. Nebylo by tam tak drahé ubytování jak v QT a měli bychom jisté hodiny. Bereme to. A tak rušíme naše schůzky a jedeme do zapadlé díry jménem Kurow. A tak skončilo naše letošní působení na třešních které trvalo 3 dny, ve kterých jsme odpracovali tak 14 hodin :D
Večer jsme přijeli do kempu Duntroon Domain kemp kde budeme po naši dobu působení v packhousu Waitaki Orchard bydlet. Je to placený kemp, protože free kempy tu bohužel nejsou, ale za 10 $ na osobu tu sou sprchy, záchody, pračka, vybavená kuchyně a dokonce obývák s televizí a elektřinou.
Naší novou prací je malinký rodinný (4sestry +3 bratři +rodiče v důchodu) sad s packhousem. Jelikož to bylo fakt maličké, tak tam celou dobu panovala docela klidná atmosféra a práce nebyla nijak těžká. Ze začátku bylo na lince asi 5 holek a já stekoval pro celý (5holek) packhouse sám. Až přibylo na lince víc holek, tak mi přiřadili Peťu, která mi krabice vážila a zavírala a já už jen stekoval. Později jsem musel stekovat i v chlaďáku. Ze začátku jsem z toho nebyl příliš nadšený, ale jelikož pak přišli skutečně tropické vedra, tak sem za to byl i trochu rád. Kromě meruněk jsme dělali taky broskve, nektarinky a švestky.
O volných víkendech jsme vyráželi na drobné výlety po okolí, kdy jsme si prošli viktoriánské město Oamaru, pár km od kempu jsme se stavili na Elephant rocks a místní fosilii dinosaura. Také jsme procárali celý Duntroon což je až na pár baráků s místníma vlastně takový skanzen.
Jeden den jsme si zajeli na Clay cliffs, což byly skalní útvary a po něm jsme zvládli ještě Benmore track. Asi 4 km okruh skýtal nádherné výhledy na jezero. Výhledy byly takřka srovnatelné například s výhledy z Ben Lomond, ale náročnost byla o poznání nižší.
V průběhu našeho působení v packhousu nám přišla pozvánka na workingholiday do Kanady. Na tohle sme téměř zapomněli a už plánovali, jak se někdy v březnu budem vracet do ČR. A mimo to musela Peťa žádat ještě o visitorská víza na NZ, protože ji její WH už končili a tak sme opět museli do Christchurch na medical check. Celé to znovu bylo o spoustě papírovaní.
Po skončení Petiných víz jsem v packhousu pracoval několik dní sám. Ona se mezitím přesunula do Oamaru, kde bydlela u jedné rodiny a za trochu pomoci okolo domu měla bydlení, jídlo a hlavně internet, který potřebovala ke své grafické práci pro zakázky z ČR. Dozvěděli jsme se, že v oblasti Hawkes Bay otevřou možnost pracovat na turistická víza a tak jsme se rozhodli, že si o to Peťa zažádá a zkusíme to. Já skončil v packhousu a vydali jsme se si užít naše poslední velké cestování a poznávání krás NZ.
Where the power comes from #benmoredam #hydropowerstation #waitaki #newzealand (at Benmore, New Zealand) https://www.instagram.com/p/BpQRMopF_T-/?utm_source=ig_tumblr_share&igshid=1b6ob5sagy6ir
